Č. 2988.

Školství. — Vyvlastnění: I. * Pro řízení vyvlastňovací podle § 7 zák. č. 189/19, odst. 3 posl věta ve znění zák. č. 295/1920 platí obdobně toliko předpisy §§ 22 až 34 včtně zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. — II. * Je-li nutno zabezpečiti umístění školy menšinové nebo bydlení jejího správce neb učitele podle § 7, odst. 1 zák. č. 189/1919, jest výběr konkretních místností pro tento účel ponechán volbě úřadu.
(Nález ze dne 15. prosince 1923 č. 21066.)
Prejudikatura: Boh. 702 adm. a jiné.
Věc: Václav P. v J. proti ministerstvu školství a národní osvěty o vnucený nájem místností.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Aby se zabezpečilo bydlení správce české školy menšinové v J., který dosud vhodného bytu neměl, vyslovil žal. úřad nař. rozhodnutím v dohodě s min. vnitra podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. a 9. dubna 1920 č. 295 Sb., jakož i podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. vnucený nájem dvou místností v prvém patře domu čp. 7 v J. ve smyslu protokolu z 8. června 1922, které slouží jednak za ložnici pro služebné, jednak jako sýpka pro obilí, neboť konaným šetřením bylo zjištěno, že podmínky § 7 cit. zák. jsou dány.
Rekurs st-lem podaný vrátil žal. úřad výn. z 26. září 1922 s tím, že jeho rozhodnutí o vnuceném nájmu jsou konečná, a mohou tedy býti ihned provedena politickou exekucí, a že tudíž není nutno zabývati se meritorně rekursem.
O stížnosti uvážil nss takto:
1. Stížnost nejprve vytýká, že nař. rozhodnutí je v rozporu se zák., poněvadž je vnuceným nájmem ohroženo vlastní bydlení a vlastní živnost st-lova a že řízení jest vadné, poněvadž úřad se spokojil konstatováním, že st-l může zabraných místností postrádati a nevyhověl návrhům st-le na další šetření a přibrání znalců.
Jest ovšem pravda, že ve smyslu § 7 zák. č. 189 ex 1919 jest vnucený nájem i v tomto případě přípustný toliko, není-li jím ohroženo vlastní bydlení a vlastní živnost st-lova.
Otázka, je-li či není-li tomu tak, jest, jak nss již opětně vyslovil, otázkou skutkovou, zodpovědění této otázky jest tedy součástí skutkové podstaty, na které nař. rozhodnutí jest vybudováno; nss může tudíž tuto skutkovou podstatu zkoumati toliko se stanoviska 2. odst. § 6 zák. o ss, totiž, zda skutkové zjištění žal. úřadu jest úplné, neodporuje-li spisům a netrpí podstatnými vadami řízení.
Žal. úřad založil svůj úsudek o tom, že vnuceným nájmem ani bydlení ani živnost st-lova ohroženy nejsou, na obsahu protokolu o místním šetření z 8. června 1922, podle něhož sice zabírané místnosti sloužily jednak jako ložnice čeledi, jednak jako skladiště obilí, podle nichž však zároveň obilí možno složiti na sýpce v domě, dostatečně nevyužitkovaném, kdežto čeleď možno umístiti v jedné z přízemních komor v protějším, k témuž hospodářství náležejícím domě.
St-l, který při komisi byl přítomen a příslušný odstavec komisionelního protokolu podepsal, podle téhož protokolu toliko uvedl, že nemůže ve svém domě odevzdati žádných místností, leč by se vystěhoval některý z jeho nájemníků. Neuvedl však žádných námitek proti shora uvedeným skutkovým zjištěním komise a nečinil také při této komisi nijakých návrhů co do dalšího šetření v této věci ani v příčině přibrání znalců.
Za tohoto stavu věci nemůže tudíž st-l nyní po vysloveném záboru ve stížnosti s úspěchem uváděti výtky proti tomuto skutkovému zjištění a nemohl tak učiniti s úspěchem zejména již ani při svém protokolárním výslechu z 5. srpna 1922 u obecního úřadu v J., ve kterém bylo předmětem jednání toliko zjištění, kdo jest vlastníkem domu č. — v J. a jaké nájemné se požaduje za zabírané místnosti.
Stejně nemůže st-l nyní s úspěchem vytýkati vadnost řízení v tom směru, že šetření komise prý bylo neúplné a že jeho návrhu na slyšení znalců nebylo vyhověno, když při místním šetření z 8. června 1922, jak již uvedeno, nižádných takových námitek nevznesl a návrhů nečinil.
Jest proto i nss podle 1. odst. § 6 zák. vázán na skutkové zjištění, ze kterého žal. úřad vycházel, že totiž nuceným nájmem bydlení ani živnost st-lova ohroženy nejsou, a jsou proto příslušné námitky stížnosti bezdůvodné.
2. Stížnost dále vytýká nezákonnost výnosu žal. úřadu z 26. září 1922, kterým bylo vysloveno, že zabírací rozhodnutí o vnuceném nájmu jest konečné a může býti ihned provedeno politickou exekucí; v tom směru stížnost vytýká, že podle analogie § 35 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z., který podle § 7 zák. č. 189 ex 1919 platí i pro vnucený nájem, může expropriační rozhodnutí exekučně býti provedeno toliko tehdy, prokázal-li expropriant, že splnil svoje závazky ve příčině vyplacení náhrady, že tudíž nucený nájem nemůže býti exekučně proveden, dokud nájemné nebylo smluveno, nebo soudem stanoveno a splaceno, což se v tomto případě nestalo.
Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Podle § 7 zák. č. 189 ex 1919 »platí pro vyvlastňovací řízení obdoba zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. a to §§ 22 a násl.«
Nehledě ani k otázce, zda tento předpis má platiti jenom pro řízení vyvlastňovací v užším slova smyslu t. j. při vyvlastnění staveniště pro budovu školní nebo pro vyvlastnění již postavené budovy ve smyslu 2. odst. § 7, či zda možno předpis ten vztahovati i na řízení o vnuceném nájmu podle 1. odst. § 7, jest z dikce poslední věty § 7 zřejmo, že zákon tu stanoví analogické použití jenom oněch předpisů zák. č. 30 ex 1878, které v §§ 22 a násl. pojednávají o »vyvlastňovacím řízení«.
Podle výstavby zák. č. 30 ex 1878 a nadpisů jeho jednotlivých oddílů, pojednává o »řízení vyvlastňovacím« jenom oddíl III. tohoto zák., mající nadpis »Řízení vyvlastňovací« a obsahující §§ 11 až 34. Poněvadž dále zák. č. 189/19 uvádí jenom analogii §§ 22 a násl., tedy je zřejmo, že nechtěl stanoviti analogickou platnost jiných předpisů zák. č. 30 ex 1878 než oněch, které obsaženy jsou v §§ 22 až včetně 34, a tudíž zejména nechtěl stanoviti analogickou platnost předpisu, jehož se stížnost dovolává, totiž 2. odst. § 35.
Nař. rozhodnutí o nuceném nájmu vydáno bylo ve smyslu kompetenčních předpisů § 7 zák. č. 189 ex 1919 pozměněného zák. č. 295 ex 1920, povolaným k tomuto ministrem škol. a nár. osv. v dohodě s min. vnitra, tudíž nejvyšší řádnou instancí administrativní, proti jejímuž výroku pravidelný opravný prostředek není; rozhodnutí toto jest tedy konečné, nabude ihned svou intimací stranám právní moci a jest tudíž ihned proveditelné. Mimořádný právní prostředek stížnosti na nss ve smyslu § 17 zák. z 22. října 1875 č. 36 ex 1876 sám o sobě odkladného účinku nemá. Vzhledem k tomu jest i tato námitka stížnosti bezdůvodná.
3. Konečně vytýká stížnost, že vnucený nájem nebyl nutný, neboť pro správce školy bylo by bývalo možno opatřiti byt v budově školní, ve které dosud bydlila svobodná učitelka, pro kterou by bývalo možno opatřiti byt jinde.
Ani tato námitka není důvodná. Jest ovšem pravda, že podmínkou přípustnosti vnuceného nájmu podle § 7 zák. č. 189/19 jest nutnost, zabezpečiti umístění školy podle zák. 189/19 zřízené resp. spravované anebo bydlení správce atd. takovéto školy. Není sporno, že tu šlo o opatření bytu pro správce školy spravované podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. min. škol. podle předpisů zák. č. 189/1919.
Otázka pak, zda bylo či nebylo nutno zabezpečiti bydlení správce školy, jest otázkou skutkovou, její zodpovědění součástkou skutkové podstaty, ze které nař. rozhodnutí vychází a může proto zodpovědění této otázky žal. úřadem provedené nss-em přezkoumáno býti toliko s hlediska II. odst. § 6 zák. o ss.
Žal. úřad vychází ze skutkového zjištění, že jest nutno zabezpečiti bydlení správce české školy.
Stížnost proti tomuto zjištění výtek nečiní; poněvadž pak ani nss neshledal tu vad podle II. odst. § 6 svého zák., jest podle 1. odst. téhož § na ono skutkové zjištění vázán.
Posouditi pak, zda k zabezpečení bydlení správce školy bylo zapotřebí právě zabíraných místností, anebo zda by po případě bylo bývalo možno nabýti pro něho místnosti jiné, jest věcí úřadu a nemá strana nárok na to, aby sáhnuto bylo na místnosti jiné než její; neboť podle § 7 zák. č. 189/1919 jest právě každý povinen trpěti vnucený nájem, pakli jen jednak jest tu možnost zabezpečiti bydlení správce školy menšinové a jednak vnuceným nájmem není ohroženo vlastní bydlení ani živnost.
Proto jest i tato námitka bezdůvodná.

Citace:

č. 2988. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1208-1210.