Č. 3583.

Zabírání budov k veřejným účelům: I. I podle zák. č. 304/1921 nejsou ze záboru vyloučeny ony části nájemních budov obytných, které obytným účelům nájemním neslouží. — II. Není třeba, aby zabírací nález obsahoval opatření o navrácení místností v předešlý stav. — III. Nezákonným je výrok učiněný v zabíracím nálezu toho obsahu, že osoba, pro niž byly místnosti zabrány — nedojde-li k dohodě mezi ní a majitelem domu ohledně nutných oprav — nutné opravy provede svým nákladem.
(Nález ze dne 9. května 1924 č. 7927).
Prejudikatura: Boh. 376 adm.
Věc: Dr. J. T. a M. T. v B. proti ministerstvu veřejných prací o zabrání části budovy. Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud vyslovuje, že osoba, pro niž byly místnosti zabrány, dohodne se ohledně provedení nutných oprav s majitelem domu, a že v případě, když nedojde k dohodě, provede nutné opravy svým nákladem, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 3. února 1923 zabral župní úřad v Turč. Sv. Martině na základě § 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 304 Sb. po konaném šetření v domě st-lů v Ž. ve veřejném zájmu a sice pro účely obytné, totiž pro ubytování okresního náčelníka Dra O. V. místnosti, dosud užírané slúžnovským, nyní okresním úřadem, sestávající ze 4 pokojů s příslušenstvím. Zároveň úřad vyslovil, že ohledně provedení nutných oprav v zabraném bytě a ohledně výše nájemného dohodne se okresní náčelník s majiteli domu a v případě, že by k dohodě nedošlo, provede nutné opravy svým nákladem a o výši nájemného rozhodne příslušný okresní soud.
V důvodech uvedeno, že toho vyžaduje veř. zájem, aby okr. náčelníku službou do Ž. přikázanému byl tam zajištěn rodinný byt, který podle svědectví představenstva města jinak tam obdržeti nemůže, že zde přicházejí v úvahu i státní zájmy z ohledu finančního, ježto vedení dvojí domácnosti jest jak pro okr. náčelníka tak pro úředníka, jenž na jeho místo do Levoče byl jmenován, spojeno s velkým nákladem pro stál.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. veř. prací odvolání z důvodu zabíracího úřadu a podotklo k námitce, že zabrání jest vyloučeno v obytném nájemním domě, že zabrané místnosti nesloužily od postavení domu nájemním účelům obytným. K námitce, že st-lům byl zabíracím opatřením znemožněn výhodný prodej domu, připomenuto, že st-1 neprokázal během řízení, že uzavřel s některým kupcem trhovou smlouvu, dle níž by byl povinen, uvolniti v domě místnosti pro nového majitele.
Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí toho podané řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá, že zabrání je vyloučeno vzhledem k předpisu § 1, odst. 3 č. 2 zák. č. 304/21, ježto jde o obytný nájemní dům.
Jest nesporno, že zabrané místnosti sloužily od roku 1912, kdy byl dům dostavěn, k umístění slúžnovského úřadu v Ž., tedy k umístění úřadu, nikoliv k obytným účelům nájemním.
Nss vyslovil již v nál. Boh. 376 adm. právní názor, že ze zabrání podle zák. z 11. června 1919 č. 332 Sb. nejsou vyloučeny ony části (§ 1, odst. 1) nájemních budov obytných, které neslouží obytným účelům nájemním. Poněvadž ustanovení bodu 2 odst. 3 § 1 zák. č. 304 z r. 1921 jest shodné s ustanovením § 1, odst. 1 zák. č. 332 z r. 1919, a poněvadž také zákonodárný důvod obou ustanovení jest stejný, trvá nss i za platnosti zák. č. 304 z r. 1921 na tomto svém názoru a odkazuje podle § 44 j. ř. svého v příčině bližšího odůvodnění jeho na uvedený nález.
Důvodnou nemohl nss shledati také námitku nezákonnosti, ježto nař. rozhodnutí neobsahuje opatření o navrácení místností v předešlý stav.
Co zabírací nález musí podle zák. obsahovati, jest přesně ustanoveno v § 3, odst. 6 cit. zák. Předpis ten však neuvádí, že by zajišťovací nál. musil obsahovati i výrok o uvedení v předešlý stav, nehledě k tomu, že výrok takový přichází v úvahu teprve při vrácení zabraných předmětů.
Důvodná jest však námitka, brojící proti výroku úřadu, že nájemník, kdyby nedošlo k dohodě s majiteli domu, provede nutné adaptace svým nákladem.
Podle § 4, odst. 4 zák. č. 304/21 má zabírací úřad sice právo, v zabraných místnostech na svůj náklad provésti stavební úpravy, avšak jen v mezích nejnutnější potřeby, vyslechna o tom vlastníka budovy. Dle ustanovení toho přísluší tedy rozhodnouti o tom, které stavební úpravy jsou v mezích nejnutnější potřeby, úřadu samému a to na základě předchozího jednání s majitelem domu, do jehož práva, volně nakládati se svým majetkem, zabráním se zasahuje a jedině zabírací úřad sám má právo, aby na svůj náklad v zabraných místnostech provedl nezbytně nutné stavební úpravy. Nemůže tedy úřad ponechati osobě, pro kterou se část budovy zabírá, aby sama určila, které stavební úpravy jsou nezbytně nutné ani aby osoba ta úpravy ty provedla svým nákladem.
Nař. rozhodnutí jest v tomto výroku v odporu se zák. a bylo je proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3583. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1228-1230.