Č. 2388.

Státní zaměstnanci: I. * I za platnosti zákona z 28. května 1919 č. 307 Sb. může státní správa jmenovati zaměstnance uvedené v §u 1 tohoto zákona (cestmistry a pod.) v kategorii zřízenecké. Nárok na zařazení do kategorie úřednické má takovýto zřízenec jen za podmínek §§ 2 a 3 cit. zákona. — II. Význam § 5 zák. ze 24. června 1919 č. 462 Sb. (o výhodách legionářů).
(Nález ze dne 23. května 1923 č. 6977.)
Věc: Václav P., státní cestmistr v U. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací (odb. rada Dr. Jaromír Volf) o zařazení do úřednické třídy hodnostní.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Dekretem mor. místodržitelsví z 22. prosince 1919 byl st-l jmenován — podle zákona ze 24. července 1919 č. 462 Sb. o vyhrazení míst ve státní službě legionářům — cestmistrem ve státní stavební službě na Moravě s prozatímními příjmy I. stupnice v kategorii sluhů s dodatkem, že služba cestmistrovská jest mu propůjčena prozatímně a že o jeho zařadění do určité kategorie a platové stupnice státních zaměstnanců, o složení zkoušky za příčinou pozměnění provisorní služby ve stálou a o jeho dalším postupu bude později rozhodnuto.
Žádost st-lovu za zařadění do hodnostní třídy úřednické, opírající se o předpis §u 1 zákona z 28. května 1919 č. 307 Sb., jímž byl přiznán státním cestmistrům charakter veřejných úředníků státu čsl. a zařazení do hodnostních tříd podle skupiny E, zamítlo presidium zsp-é výnosem z 31. října 1921, ježto žádané zařadění podle § 2 zákona z 28. května 1919 č. 307 Sb. předpokládá nejméně 15letou dobu služební, kterou st-l i pro připočítání let ztrávených při vojsku, pokud se týče po připočítání doby ztrávené v čsl. legiích, podle vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. započítané, prokázati se nemůže.
Další st-lovu žádost zamítlo min. veřejných prací rozhodnutím, proti němuž směřuje stížnost k nss podaná, z důvodů rozhodnutí zsp-é.
Stížnost namítá především provedenému řízení vadnost, ježto žádné ze svrchu uvedených rozhodnutí neobsahuje právního poučení, do které lhůty a ke kterému úřadu lze si proti němu stěžovati.
Stížnost má potud pravdu, že byla zsp, vyřizujíc žádost st-lovu o zařazení do hodnostní třídy úřednické po rozumu §u 3, odst. 1 zákona z 12. května 1896 č. 101 ř. z. povinna opatřiti rozhodnutí své poučením o opravných prostředcích. Neučinila-li to však, nelze v opomenutí tomto v daném případě shledati podstatnou vadu, jež by měla v zápětí zrušení nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss, neboť nehledě ani k tomu, že st-l podav včas odvolání k ministerstvu veřejných prací nebyl tímto opomenutím ve svých právech zkrácen, měl podle §u 3, posl. odst. cit. zák. možnost, vyžádati si zvláštním odvoláním odstranění oné vady.
Ve věci samé namítá stížnost, že nař. rozhodnutí, pokud se týče rozhodnutí zsp-é neprávem se odvolává na § 2 zákona z 28. května 1919 č. 307 Sb., a zastává názor, že se § 2 zmíněného zákona vztahuje pouze na ony státní zřícence v §u 1 vyjmenované, kteří byli již v době účinnosti zákona přijati podle platných ustanovení do kategorie sluhů, kdežto prý se předpis onen na osoby, mající dle platných předpisů kvalifikaci pro místo úřednické, nevztahuje. Dále tvrdí st-l, že má, jsa legionářem, též nárok na ustanovení úředníkem podle zákona z 24. července 1919 č. 462 Sb.
Pokud jde o zákon č. 307/19, jest stížnost na omylu, domnívá-li se, že st-l měl vzhledem k vzdělání, jež předloženým vysvědčením prokázal, po zákonu nárok na to, aby byl ihned při svém jmenování, aneb později k zvláštní své žádosti zařazen do hodnostních tříd státních úředníků, neboť uvedený zákon nemá žádného ustanovení o tom, jaké kvalifikace jest pro ustanovení cestmistrem zapotřebí a zejména není v zákoně tom nikde vyřčeno, že by se ustanovení § 2 nevztahovalo na osoby, které se prokázaly takovým vzděláním, jež by je jinak opravňovalo, ucházeti se o místo úřednické.
Zákon z 28. května 1919 č. 307 Sb. sleduje, jak zejména nade vši pochybnost z důvodové zprávy k němu vysvítá, zřejmě úmysl, zlepšiti služební postavení a požitky cestmistrů a ostatních zřízenců v § 1 tohoto zákona vyjmenovaných a chce jim poskytnouti proti státní správě, — která ovšem byla i za dřívějšího právního řádu oprávněna individuelním aktem jmenovacím zařaditi tyto osoby do kategorie úřednické — nárok na to, aby jim byl přiznán charakter i požitky veřejného státního úředníka. Tuto základní myšlenku a tento úmysl vyjadřuje zákon v § 1 stanově zásadně, že se cestmistrům, poříčním .. přiznává charakter veřejných úředníků státu čsl. a že se zařaďují do tříd hodnostních podle skupiny E.
Dosavadní právní stav opírající se o zákon z 8. května 1873 č. 73 ř. z. a připouštějící ustanovení uvedených zaměstnanců za sluhy (zřízence), nebyl cit. zákonem v žádném směru dotčen.
Tento předpis chce tedy jenom zásadně stanoviti nárok cestmistrů atd. na charakter státních úředníků a na zařazení do tříd hodnostních podle skupiny E, bližší podmínky konkrétního užití této zásady na jednotlivého zaměstnance však přenechává §§ům dalším.
Předpis § 1 nelze však vykládati tak, jako by všichni cestmistři,
poříční, ustanovení po účinnosti tohoto zákona, musili býti
jmenováni státními úředníky, a to zejména v tom případě, když se prokáží takovým vzděláním, jaké se pro jmenování úředníkem v určitých oborech státní správy vyžaduje.
Podmínky, na které se přiznání charakteru úřednického a zařadění do hodnostních tříd v konkrétním jednotlivém případě víže, jsou jak již shora uvedeno, obsaženy v následujících §§ zákona, zejména v § 2, který podle tohoto výkladu stanoví podmínku 15ti leté služby pro všechny zaměstnance kategorií uvedených v § 1 bez ohledu na to, byli-li v době vydání zákona již ustanoveni, nebo byli-li ustanoveni až po vydání cit. zák.
Jelikož zákon právě má platiti delší dobu do budoucna, tedy bude ovšem i o osobách ustanovených po vydání zákona č. 307 z r. 1919 při budoucím aplikování § 2 tu platiti to, že byli ustanoveni a nelze tedy z této textace zákona ničeho vyvoditi proti právnímu názoru právě projevenému.
Nelze tedy shledati nezákonnost v tom, že byla žádost st-lova odmítnuta s poukazem na to, že žádané jím zařadění podle § 2 cit. zákona předpokládá nejméně 15ti letou dobu služební, kterou st-l i po připočítání let ztrávených při vojsku, resp. v čsl. legiích podle vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. prokázati se nemůže.
Poukazuje-li pak st-l k předpisu § 5 zák. z 24. června 1919 č. 462 Sb., činí tak rovněž neprávem, neboť tento předpis podle svého jasného obsahu nepřiznává legionáři vůbec ani nároku na propůjčení jakéhokoliv místa úřednického ve službě státní, nýbrž přiznává mu — má-li kvalifikaci k tomu potřebnou — toliko nárok negativní, t. j. aby služebního místa úřednického nedostalo se kompetentu nelegionáři.
Jest tedy stížnost bezdůvodná a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 2388. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 102-104.