NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9857.

Vojenské věci: * Min. nár. obrany, rozhodujíc na základě superarbitračního řízení ve věcech vojenských gážistů neb legionářů podle § 3 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. o nároku na výslužné, není oprávněno s obejitím superarbitrační komise vzíti za podklad svého rozhodnutí skutečnosti komisí tou nezjištěné nebo nepřihlížeti ke skutečnostem, jí zjištěným, pokud jsou pro rozhodnutí závažné.
(Nález ze dne 29. dubna 1932 č. 16224/31.)
Věc: Josef M. ve V. (adv. Dr. Frt. Polák z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o nárok na zaopatřovací požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Bohuslav, Nálezy správní XIV 41 — Č. 9857 —
Důvody: St-l narozen r. 1883 byl před válkou železničním zřízencem. Při třech odvodech nebyl odveden. Za války byl jako domobranecký pěšák presentován 6. prosince 1915, do pole odjel 13. dubna 1916. Upadnuv na ruském bojišti dne 21. července do zajetí, přihlásil se hned do čsl. legií, do nichž vstoupil dnem 1. srpna téhož roku. Do vlasti se vrátil dne 18. prosince 1919 a byl dnem 31. března 1920 demobilisován. Na základě posudku superarbitrační komise v Brně z 2. srpna 1921 byl klasifikován jako k vojenské službě neschopný pro atonii žaludku (S-1-C-35) a dnem 17. srpna 1921 z vojenského svazku propuštěn. Od 26. ledna 1920 do 28. ledna 1924 byl zaměstnán jako pomocný dělník ve vojenském oděvním skladu v Brně za denní plat. Žádostí z 28. října 1923 domáhal se vojenských zaopatřovacích požitků podle zák. 76/22. Byv podroben dne 9. dubna 1924 superarbitraci před komisí zem. voj. velitelství v Brně, shledán neschopným k vojenské službě a vysloveno, že vada zjištěná nálezem (chronický rozsáhlý katarh průdušek a rozedma plic) jest pravděpodobně v souvislosti se zánětem plic utrpěným v legiích a že schopnost k přiměřenému občanskému výdělku jest snížena o 20%. Mno přiznalo pak výnosem z 30. ledna 1925 st-li zaopatřovací požitky podle zák. č. 76/22 a to od 1. června 1921 do konce dubna 1926. Požitky ty byly st-li výnosem mno ze 4. června 1925 od 1. ledna 1925 na dobu do konce dubna 1926 upraveny podle zák. č. 288/24.
Před uplynutím lhůty byl st-l dne 26. března 1926 znovu superarbitrován, uznán opět neschopným vojenské služby a o chorobě zjištěné nálezem (vleklý katarh průdušek s rozedmou plicní a záchvaty dušnosti) vysloveno, že »je vleklá, možná ještě zlepšitelná«, a že vznikla pravděpodobně za činné vojenské služby v legiích (S-I-1a-C 48), schopnost k přiměřenému občanskému výdělku že činnou službou v legiích snížena o 20%. Na to přiznalo mno st-li znovu výnosem z 23. října 1926 dřívější zaopatřovací požitky od 1. května 1926 nejdéle do 30. dubna 1928.
Konečně superarbitrován st-l dne 23. března 1928. Nálezem superarbitrační komise zjištěna rozedma plicní s chronickým katarhem průdušek s astmatickými záchvaty a značně defektní chrup. Posudek vyzněl, že jest pro plicní chorobu k vojenské službě neschopným, choroba že jest vleklá, sotva ještě zlepšitelná, vznik její že jest pravděpodobně za činné vojenské služby v legiích a schopnost k přiměřenému občanskému povolání že jest činnou službou v legiích snížena o 20%, ztráta zubů že není v příčinné souvislosti s činnou službou v legiích.
O této superarbitraci rozhodlo mno, že jest st-l neschopen pro rozsáhlý zubní kaz a chronický průduškový katarh (S I-1c-32-48 C), ale schopnost k přiměřenému občanskému povolání že službou v legiích nesnížena o 20%, pročež nař. rozhodnutím zastavilo st-li dnem 30. dubna 1928 vojenské zaopatřovací požitky dočasně přiznané výnosem z 23. října 1926, protože nemá dalšího nároku na vojenské zaopatřovací požitky podle § 81 zák. č. 76/22; výrok ten odůvodněn tím, že st-l nebyl již v míru pro tělesnou neschopnost odveden, v dětství že přestál těžkou — Č. 9857 —
křivici, která zanechala zřetelné stopy v deformaci hrudníku i páteře, že v legii konal skoro výhradně jen služby pomocné a velmi mnoho času ztrávil na zdravotní dovolené a v nemocnici, že ani vojenská lékařská komise v Krasnojarsku dne 10. července 1919, ani sociální lékařská komise dne 8. června 1921 po jeho návratu do vlasti neshledaly u něho plicní choroby, ani st-l sám že v protokolu z 20. června 1921 o chorobě plicní se nezmiňoval, takže tato choroba nemohla býti ani v r. 1921, t. j. skoro dva roky po odchodu z legie pokročilou, ba ani při vyšetření koncem ledna 1928 že neshledáno plicní onemocnění pokročilé, resp. těžké, takže není vůbec žádné pravděpodobnosti, že choroba vznikla za činné služby v legii.
Stížnost do tohoto rozhodnutí vytýká jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost.
Vady řízení spatřuje v těchto směrech: 1. že nař. rozhodnutí nebylo připojeno žádné poučení o opravných prostředcích, takže mu mohlo po případě jich použití býti znemožněno, 2. že měl býti posuzován celkový zdravotní stav st-lův a nikoli jednotlivé choroby pro sebe, 3. že zjištění a odůvodnění obsažená v nař. rozhodnutí o souvislosti st-lova zdravotního stavu a způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání se službou v legiích jsou v odporu s dřívějšími zjištěními a výnosy, podle nichž jeho choroba se službou v legiích zhoršila tak, že se stal k této službě neschopným a pozbyl nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, že spočívají na nesprávných předpokladech skutkových, na nesprávném usuzování a nesprávném postupu.
Ad 1.
Námitce pod čís. 2 nelze přisvědčiti, protože celkový zdravotní stav není nějakým abstraktním tělesným stavem od jednotlivých nemocí a chorob neodvislým, nýbrž jest právě výslednicí jejich existence a stavu resp. neexistence. Proto lze k úsudku o celkovém zdravotním stavu dospěti jen zkoumáním jednotlivých vad a chorob. Proto také stanoví čl. 1. vl. nař. č. 199/26, že nález superarbitrační komise má obsahovati označení a popis jednotlivých vad (chorob), které působí na posouzení způsobilosti k vojenské službě (vojenskému povolání, přiměřenému občanskému povolání), nebo zjištění, že takových vad není.
K námitce pod čís. 3 uvážil nss toto:
St-l uplatňuje, že, bylo-li mu dřívějšími výnosy pravoplatně přiznáno, že službou v legiích pozbyl nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, nemůže ani nař. rozhodnutí nic jiného stanoviti, a vidí vadu řízení v tom, že nař. rozhodnutí tak neučinilo; tím míní st-l zřejmě uplatňovati námitku věci rozhodnuté. Ale tu přehlíží, že předmětem rozhodování v obou případech nebyla táž věc. V dřívějších rozhodnutích šlo o nárok na přiznání dočasných pensijních požitků, kdežto nyní o nárok na trvalou pensi, tudíž o předmět jiný; nynější řízení se konalo také za jiného právního stavu vzhledem k tomu, že v mezidobí bylo vydáno vl. nař. č. 199/26. Proto nelze zde mluviti o věci rozhodnuté, třeba v obou případech bylo nutno zjišťovati zdravotní stav st-lův a jeho souvislost se službou v čsl. legiích. — Č. 9857 —
S hlediska právního stavu, vzniklého vydáním cit. vl. nař. č. 199/26 nutno pak při posuzování přítomného případu míti zřetel na toto:
Zákon č. 76/22 přiznává v § 81 odst. 4. 76/1922 sb., § 81.4, t. j. podle ustanovení §§ 2 až 15 téhož zák. Podle vl. nař. č. 186/23 vydaného na základě § 177 cit. zák. ku provedení jeho k § 81, jest nárok na výslužné podle odst. 4 § 81 cit. zák. přiznati i tehdy, jestliže porucha zdraví nebyla získána pouze službou v čsl. zahraničním vojsku, nýbrž služba tato způsobila jen zhoršení poruchy zdraví, získané již před vstupem do čsl. legií.
Podle § 5 odst. 1 téhož zák. jest podmínky nároku na výslužné zjistiti superarbitračním řízením. Toto řízení jest až dosud upraveno rakouskou služební knihou A — 42 (»Superarbitrierungsvorschrift«), která nebyla ještě nahrazena čsl. služebním předpisem, o jehož vydání se zmiňuje § 5 vl. nař. č. 186/23. Avšak ustanovení § 35 zmíněné služební knihy bylo modifikováno čl. 1. nař. č. 186/23 »k § 3« zák. č. 76/22, resp. nyní čl. 1. vl. nař. č. 199/26.
Podle zmíněného služebního předpisu zahajuje se superarbitrační řízení buď žádostí o superarbitraci (§§ 5, 14, 21), nebyla-li žádost jako neodůvodněná odmítnuta (§ 7), nebo návrhem podaným z moci úřední (§ 4) a končí se rozhodnutím mno podle § 35. V těchto hranicích tvoří tedy superarbitrační řízení uzavřený, samostatný celek. Superarbitrační akt o případné dřívější superarbitraci jest sice podle § 30 služ. předpisu A — 42 podkladem jednání superarbitrační komise, ale není žádným předpisem stanoveno — a st-l se také žádného nedovolává, — že by nález a návrh superarbitrační komise byl závislým na nálezu a posudku, resp. rozhodnutí o dřívější superarbitraci. Vyplývá to ostatně z povahy věci samé, neboť by jinak byla pozdější superarbitrace zbytečnou. Není-li však superarbitrační komise vázána dřívějším superarbitračním aktem, může jím býti tím méně vázáno mno, které rozhoduje o novém návrhu superarbitračním, protože podle čl. 1. vl. nař. č. 199/26 může si o návrhu učiniti samostatný úsudek a tedy samostatně rozhodnouti, jak bylo vysloveno již nál. Boh. A 8126/29.
Tento čl. 1. vl. nař. č. 199/26 ustanovuje výslovně, že podkladem pro přiznání nároku na vojenské zaopatřovací požitky a pro druh těchto požitků jest nález a návrh superarbitrační komise, a že o tomto návrhu superarbitrační komise rozhoduje mno, jež podle potřeby může dáti nález přezkoušeti superarbitrační komisí (původní neb novou). Současně pak stanoví cit. čl. 1., že nálezem rozuměti jest 199/1926 sb., čl. 1 — Č. 9857 —
199/1926 sb., čl. 1.
Porovná-li se toto nové ustanovení s dříve plativším ustanovením odstavce 1. k § 3 čl. 1. vl. nař. č. 186/23, které ustanovovalo prostě, že 186/1923 sb., čl. 1.§ 3.1 jest zřejmo, že nynější znění tohoto zákonného předpisu jednak vymezilo, co jest pokládati za nález superarbitrační komise, a co naproti tomu dlužno čítati k návrhu, jednak zdůraznilo oprávnění min., dáti nález superarbitrační komise (na který jest min. vázáno), přezkoušeti původní neb novou superarbitrační komisí, pokud by toho bylo zapotřebí.
Z toho jest patrno, že mno, rozhodujíc o nárocích na vojenské zaopatřovací požitky, není oprávněno opříti své rozhodnutí o zjištění, směrodatná pro jeho rozhodnutí, která nejsou obsažena v nálezu superarbitrační komise, ať jde o zjištění určitých vad, pokud se týče poruch či o zjištění negativní, tedy o skutková zjištění, jichž superarbitrační komise neučinila a na která proto ve svém návrhu nemohla míti ohled; při tom nelze zjištění superarbitrační komisí učiněná omezovati pouze na tak zvaný status praesens, nýbrž nutno také ke zjištění počítati konstatování skutečností, jež jsou pro posouzení věci rozhodny a nastaly před vznikem choroby, jakož i v mezidobí od vzniku choroby do doby nynější superarbitrace, tedy i průběh choroby, pokud jej lze spolehlivě zjistiti.
Pro st-lův případ z cit. předpisů plyne především to, že mno při svém rozhodování bylo oprávněno učiniti podkladem svého rozhodnutí jedině nález a návrh poslední superarbitrační komise z 23. března 1928, a že nálezy a návrhy dřívějších superarbitračních komisí mohou míti v nynějším řízení význam toliko jako pomůcka pro sdělání nálezu nynější superarbitrační komise, ale podkladem pro rozhodnutí mno že mohou se státi jen prostřednictvím tohoto nového nálezu.
Jest proto bezdůvodná námitka stížnosti, že nař. rozhodnutí jest v odporu se zjištěními superarbitračních komisí, konaných před rokem 1928, a tím spíše ovšem, že jest v odporu s výměry, na podkladě oněch superarbitračních komisí vydanými. Jinak jest tomu však s námitkou stížnosti, vytýkající rozpor mezi nař. rozhodnutím a mezi nálezem superarbitrační komise, konané dne 23. března 1928.
Tato superarbitrační komise ve svém nálezu uvedla mezi jiným tyto skutkové okolnosti, k nimž nař. rozhodnutí nehledělo: 1. že již dne 2. srpna 1921 byl st-l superarbitrován nejen pro atonii žaludku, nýbrž také pro rozedmu plic, 2. že tvrdil, že v listopadu 1927 v legiích onemocněl zánětem plic a že byl ošetřován asi 2 měsíce na plukovní ošetřovně v Žitomiru, a že od té doby má kašel a těžký dech, 3. že byl dne 9. dubna 1924 superarbitrován pro vleklý katarh průdušek a pro rozedmu plic, 4. že v letech 1924 a 1926 byl pro plicní chorobu na léčení v Luhačovicích, a 5. že při superarbitraci dne 23. března 1928 konané byla objektivně zjištěna rozedma plic s chronickým katarhem průdušek a asthmatickými záchvaty.
Naproti tomu přihlíželo zase nař. rozhodnutí k okolnostem, jež nebyly obsaženy v nálezu superarbitrační komise s 23. března 1928 totiž: a) že prý st-l v legiích konal skoro výhradně služby pomocné, že tam velmi mnoho času ztrávil na zdravotní dovolené a v nemocnici, b) že vojenská lékařská komise v Krasnojarsku dne 10. března 1919 nezjistila žádnou plicní chorobu, c) že se dne 20. června 1921 v protokole st-l nezmínil o chorobě plicní, d) že v létech 1920 až 1924 st-l pracoval jako dělník ve vojenském oděvním skladu v Brně s každoroční přestávkou 7 až 8 neděl ročně, a e) že dne 30. ledna 1928 bylo při vyšetření v divisní nemocnici v Brně shledáno malé množství sputa, čistý hlen bez tuberkulosních bacilů; na tomto podkladě učinilo si mno závěr, že ani roku 1928 nebylo plicní onemocnění st-lovo pokročilé, pokud se týče těžké.
Z jakých důvodů nař. rozhodnutí nehledělo k okolnostem svrchu sub 1. až 5. citovaným, není z jeho odůvodnění patrno; pouze z předložených spisů správních lze souditi, že okolnost pod č. 1. uvedenou žal. úřad pokládal obsahem spisů za vyvrácenou. Jestliže však žal. úřad měl podstatné důvody pro to, aby pochyboval o správnosti zjištění učiněného v nálezu superarbitrační komise, a jestliže kromě toho pokládal zjištění jí provedené neúplným, jak tomu svědčí použití okolností cit. svrchu sub a) až e), pak tu byla zřejmá potřeba, aby dal nález superarbitrační komise přezkoušeti; měl proto ve smyslu cit. čl. 1. vl. nař. č. 199/26 téže nebo nové superarbitrační komisi své pochybnosti o správnosti neb úplnosti nálezu sděliti, aby nález mohl býti řádně přezkoušen, doplněn, pokud se týče opraven, a aby, pokud by došlo k odchylnému zjištění a tudíž novému nálezu superarbitrační komise, podán byl také nový návrh superarbitrační komise. Jestliže žal. úřad v tomto případě tohoto postupu nešetřil, byla způsobena vadnost řízení, pro kterou dlužno nař. rozhodnutí zrušiti ve smyslu § 6 zák. o ss.
Avšak stížnosti dlužno přisvědčiti i ve směru uplatňované nezákonnosti nař. rozhodnutí. Vycházeje z předpokladu, že plicní onemocnění st-lovo nebylo ani roku 1928 pokročilé, resp. těžké, usoudil žal. úřad, že není nijaké pravděpodobnosti, že st-lova plicní choroba vznikla za činné služby v legiích, a proto neuznal žalovaný úřad 20%ní snížení st-lovy schopnosti činnou službou v legiích, superarbitrační komisí uznané. Tento základ zamítavého rozhodnutí o sporném nároku st-lově přehlíží ustanovení § 3 vl. nař. ze 6. října 1923 č. 186 Sb., podle kterého — jak shora uvedeno — nárok na vojenské zaopatřovací požitky jest přiznati také v případě, že porucha zdraví byla tu sice již před vstupem do čsl. legií, ale byla službou v těchto legiích zhoršena. Vzhledem k tomu bylo nař. rozhodnutí zrušiti ve smyslu § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9857. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 837-842.