Č. 10615.

Pojištění sociální. — Spořitelny: * Spořitelny, na něž se vztahuje zák. č. 302/1920 Sb., nejsou ústavy obce, a nelze proto jejich zaměstnance jakožto zaměstnance ve službách obce vylučovati z nemocenského pojištění podle § 3 nemoc. zák. č. 33/1888 ř. z.
(Nález ze dne 14. června 1933 č. 6899/31.)
Věc: Spořitelna města Š. proti zemskému úřadu v Brně o sociální pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. nemoc, pojišťovna v Š. předepsala platebním výměrem ze 17. května 1930 stěžující si spořitelně dodatečně pojistné nemocenské za zaměstnance. .. za dobu od 1. května 1927 do 30. dubna 1930 částkou 20.100 Kč. Okresní úřad v Šumperku výměrem z 23. října 1930 nevyhověl odvolání stěžující si spořitelny a další její odvolání bylo zamítnuto nař. rozhodnutím s tímto odůvodněním: »Spořitelny jsou podle ustanovení § 1 zák. č. 302/20, jímž se upravují právní poměry spořitelen, samostatné veřejné ústavy peněžní. Toto zákonné ustanovení téměř doslovně převzal § 2 stanov spořitelny, a nelze tudíž spořitelnu pokládati za ústav obecní, což výslovně cit. garagraf stanov uvádí, a v důsledku toho ani její zaměstnance za zaměstnance obecní. Správa spořitelny není v souvislosti s obcí. Podle § 3 stanov spořitelny zřídila ji sice obec a převzala neomezené a neodvolatelné ručení za vklady i úrokování a veškeré jiné závazky spořitelny. Přes to však, jak již řečeno, spořitelna není ústavem obecním, nýbrž samostatným, od správy obce odděleným a provozovaným pod státním dozorem. Není-li tudíž spořitelna obecním ústavem, nejsou ani zaměstnanci její zaměstnanci obecními, tedy veřejného svazku, kteří by byli ve smyslu ustanovení § 3 zák. č. 33/1888 ř. z., zůstavšího v platnosti pro osoby, podléhající pensijní pojistné povinnosti (§ 1 zák. č. 117/26) vyňati z pojištění.«
Na toto rozhodnutí podala stížnost Spořitelna města Š., navrhujíc jeho zrušení pro nezákonnost. Citujíc § 5 zák. č. 221/24 a dovolávajíc se zák. č. 302/20 stížnost namítá, že zaměstnanci spořitelny v platebním výměru jmenovaní nepodléhají nemocenské pojistné povinnosti, ježto jsou zaměstnanci obecními a mají v případě nemoci nárok na plný plat po dobu jednoho roku. Poukazuje na to, že město Š. spořitelnu založilo, že ručí neomezeně za všecky závazky spořitelny podle § 5 cit. zák. č. 302/20, že podle § 6 téhož zák. správu spořitelny vede jednak výbor zvolený obcí, jednak ředitelství volené ze členů výboru a že spořitelna podléhá státnímu dozoru podle § 18. Z těchto okolností dovozuje stížnost, že nebezpečí podniku stihá městskou obec a že zaměstnance spořitelny dlužno považovati za veřejné komunální zaměstnance.
O stížnosti uvážil nss toto:
Žal. úřad řešil otázku pojistné povinnosti zaměstnanců spořitelny města Š. podle § 3 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. (ve znění novely č. 689/20), podle něhož pojistná povinnost, stanovená v § 1, nevztahuje se ke zřízencům, kteří jsou ustanoveni se stálým služným ve službě státu, země, okresu, obce, municipálního města nebo veřejného fondu, pokud zřízenci ti mají v případě onemocnění proti svému zaměstnavateli nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku. Použití této normy odůvodnil žal. úřad poukázav na § 1 zák. z 1. července 1926 č. 117 Sb., jenž pro pensijní pojištěnce a pro členy báňských bratrských pokladen zachovává v platnosti některá ustanovení zákona č. 33/1888 ř. z. a jeho novel, zejména i cit. § 3. Vycházel tedy úřad z toho, že zaměstnanci spořitelny náležejí do okruhu zaměstnanců, pro něž platí citovaný zákon č. 117/26 Sb.
Tomuto úsudku žal. úřadu stížnost neodporuje, zejména nenamítá, že se nedostává skutkových předpokladů pro použití zák. č. 117/26 a tím pro posouzení daného případu podle cit. § 3 nem. zák. Chtěla-li stížnost snad tím, že ve svém úvodě cituje § 5 zák. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří č. 221/24, projeviti názor, že případ měl býti posuzován podle tohoto § 5 a nikoliv podle § 3 nem. zák., pak opomenula po této stránce formulovati stižný bod ve smyslu § 18 zák. o ss, takže nss, vázán jsa tímto předpisem, nemá možnosti po této stránce přezkoumati zákonitost právního názoru žal. úřadu.
Nař. rozhodnutí, založené na předpisu § 3 nem. zák., postihuje námitka stížnosti, že zaměstnance spořitelny města Š. jest považovati za zaměstnance ve službách obce Š., vyloučené z nemoc, pojištění. Stížnost míní, že obec Š. kvalifikuje se za zaměstnavatele zmíněných zaměstnanců proto, ježto spořitelnu města Š. založila, že volí její výbor a ručí neomezeně za veškeré její závazky.
Na otázku, koho jest pro obor nemoc, pojištění považovati za zaměstnavatele, dává odpověď zákon pojištěni to upravující sám. Označujeť v § 4 odst. 1 ve znění zák. č. 248/23 za »zaměstnavatele podle tohoto zákona onu osobu, na jejíž účet se vykonávají práce nebo služby, uvedené v § 1 odst. 1«, t. j. onu osobu, v jejímž hospodářství se výsledky prací a služeb, ať už positivně ve formě úspěchu, ať negativně ve formě ztráty, objevují. Okolnosti stížností uplatňované nejsou dle toho, co právě o znacích pojmu zaměstnavatele bylo řečeno, kriteriem pro vyřešení otázky, zda obec Š. jest zaměstnavatelem, neboť z okolností těch ještě logicky neplyne, že by jmenovaní zaměstnanci vykonávali práce nebo služby na účet obce a že by tato nesla risiko výsledku jejich činnosti (Boh. A 8175/29). Aby obec Š. bylo lze uznati za zaměstnavatele oněch zaměstnanců, bylo by tedy nutno, aby hospodářský výsledek jejich činnosti postihoval obec, ať již k jejímu prospěchu či k její ztrátě, tudíž zejména, aby výtěžek podniku jí náležel jako podnikateli. Že by tomu tak bylo, stížnost netvrdí a nemohla by ani tvrditi, když uznává, že spořitelna města Š. jest veřejným peněžním ústavem podle zák. ze 14. dubna 1920 č. 302 Sb.
Podle § 1 tohoto zák. jsou spořitaelny samostatnými veřejnými peněžními ústavy, které provozují pod státním dozorem úvěrní obchody, a které přebytků svých obchodů mohou užiti toliko k účelům všeužitečným. Tím jest vysloveno způsobem vylučujícím pochybnost, že spořitelny — tudíž i spořitelna města Š. — jsou ústavy samostatné, tedy nikoliv ústavy obce, a že výtěžky neplynou do pokladny obecní, nýbrž mohou býti použity toliko k účelům všeužitečným. V rámci tom mohou z těchto výtěžků býti též obci samé poskytnuty zápůjčky podle § 15 lit. d), což by ovšem právně nebylo možné, kdyby spořitelna byla podnikem obce. Nemohl proto nss shledati, že by žal. úřad byl neprávem vyslovil, že obec Š. není zaměstnavatelkou zmíněných zaměstnanců podle nemocenského zákona a že je proto nelze jakožto zaměstnance ve službách obce vylučovati z nemocenského pojištění.
Stížnost hledí ještě dovoditi, že zmínění zaměstnanci nejsou ve služebním poměru soukromoprávním, a tvrdí, že jsou zaměstnanci veřejnoprávními. Na shodné vývody odvolání nař. rozhodnutí nereagovalo, majíc tuto okolnost zřejmě a právem za rozhodnou, ježto nebylo během řízení sporu o tom, že oni zaměstnanci konají spořitelně služby na základě poměrů služebního, jak to předpokládá § 1 nem. zák., který stejně jako cit. § 3 nečiní rozdílu mezi služebním poměrem soukromoprávním a veřejnoprávním.
Stížnost ještě uvádí, že zaměstnanci spořitelny města Š. nebyli dosud pojištěni u žádné nemoc, pokladny, mají v případě nemoci nárok na služné po dobu jednoho roku a spořitelna jim mimo to poskytuje bezplatné léčení, za které vydala v letech 1927 až 1929 23.394.59 Kč, čímž poskytla svým zaměstnancům totéž, jako by jim byla dala pojišťovna. Z toho prý plyne, že také pojišťovna nebyla nijak poškozena tím, že spořitelna jako obecní ústav nepodléhala pojištění. Konečně ještě stížnost tvrdí, že zaměstnanci spořitelny neměli kolektivní smlouvy se svazem čsl. spořitelen, a že spořitelna může zcela nezávisle upraviti služební a platové poměry svých zaměstnanců.
Nss shledal, že cit. nemoc, zákon nemá předpisu, jenž by vylučoval pojistnou povinnost nebo osvobozoval zaměstnavatele od placení pojistného snad proto a jen proto, že zaměstnanci nebyli pojištěni, měli vůči zaměstnavateli v nemoci nárok na plat po dobu jednoho roku a byli bezplatně léčeni, nebo že nepřistoupili ke kolektivní smlouvě. Míní-li přes to stížnost, že okolnosti ty vylučují sporný nárok pojišťovny, opominula toto své stanovisko odůvodniti. Nemůže proto nss takto nejasně formulovaný přednes stížnosti uznati za náležitě provedený stižný bod ve smyslu § 18 zák. o ss.

Citace:

Rozhodnutí č. 2214. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 156-159.