Čís. 15557.

Předpisy zákona čís. 204/32 (vlád. nař. čís. 252/33) Sb. z. a n. vztahují se i na zaměstnance hospodářských podniků obecních.
(Rozh. ze dne 31. října 1936, Rv I 1929/36.)
Srovnej Sb. n. s. čís. 14825.
Žalobkyně byla zaměstnána v hospodářském podniku žalované obce jako smluvní úřednice. Žalobou domáhá se výplaty vánoční remunerace za rok 1934 a částečně za rok 1935 tvrdíc, že nárok na ni jí vznikl proto, že v podniku, v němž byla zaměstnána, bylo dlouholetou zvyklostí vypláceti zaměstnancům podniku vánoční remuneraci a že také ona sama v předcházejících letech vždy dostávala remuneraci, jejíž výši žalovaná nepopřela. Proti žalobě namítla žalovaná též, že žalobkyni nepřísluší požadovaný nárok vzhledem k zákazu vyslovenému v zákoně čís. 204/32 Sb. z. a n., což žalobkyně popřela tvrdíc, že se uvedený zákon na ni jako zaměstnankyni obecního podniku hospodářského nevztahuje.
Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V § 23 zák. čís. 204/32 Sb. z. a n. (stejně v § 26 cit. nařízení čís. 252/33 Sb. z. a n.) je stanoveno, že ustanovení zákona platí obdobně pro zaměstnance veřejnoprávních korporací a ústavů uvedených v § 212 (1) platového zákona čís. 103/26 Sb. z. a n., a tento zákonný předpis ustanovuje, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. čís. 394/22 Sb. z. a n. nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních i rodinných poměrů. Ustanovení § 19 zák. čís. 394/22 Sb. z. a n. se týká podle svého doslovu zaměstnanců zemí, žup, fondů a ústavů jimi spravovaných a zaměstnanců okresů a obcí, fondů a ústavů jimi spravovaných, jakož i jiných veřejných korporací a ústavů. Tím, že hospodářský podnik obce byl zapsán do obchodního rejstříku jako zvláštní firma, nepřestal býti částí obecního majetku, i na takové podniky se vztahují předpisy obecního zřízení (Sb. n. s. čís. 13862, 5971 a j.) a zaměstnanci hospodářského podniku obce náležejí k obecním zaměstnancům uvedeným v § 19 zák. čís. 394/22 Sb. z. a n., při čemž jest poznamenati, že žádný ze svrchu dotčených předpisů nerozlišuje zaměstnance ustanovené k obstarávání úkolů veřejných a zaměstnance sjednané pro obor soukromohospodářský. Neodůvodněný je dovolatelčin poukaz na zdánlivý rozdíl v doslovu §§ 1 a 212 (1) zák. čís. 103/26 Sb. z. a n., z nichž první mluví o úřednících a zřízencích ve státních úřadech, ústavech, fondech a podnicích státních a státem spravovaných, kdežto poslední o zaměstnancích veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. čís. 394/22 Sb. z. a n. Z této stylisace odchylky nelze nic vyčísti pro názor dovolatelčin, ježto v § 1 jsou jen uvedeny jednotlivé skupiny státních zaměstnanců, na které se bezprostředně vztahuje ustanovení platového zákona čís. 103/26 Sb. z. a n., a žalobkyně není státní, nýbrž obecní zaměstnankyní uvedenou v §§ 212 (1) platového zákona čís. 103/26 Sb. z. a n., a z tohoto předpisu nelze vyčísti omezení, že se týká jen takových zaměstnanců veřejnoprávních korporací, jež možno naroveň klásti státním zaměstnancům, na něž podle § 1 zák. bezprostředně platí ustanovení platového zákona, a nikoli též takových, které by bylo srovnávati se zaměstnanci, o kterých mluví § 210 platového zákona.

Citace:

Čís. 15557.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1026-1027.