Ill
PhDr. Václav Pěšák: Dějiny královské komory od roku 1527. Část I.: Začátky organisace čes. komory za Ferdinanda I. — Praha, ministerstvo vnitra, 1930, str. 399 in 8. (Sbor. archivu min. vnitra, sv. 3.) — Ve Sborníku archivu ministerstva vnitra, který je vydáván velmi agilně a o jehož předešlých svazcích byla v tomto časopise již několikrát řeč, vyšla letos s vročením loňským v prvním svazku objemná práce o čes. komoře. Její téma, vysloveně právnické, zpracovává autor samozřejmě historickou metodou diplomatickou, opíraje se hlavně o rozbor instrukcí z r. 1527, 1530 a 1548, jíž zatím uzavírá první část. Instrukce jsou vydány v přílohách, kde se kromě několika statistických přehledů, jež mají pro nás význam pouze potud, že z nich názorně vyplývá kompetence komory, publikuje i stav čes. komory r. 1529 a 1531. Vlastní práce Pěšákova se opírá o bohatý archivní materiál, který je uložen v archivu pražského hradu. Pro ocenění práce Pěšákovy je možno říci, že autor zpracoval materiál celý, a to svědomitě. Přidržuje se zmíněných instrukcí a v nich se snaží roztříditi zejm. agendu věcně, takže se schemata stále skoro opakují. To je potud výhodné, že lze lehko si učiniti představu o rozdílech instrukcí a je navzájem porovnávati. Důležitost vyniká zvláště tehdy, kdy P. probírá vlastně hospodářský stav českých zemí a ukazuje, jak právě v době nastoupení Ferdinanda na trůn finanční situace se zhoršila do té míry, že hrozila přímo katastrofa. Ferdinand ovšem provedl radikální reformy, ale nové požadavky, zejména ve správě vojenské, jeho plány hatily téměř úplně, takže vlastně finance se pranic nelepší.
P. ve své práci věnoval většinou pozornost vlastní organisaci. Proto se spokojil leckdy, s reprodukcí instrukcí, jak se mu také podávaly se stanoviska diplomatického, a nešel k základním příčinám, jež právě způsob organisace komory zdůvodnily. Tak bychom si zajisté přáli od autora, který se propracoval tak bohatým materiálem, aby se nespokojil jen zjištěním určitého stavu, nebo dokonce jen obsahu instrukčních předpisů, nýbrž jednak podal nám výklad o důvodech, které k nim vedly a jednak nám také ukázal, pokud se tyto předpisy v praksi dodržovaly. Vyloučení (faktické) věcí moravských, slezských a jáchymovských napovídají, že se prakse uchylovala od původních směrnic. Podobně by tomu bylo, kdybychom hledali vysvětlení hospodářské stránky a účetnických metod české komory. Způsob účtování, který se tu k nám zavádí, je novinkou, proti dosavadnímu účetnictví veřejnému u nás, a má patrně pozadí cizí, takže se tu setkáváme se zajímavým případem recepce. Nesmíme zapomínat, že právě století XVI. znamená nové způsoby účetnické (počátky kameralistiky!), jež se k nám právě zmíněnými instrukcemi z ciziny (španělské?) dostávají. Je to nepochybně další článek v řetězu cizokrajných novot, které k nám vstupují s vládou Ferdinandovou, při čemž ovšem zásluhu nebudeme čítati pouze na vrub panovníkův, nýbrž jeho rádců. Bylo by dobře, kdyby právě P. mohl věnovat větší pozornost těmto otázkám. Jeho práce by se snad rozsahem zmenšila, ale za to by jistě získala vnitřně obsahem.
Definitivní úsudek bude možno vyslovili, až práce bude pevný uzavřený celek. Ale již z prvního dílu je nepochybné, že nám P. přinese především nový materiál pro poznání českého finančnictví století XVI. Ča.