NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Č. 4989.

Stálé seznamy voličské: Jak daleko jde právo jednotlivých stran na zastoupení v reklamační komisi podle zák. č. 663/1919?
(Nález ze dne 6. října 1925 č. 18500).
Prejudikatura: Boh. 4970 adm.
Věc: Deutsche National-Partei v Liberci proti ministerstvu vnitra o složení reklamační komise.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 28. listopadu 1923 navrhla st-lka podle § 11 zákona z 19. prosince 1919 č. 663 Sb. za přísedícího reklamační komise společné pro statutární města Prahu a Liberec Dra Ericha T. a za náhradníka Dra Gust. G. Výnosem z 29. pros. 1923 jmenovala zsp v Praze z navržených Dra Ericha T. náhradníkem v reklamační komisi. Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané domáhala se »Deutsche Nationalpartei« opravy ve složení reklamační komise v tom směru, aby straně dostalo se zastoupení v počtu přísedících reklamační komise. Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra, že nemá důvodu, aby k této stížnosti učinilo opatření výnos zsp-é změňující, ježto seznalo ze spisů jednacích, že při jmenování přísedících a náhradníků zmíněné komise bylo dbáno toho, aby všechny strany podle možnosti byly v komisi zastoupeny, a ježto i stěžující si straně dostalo se zastoupení dostatečného.
O stížnosti dc rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stížnost míní, že když již nelze při omezeném počtu přísedících všem stranám v Liberci zastoupení v komisi poskytnouti (uznává tedy sama, že jen dle možnosti lze podělení stran žádati), má býti poskytnuto zastoupení aspoň stranám nejsilnějším. Při tom uvádí, že ze 21535 hlasů odevzdaných při obecní volbě v Liberci dne 16. září 1923 straně »Deutsche Wahlgemeinschaft«, ve které se sloučiiy »Deutsche Nationalpartei,« »Christlich-zociale Partei« a »Deutsche demokratische Partek, připadlo 9934 hlasů, tedy skoro polovina všech hlasů. Vzdor tomu nebyl z těchto stran žádný přísedící jmenován. Pokud jde o zastoupení stran »Christlichsoziale Partei« a »Deutsche demokratische Partei« v reklamační komisi, nelze st-lce přiznati legitimaci ke stížnosti.
Možno se tedy zabývati jenom námitkou stížnosti, že se mělo dostati zastoupení straně »Deutsche Nationalpartei«, která, jak tvrdí stížnost, podle všeho jest z těchto tří stran nejsilnější.
K této námitce sluší uvésti: § 11 zákona z 19. prosince 1919 č. 663 Sb. předpisuje, že reklamační komise vedle předsedy skládá se z 8—12 přísedících. Přísedící a jejich náhradníky jmenuje předseda, který má k tomu přihlížeti, aby podle možnosti všechny strany a to rovnoměrně v komisi byly zastoupeny, a který při určování osob má dbáti návrhů stran. Z toho jde na jevo, že zákon propůjčuje stranám tato práva: Býti v komisi zastoupenu podle možnosti, právo na rovnoměrné zastoupení a právo, aby bylo při určování osob dbáno jejich návrhů.
Především jest luštiti otázku, jaký obsah má právo na prvém místě uvedené. Neboť vzhledem k tomu, že nejvyšší počet přísedících jest zákonem obmezen na 12, naproti čemuž může se zastoupení v komisích domáhati více než 12 stran, jak jest tomu i v icianém případě, jest jasno, že nebudou moci vždycky zástupci všech stran jako přísedící komise býti povoláni. Nemůže tudíž býti řeči o nějakém absolutním právním nároku strany na jmenování jejích zástupců za přísedící komise. To také zákon jasně vyjadřuje slovy: »podle možnosti«. Dle toho jest tedy nárok ten obmezen hranicemi možnosti jeho splnění a vrcholí v tom, že strana nesmí býti zkrácena, pokud podle zákona ještě může býti uspokojena. Poněvadž však všechny ucházející se strany mají rovná práva, sluší za to míti, že bude možno mluviti o protizákonném zkrácení práva strany, kdyby vyšla na prázdno proto, že počet přísedících byl ustanoven pod nejvyšší zákonem přípustný počet, anebo, že jedné straně na úkor druhé více zástupců bylo přiznáno, nebo byl-li do komise jmenován někdo, kdo vůbec žádnou stranu nezastupuje.
Pokud se týká práva na rovnoměrné zastoupení, jest jeho podstatný obsah v tom hledati, že komise, ovšem opět jen v hranicích možnosti, má býti složena tak, aby v ní každá strana rovný počet členů měla. Právo, aby bylo dbáno návrhů stran při určování osob, pozůstává v tom, že stranám jest zaručeno, že výběr osob při obsazování míst v komisi nesmí se státi bez nutného důvodu proti jejich vyslovenému přání.
Z uvedeného vyplývá, že předseda reklamační komise, jmenuje její členy, může jednotlivé strany uspokojiti jen dokud stačí maximální počet členů komise, a že při tom jest rozhodný pouze počet stran, nikoliv jejich početná síla. Neboť kdyby býval zákon zamýšlel toto poslední, byl by místo výrazu »rovnoměrně« musil užíti slova »poměrně«.
Pakliže tedy úřad při jmenování přísedících komise v daném případě, nemaje možnosti poskytnouti zastoupení všem stranám, které návrhy podaly, — což stížnost výslovně a opětovně sama přiznává -- pominul stranu »Deutsche Nationalpartei«, nelze v tom shledati porušení zákona.

Citace:

č. 4989. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 280-282.