č. 2369.

Pozemková reforma:* Není nezákonným, udělí-li stát. pozemkový úřad souhlas ke zcizení podle § 7 zák. zábor., třeba na zcizovaný pozemek činí obec nárok podle § 1, posl. odst. zák. ze 27. května 1919 č. 318 Sb. a třebas o nároku tom nebylo dříve rozhodnuto.
(Nález ze dne 18. května 1923 č. 6315.)'
Věc: Město Týn n. V. (adv. Dr. Frt. Broum z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (Dr. Jan Matoušek — za zúčastněnou stranu rolnické družstevní skladiště v Týně n. Vit. adv. Dr. Zdeněk Stibic z Prahy) stran souhlasu ke zcizení zabraných nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na pozemek č. kat. — v T. uplatnilo město T. podáním ze 27. června 1919 u okresního soudu v Týně přednostní nárok dle
§ 1 zák. ze 27. května 1919 č. 318 Sb. Když město zvědělo, že majitel tohoto pozemku, arcibiskupství Pražské, hodlá část jeho odprodati a zažádal u žal. úřadu o souhlas k těmto prodejům, oznámilo žal. úřadu, že u soudu přednostní nárok onen uplatnilo, a žádalo, aby žal. úřad souhlas k oněm zamýšleným kupním smlouvám odepřel a přednostní nárok obce uznal.
Rozhodnutím ze 6. dubna 1922 schválil žal. úřad kupní smlouvy, jimiž Pražské arcibiskupství odprodalo části pozemku č. — v T. jednak Rolnickému družstvu skladištnímu, jednak manželům D. a jednak manželům P.
Na dotaz města T., zda kupní ony smlouvy byly schváleny, sdělil stpú výnosem z 30. září 1922 městu obsah svého rozhodnutí z 6. dubna 1922, podotknuv, že odprodané části pozemku onoho mají celkovou výměru 2 ha 34 a 56 m2, takže zbývá ještě 5 ha 47 a 36 m2.
Stížností podanou u nss naříká město T. jak rozhodnutí žal. úřadu z 6. dubna 1922 tak výnos z 30. září 1922 vytýkajíc jim nezákonnost a řízení neúplnost. Nss uvažoval o stížnosti té takto:
Výnos z 30. září 1922 není sám rozhodnutím neb opatřením správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss., nýbrž pouhou intimací rozhodnutí
z 6. dubna 1922, sdělující st-lce obsah tohoto rozhodnutí. Nemůže
tedy býti předmětem stížnosti u nss-u podané tento výnos, nýbrž jedině výměr žal. úřadu z 6. dubna 1922, který obsahuje úřední rozhodnutí, totiž souhlas žal. úřadu ke zcizení zabraného majetku pozemkového. Stížnost také obsahem svým pouze proti tomuto rozhodnutí čelí a bylo se proto nss-u pouze tímto rozhodnutím obírati.
Nezákonnost tohoto nař. rozhodnutí vidí pak stížnost v tom, že žal. úřad nerozhodnuv o uplatněném přednostním právu města T. ve smyslu § 1 zákona ze 27. května 1919 č. 318 Sb. na pozemek č. — t. j. aniž nárok ten uznal a aniž jej odmítl, schválil kupní smlouvy o část tohoto pozemku, vadu řízení pak v tom, že úřad žal. nekonal žádného šetření o tom, zda obec právem onen nárok vznesla či nikoli.
Uplatňujíc tyto námitky vychází stížnost zřejmě z názoru, že žal. úřad je povinen odepříti souhlas ke zcizení pozemků, ohledně nichž byl uplatněn nárok dle posl. odst. § 1 zák. ze 27. května 1919 č. 318 Sb. neb že je povinen před rozhodnutím o souhlasu o nároku tom rozhodnouti a vyčkati pak případně rozhodnutí soudu dle cit. zákona a III. novely k němu z 1. dubna 1921 č. 166 Sb.
K odůvodnění tohoto svého názoru neuvádí však stížnost žádného ustanovení zákonného a zřejmě také žádného uvésti nemůže. Ani zákon ze 27. května 1919 č. 318 Sb. ani zákony jej doplňující nemají ustanovení o tom, že by pozemky, na které vznesen byl nárok dle § 1 téhož zákona — ať již pachtýřem neb přednostní nárok dle posledního odstavce tohoto paragrafu obcí — nesměly vůbec býti zcizeny a platí tedy o nich — pokud jsou státem zabrány — pouze ustanovení § 7 zábor. zákona, dle něhož vyžaduje zcizení zabraných nemovitostí souhlasu stpú-u.
Nelze tedy shledávati nezákonnost v tom, že žal. úřad souhlas ke zcizení onomu dal, ač obec T. na zcizenou půdu vznesla nárok dle § 1, posl. odst. zákona ze 27. květná 1919 č. 318 Sb., a ač žal. úřad o nároku tom nerozhodl, a jest proto výtka nezákonnosti bezdůvodná.
Jestliže pak existence neb uplatnění nároku dle § 1 cit. zák. nevylučuje právo žal. úřadu, aby dal souhlas ke zcizení zabrané půdy, pak ovšem nemůže býti ani vadou, jestliže žal. úřad nevyšetřil, jsou-li dány na straně obce podmínky uplatnění tohoto nároku, zda by totiž obec nutně pro svůj rozvoj stavební a komunální své podniky oněch odprodaných částí pozemku potřebovala a zda se tyto k oněm účelům obzvláště hodí.
Namítá-li konečně stížnost, že nebylo šetřeno, zda kupující koupenou půdu skutečně potřebují, je námitka ta nepřípustná, poněvadž v řízení, jež předchází před rozhodováním o souhlasu dle § 7 zábor. zákona jednati se může jedině o to, zda zcizení to neodporuje zákonům o provedení pozemkové reformy a jich účelu a cíli. K obhájení těchto zájmů povolán je stpú a nikoli stěžující si obec.
Shledány tedy námitky stížnosti bezdůvodnými a byla proto stížnost zamítnuta.

Citace:

č. 2369. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 77-78.