NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 672.

Zločin veřejného násilí dle § 83 tr. zák.
Pro pojem spolupachatelství jest lhostejno, zda někteří z vniknuvších chovali se činně, jiní trpně. »Nebezpečnou« jest vyhrůžka, byla-li pronesena za situace, kdy ohroženému nezbylo než se podrobiti cizí vůli.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1920, Kr I 1077/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním jednání zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 16. března 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 83 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stížnost, že prosté vejití několika lidí do cizího statku, jimž byl dokonce vstup dovolen, není násilným vpádem, jaký vyžaduje zákon ke skutkové podstatě rušení míru pozemního. Zejména nelze tvrditi, že násilně vpadli do dvora ti z obžalovaných, kteří se nesúčastnili společného podniku dne 13. prosince, nýbrž teprve 14. prosince přišli do dvora na hlídku. K násilnému vpádu prý nestačí, že byli ve dvoře proti vůli správcově, a ke skutkové podstatě zločinu dle § 83 tr. zák. nestačí, že snad se vykonáváním kontroly dopustili násilí na osobě oprávněného, není-li zde druhé náležitosti deliktu — násilného vpádu. Poněvadž se aktivnějším způsobem podniku súčastnili pouze 3 obžalovaní, nenaplňuje jednání ostatních více méně pasivních účastníků vůbec skutkové podstaty zmíněného zločinu. Nelze prý dále mluvili o tom, že se obžalovaní dopustili násilí na osobě správce L-a, poněvadž se podrobil dělnické kontrole dobrovolně a v zájmu své vlastní bezpečnosti. Ve volném pohybu byl L. obmezen následkem všeobecných nepokojů v době generální stávky, nikoliv zakročením obžalovaných, jeho disposiční práva nad dvorem státem zabraným byla prý omezena již z důvodů pozemkové reformy.
Stížnost není odůvodněna. Především přehlíží, že rozsudek uznává obžalované vinnými, nikoli jak tvrdí stížnost rušením míru pozemního, nýbrž, jak vysvítá ze znění rozsudečného výroku a srovnání jeho s důvody rozsudku, zločinem rušení míru domovního. Ke skutkové podstatě tohoto deliktu nevyhledává se, na rozdíl od rušení míru pozemního, násilného vpádu, nýbrž jen vniknutí do domu nebo do bytu osoby třetí. Stane-li se vniknutí do domu, jako v tomto případě, s více lidmi sebranými tím způsobem, že obžalovaní si vynutili o 1/2 9. hodině noční vstup do uzamčeného bytu správce L-а, když jim šafář se zdráhal otevříti, pak jest zjištěno dokonce i násilné vniknutí, tedy více než vyžaduje zákon o porušení míru domovního, který chrání dům a byt oprávněného již proti pouhému vstoupení osoby třetí, které se stalo proti vyslovené nebo domnělé vůli oprávněného. V tomto případě zjišťuje rozsudek, že dne 13. prosince 1920 vniklo 9 obžalovaných do dvora a uzavřeného bytu hospodářského správce způsobem násilným a že následujícího dne, 14. prosince vstoupili do dvora další 3 obžalovaní, aby tam svémocně vykonávali hlídku a kontrolu. Jest tedy náležitost vniknutí do domu dána u všech 12 obžalovaných. Netřeba podotýkati, že i dvůr a hospodářské budovy i místnosti, stáje, stodoly atd. jsou pod ochranou práva domovního, stejně jako pokojné držení domu a bytu může býti předmětem rušení míru pozemního. Pokud jde o druhou náležitost skutkové podstaty, vykonání násilí na oprávněném nebo jeho lidech domácích, jmění a statku (požadovanou k deliktu dle § 83 tr. zák.), dlužno uvésti, že vykonání násilí spočívá již v tom, že oprávněná osoba byla omezena na své vůli, svobodně se rozhodovati tím, že byla podrobena vnucené jí cizí vůli a cizí kontrole, a to následkem nebezpečí pohrůžky, kterou zákon klade na roveň násilí fysickému. K nebezpečné pohrůžce pak se nevyhledává, aby byla pronesena v každém případě zřejmě a výslovně, stačí úplně byla-li vytvořena taková situace, ve které oprávněnému nezbylo, než podrobiti se cizí vůli, jiným mu vnucené, nechce-li se vystaviti jiným, horším následkům. Taková situace byla dle zjištění prvního soudu v tomto případě, v němž ohroženému správci L-ovi nezbylo, než podrobiti se diktátu obžalovaných, trpěti ve dvoře dělnické hlídky, vykonávající kontrolu nad jeho hospodářstvím, snášeti omezení ve vlastním volném pohybu, podrobiti se zákazu jednání s úřady a četnictvem, podříditi se svémocným disposicím obžalovaných, a všemu, co jimi bylo nařízeno a žádáno, poněvadž měli vetřelci při naprosté fysické převaze dosti prostředků, by případný odpor správcův potlačili. Vývody zmateční stížnosti, odporující uvedeným zjištěním prvého soudu a obsahující libovolná tvrzení, v rozsudku nezjištěná (že se správce podrobil kontrole dobrovolně, že byl omezen ve svých disposicích a svobodném jednání bez přičinění obžalovaných), nezasluhují povšimnutí. Na trestnosti všech obžalovaných ničeho nemění okolnost, že 3 z nich vystupovali aktivněji než ostatní, neboť rozsudek zjišťuje, že jednali všichni jako spolupachatelé na základě usnesení ve schůzi, v níž byli zvoleni za členy revolučního výboru, pokud se týče pověření konáním hlídek. I kdyby nebylo tohoto výslovného ujednání, vyplývá i jinak ze zjištění rozsudku, že všichni jednali vědomě za stejným úmyslem a vědomě spolupůsobili za týmž cílem (zabírání velkostatků pro dělnictvo). Z pojmu spolupachatelství však plyne, že všichni, kdož se k podniku ostatních přidružili, a byť i jen v některých případech při trestném jednání byli přítomni nebo na něm účastni, aniž by prohlásili, že s projevy nebo jednáním ostatních nesouhlasí, dali tím nepokrytě na jevo, že se stotožňují s jednáním ostatních a zodpovídají za celkový výsledek společné činnosti. Proto také nelze v tomto případě, pokud jde o otázku viny, činiti rozdílu mezi těmi, kdož význačným způsobem vystupovali jako mluvčí a vůdcové, aniž vylučovati ze zodpovědnosti jednotlivé obžalované, kteří při jednání vůdců se správcem stáli v síni nebo ve dvoře a chovali se více méně pasivně, nebo kteří se súčastnili pouze konání hlídek ve dvoře dne 13. prosince 1920, neboť i tito obžalovaní svou pouhou přítomností, po případě méně význačnou činností přispěli k bezpečnému provedení trestného činu, vzešlého ze společného úmyslu — v čemž právě spočívá podstata a nebezpečná povaha spolupachatelství.

Citace:

č. 672. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 537-539.