Č. 2925.

Státní občanství: * Ustanovení o státním občanství v čl. 6 smlouvy brněnské ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921 jest pokládati za vnitrostátní právní normu, kterou aplikovati jest na všechny případy spadající v rámec § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 30. listopadu 1923 č. 201).
Věc: Jan Sch. v Dol. V. (adv. Dr. Jindř. Fleischmann z Prahy) proti ministerstvu vnitra (min. rada Jos. Houdek) o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l vznesl nárok, aby bylo uznáno, že jest po rozumu ustanovení § 1 č. 3 ústavního zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. státním občanem čsl. a uvedl, že sice v r. 1913 nabyl domovského práva ve Vídni, že však se narodil v P., okres Mikulov, tedy na území republiky čsl. z rodičů, kteří byli státními občany rakouskými, dosud žijí a mají v P. právo domovské.
Zsp v Brně rozhodnutím z 8. července 1922 zamítla žádost st-lovu, odůvodnivši výrok svůj takto:
Z předloženého rozhodnutí magistrátu ve Vídni z 11. října 1913 vysvítá že st-l nabyl před 28. říjnem 1918 domovské právo ve Vídni, t. j. v obci republiky rakouské.
Ve smyslu článku 6. odst. 3. brněnské smlouvy mezi republikou československou a republikou rakouskou ze dne 7. června 1920 č. 107 Sb. ex 1921 řídí se tudíž jeho státní občanství podle zmíněného práva domovského, po případě použije se tu pouze článku 64. mírové smlouvy s Rakouskem podepsané dne 10. září 1919 v Saint Germain-en-Laye. Dle toho dlužno jej pokládati za státního občana republiky rakouské, nikoliv československé.
Okolnost, že se narodil dne 21. května 1879 v P., t. j. na území čsl. republiky, jako syn státního občana rakouského, jenž do dnes má v P. domovské právo, není pro posouzení otázky jeho státního občanství směrodatnou, poněvadž ustanovení článku 4. smlouvy, podepsané dne 10. září 1919 v Saint Germain-en-Laye mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a republikou československou, pojaté do § 1. bodu 3. ústavního zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., bylo článkem 6. citované brněnské smlouvy v poměru k republice rakouské ve shora naznačeném směru modifikováno.
Ministerstvo vnitra výnosem z 19. září 1922, proti němuž stížnost směřuje, nevyhovělo odvolání st-lovu z důvodů první stolice.
O stížnosti, vytýkající nezákonnost tohoto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Stížnost zastává názor, že pro posouzení sporného nároku jsou směrodatný jedině předpisy ústavního zákona č. 236 Sb., jichž platnost není vzhledem k čl. I. ústavní listiny republiky čsl. nijak dotčena smlouvou brněnskou, poněvadž tato smlouva nemá náležitostí pro ústavní zákon ústavou předepsaných a ustanovení čl. 6 č. 3. smlouvy té, které je v rozporu s ustanovením § 1 č. 3 ústavního zákona čís. 236 z r. 1920, jest proto protiústavní a neplatné a nemůže ostatně míti účinku na právo dříve nabyté, poněvadž dle § 5 o. z. o. nepůsobí nazpět.
Nss nemohl uznati právní názor stížností zastávaný správným.
Vznikem nových států na území býv. mocnářství rakousko-uherského a teritoriálními změnami v územích některých států nastala potřeba, upraviti otázky týkající se státního občanství v územích, v nichž nastala změna svrchovanosti státní, nejen pro obor vnitrostátní, ale i v poměru mezi jednotlivými státy.
Při stanovení zásad pro úpravu otázek těch ve smlouvách mírových byly státy zúčastněné na smlouvách těch vedeny snahou, aby právní normy o nabývání státního občanství v územích jednotlivých států byly v takové shodě, aby každé osobě bylo zajištěno státní občanství podle určitých kriterií ve státě jediném, aby úprava otázek státního občanství v jednotlivých státech provedena byla podle jednotlivých základních principů tak, aby nenastaly divergence mezi státy zúčastněnými.
V této tendenci mají původ jednak ustanovení mírových smluv, ukládající státům, jež části svého území smlouvami těmi pozbyly, aby bezvýminečně uznaly změnu státního občanství osob, jež podle zásad ve smlouvách formulovaných staly se příslušníky státu, jemuž určité území připadlo (na př. či. 84 smlouvy Versaillské), jednak ustanovení, jimiž státy nově utvořené uznávají za své příslušníky ipso facto osoby vykazující určité náležitosti na př. právo domovské na určitém území. Sem patří zejména ustanovení čl. 3, 4, 6 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými s Československem uzavřené v Saint Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (č. 508 Sb. z r. 1921), čl. 64, 65 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem podepsané v Saint Germain-en-Laye dne 10. září 1919 (č. 507 Sb. z r. 1921).
Ustanoveními těmi však neměla býti odňata jednotlivým státům volnost z jejich suverenity plynoucí, uzavříti mezi sebou zvláštní ujednání, jichž dle povahy věci bylo třeba k podrobnému provedení zásad v mírových smlouvách vytčených a vůbec k takové úpravě otázek státního občanství, aby nenastaly případy, kde by jedna osoba stala se ex lege příslušníkem několika států, anebo kde by příslušník státu zaniklého nenabyl státního občanství v žádném ze států nově vzniklých.
ČI. I. smlouvy s Československem ukládá státu čsl. závazek, že ustanovení této smlouvy budou uznána za zákony základní, a přikazuje, že žádný zákon ani nařízení ani žádný úkon úřední nesmí býti v odporu s ustanoveními smlouvy. Ze znění toho, v němž není zmínky o smlouvách mezinárodních, dlužno usuzovati, že uvedeným závazkem a zákazem nebylo dotčeno právo republiky čsl. z její suverenity prýštící, dohodnouti se s jinými státy samostatně o otázkách státního občanství. Ústavním zákonem z 9. dubna 1920 splnil stát čsl. svůj závazek v čl. I. smlouvy stanovený, přijav v odst. I. tohoto zákona v podstatě zásady v čl. 3, 4 a 6 smlouvy z 10. září 1919 stanovené.
Vydáním zákona toho nevzdal se však stát čsl. zmíněného již práva svého, upraviti otázky zákonem tím řešené jinak zvláštním ujednáním mezistátním. Zákonodárce projevil právě v zákoně samém svou vůli, práva toho použíti a to ustanovením § 19, kterým »vláda se zmocňuje, aby k provedení tohoto zákona dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče«. Ze znění toho jde, že zmocnění zákonodárcem dané jest zcela všeobecné, neomezené žádnými direktivami, že tedy opravňuje k dohodě se státy zúčastněnými o všech otázkách státního občanství, jež cit. ústavní zákon upravuje, tedy vzhledem ke smluvní volnosti států zúčastněných, k dohodě o tom, jak a pokud ustanovení tohoto zákona mají být provedena, zda beze změny či s potřebnými změnami. Ze slova »podrobnosti« v § 19 cit. úst. zákona nelze dovozovati nějaké omezení zmocnění vládě daného, neboť pojem ten nevylučuje podrobnosti, kterými ustanovení zákona se podstatně mění.
»Provedením zákona« a »podrobnostmi« neměl tu zákonodárce na
mysli pouze provedení právních předpisů zákona v technickém smyslu slova aneb podrobnosti takové, které by ničeho neměnily na předpisech těch, nýbrž mínil zajisté samostatné a podrobné, to jest zevrubné upra- veni materielně-právních předpisů o předmětu, jehož se zákon týká, pokud jsou na věci zúčastněny také státy jiné, dohodou s nimi.
Dohoda taková byla i nutná zřetelem k zásadě § 4 ústavní listiny republiky čsl., že příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem republiky čsl. a v poměru k republice rakouské i zřetelem k čl. 64 mírové smlouvy s Rakouskem, jímž Rakousko uznává za příslušníky rakouské ipso facto a bez jakékoliv formality všechny osoby, které mají domovské právo na území rakouském v době, kdy tato smlouva nabude působnosti a nejsou (scil. nestávají se) příslušníky jiného státu.
Dohody takové s republikou rakouskou bylo třeba také proto, že republika rakouská není zúčastněna jako smluvní strana na smlouvě mezi mocnostmi spojenými a přidruženými a Československem uzavřené a že by bez dohody mohly vzniknouti v zákonodárství zúčastněných států divergence o otázkách státního občanství, dotýkajících se obou států.
Zmocnění dané vládě ve zmíněném § 19 ústavního zákona č. 236 lze proto vykládati jen v ten rozum, že jím vládě propůjčeno bylo oprávnění, mezistátními smlouvami se státy zúčastněnými upraviti samostatně otázky státního občanství bývalých příslušníků státu rakouského, uherského i příslušníků říše německé.
Ustanovením § 19 úst. zákona zákonodárce spolu prohlásil mezistátní smlouvy na základě zmocnění tam daného sjednané, pokud se týkají předmětu normovaného v ústavním zákoně, již předem za součást tohoto zákona. Ustanovení ve smlouvách těch daná jsou tudíž obecně závazné vnitrostátní právní předpisy, jichž použíti jest na všechny případy, v nichž jest rozhodovati za působnosti ústavního zákona.
Republika čsl. a republika rak. uzavřely k úpravě otázek státního občanství smlouvu podepsanou v Brně dne 7. června 1920, která dle čl. 32 nabyla působnosti výměnou ratifikačních listin t. j. dnem 10. března 1921 a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení státu čsl. dne 26. března 1921.
V čl. 6 této smlouvy dohodly se oba státy k podrobnějšímu provedení či. 64 mírové smlouvy s Rakouskem a či. 4 smlouvy s republikou čsl. tak, že osoby, které čl. 4 smlouvy s Československem má na mysli, rozděleny byly ve tři skupiny a že státní občanství osob tvořících první skupinu, totiž osob, které do 28. října 1918 nabyly práva domovského v některé obci republiky rak., řídí se podle tohoto práva domovského, to jest, že u nich použije se pouze článku 64 smlouvy s Rakouskem, dále pak že v příčině osob, které nenáležejí ani do první ani do druhé skupiny, použije se plným rozsahem obou odstavců čl. 4 smlouvy s republikou čsl. Dohodou tou byla tudíž působnost ustanovení § 1 a 3 úst. zákona č. 236 z r. 1920, do něhož pojat byl doslovně čl. 4 smlouvy s Československem, přesně ohraničena a omezena na osoby, které podle čl. 6 dohody té nenabývají státního občanství rakouského.
Ustanovení čl. 6 smlouvy brněnské jest dle toho, co výše uvedeno, pokládati za vnitrostátní právní normu, kterou zásada převzatá z čl. 4 smlouvy s Československem do § 1 č. 3 ústavního zákona č. 236 z r. 1920 byla ve smyslu § 19 tohoto zákona vůči Rakousku podrobněji provedena a ovšem i modifikována, a kterou aplikovati jest na všechny konkrétní případy, spadající v rámec § 1 č. 3 úst. zákona č. 236 z r. 1920.
Stížnost namítá odvolávajíc se na čl. I. ústavní listiny neplatnost smlouvy brněnské proto, že odporuje ústavnímu zákonu č. 236 z r. 1920. Námitku tu musí nss odmítnouti jako nepřípustnou, neboť k rozhodnutí o tom, zda se nějaký zákon rep. čsl. příčí ústavě, jest dle § 7 zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb. výlučně příslušným jen ústavní soud. Dokud tento tribunál nějaký zákonný předpis za protiústavní neprohlásil a dokud jeho nález nebyl uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení, dotud všechny úřady i soudy musí pokládati předpis ten za ústavní (srovn. § 20 cit. zák. a contr.).
Jako nepřípustný odmítnouti dlužno i návrh st-lův, aby nss předložil ústavnímu soudu ve smyslu § 9 zákona o ústavním soudu návrh stran protiústavnosti čl. 6 smlouvy brněnské, poněvadž právo předložiti návrh na řešení otázky ústavnosti určitého zákonného předpisu soudu ústavnímu, nepřísluší jednotlivým účastníkům soukromým a to přímo ani nepřímo skrze rozhodující senáty nejvyšších soudů, právo to nepřísluší ani senátům, konkrétní věc rozhodujícím, nýbrž návrh takový může vycházeti jen od plena soudů v § 10 zák. o úst. soudu jmenováných.
Návrh takový nemohl by ostatně pro rozhodnutí v této věci míti významu, poněvadž nález ústavního soudu nemá zpětné působnosti a má jen účinnost, že ode dne uveřejnění jeho ve Sbírce zákonů a nařízení úřady jsou jím vázány (§§ 18 a 20 zák. o úst. soudu).
Námitka, že ustanovení smlouvy brněnské nemohou dle § 5 o. z. o. působiti zpět na újmu práva nabytého, jest vyvrácena tím, co výše uvedeno o významu § 19 ústavního zákona č. 236 a o poměru čl. 6 smlouvy brněnské k § 1 č. 3 téhož ústavního zákona.
Správní úřady právem zkoumaly důvodnost nároku st-lova, aby uznán byl státním občanem čsl. podle ustanovení čl. 6 smlouvy brněnské a právem zamítly nárok, poněvadž st-l nabyl, jak nesporno, práva domovského ve Vídni, tedy v republice rakouské před 28. říjnem 1918 a nemohl se proto dle čl. 6, odst. 3 smlouvy brněnské a či. 64 mírové smlouvy s Rakouskem státi příslušníkem republiky Čsl.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2925. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1092-1096.