NPD documents search: Váž. tr., 15 (1933)

Č. 508
.
Honební právo (Čechy): I. Jednohlasné usnesení tříčlenného honebního výboru o pronájmu společenské honitby je platné, třebas o jednom z členů hon. výboru bylo pochybno, zda jeho volba odpovídá zákonu. — II. Právní věta stejná jako u č. 13 ad II.—III. Význam vyšší nabídky učiněné teprve ve stížnosti k zemsk. správnímu výboru.
(Nález ze dne 6. září 1920 č. 2987.)
Prejudikatura: srovn. nál. č. 209.
Věc: František Páťal a soudr. ve Střebši proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájem společenstevní honitby ve Střebši.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Honební výbor ve Střebši, jenž se skládá ze 3 členů, usnesl se ve schůzi dne 11. dubna 1919 konané jednomyslně, aby společenská honitba byla pronajata na období od roku 1920 do roku 1926 z volné ruky Janu M., rolníku ve Střebši, za roční nájemné 300 K se závazkem, že nájemce ručí za škody způsobené zvěří.
Stížnosti, které podali stěžovatelé, zamítl jak okresní výbor, tak i zemský správní výbor. Do rozhodnutí poslednějšího podána jest stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, o které bylo uváženo toto:
Formálně vytýká stížnost, že usnesení honebního výboru jest neplatné, protože člen jeho Josef G. není členem honebního výboru společenstva a důsledkem toho nemůže býti členem honebního výboru a že naříkané rozhodnutí spočívá na neúplném řízení, když žalovaný úřad neprovedl šetření o tvrzené nelegálnosti členství Josefa G. v honebním výboru. Námitka tato, i když se nehledí k její povšechnosti a neurčitosti, nemá v zákoně opory. Honební výbor jest dle § 8 honebního zákona správním orgánem honebního společenstva o třech až pěti členech, aniž má povahu veřejného úřadu. Zákon honební nemá předpisu o tom, jakého počtu členů honebního výboru jest zapotřebí, aby výbor mohl činiti platná usnesení. Sluší tedy k výboru honebnímu hleděti jako k vícečlennému správnímu sboru po rozumu § 838 obecného zákona občanského. Dle zásady v tomto zákonném předpisu vyslovené jest zapotřebí, aby z takového sboru se vyslovila většina pro zamýšlené správní opatření, má-li se státi platným usnesením. V daném případě stalo se usnesení o pronájmu honitby jednomyslně, z čehož plyne, že kdyby Josef G. v honebním výboru nebýval zasedal a v něm nehlasoval, zůstaly by pro usnesení o pronájmu ještě dva hlasy, které tvoří většinu v trojčlenném výboru. Usnesení trojčlenného honebního výboru, které se stalo dvěma hlasy, jest dle právě naznačených úvah pravoplatným a nelze proto shledati podstatnou vadu řízení v tom, že žalovaný úřad nevyšetřoval okolnost, která by na pravoplatnost usnesení honebního výboru neměla vlivu.
Pokud jde o věcné námitky, z nichž stížnost dovozuje nezákonnost naříkaného rozhodnutí, řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:
O tom, zdali se má honitba na určité období pronajmouti z volné ruky či veřejnou dražbou, rozhoduje honební výbor po uvážení daných poměrů (§ 13 česk. hon. zák.). Jelikož zákon ani okruh daných okolností a poměrů ani jejich cenu a váhu blíže neurčuje a pro uvážení těchto okolností zvláštní meze nebo pravidla neukládá, jest při zkoušení zákonitosti rozhodnutí o způsobu pronájmu společenské honitby vyhledati hranice, v nichž volné uvážení úřadu může se pohybovati, toliko z celkové intence zákona a podstaty věci jako hranic, jež zákon chtěl vytýčiti volnému pohybu správního úřadu, když tento zkoumá, zdali honební výbor dané poměry plně uvážil a patřičně zhodnotil. Intencí zákona honebního jest, aby zabezpečen byl racionelní výkon myslivosti, to jest aby na jedné straně šetřen byl stav zvěře, na druhé straně aby se bylo uvarováno škod zvěří způsobených, kteréž protichůdné zájmy zákon přeje si míti uvedeny v soulad co možná nejúplnější, a vedle toho aby způsob provozování honitby odpovídal zájmům společenstva.
Žalovaný úřad uvážil, že vedle nájemného 300 K vzal na sebe nájemce honitby povinnost platiti též náhradu škod zvěří způsobených, porovnal nájemné za tuto honitbu s nájemným z několika sousedních honiteb, vzal zřetel na prohlášení nadpoloviční většiny členů honebního společenstva dle § 11 hon. zák. počítané, která se vyslovila pro schválení sporného pronájmu honitby, a na tomto základě došel k přesvědčení, že pronájem honitby za zmíněných podmínek pokládati jest za přiměřený daným poměrům.
Tyto okolnosti spadají vesměs do rámce § 13 česk. hon. zák. a není po stránce zákonnosti naříkaného rozhodnutí vadou, když žalovaný úřad tyto okolnosti vzal v úvahu. Okolnosti ty jsou též takového rázu a povahy, že stačí, aby z nich mohlo býti čerpáno přesvědčení, zdali pronájem honitby z volné ruky jest vzhledem na dané poměry s intencemi zákona v souhlasu.
Hodnocení těchto okolností, jakého se jim dostalo v řízení správním, jest součástí skutkové podstaty naříkanému rozhodnutí za základ vzaté a vymyká se proto přezkoumání nejvyšším správním soudem (§ 6, odst. 1 zák. o spr. soudě).
Pokud stížnost poukazuje k tomu, že ze stěžovatelů František P. nabídl za honitbu za období 1920—1926 nájemné 700 K, ostatní pak že projevili ochotu ve veřejné dražbě i nad tento obnos dražiti, tu — nehledě k otázce, jak dalece taková nabídka jest právně závazná — nesmí se pustiti se zřetele, že tyto nabídky byly učiněny teprve ve stížnosti, k zemskému správnímu výboru, když okresní výbor ve svém usnesení výtku toho smyslu stěžovatelům na srozuměnou dal a že jak honební výbor, jednaje o pronájmu, tak i okresní výbor, jednaje o stížnosti, takovou nabídku ještě neměly.
Nelze proto přiznati oprávněnost námitce v té příčině činěné, ve které jest obsažena výtka, jakoby nebývalo hleděno ke všem poměrům ve smyslu § 13 hon. zák. rozhodným.
Shrne-li se to vše, nelze říci, že by skutková podstata naříkanému rozhodnutí za základ sloužící byla neúplnou nebo jinak vadnou. Poněvadž pak souhrn těchto skutkových okolností, rámec to §em 13 česk. hon. zák. daný, který při volném uvažování daných poměrů nesmí býti překročen, naříkaným rozhodnutím přestoupen nebyl, není výtka, že naříkané rozhodnutí odporuje zákonu, oprávněna.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 4630. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 110-112.