Č. 2892.

Státní zaměstnanci: * V odstavci 3 §u 6 zák. č. 394/1922 rozumí se slovy »samostatně výdělečně činné« také manželky státních zaměstnanců, které mají výdělek z poměru služebního (v příčině výměry drah. přídavku).
Řízení před nss-em: Nss může platnost nařízení zkoumati jen do té míry a jen tehdy, bylo-li by jeho použití v konkrétním případě na újmu právům st-le.
(Nález ze dne 20. listopadu 1923 č. 19 856).
Věc: Josef W. a Karel H. v Praze (adv. Dr. Karel Ziegler z Prahy) proti ministerstvu nár. obrany (min. koncipista Dr. Josef Kocman) o drahotní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Není sporu o tom, že manželky obou st-lů jsou bankovními úřednicemi, a že jejich roční příjem z tohoto zaměstnání plynoucí převyšuje 10 000 Kč ročně.
Žal. úřad nepřiznal st-lům drahotní přídavek jako ženatým bez dětí (dle II. tř. rodinné), nýbrž jako ovdovělým bez dětí (dle I. tř. rod.) od- volávaje se na předpis § 6, odst. 3 zákona z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. a na čl. V. odst. 14. prov. nař. k zákonu tomu z 15. února 1923 č. 34 Sb. Pokládal tudíž žal. úřad manželky st-lů za samostatně výdělečně činné, kterážto okolnost dle odst. 3 § 6 zák. má za následek, že st-lům přísluší drahotní přídavek pouze ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance.
Stížnost shledává nezákonnost v tom, že žal. úřad pokládá bankovní úřednice za samostatně výdělečně činné a dovozuje, že zákon měl pod slovy »samostatně výdělečně činné« na mysli toliko manželky, které provozují samostatně výdělečný podnik, jak to uvádí zpráva výboru sociálně-politického o vládním návrhu zákona (tisk 3944/1922). Po názoru stížnosti provozuje samostatně výdělečný podnik jen, kdo spojuje práci a kapitál, aby na vlastní vrub vyráběl hospodářské statky pro směnu, nikoliv však ten, kdo jest v poměru služebním. Ježto pak článek V. prov. nař. stanoví, že pod slovy »manželky samostatně výdělečně činné« jest rozuměti ženy, které pravidelnou výdělečnou činností (ku př. samostatným živnostenským, obchodním nebo hospodářským podnikáním, služebním poměrem, uměleckou činností atd.), nikoli však vedlejším zaměstnáním podřadného rázu získávají samostný příjem — ocitlo se dle náhledu stížnosti prováděcí nařízení v odporu se zákonem a vybočuje z jeho mezí, což jest zakázáno v § 55 úst. list. Dotčený předpis prováděcího nařízení je proto dle mínění st-lů neplatný.
Jádro sporu spočívá tedy v tom, jaký smysl sluší přikládati slovům
»manželky samostatně výdělečné činné« v § 6, odst. 3 zák. č. 394 z r. 1922. Neboť na výkladu těchto slov závisí platnost článku V. prov. nařízení, kterýž ustanovení §u 6, odst. 3 vztahuje na manželky, jež jakoukoli pravidelnou činností výdělečnou, tedy i výkony pracovními v poměru služebním, získávají samostatný důchod.
Osobou »samostatně výdělečně činnou« sluší podle obyčejného jazykového smyslu těchto slov rozuměti osobu, která má svůj samostatný výdělek čili která si sama vydělává. Nic více slova ta sama o sobě nepraví. Nutno ovšem zkoumati, zda zjevný účel zákona nedává jim nějaký smysl zvláštní, od obyčejného jazykového významu jejich odchylný.
Zákon č. 394 z r. 1922 upravuje služební požitky státních zaměstnanců. Účel jeho jest již ze srovnání jeho obsahu s předpisy dříve platnými zcela zřejmý a je vůbec znám: šlo o snížení služebních požitků státních zaměstnanců, jež uznáno bylo žádoucím ze všeobecných důvodů hospodářských a v zájmu ulehčení financím státním.
Pokud jde o drahotní přídavek má se dle § 6, odst. 3 zák. pohlížeti na ženaté státní zaměstnance, jichž manželky jsou »samostatně výdělečně činné«, tak, jako by byli ovdovělí, t. j. nedostává se jim drahotního přídavku za manželku.
Není-li manželka státního zaměstnance »samostatně výdělečně činná«, má k ní býti při vyměření drahotního přídavku dle § 5 a předpisů tam citovaných přihlíženo.
Pro toto rozeznávání není možno z účelu zákona, který chce toliko upraviti služební požitky státních zaměstnanců a zabezpečiti jim a jejich rodinám přiměřenou výživu, vyčísti důvodu jiného nežli ten, že man- želka »samostatně výdělečně činná« za obyčejného běhu věcí přispívá i svým vlastním výdělkem — vedle manžela — k úhradě životních potřeb rodiny, kdežto není-li manželka státního zaměstnance také sama výdělečně činná, spočívá výživa rodiny výhradně na jeho příjmech služebních, nehledí-li se ovšem k případným důchodům kapitálovým, které však zákon zásadně nebéře v počet. Úvaha právě uvedená vysvětluje zcela přirozeně, proč v prvém z obou případů zákon neuznává toho potřebu státnímu zaměstnanci drahotní přídavek na manželku poskytnouti, a proč v druhém případě jej přiznává.
Ani textování ani zjevný účel zákona neposkytuje tedy opory pro výklad, který stížnost dává slovům »manželky výdělečně činné«, vnášejíc do zákona rozlišování výdělku podle jeho zdroje a snažíc se smysl sporných slov zúžiti na výdělek plynoucí z jednoho zdroje, t. j. z činnosti podnikatelské.
Rozlišování toto jest vlastnímu účelu zákona cizí a nelze je bez nepochybné positivní opory připustiti. Takovouto oporu není však možno nalézti v domnělé sociální tendenci zákona, která podle stížnosti chce výdělečný příjem z poměru služebního proti výdělečnému příjmu ze samostatného podniku favorisovati, takže jen tento, nikoli však onen příjem manželčin měl by za následek krácení drahotního přídavku manželova dle § 6, odst. 3 zák. Neboť právě s hlediska sociální spravedlnosti nedalo by se vysvětliti, proč by sebe skromnější výdělek manželčin získaný prací v samostatně provozované živnosti zbavoval státního zaměstnance nároku na drahotní přídavek, na manželku vypadající, kdežto i sebe značnější a služební požitky zaměstnancovy třeba převyšující služební příjem manželčin ponechával by drahotní přídavek manželův ve výši nezkrácené.
Proti mínění, že zákon vedle svého vlastního cíle sleduje ještě nějaké s cílem tímto nutně nesouvislé záměry sociálně-politické, sluší ostatně také uvážiti, že zákon — jak již bylo poznamenáno — ani ryzímu důchodu kapitálovému nepřiznává zcela žádného vlivu na výměru přídavku drahotního, byť byl sebe větší, což by byl zajisté především učinil, kdyby vskutku byl chtěl při úpravě služebních požitků státních zaměstnanců z důvodů sociální spravedlnosti klásti váhu na povahu zdroje, z něhož důchod manželky státního zaměstnance pramení.
Po náhledu soudu tedy vláda vydávajíc prováděcí nařízení k zákonu č. 394 z r. 1922 nepřekročila nikterak meze zákona, když v čl. V. k samostatné výdělečné činnosti počítá i výdělečnou činnost v poměru služebním.
Stížnost ovšem míní, že slova v zákoně použitá »manželky samostatně výdělečně činné« již dle svého vlastního významu znamenají jen manželky, které provozují samostatný výdělečný podnik, a dovolává se pro svůj náhled autentického prý výkladu, který podává důvodová zpráva výboru sociálně politického sněmovny poslanecké. Než soud, maje zkoumati zákonnost rozhodnutí správního, pokud se týče platnost nařízení vládního, na němž individuelní rozhodnutí spočívá, musí hleděti jen k vůli zákonodárné v zákoně samém s dostatečnou jasností projevené. Sluší ostatně poznamenati, že ani řečená zpráva výborová v dotčeném odstavci, čte-li se odstavec tento v celku, nemluví pro stížnost tak docela nepochybně, jak se tato domnívá. Praví-li se ve zprávě, že »samostatně výdělečně činnými jest rozuměti jen ženy, které provozují samostatný výdělečný podnik, nikoliv ony, které jen z vedlejšího zaměstnání získávají si výdělek«, je na snadě domněnka, že pomýšlelo se na příznivý výklad pouze ve prospěch manželek, »které jen z vedlejšího zaměstnání získávají si výdělek«, jejichž výdělek pravděpodobně nedosáhne značnější výše a nebude míti pro výživu rodiny podstatného významu. Neboť kdyby původci zprávy z pojmu žen »samostatně výdělečně činných« byli vylučovali manželky s výdělkem pracovním, byli by jako protiklad žen, které provozují samostatný výdělečný podnik, spíše uvedli právě ženy s výdělkem pracovním, nikoli však ženy, které mají výdělek jen z vedlejšího zaměstnání, jež logickým protikladem žen se samostatným výdělečným zaměstnáním nejsou, poněvadž povahu vedlejšího zaměstnání může míti samostatný podnik stejně jako poměr pracovní nebo služební.
Domnívá-li se však stížnost, že slova »samostatně výdělečně činné« již sama o sobě ukazují na výdělečnou činnost podnikatelskou, pak zaměňuje činnost směřující k samostatnému výdělku s výdělečnou činností samostatnou, jakou zabývá se na př. řád živnostenský.
Lze připustiti, že sporných slov je možno, byť ne právě radno, užíti i ve zvláštním smyslu posléz dotčeném, ale pak musí býti z textování nebo aspoň z celkového účelu zákona poznatelno, že jim takto má býti rozuměno. Toho však, jak svrchu bylo vyloženo, ze zákona č. 394 z r. 1922 poznati nelze.
Pokud se stížnost odvolává na odst. 7. § 6 zák., odvozujíc z něho a contrario podporu pro své stanovisko, dlužno poznamenali, že ustanovení toto týká se jen specielního případu, kdy manželka zaměstnance jest rovněž, jako manžel její ve veřejné nebo této na roveň postavené činné službě, nebo z takové služby ve výslužbě a tu požívá drahotního přídavku.
Z tohoto speciálního předpisu, který má na zřeteli manželky, jež požívají z peněz veřejných služebních platů z důvodu své vlastní činnosti služební, není možno činiti závěry obecně platné, nehledě ani k tomu, že právě podle tohoto ustanovení státní zaměstnanec z titulu své služby zpravidla plného drahotního přídavku na manželku vypadajícího nedostane, a byl by tedy podle výkladu, který stížnost dává § 6, odst. 3 zák., postaven hůře než zaměstnanec, jehož manželka není ve službě veřejné, neboť případné drahotní přídavky, jichž tato požívá, neměly by na drahotní přídavek manželův vůbec žádného vlivu.
Stížnost vytýká posléze, že prov. nař. i v tom překročilo meze zákona, že stanovilo, že až na další jest výdělečnou činnost, z níž neplyne čistý roční příjem přes 10 000 Kč, posuzovati jako podřadné zaměstnání, ačkoliv zákon o výši výdělku manželky státního zaměstnance předpisů nemá.
Nss může však zkoumati platnost nařízení jen do té míry a jen tehdy, bylo-li by jeho použití v konkrétním případě na škodu právu st-lů. Toho však nelze říci o ustanovení, které přes výdělečný příjem manželčin státnímu zaměstnanci nezkrácený drahotní přídavek ponechává, nepřesahuje-li příjem tento ročních 10 000 Kč. Nemusil se tedy, ba ani se nemohl nss zabývati řešením otázky, zda po této stránce vl. nař. zůstává v mezích zákona. Ze všech těchto úvah vyplývá, že
1. zákon č. 394/1922 pod slovy »samostatně výdělečné činnosti« rozumí výdělek z pravidelné činnosti manželky státního zaměstnance a contrario od nepravidelného výdělku z vedlejšího zaměstnání podřadného rázu, bez rozdílu, jakého druhu jest ona činnost výdělečná,
2. prováděcí nařízení, vyloživši tento smysl zákona v tomto směru, nepřekročilo meze zákona, k jehož provedení bylo vydáno.
Když pak jest nesporno, že manželky st-lů jako bankovní úřednice jsou samostatně výdělečně činné, srovnává se se zákonem, odepřela-li nař. rozhodnutí st-lům drahotní přídavky pro ženaté (dle II. tř. rod.) a přiznala jim pouze drahotní přídavky ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance....

Citace:

č. 2892. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1025-1029.