Č. 5311.

Státní zaměstnanci: Úředník na dovolené s čekatelným nemá nároku ani na místní přídavek ani na drahotní přídavky ve výměře stanovené zákonem č. 394/22 pro úředníky aktivně sloužící.
(Nález ze dne 22. ledna 1926 č. 1053.)
Prejudikatura: Boh. 80, 1607, 2255, 3678 a 4679 adm.
Věc: Gejza Sz. v B. (adv. Dr. B. Klenka z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací (min. rada Dr. Jar. Volf) o výměru požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vynesením min. veř. prací z 24. září 1923 dán byl Gejza Sz., báňský oficiál v B., ve smyslu § 73 služ. pragmatiky od 1. října 1923 na dovolenou s čekatelným a poukázáno mu podle § 74 cit. zákona čekatelné ve výši posledního základního služného (X. hodn. tř. 2. plat. stupnice), dále jednotný drahotní přídavek ve výměře stanovené pro pensisty zákonem z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. ročních ... a konečně přídavek na 2 děti až do dokončeného 18. roku resp. dřívějšího zaopatření .....
Žádosti jeho za zvýšení čekatelného o místní přídavek min. veř. prací vynesením z 12. února 1924 nevyhovělo, ježto by to odporovalo ustanovení § 74 služ. pragmatiky, kde je výslovně ustanoveno, že se čekatelné vyměřuje podle posledně pobíraného »služného«. Pod slovem »služné« nelze rozuměti též místní přídavek, jenž se dříve zval »aktivní« přídavek, t. j. přídavek, jenž se vyplácel pouze úředníkům v aktivní službě se nacházejícím.
Podáním z 12. června 1924 žádal st-l odvolávaje se na výnos jmenovaného min. z 28. dubna 1924, bod 2., aby mu poukázány byly i na dovolené s čekatelným plné aktivní požitky a uváděl, že není ještě ani na dočasném ani trvalém odpočinku, nýbrž že je aktivním státním úředníkem republiky. Podání toto zamítlo min. veř. prací výnosem z 12. července 1924 s poukazem na svůj výnos z 12. února 1924 jako neodůvodněné a poznamenalo, že bylo sice řečeno v oběžníku z 28. dubna 1924, že úředníci na dovolené s čekatelným tvoří zvláštní samostatnou skupinu svého druhu, že však co do práv a nároků platí pro ně ustanovení §§ 73, 74 a 83 služ. pragm. Čekatelné a drah. přídavky byly žadateli správně vyměřeny dle uvedených zákonných ustanovení a jest tudíž podání jeho neodůvodněné. — — — —
Stížnost staví se proti právnímu názoru žal. úřadu, že stojí úředník na dovolené s čekatelným na rozhraní mezi úředníky aktivními a pensionovanými a snaží se dovoditi, že jest úředníka takového pokládati za úředníka ve službě aktivní, důsledkem čehož dlužno mu pak přiznati netoliko místní přídavek, nýbrž i drah. přídavky ve výměře určené pro aktivní státní úředníky. Názoru tomu nemohl soud dáti za pravdu.
Institut dovolené s čekatelným zaveden byl služ. pragmatikou z r. 1914 na místo pensionování z moci úřední, podle dosavadního stavu i tu přípustného, pro ty případy, kdy odstranění úředníka z aktivní služby jeví se žádoucím nikoli pro jeho neschopnost ke konání služby, nýbrž z objektivních důvodů služebních. Upravujíc v oddílu IV. jednajícím o »Změnách služ. poměru a jeho zrušení«, služební poměr takového dovolence s čekatelným, navazuje služ. pragmatika zcela zřejmě na dosavadní právní stav a modifikuje jej jenom potud, že úředníku na dovolené s čekatelným poskytuje vůči úředníku pensionovanému jednotlivé určité výhody. Mimo tyto jednotlivé výhody nemá však takový úředník s úředníkem aktivním nic společného. Nebéře především služné, nýbrž čekatelné; jenom pro výši tohoto čekatelného je rozhodným obnos posléze braného služného, avšak i to jenom potud, pokud by výslužné, které by dovolenci patřilo v případě pensionování, nebylo vyšší (§ 74/1). Odst. 4 §u 74 stanoví, že mimo odchylná ustanovení obsažená v předchozích odstavcích sluší dovolence s čekatelným stavěti na roven úředníkům na dočasném odpočinku. Odstavec 3 §u 74 mluví o »opětném nastoupení« služby a užívá téhož termínu, jakého používá § 77/3 o úřednících na dočasném odpočinku. § 153 služ. pragm. pod nadpisem »Zvláštní ustanovení pro úředníky na odpočinku« — zahrnuje také úředníky na dovolené s čekatelným, v 1. odstavci v závorce výslovně uvedené, a z bodu 1) téhož paragrafu patrno, že poměr na dovolené klade se v stejné a jedné řadě jako poměr na odpočinku v protivu k poměru aktivnímu. A § 155, který zcela nepochybně vztahuje se také na úředníky na dovolené s čekatelným, mluví výslovně o »vystoupení z činné služby«.
Ze všech těchto ustanovení je patrno, že služ. pragmatika úředníky na dovolené s čekatelným za úředníky v aktivním služebním poměru nepovažuje. Klade je — třebas ještě nebyli na odpočinku — na roven úředníkům na odpočinku, a jediné dvě výjimky, které u srovnání s těmito pro ně stanoví, jsou, 1) že béřou čekatelné, které se jim vyměřuje nikoli podle výslužného, na něž by měli normálně nárok, nýbrž plným obnosem posléze braného služného, leda že by ono výslužné bylo vyšší; 2) že doba ztrávená v poměru dovolené s čekatelným započítává se jim pro výměru výslužného (§ 74/1-2).
Z toho, co pověděno, plyne, že úředník na dovolené s čekatelným nemá, pokud jde o příjmy, jež by mu náležely, kdyby byl v aktivní službě, jiného nároku, než na částku »služného« (platu) posléze pobíraného a že mu tudíž nepříslušejí ani aktivní (místní) přídavky, ani takové přídavky drahotní, jež poskytovány jsou aktivním státním úředníkům z důvodů mimořádných poměrů způsobených válkou. Pro otázku nároku jeho na drahotní přídavky jest pak výhradně směrodatným § 74 odst. 4 služební pragmatiky, který klade úředníky na dovolené s čekatelným v ostatním na roven úředníkům dočasně pensionovaným (viz nález tohoto soudu Boh. 80, 1607, 2255, 3678 a 4679 adm.).
Je-li tomu tak, pak žal. úřad neporušil zákona, když nepřiznal st-li jako báňskému oficiálu X. hodn. třídy na dovolené s čekatelným nárok na místní přídavek a drah. přídavky ve výměře stanovené pro aktivní státní úředníky a je opačný názor stížnosti právně mylný.
Pokud se stížnost dovolává pro posílení svého stanoviska ustanovení § 45 služ. pragmatiky, tu přezírá, že právě tento předpis rozeznává mezi platem (služným) a aktivitním (podle čl. II. § 2. zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. místním) přídavkem a že tudíž nelze z něho dovoditi, že by »plat« (služné) zahrnoval v sobě také místní přídavek, po př. mimořádné přídavky.
Stejně mylným je konečně i názor stížnosti, že podle §u 2. zákona z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. patří místní přídavek i úředníkům na odpočinku, a že tudíž musí v nejhorším případě náležeti i úředníkům na dovolené s čekatelným. Nemať předpis tento žádného ustanovení o tom, že by úředníkům na odpočinku příslušel nárok na místní přídavek a nelze z něho zejména vyčísti, že se má státním úředníkům připočísti k pensijní základně 50% místního přídavku pro Prahu příslušného stupně.
Pokud by se mohlo v této souvislosti ze stížnosti vyčísti, že snad vidí st-l nezákonitost nař. rozhodnutí v tom, že mu vyměřuje jako úředníku na dovolené s čekatelným menší požitky než které by příslušely stejnorodému úředníku na pensi, nebyla by důvodnou, ježto st-l netvrdí, že by jeho pravidelné výslužné, které by mu při jeho přeložení na odpočinek připadlo, dosahovalo větší částky než plné částky služného.

Citace:

č. 5311. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 259-261.