Authors:
= Váž. civ., 19 (1937), sv. 1
PDF

Čís. 15791.


Uznání dluhu a slib zaplacení lze podle okolností posuzovati i jako vzdání se námitky promlčení.
(Rozh. ze dne 3. února 1937, Rv II 246/35)
Proti žalobě na zaplacení zažalované pohledávky namítl žalovaný mimo jiné též její promlčení. Proti tomu uvedl žalobce, že se žalovaný námitky promlčení vzdal tím, že svůj dluh vůči žalobci opětovně uznal. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem v otázce, o niž jde, z těchto
důvodů:
I když roku 1928 byla snad nějaká část dluhu promlčena podle § 1486 č. 1 obč. zák., správně posuzují nižší soudy opětovná prohlášení žalovaného, — k němuž žalobce ke konci každého roku poslal syna, aby s ním udělal pořádek, a jenž nenamítaje nic proti dluhu, prohlašoval jej za svůj dluh, který si sám zaplatí, a sliboval opětovně zaplacení, — jako výslovné uznání dluhu i jako vzdání se námitky promlčení pohledávky starší tří let. Uvedené prohlášení jest se zřetelem k jeho určitosti pokládati za vzdání se všech námitek proti pohledávce žalobcově, tedy i námitky promlčení, což jest přípustné i po nastalém promlčení (§ 1502 obč. zák.). Uznání to se stalo vůči synům žalobcovým, které posílal k žalovanému, aby s ním věc vypořádali, a nelze je proto pokládati za pouhé posly, ježto podle zjištěného stavu věci byli oprávněni přijmouti závazné prohlášení žalovaného.
Citace:
HARTMANN, Emil. K. C. v P.. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 16, s. 196-196.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).