Čís. 3863.

Zřízení akreditivu jest poukazem (asignací). Byla-li umluvena výplata akreditivu proti předložení duplikátů nákladních listů, nestačí
předložení jich originálu. Zboží jest v nákladních listech označiti přesně
dle úmluvy.
Rozdíl mezi prvopisem a duplikátem nákladního listu.
(Rozh. ze dne 14. května 1924, Rv I 1804/23.)
Žalovaná banka odepřela vyplatiti žalující bance kupní cenu za dodanou naftu v podstatě proto, že nebyly splněny podmínky akreditivu.
Žalobu o vyplacení akreditivu soudy všech tří stolic zamítly, Nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Jde o nárok z akreditivů, jež k poukazu firmy S. zřídila žalovaná
banka dne 27. září 1920 a 18. prosince 1920 Walteru B-ovi v B. za do- dávku petroleje v onom případě ve váze 1,250.000 kg po 6 Kč, tudíž do 7,500.000 Kč, v druhém případě ve váze 250.000 kg po 6 Kč
50 h za jeden kg, tedy do 1,625.000 Kč. Akreditivy byly neodvolatelný
do 31. ledna 1921 a převodítelný. Nároky z obou akreditivů převedeny
byly na žalobkyni. Žalobkyně domáhá se na žalované úhrady 4,577.219
Kč 50 h, připadající na tři zásilky petroleje, totiž na zásilku 13 vagonů,
35 vagonů a 3 vagonů, což žalovaná odepřela, poněvadž nebyly splněny
podmínky akreditivu. Jest řešiti otázku, zda žalovaná může své námitky
proti žalobkyni vůbec uplatňovati a, pakli ano, zda jsou námitky věcně
odůvodněny. Akreditiv jest svou právní povahou poukazem po rozumu
§u 1400 a násl. obč. zák. a čl. 300 obch. zák. Dle čl. 1402 obč. zák.
může poukázce (žalovaná) proti příjemci poukazu (žalobkyni jako postupnici Waltera В-a) použíti jen takových obran, jež se týkají platnosti přijetí, nebo prýští z obsahu poukazu neb z osobního poměru poukázce k příjemci poukazu. Námitky žalované dlužno dle jich obsahu
řaditi do skupiny druhé. Jde tedy ještě o to, zda námitky ty jsou také
věcně oprávněné. Dle zjištění obou nižších soudů obsahovaly oba akreditivy tyto podstatné podmínky: Žalovaná vyplatí příslušné částky postupně proti předložení duplikátů nákladních listů, železniční stanicí Dziedice úředně potvrzených. Walter В. jest povinen celé množství
v stanici Dziedice dáti firmě М. k disposici, a to s bezpodmínečným
polským vývozním povolením, žádným poplatkem nestiženým. Zásilky
jest adresovati na Čechoslavii v B. nebo na Štěpána K-a ve stanici Č.
nebo Ž. Zaplacení jednotlivých zásilek nastane, jakmile zboží (petrolej)
překročí hranice Československé republiky, t. j. jakmile dojde do Bohumína nebo do Čes. Těšína. Úkolem žalované bylo, by při výplatě akreditované částky pod vlastní odpovědností (§ 1016 obč. zák.) dbala toho,
by veškeré tyto podmínky přesně byly splněny, a nestalo-li se tak, byla
nejen oprávněna, nýbrž i povinna, by výplatu odepřela, po případě, by
si vyžádala od příkazce další pokyny. K samostatnému výkladu, zda
určité úchylky od stanovených podmínek nejsou podstatě věci na závadu, žalovaná oprávněna nebyla. Bylo zjištěno, že při zásilce 13 vagonů předložené duplikáty nákladních listů ze dne 12. ledna 1921 vydány byly v Bohumíně a adresovány na tirmu M. expositura Č., při zásilce 35 vagonů nebyly předloženy duplikáty, nýbrž originály nákladních listů s podací stanicí Drohobycz a zboží označeno jako »nafta surowa«, při zásilce 3 vagonů pak rovněž předloženy originály nákladních listů s podací stanicí Dziedice a označením zboží »Petroleum unraf.«. Tedy ani při jedné z uvedených tří sporných zásilek nebylo vyhověno podmínkám akreditivu a byla žalovaná dle toho, co uvedeno,
oprávněna, odepříti výplatu z akreditivů. Dovolatelka snaží se přes to
dovoditi, že ve všech těchto případech bylo učiněno zadost podmínkám
akreditivu, a dodává ještě, že podmínky tyto byly dodatečně jednak výslovně jednak mlčky změněny. V onom směru uvádí: 1. K zásilce 13
vagonů: že žalovaná sama zjistila, že zásilka byla naložena v Dziedicích, že zboží bylo v Bohumíně převzato Čechoslavií a zasláno firmě M.
v Č. Dostalo se tedy zboží do rukou kupitele a nemohla žalovaná výplatu z akreditivu odepříti i kdyby jí nebyly předloženy duplikáty ná- kladních listů. Dovolatelka však přehlíží, že pro závazek žalované jako
poukázaného dlužníka nebylo rozhodným, zda zboží firmy M. dojde čili
nic; ona měla jen zkoumati, zda předložené jí duplikáty nákladních listů
vyhovují podmínkám akreditivu a zda tedy nárok žalobkyně na výplatu
z akreditivu proti ní (§ 1402 obč. zák.) jest odůvodněn. Nebylo proto
její povinností, by pátrala, zda zboží, jež dle těchto duplikátů bylo podáno v Bohumíně, bylo ve skutečnosti naloženo již v Dziedicích. Zjistila-li to žalovaná přece, nebyl tím obsah jejího závazku nikterak dotčen. 2. K zásilce 35 vagonů a 3 vagonu uvádí žalobkyně především, že
předložení prvopisů nákladních listů nejen nahrazuje předložení duplikátů, nýbrž že jest i daleko účinnějším. V tom směru stačí poukázati ke
správným důvodům rozsudků obou nižších soudů jak co do právního
významu a funkce duplikátu nákladních listů na rozdíl od prvopisů, tak
i co do názoru, že žalovaná nebyla oprávněna, aby podmínky akreditivu vykládala extensivně, zejména, aby na místě duplikátu nákladních
listů připouštěla doklady jiné.
Prvý soud uvedl v této otázce toto: Co se týče právního významu a rozdílu duplikátů a prvopisu nákladních listů, dlužno podotknouti,
že ve smyslu §u 61 žel. dopr. ř. (čl. 391 obch. zák.) jest nákladní list
důkazní listinou o uzavřené nákladní smlouvě mezi drahou a odesílatelem. kteráž listina provází zboží na místo určené a vydá se příjemci, zaplatí-lj tento pohledávky podle nákladního listu (§ 76 žel. dopr. ř.).
Naproti tomu duplikát nemá povahy nákladního listu (§ 61 (6) žel.
dopr. ř.), jest to listina legitimační a průkazní vydávaná dráhou k žádosti odesílatele o tom, že a kdy bylo zboží k přepravě přijato, a zda
byla zásilka stižena dobírkou (§ 72 (2) žel. dopr. ř.), a má význam dle
§u 73 (5) žel. dopr. ř. při dodatečných příkazech odesílatelových potud, že odesílatel má příkazní právo jen, předloží-li tuto listinu a zapíše příkaz do ní; má tedy duplikát nákladního listu ten význam, že
držitel jeho má jistotu, že v něm označené zboží na udanou adresu jest
naloženo a že se strany odesílatele nemůže býti se zbožím disponováno,
pokud držitel duplikátu k tomu nesvolí.
Ale také označení zboží »nafta surowa« na nákladních listech (při
zásilce 35 vagonů) opravňovalo žalovanou, aby odepřela výplatu, neboť podle znění akreditivu šlo o »petrolej«. Dovolací soud sdílí právní
názor obou nižších soudů, že nebylo věcí žalované, aby zjišťovala, zda
je označení zboží »nafta surowa« totožným s označením »petrolej«. Nevyhovovalo-li toto přesně podmínkám akreditivu, měla si žalobkyně sama u firmy M. vymoci poukaz, aby žalovaná konala výplaty i na nákladní listy, v nichž zboží označeno jest jako »nafta surowa«, po případě měla sama prokázati bezpečně totožnost zboží, neboť také ona,
pokud se týče B. musili věděti, že nákladní listy jest vyplniti ve státním
jazyce podací stanice (polském) a mělo býti na správné pojmenování
zboží v nákladních listech pamatováno již při zřízení akreditivu, to tím
spíše, ježto, jak bylo zjištěno, výraz »nafta surowa« připouští různý výklad. Zdráhala-li se konečně žalovaná, vyplatiti akreditované částky
proto, že podací stanicí nebyly Dziedice, nýbrž Drohobycz (při zásilce
35 vagonů), jest to odůvodněno obsahem akreditivů, jak již správně uvádí odvolací soud, neboť jen tento obsah byl pro žalovanou závazným. Dovolatelka neprávem vytýká, že odvolací soud z výpovědi Štěpána K-a zjišťuje, proč se podmínka »stanice Dziedice« dostala do akreditivu, ač sám důkazu neprováděl, převzav toliko zjištění procesního
soudu, který o této okolnosti se nezmiňuje a když výpověď K-ova mimo
to jest v rozporu s výpovědí B-ovou, který udal, že všem súčastněným
bylo známo, že jde o nerafinovaný petrolej ze státní rafinerie z Drohobycze. Soudu odvolacímu stačilo úplně, že označení stanice podací nesouhlasí se zněním akreditivu, vždyť podotýká výslovně, »že v tomto
směru netřeba přibírati ještě výpověď svědka K-a o tom, jak se ona
podmínka do akreditivu dostala«. Z toho jest patrno, že odvolací soud
v tomto směru k výpovědi svědka К-a vlastně nepřihlížel.

Citace:

Rozhodnutí č. 3863. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 777-780.