Čís. 1937.


Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.)
I kritika jednání ústavních činitelů, úřadů a orgánů republiky může býti pobuřováním ve smyslu čís. 1 nebo hanobením podle čís. 5 §u 14 zákona, je-li úmyslně jednostranná a přehnaná a užívá-li se při ní ostrých výrazů, způsobilých snížiti vážnost nebo vyvolati v posluchačích náladu, náchylnou k násilnostem proti hanobenému.

(Rozh. ze dne 27. března 1925, Zm I 804/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 1. listopadu 1924, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §u 14 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., Viktor S. též přečinem podle §u 14 čís. 5 tohoto zákona, mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost ponechává bez povšimnutí, že nalézací soud v celém zjištěném obsahu závadných řečí spatřuje podstatu přečinu podle §u 14 čís. 1 (čís. 5) zákona na ochranu republiky. Chce-li tedy zmateční stížnost dokázati, že tu jde o projevy beztrestné, nesmí při tom vycházeti z jednotlivých míst ze souvislosti vytržených a spokojiti se tvrzením, že v tom, že obžalovaní na př. obrátili se proti korupci, militarismu a smlouvě s Francií, nelze shledati trestný čin. Tím neprovádí zákonu hovícím způsobem dovolávaného hmotněprávního zmatku, který vyžaduje, by stěžovatel právní omylnost rozsudku dokázal, vycházeje ze skutkových zjištění soudu nalézacího. Ostatně stížnost přehlíží, že jak pobuřování ve smyslu čís. 1 tak hanobení republiky podle čís. 5 §u 14 zák. na ochranu republiky může se státi též výtkami, vycházejícími z jednání ústavních činitelů, úřadů a orgánů republiky, směřuje-li úmysl pachatelův k tomu, by tím jednak pobuřoval proti státu a zejména proti demokraticko-republikánské formě vlády, jednak hanobil republiku samotnou. Kritika jednání oněch činitelů jest ovšem ve smyslu §u 117 ústavní listiny každému státnímu občanu volná, může se však zvrátiti v hanobení, ba dokonce v pobuřování, je-li, jako v tomto případě, úmyslně zcela jednostranná a přehnaná a užívá-li se při ní ostrých výrazů, způsobilých snížiti vážnost, ba vyvolati v posluchačích náladu náchylnou k násilnostem proti hanobenému. Nejde proto o pouhou kritiku, nýbrž o činnost trestnou ve smyslu §u 14 čís. 1 a 5 zákona na ochranu republiky.
Citace:
č. 1937. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 183-184.