Čís. 1161.
Jak naložiti v pozůstalostním řízení s popřenými nároky odkazovníků.
(Rozh. ze dne 6. září 1921, R 1 1077/21.)
Zustavitel pořídil pouze o jednotlivých kusech svého jmění. Ku pozůstalosti přihlásili se zákonní dědicové a popřeli platnost dovětku, vytýkajíce mu formální vady, pročež pozůstalostní soud poukázal
odkazovníky na pořad práva a uložil jim, by v určité lhůtě prokázali
soudu, že žalobu podali, jinak že bude pozůstalost projednána pouze se
zákonnými dědici; správu pozůstalosti svěřil pak přihlášeným zákonným
dědicům. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a nařídil pozůstalostnímu soudu, by projednal pozůstalost s přihlášenými zákonnými
dědici; ku správě pozůstalosti pak ustanovil opatrovníka. Důvody:
Ustanovení § 125 nesp. říz. bylo tu mylně použito, ježto nejde o odporující
si přihlášky dědické, nýbrž na pozůstalost činí nároky jednak dědicové
zákonní jednak odkazovníci, tito, opírajíce se o bezforemný dovětek. Na
případ takový se ustanovení § 125 nesp. říz. nevztahuje. Odkazovníkum
dlužno zůstaviti, by své domnělé nároky uplatnili proti přihlášeným dědicům žalobou dědickou na vydání odkazu, jimiž byli zůstavitelem obmyšleni. Nelze stanoviti lhůtu k uplatňování nároků těch, jež trvají až do
promlčení nebo vzdání se jich. Na soudu pozůstalostním bude tedy, by
pokračoval v projednání pozůstalosti se zákonnými dědici a ponechal odkazovníkům uplatňování jich nároků, při čemž ovšem může učiniti opatření nezbytné ve prospěch odkazovníků, раk-li tito nutnost jich prokáží.
Takovým opatřením jest nařízení, by až do odevzdání pozůstalosti zákonným dědicům nebyla jim svěřena správa pozůstalosti, ježto dle výslechu svědků není vyloučeno, že by bezforemný dovětek mohl býti po
případě platným posledním pořízením, v kterémžto případě by nařízeným
svěřením správy dědicům práva odkazovníku snadno mohla doznati újmy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu odkazovníků, vyhověl však dovolacímu rekursu zákonných dědiců a obnovil, pokud jde
o správu pozůstalosti, usnesení prvého soudu. Důvody:
Řízení dle § 125 nesporného patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. má místo jen při dědických přihláškách sobě odporujících, nikoli
při sporných nárocích odkazních. Neprávem tedy soud první stolice použiv ustanovení tohoto § 125 odkázal nezl. Josefa Sch-a a soudruhy
jakožto odkazovníky na pořad práva se sankcí v tomto článku zákona
stanovenou. Soud rekursní nepochybil, pokud zrušil tuto část usnesení
prvního soudu a tomuto uložil, by pokračoval v projednávání pozůstalosti s přihlášenými dědici zákonnými. Na pozůstalostním soudu bude,
aby při tom v řízení nesporném vzal na přetřes též otázku, zda poslední
pořízení zůstavitelovo, kteréž jako písemná poslední vůle pro nedostatek
formálních náležitostí jest neplatným, lze zachovati v platnosti jako ústní
poslední vůli, zda tedy dlužno k němu přihlížeti při projednávání pozůstalosti a zdaž odkazy v něm nařízené jsou formálně účinný, zvláště když
jeden z odkazovníků jest nezletilý. Uzná-li soud pozůstalostní formálně
nároky odkazní, odepřou-li však přihlášení dědici zákonní plniti odkazy, nezbude ovšem odkazovníkům, než aby uplatnili své nároky pořadem práva. Dovolacímu rekursu odkazovníků a soudruhů nebylo tedy
lze vyhověti. Poněvadž dědické právo zákonných dědiců nebylo bráno
v pohybnost, přísluší jim dle § 145 nesp. říz. nárok na ponechání správy
a opatrování pozůstalosti. Pokud rekursní soud zrušil příslušnou část
usnesení prvního soudu a nařídil prvnímu soudu, aby za účelem správy
pozůstalostí zřídil opatrovníka, měl patrně na mysli ustanovení § 812 obč. zák., neboť za daných okolností nedalo by se takové opatření ospravedlniti nějakým jiným ustanovením zákona. Než opatření ve smyslu
§ 812 obč. zák. bylo by odůvodněno jen tehdy, kdyby byli odkazovníci
učinili návrh na separaci po rozumu tohoto článku zákona, osvědčivše
jak své nároky tak i obavu tamže naznačenou. To se nestalo, a proto bylo vyhověno dovolacímu rekursu zákonných dědiců.