(Několik poznámek k obecné části osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech z r. 1925.).

Doc. Dr. Vladimír Solnař.
Minuly doby, kdy spory o samy základy trestního práva dělily kriminalisty ve dva nepřátelské tábory, s jichž různého hlediska byl i každý zákonodárný návrh posuzován. Ukázalo se, že sub specie praktického zákonodárství neměla většina sporných otázek významu, což nemálo usnadňovalo dohodu na poli praktických požadavků. Protivy se zmírňovaly tím snáze, čím více ztrácela půdu positivistická filosofie jako ideový základ positivistického směru v trestním právu. V tom směru byla historickým okamžikem nedávná abdikace italských stoupenců positivismu platící positivistické filosofii.1
Provedení reformy trestního práva jest tento zjev jen ku prospěchu, neboť umožňuje postoupiti ze stadia příprav k realisaci programu, o němž není zásadních růzností mínění a jehož provádění není proto zdržováno útoky, jež berou v pochybnost sám jeho základ. Byl-li úkolem starších generací základní program reformy, jest úloha přítomností snad méně honosivá i méně vděčná, ale nikoli snazší ani méně důležitá pro osudy reformy. Třeba podrobně provésti základní program v zákonodárném díle a připraviti zařízení, jichž bude vyžadovati provádění zákona: zákonodárství trestního práva musí proto sledovati krok za krokem kriminalistická technika v nejširším smyslu slova, či ještě lépe, musí již počítati s jeho budoucím vývojem.
S tohoto hlediska jsou psány i tyto poznámky k nejsvéráznějším ustanovením československé osnovy, kterou vítáme nikoli bez pohnutí jako první pokus po ústavní listině upraviti na převzatém právním řádu nezávisle rozsáhlý obor právní. Nejdeť ani zde o program reformy, ale o podrobnosti jejího uskutečnění.
(Nízké smýšlení dělidlem trestných činů.)
1. Ustanovení odst. 2. § 1 původní osnovy z r. 1921 bylo pozměněno měrou dosti závažnou. Jeho obsah reprodukuje § 14. Myšlénka tříditi trestné činy podle pohnutky není nikterak nová, ale v osnově budil pozornost rozsah, v jakém jí bylo užito. Vedle zastanců našla celou řadu odpůrců. Námitky, které proti tomuto ustanovení osnovy byly činěny, možno roztříditi ve dvě skupiny: zásadní a praktické.
Mezi zásadními odpůrci dlužno lišiti jednak ty, kteří nesouhlasí s tím, aby dělidlem trestných činů byla nízká pohnutka předpokládající ethické hodnocení činů i pachatelů, jednak ony, již nesouhlasí s pohnutkou jako dělidlem trestných činů vůbec.
Praktičtí odpůrci řešení osnovy nepouštějí se do rozboru principu, ale pokládají toto ustanovení zaztějží uskutečnitelné, poněvadž činí právními skutečnostmi vnitřní jevy nesnadno zjistitelné a poněvadž ethické hodnocení, které předpokládá, není podle zkušenosti jednotné.
Námitku, že nízká pohnutka předpokládá ethické hodnocení, jež se nesrovnává s ochranou společnosti, jakožto úkolem trestního práva, dlužno pokládati dnes již za překonanou. Že je ochrana společnosti účelem trestního práva, nevylučuje, aby ethické hodnocení nebylo prostředkem k dosažení tohoto účelu. I jiná ustanovení snad každého trestního práva, jak obecné tak zvláštní části, jsou podložena větší nebo menší měrou ethickými prvky. Bez ethického hodnocení nebylo by rozdílu mezi formami viny, naopak mohla by nedbalost, jež je důsledkem povahové vlastnosti pachatele, svědčiti o vyšším stupni nebezpečnosti než úmysl nebo vina vědomá. Že každého zákonodárce vedou při určování skutkových podstat trestných činů též úvahy ethické, netřeba snad dokládat příklady. Nízká pohnutka necharakterisuje jen činy mravně nehodnotné, ale je též symptomem nebezpečnosti pachatelovy, poněvadž manifestuje povahový sklon, jenž se může opět projeviti v dalších trestných činech. Ani ortodoxní positivismus nestaví se k hodnocení pohnutek nepřátelsky,2 takže by naopak bylo možno míti za to, že řešení osnovy vyhovuje oběma hlavním směrům v trestním právu. Takové řešení mívá ovšem společnou vadu, že neřešilo nejspornější bod užívajíc terminu, jenž připouštěl obsahovou náplň velmi rozmanitou a že tedy vlastně zbavovalo jen zákonodárce zodpovědnosti za rozhodné slovo svěřujíc konečné rozhodnutí soudci. Takový postup měl pak tu nevýhodu, že jediné ustanovení krylo by potom konkrétní použití značně se různící duchem, poněvadž by otázka jednou musila býti rozřešena; nerozřešil-li jí zákonodárce, musil by ji rozřešit soudce. Značná volná úvaha v této otázce jest asi skutečným podkladem námitek proti osnově.
Nezaslouží pozornosti jen záměna pohnutky s myšlením v novém znění osnovy3, jíž padá námitka, že náhodná pohnutka činu není dostatečným kriteriem pachatelovy povahy; nejpozoruhodnější jest konkrétní užití zásady ve zvláštní části, které teprve umožňuje bezpečnější úsudek o řešení, které osnova přijala.
Neboť vrátíme-li se k námitkám proti řešení osnovy, vidíme, že námitky rázu praktického mají převahu a větší přesvědčivost než námitky zásadní. Do jaké míry jsou tyto námitky oprávněny, můžeme se přesvědčiti z provedení zásady ve zvláštní části osnovy.
2. Zda je čin trestný zločinem či přečinem, má podle osnovy význam především pro způsob textu. Zločiny trestají se žalářem, jehož účelem je zdůrazniti zavržitelnost činu trestance, zároveň pak soustavnou kázní jej napravovati (§ 109). Přečiny trestají se vězením, jehož účelem je především vyloučiti vězně z přímého styku se světem vnějším a pokud toho má zapotřebí, jej polepšiti (§ 115). Osnova snaží se odlišiti žalář a vězení způsobem výkonu co nejostřeji. Zejména trest žaláře usiluje upraviti v duchu zásad, které v americké penologii bývají shrnovány heslem reformation.4) Proto předepisuje pro trest žaláře, pokud je delší 1 roku a vykonává se v káznici, progresivní systém, proto připouští neurčité odsouzení jen, odsuzuje-li soud obviněného za zločin. Započítání vyšetřovací vazby do trestu žaláře je omezeno § 65, důsledně vzhledem k reformační povaze tohoto způsobu trestu.
I další rozdíly jsou odůvodněny různou povahou obou způsobů trestu.
Ztráta čestných práv občanských nastává obligatorně jen, odsoudí-li soud vinníka za zločin k trestu žaláře
nejméně jednoho roku; při kratším trestu žaláře je fakultativní (§ 51). Důležitou výjimku pro přečiny stanoví §§ 146, 163 a 178. Soud může také vysloviti ztrátu čestných práv občanských, i když odsoudí vinníka k trestu vězení nejméně na jeden rok, pokud jde o trestný čin uvedený v hlavě páté a šesté (trestné činy proti republice, proti národní obraně). Jde-li o přečin proti vůli lidu, může soud vysloviti, odsuzuje-li k vězení aspoň šestiměsíčnímu, že odsouzený pozbývá práva voliti a hlasovati ve věcech veřejných (§ 178). Půjde tedy patrně často o trestné činy, které bývají běžnou terminologií zvány politickými. S principem těchto ustanovení ovšem nesouhlasí, stanoví-li § 116, že ministerstvo spravedlnosti ustanoví úlevy a výhody, kterých se má dostati ve věznici provinilcům politickým. Toto ustanovení je v trestním systému osnovy zbytečné a nebylo v původní osnově obsaženo. Diskredituje myšlenku osnovy, skrytou v jejím trestním systému, jejíž tendencí jest rozšířiti výjimečné postavení provinilců politických na všechny trestné činy, které nebyly spáchány z nízkého smýšlení. § 116 jest v osnově cizím tělesem. —
Ostatní případy, kdy kvalifikace trestného činu jako zločinu či přečinu má význam právní, ustupují zcela do pozadí. Právní následky zločinu jsou těžší. Je-li čin trestný zločinem, či přečinem, je důležito pro lhůty promlčení stíhání i výkonu rozsudku (§ 33, 35). Kvalifikace trestného činu spoluurčuje zkušebnou dobu pro výmaz odsouzení (§ 37) a tím také zkušebnou dobu pro zahlazení odsouzení (§ 38). Má význam pro zrušení výmazu a zahlazení odsouzení (§ 39).
Podmínkou odkázání do přechovatelny jest, spáchal-li vinník za posledních pět let tři zločiny (§ 58). Kvalifikace činu má význam pro vypovědění cizince. Jde-li však o trestné činy proti republice nebo proti národní obraně, může soud vysloviti vždy, že odsouzený se vypovídá z území republiky (§ 147, 164). Výrok takový jest arci vždy fakultativní. Ztrátu živnosti nebo zákaz povolání možno vysloviti jen, jde-li o zločin (§ 60). Kvalifikace činu rozhoduje o zvýšení trestu při zpětnosti (§ 68), o délce doby zkušebné. (84), je důležitá pro výrok, že se podmínečně odsouzený neosvědčil, byl-li čin spáchán před uplynutím zkušebné doby (§ 89 č. 3), rozhoduje o odvolání podmínečného propuštění (§ 134 č. 2). Dodatečný výkon trestu se nařídí, byl-li podmínečně odsouzený do roka po tom, kdy soud pravoplatně vyslovil, že se osvědčil, odsouzen v první stolici bezpodmínečně pro zločin spáchaný v době zkušebné. (§ 90 odst. 2.) Rozdíl právních následků zločinu a přečinu možno souborně charakterisovati tak, že přísnější posuzování zločinu záleží především v obligatornosti opatření s ním souvisejících, kdežto u přečinů jsou stanovena fakultativně nebo vůbec se nepřipouštějí. Při zločinech je volná úvaha soudu vázanější než při přečinech.
3. Vidíme tedy, že osnova dělidlem smýšlení uskutečňuje především systém t. zv. paralelních trestů odlišených způsobem výkonu i následky. Z nich žalář je trestem za činy trestné odhalující nízké smýšlení pachatele, ze kterého možno usuzovati na trvalejší sklon k porušování statků chráněných trestním právem.
V této skutečnosti dlužno spatřovati klíč jak k teoretickému odůvodnění postupu osnovy tak k jejímu praktickému provádění. Ideálem trestního práva, jež by mělo co nejdokonaleji brániti trestným činům, by bylo, aby každá osoba nebezpečná byla učiněna neškodnou, nerozhodno, jak se projevila její povaha. Naproti tomu byla bojem o politická práva uznána jako nesporná zásada nullum crimen sine lege, jež dovoluje trestati jen určitá jednání zákonem přesně vymezená trestem jim úměrným (proporcionalita viny a trestu). Tato zásada byla důsledně provedena klasickou školou trestního práva a ztělesněna zákonodárstvím první polovice minulého století. Leč ochrana poskytovaná společnosti tímto způsobem ukázala se brzo nedostatečnou, neboť opatření trestní, úměrná jen tíži činu, neodpovídala různostem pachatelů, různým stupňům a formám jejich nebezpečnosti. Odtud myšlénka přizpůsobiti v duchu reformních programů školy positivistické způsob a do jisté míry i trvání trestních opatření povaze (nebezpečnosti) pachatele. Draze vybojovanou zásadu nullum crimen sine lege bylo by ovšem těžko možno opustiti. Zbývá tudíž dvojí možnost: buďto bude trestný čin jen náhodnou, ale podle zákona nezbytnou podmínkou opatření, jehož povaha bude určena nebezpečností pachatelovou, nebo bude trestný čin symptomem nebezpečnosti pachatele. Má-li jím ale býti, pak dlužno hledali souvislost mezi trestným činem a nebezpečností pachatelovou. Tomuto požadavku má právě hověti § 14 osnovy.
Pokus toho druhu není ovšem prvý. Co však v osnově na prvý pohled patrně zaráželo kritiku, nebyl tak princip jako široká volná úvaha poskytnutá soudu, jenž hodnotě smýšlení kvalifikuje trestný čin. Při tom bylo ovšem zapomínáno, že osnova volnost úvahy soudu proti platnému právu rozšiřuje i v mnohých jiných směrech a že bylo by proto nutno obraceti se důsledně proti volné úvaze tak značné vůbec, nikoli toliko proti třídění trestných činů podle pohnutky smýšlení). A přece tato stránka otázky jest jádrem problému právě vzhledem k praktickým námitkám proti řešení osnovy, od zásadního stanoviska k pohnutce (smýšlení) jako dělidlu trestných činů zcela neodvislým.
Bylo jasno již z původního znění osnovy, že pravidelně bude tu možnost výběru mezi zločinem a přečinem. To potvrdila i nově vydaná zvláštní část. Pro většinu trestných činů je stanoven výběrmo žalář a vězení; počet absolutních přečinů je značně menší a nejmenší je počet absolutních zločinů.5)
Významnější než kvalifikace činu provedená již zákonem samým jest jiný prostředek, kterým patrně osnova hledí čeliti výtkám, že volnou úvahou v otázce nízkého smýšlení a kvalifikace trestného činu přeceňuje praktické možnosti. Osnova stanoví totiž výběrmo trest žaláře nebo vězení, klade však na prvé místo buďto žalář nebo vězení. Podle odůvodnění (str. 17) »chce tím dáli na jevo, kterou z obou eventualit pokládá v případě, o který jde, za pravidelnou. To má býti soudci podnětem, aby zvolil trest na druhé místo položený jen, jsou-li pro to zvláštní důvody.«
V jednotlivostech bylo by arci možno snad v některých případech míti za to, že roztřídění trestných činů mohlo býti častěji provedeno zákonem samým než se stalo, zejména že osnova kvalifikujíc trestné činy jako absolutní zločiny postupovala s přílišnou úzkostlivostí. Leč i za tohoto stavu má soudce již v pořadí trestů na výběr daných cennou směrnici, jak čin nejvhodněji kvalifikovati. Při tom si ovšem musí býti dobře vědom účelu tohoto ustanovení a na to bylo nezřídka při kritice osnovy zapomínáno. Dlužno si dobře uvědomiti, jaké následky má odsouzení za přečin a za zločin, čím se liší způsoby trestů, jež stíhají tu či onu kategorii trestných činů. Soudce musí si býti vědom, že řeše otázku, byl-li čin spáchán z nízkého smýšlení, koná úkol zcela jiné povahy než zjišťuje-li jinou zákonnou známku trestného činu. Jest mu rozhodnouti mezi dvěma možnostmi: byl-li čin spáchán spíše z nahodilé shody okolností, byl-li pachatel k němu sveden silami, jichž působení by průměrný člověk ztěží odolal, či svědčí-li čin o trvalém sklonu porušovati statky chráněné trestním právem, o »nízkém smýšlení«, o jehož odstranění musí se výkon trestu pokusiti. V prvém případě stačí odloučení (vězení), v druhém třeba výchovy (žalář). Že soudce bude nucen obírati se proto osobností zločince daleko zevrubněji než tomu bylo dosud, prospěje jen úspěšnějšímu provádění principu soudcovské individualisace trestu, na němž jest osnova vybudována.
(Ústav pro choré vězně).
Nová redakce osnovy přesněji odlišuje dvojí funkci této instituce, jež má jednak chrániti před osobami obecně nebezpečnými pro dušení chorobu nebo pijáctví, jednak usnadňovati výkon trestů na svobodě delších jednoho roku a výkon robotárny na osobách, které pro tělesnou nebo duševní vadu nebo pro pokročilý věk nemohou býti s úspěchem podřízeny kázni, jakou je třeba zachovávati v trestních ústavech nebo v robotárně. Podle původního znění osnovy měl býti v ústavě pro choré vězně trestanec chován tak dlouho, pokud toho žádá důvod tohoto opatření, nejméně však rok. Po uplynutí jednoho roku mohl býti podmínečně propuštěn (§ 60). Propuštění mohlo tudíž býti jen podmínečné. Pokud jde o osoby obecně nebezpečné pro duševní chorobu nebo pro pijáctví, které měly býti v ústavě chovány do vyléčení, byla tato zásada jistě správná. Nikoli však, pokud jde o druhou kategorii osob, přikázaných osnovou do ústavu pro choré vězně, totiž o invalidní trestance. Neboť u nich nebude zpravidla žádného vztahu mezi invaliditou a zločinností, takže ustanovení, že mohou býti propuštěni jen podmínečně a vězněni po př. až na doživotí, by znamenalo neodůvodněnou a tudíž nespravedlivou nerovnost mezi trestanci invalidními a ostatními. V každém případě pak byla druhá věta § 60 (»Po uplynutí jednoho roku může býti podmínečně propuštěn«) v patrném ideovém odporu s větou první (»V ústavě pro choré vězně je trestanec chován tak dlouho, pokud toho žádá důvod tohoto opatření, nejméně však rok.«) »Důvodem« opatření ve smyslu 1. věty nemohla by býti invalidita — pak by byl nezhojitelný mrzák vězněn doživotně —, nýbrž trest, k němuž byl odsouzen a jenž v ústavě pro choré vězně má býti vykonán. Jestliže však ostatní trestanci jsou propuštěni po uplynutí trestu definitivně, kdežto trestanec odpykávající trest pro invaliditu v ústavě pro choré vězně může býti propuštěn jen podmínečně, může býti důvodem tohoto různého opatření jen rozdíl, jenž obě skupiný odlišuje, totiž invalidita. Tudíž též možnost podmínečného propuštění by musila býti určována vztahem k invaliditě, nikoli k uloženému trestu.
Tyto pochybnosti vylučuje nyní § 57 odst. 1., jenž stanoví výslovně, že v případě § 55 čís. 1. (výkon trestu na invalidních trestancích) zůstane chovanec v ústavě pro choré vězně, až je trest vykonán. V ostatních případech zůstane tam tak dlouho, jak toho žádá účel tohoto opatření, nejméně však rok. Tak tomu jest i tehdy, byl-li obviněný odkázán do ústavu pro choré vězně, poněvadž jsou tu podmínky odkázání do robotárny (§ 55 č. 2). Účelem opatření tu bude patrně, aby vězeň soustavným odborným výcvikem si navykal práci přiměřené jeho tělesným i duševním vlastnostem (§ 125 odst. 2. v souvislosti s §em 124 odst. 1).
Nová redakce osnovy ponechala však mezi chovanci robotárny a chovanci ústavu pro choré vězně, u nichž jsou podmínky odkázání do robotárny, nerovnost, jejíž oprávněnost je dosti pochybná. Kdežto totiž uvěznění v robotárně může trvati nejvýše pět let (§ 53 odst. 3), není stanoveno maximum pobytu v ústavu pro choré vězně vůbec. Ani pobyt chovanců uvedených v §u 55 č. 2. nebude omezen maximem. To plyne ze stylisace §u 55 č. 2., jenž odkazuje do ústavu pro choré vězně, »jsou-li tu podmínky odkázání do robotárny«. Nejde tedy o výkon robotárny v ústavu pro choré vězně, ale o výkon zabezpečovacího opatření v ústavu pro choré vězně podle předpisů pro ně platných, toto opatření je však podmíněno podmínkami odkázání do robotárny. Platí tedy pro ně předpisy §u 57, v němž není obsažena horní mez trvání zabezpečovacího opatření. Různé omezení trvání výkonu robotárny a výkonu zabezpečovacího opatření v ústavu pro choré vězně bylo by do jisté míry odůvodněno tam, kde invalidita podporuje zahálčivost, ničemnost ve smyslu §u 53 jsouc spolupříčinou zločinnosti. Není pochyby, že delší trvání zabezpečovacího opatření by tu bylo na místě, poněvadž jednak taková osoba je poměrně daleko nebezpečnější, když její špatné sklony jsou vyvolávány a podporovány fysickou vadou, snad nesnadno léčitelnou, jednak jest její pracovní výcvik, vlastní to účel opatření, daleko obtížnější a zdlouhavější. Leč jistě se vyskytnou též případy, kdy invalidita není v žádné souvislosti se špatnými sklony (zahálčivost, ničemnost, hrubá zištnost), které odůvodňují odkázání do robotárny, ani konečný neztěžuje pracovní výcvik chovancův, děje-li se přiměřeně jeho schopnostem (tedy v takovém způsobu zaměstnání, kterému nepřekáží vada, jíž je stižen chovanec, o nějž jde). Zde nemá právě uvedená nerovnost kriminálně-politického odůvodnění. Ale myslím, že i pro osoby, u nichž invalidita podporovala zločinné sklony, stačí zcela opatření s maximální hranicí pěti let, nemá-li ústav pro choré vězně přejímati úkoly zařízení sociální péče (chorobinců, veřejných nemocnic atd.).
Žádných těchto nesrovnalostí by nebylo, kdyby osnova zevně výrazně odlišila princip ústavu pro choré vězně jako zabezpečovacího opatření a výkon trestu nebo jiného zabezpečovacího opatření ve skutečných zařízeních, určených pro výkon zabezpečovacího opatření ústavu pro choré vězně.6) Zkrátka, kdyby byla odlišila zvláštní instituci právní, zvláštní typ zabezpečovacího opatření, od skutečného věcného zařízení, určeného k jeho výkonu. Pak by zůstala v dosavadní souvislosti z §u 55 jen č. 3 a 4, kdežto č. 1 a 2 by byla odkázána tam, kam patří, totiž do oddílu o výkonu trestů a zabezpečovacích opatření (k §u 125). Pak by bylo jasno, že žalář zůstává žalářem, vězení vězením, že platí pro ně předpisy dané pro žalář nebo vězení (pokud zákon výslovně jinak nestanoví, jako § 102 o výkonu trestu žaláře a vězení v zabezpečovacím ústavě), i když jsou z důvodu místní účelnosti vykonávány v ústavu pro choré vězně. (Dokončení.) Ročník 65.
Právník 1926.
Sešit 9.

Osnova trestního zákona.

(Několik poznámek k obecné části osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech z r. 1925.).

Doc. Dr. Vladimír Solnař.
(Dokončení.)
(Neurčité odsouzení.)
Československá osnova přijala jediná z moderních zákonodárných prací, nehledíme-li k osnově italské (Ferriho), budované na zcela jiných ideových základech, princip neurčitého odsouzení pro tresty. Kdežto otázka bývala předmětem tuhých sporů na právnických sjezdech i v literárních projevech, byla druhým právnickým sjezdem v Brně 1925 instituce doporučena jednomyslně.7) Tento výsledek může ovšem býti stejně svědectvím neinformovanosti našich právníků o povaze neurčitého odsouzení jako vědomého souhlasu s institucí. Okolnost, že instituce je u nás nová, neznámá, nemůže býti opomenuta při její právní úpravě. Volné uvážení soudcovské, které jinde dovoluje značnou pružnost právních ustanovení, mohlo by tu bezradnou praxi svésti na scestí ; nebyloť by tu ani tradice, ani pevné směrnice zákonné ani konečně snad přesného vědomí o účelu instituce, které by ukázalo v pochybnostech pravou cestu.
S tohoto hlediska přistupuji k ustanovením nové redakce osnovy o neurčitém odsouzení. Není pochyby, že těžiště osudů instituce je v jejím provedení justiční správou. Hlavními otázkami, jež řešili jest zákonodárci, jsou podmínky, kdy dlužno užiti neurčitého odsouzení a míra neurčitosti trestu. V prvním směru doporučuje osnova neurčité odsouzení reformační jako prostředek nápravy zločinců odsouzených za zločin k trestu delšímu 1 roku, lze-li se nadíti jejich polepšení, v druhém směru stojí na stanovisku odsouzení relativně neurčitého omezujíc míru neurčitosti minimálním a maximálním trváním.
I když souhlasíme se základním hlediskem osnovy, nezdá se nám zákonodárně-technické jeho provedení zcela nepochybným, zvláště uvážíme-li, že je třeba, aby směrnice v zákoně obsažená byla vzhledem k novosti instituce co nejnázornější. § 67 pod marg. rubrikou »Neurčité odsouzení« nyní stanoví: »Je-li soud, který odsuzuje za zločin obviněného mladšího třiceti let, toho mínění, že přiměřený trest, který by mu uložil podle zákona, by nebyl kratší jednoho roku a ne delší osmi let a že obviněný je polepšitelný, může výrok o trestu omeziti na určení nejvyšší a nejnižší hranice v uvedených mezích a vysloviti, že trest bude vykonán v polepšovně dospělých. Při tom nesmí býti překročena nejvyšší hranice trestní sazby. Skutečné trvání trestu určí se podle výsledků výchovy.«
Podmínkou, aby soud mohl »neurčitě« odsouditi, jest tedy především, že obviněný jest podle mínění soudu polepšitelný. »Polepšitelností« ovšem nelze rozuměti v tomto smyslu ani pouhé očekávání, že obviněný nedopustí se nového trestného činu ani zase pouze vlastnost obviněného, že jeho povaha je schopna změny záměrným působením (výchovou), které by ho odvrátilo od dalších trestných činů. Neboť ani prvá ani druhá skutečnost neodůvodňovaly by dostatečně neurčitost trvání trestu ani by neposkytly dost pevné opory pro pozdější určení trestu neurčitě uloženého. »Polepšitelnost« jako podmínka neurčitého odsouzení musí míti přímý vztah k výsledkům trestu a tím i k jeho trvání. Jest patrno, že měřítkem polepšitelností může býti jen způsobilost obviněného dáti na sebe působiti výkonem trestu, aby jeho zločinné sklony byly seslabeny a tak vyloučena zpětnost. To mohou však býti jen takové zločinné sklony, které jsou omezeným prostředkům výkonu trestu na svobodě dostupný, tedy zejména sklony plynoucí z nedostatku pracovní výuky a nespořádaný život.8)
Není pochyby, že pružné ustanovení § 67, jež upravuje nad to instituci neurčitého odsouzení jako fakultativní, připouštělo by soudcovskou aplikaci principu neurčitého odsouzení ve smyslu těchto úvah. Leč mám za to, že se doporučuje dáti soudci pro užívání neznámé dosud instituce direktivu co nejpřesnější, nespokojovati se pouhým málo konkrétním kriteriem polepšitelnosti, ale vyjádřiti výslovně očekávanou souvislost mezi polepšením obviněného a neurčitostí trvání trestu. Snad by stačilo nahraditi obrat »pokládá-li ho za polepšitelného« slovy »pokládá-li to za vhodné k jeho nápravě«.
Revidovaná osnova z r. 1925 rozšířila značně úvahu soudcovskou v užívání neurčitého odsouzení. Kdežto podle původní osnovy z r. 1921 omezil soud výrok o trestu na určení zákonné sazby, určuje nyní sám nejvyšší a nejnižší hranici trvání trestu v mezích zákonné sazby a v rámci jednoho až osmi let. Podle autentického výkladu Miřičkova9) byla podnětem změny snaha, aby bylo možno neurčitého odsouzení užíti i tam, kde zákonná sazba přesahuje nejvyšší hranici 8 let, ale soudce pokládá přece za přiměřený trest v trvání od 1 do 8 let. Souvisí pak změna se skutečností, že zvláštní část osnovy užívá hojnou měrou sazeb složených z většího počtu stupňů základních ve smyslu § 41 rev. osnovy. Dlužno schvalovati snahu, aby neurčitého odsouzení bylo možno užíti i v těchto případech. Je však pochybno, byly-li prostředky vhodně voleny a nebyl-li zisk vykoupen příliš draze. Pochybnosti budí již okolnost, že otázka jen zákonodárně technická byla důvodem změny takového dosahu jako je přechod od zákonného rámce neurčitého odsouzení k rámci soudcovskému. Důvodem maxima trvání trestu je ochrana svobody individua, obava, aby trest neurčitého trvání se nestal trestem nekonečným, jenž by byl pociťován jako nespravedlivý, důvodem minima trvání trestu pak potřeba odstrašení. Oběma požadavkům hoví zákonný rámec jistě právě tak, jako rámec soudcovský; rámec soudcovský je však zatížen nutným zlem soudcovské výměry trestu, totiž náladovostí a nejednotností, a kromě toho ohrožuje instituci neurčitého odsouzení v tom směru, že umožňuje soudci vymeziti neurčitosti trvání trestu meze po případě ještě užší než poskytuje již možnost podmínečného propuštění.10) Tím by byl ovšem účel instituce ohrožen, ba mařen. Dlužno souhlasiti s Miřičkou, že jest věcí správného užívání předpisu § 67 soudy, aby se tak nedělo. Avšak jest úkolem zákonodárce, aby již v zárodku omezil možnost, aby zákona bylo nesprávně užíváno. O instituci tak nové a u nás nevyzkoušené jako neurčité odsouzení platí to jistě zvýšenou měrou. Pro naši otázku pak tím spíše, že účelu, který změna zamýšlela, bylo možno dosáhnouti bez reformy tak dalekosáhlé, která se nám podle cizích zkušeností musí jeviti jako reformatio in peius. Bylo totiž dobře možno připustiti neurčité odsouzení všude tam, kde soud pokládá za přiměřený trest žaláře od 1 do 8 let (i když zákonná sazba přesahuje tuto hranici) a utvořiti zákonný rámec neurčitého trestu kombinací zákonné sazby a speciálního rámce od 1 do 8 let podle § 67. Nedosahovala-li by zákonná sazba 1 roku, zvyšovalo by se minimum zákonného rámce neurčitého odsouzení na 1 rok, kdežto minimum bylo by rovno maximu zákonné sazby. Kdyby zákonná sazba naopak přesahovala rámec 8 let, snížilo by se maximum zákonného rámce pro neurčité odsouzení na 8 let, kdežto minimum bylo by rovno minimu zákonné sazby. Výhody tohoto řešení by snad vyvážily vady obtížnější a těžkopádnější stylisace, již by změna snad měla v zápětí, neboť problém kriminálně-politicky závažný nemůže býti řešen podle hledisek esthetických.
(Doživotní uvěznění zpětných zločinců.)
V souhlase s jinými zákonodárnými nároky upravovala osnova zabezpečovací opatření doplňující trest zpětných zločinců (přechovatelna § 61). Podmínkou opatření, jehož trvání nebylo vymezeno maximální hranicí, bylo dvojí předchozí odsouzení pro zločin a obecná nebezpečnost. Kromě tohoto zabezpečovacího opatření, jehož trvání může býti prodlouženo na doživotí, předepisoval původní zatímný návrh ještě doživotní žalář a to fakultativně, dopustí-li se nového zločinu, na nějž je zákonná sazba nejméně jednoho roku, zločinec, který již dříve po dvakráte odpykal celý uložený trest žaláře delší tří let, obligatorně pak, je-li zákonná sazba za nový trestný čin nejméně pět let (§ 68 odst. 3). V tom lišil se zatímný návrh od jiných osnov.
Že byla přijata instituce přechovatelny, souhlasí se základním hlediskem osnovy, jež odlišuje tresty od zabezpečovacích opatření a odpovídá též významu, který osnova přikládá trestu žaláře. Žalář vykonávaný v káznici má totiž zdůrazniti zavržitelnost činu trestance, zároveň pak soustavnou kázní jej napravovati (§ 108 pův. osnovy). Ale individua odkazovaná do přechovatelny prošla již dvakráte kázní žaláře a jest proto pochybno, zda se po třetí podaří dílo nápravy dvakráte marné. Proto osnova dává ustanovení o zvláštním opatření zabezpečovacím, jehož výkon by byl přizpůsoben jeho účelu. Úkolem přechovatelny nebude pak již usilovati o polepšení uvězněných: stačí, vyloučí-li je ze společnosti a omezí jejich svobodu tak, aby nemohli škoditi. Jejím účelem je eliminace, nikoli reformace. S tohoto hlediska je úprava zatímného návrhu důsledná a logická.
Věc nabývá však jiné podoby, přihlédneme-li k ustanovení starého odst. 2 § 68, jež určovalo doživotní žalář pro blíže vymezené případy zpětnosti. Přes to, že podmínkou doživotního žaláře podle odst. 3 § 68 není obecná nebezpečnost zločince, bude možno přibližně říci, že budou-li tu podmínky tohoto opatření, budou tu často též podmínky dodání do přechovatelny. O eliminaci zločince bylo by tedy již institucí přechovatelny postaráno celkem dostatečně, nedbáme-li rozdílu, že podmínečné propuštění z přechovatelny je možno již po pěti létech (nevykoná-li se v přechovatelně zároveň uložený trest, nevčítá se trest ani do této minimální doby), kdežto trestanec odsouzený k doživotnímu žaláři může býti podmínečně propuštěn teprve po 15 letech. Doživotní žalář vyslovuje ovšem vyšší stupeň zavržitelnosti; bylo-li ho však užito pro individua zpětná, která poskytují nepatrnou naději na polepšení (a jsou-li to zločinci, již mohou býti odkázáni do přechovatelny, pak jsou to tím spíše zpětní zločinci ve smyslu 3. odst. § 68, neboť tito jsou vlastně jen kvalifikovaná species oněch), je patrný rozpor s reformační povahou tohoto trestu. Úspěšná snaha o nápravu bude u takových zločinců ještě méně pravděpodobná než u chovanců přechovatelny. Zbývá tedy, vedle funkce odplatné, na niž osnova zřejmě neklade valného důrazu, jen funkce eliminační, jež však může býti institucí přechovatelny obstarána zcela dostatečně. Proto nová redakce osnovy vypustila odst. 3 § 68 a doživotního žaláře pro zpětné zločince již nezná.
I v tom je stanovisko osnovy důsledné; vrací se na cestu, kterou šla většina moderních zákonodárných návrhů, které zvláštní doživotní sazby pro zpětné zločince neznají. Změna dojde souhlasu těch, kdo pokládají za účelné lišení vlastního trestu a doplňujícího jej zabezpečovacího opatření pro zpětné, obecně nebezpečné zločince. Ti musí ovšem též žádati, aby výkon tohoto zabezpečovacího opatření se lišil od trestu. A tu zase zcela důsledně osnova stanoví, že vězňové přechovatelny nemají býti podrobeni větším omezením, než toho vyžaduje účel přechovatelny. Právě s této strany podniká zejména praxe výkonu trestu útok na celou stavbu. Připustíme-li, že toto odlišení může býti provedeno se zdarem, je nebezpečí, že příliš mírný výkon přechovatelny ohrozí generálně preventivní účinnost opatření, že nestane-li se pobyt v přechovatelně některým živlům žádoucím, jistě nebude valně obáván.11) Dlužno však spíše očekávati, že vězeňská praxe jsouc si vědoma tohoto nebezpečí zcela setře rozdíl obou opatření, žaláře i přechovatelny. První eventualita ohrozí důvěru v trestní instituce, druhá uvede ustanovení zákonná in desuetudinem. Neznám sice z vlastní zkušenosti ústavů anglických určených k výkonu zvláštní (dodatečné) vazby, instituce podobné přechovatelně, ale poznal jsem zařízení belgická (dépôt de vagabondage v Merxplasu), určená spíše pro méně nebezpečnou kategorii zločinců než naše přechovatelna. Je pravda, že někteří chovanci těší se tam značné volnosti (na př. vysílají sami stráže), jiní však jsou pod dozorem stejně přísným jako trestanci (na př. jsou přes noc chováni v t. zv. kójích). Je tomu celkem právě tak jako v ústavech trestních: způsob omezení odpovídá povaze uvězněného. Zbývá možnost styku se zevním světem: návštěvy, korespondence. Ale jednak individua toho druhu nemívají často na nich valného zájmu, jednak je tu nebezpečí, že by přílišné volnosti zneužívala k pokusům o útěk a pod. Konečně jsou tu drobná pohodlí, četba, t. zv. vedlejší požitky. Zde možno ovšem značnou měrou individualisovati, ale tak se děje i v ústavech trestních a dlužno i tu dbáti, aby trestní instituce nestala se ústavem, který by k pobytu spíše lákal než odstrašoval. Dlužno opakovati, co už bylo řečeno při kritice ústavu pro choré vězně: jest nebezpečí, že by trestní soudnictví plnilo tak úkoly sociální péče, které nesouvisejí se zločinností leč velmi vzdáleně. Třeba se obávati, že by při nedostatcích dnešních zařízení sociální péče měli zločinci snadnější útočiště před nedostatkem než osoby bezúhonné. Otázku třeba ještě bedlivě prozkoumati s hlediska ostatních státních zařízení a finanční síly státní, neboť výhody, jež by trestní zákon nezamyšleně poskytoval zločincům, otřásly by důvěru v trestním soudnictví. Je pochybno, jsou-li tu důvody dosti pádné, aby bylo ponecháno různění trestu žaláře a přechovatelny a není-li tento rozdíl příliš draze vykoupen také přílišnou složitostí a nepřehledností trestního systému, jež znesnadňuje praktické jeho provádění ve státě poměrně malém a se zločinností nikterak nadprůměrnou. Snad by stačila možnost uložiti delší trest, což by se doporučovalo tím spíše, že praxe ustanovení o vedlejších opatřeních doplňujících trest zpravidla neužívá měrou dostatečnou. Zdá se, že opětovné výtky, jakoby československá osnova poskytovala »příliš dobrého«, nejsou alespoň v tomto bodě zcela bezpodstatný; jak dalece tomu tak jest, dokázalo by ovšem nezvratně až praktické uskutečnění návrhů osnovy.
(Zločiny a přečiny trestanců doživotních).
Že se osnova nelekala velmi podrobné úpravy otázek poměrně podružných a málo praktických, dokazuje obšírný § 70 označený marg. rubrikou »Zločiny a přečiny trestanců doživotních«. Původní ustanovení § 70 těšilo se živé pozornosti. Ani ne tak vzhledem k vlastní otázce, kterou řešilo, jako spíše proto, že stanovilo trest smrti pro trestance doživotně odsouzeného, který se opětně dopustil zločinu trestného doživotním žalářem. Namítalo se, že předpis rozšiřuje trest smrti povážlivou měrou na trestné činy poměrně méně závažné;12) spíše formální povahy byla výtka, že osnova tu hrozí trestem, který není obsažen v jejím trestním systému. Nové znění osnovy vyloučilo trest smrti i u doživotních trestanců a nahradilo jej prostředky jinými. Při tom osnova vycházela z předpokladu, že doživotní trest není trestem trvajícím nutně na doživotí, ale že i tu je možno podmínečné propuštění a to pokud jde o trest žaláře, po patnácti letech (§ 112 odst. 2), pokud jde o trest vezení po desíti letech (§ 119). Proto stanoví nyní § 70 jednak, že trestanec odsouzený na doživotí bude pro čin trestný doživotní ztrátou svobody potrestán vyloučením možnosti podmínečného propuštění, jednak že doba ztrávená v samovazbě se nezapočíta do postupu v kázeňských třídách ani do doby potřebné k podmínečnému propuštění. Samovazbou v trvání do tří let jsou totiž trestáni doživotní trestanci za činy trestné přísnějším trestem než žalářem neb vězením jednoho roku, nikoli však doživotní ztrátou svobody. Leč tato úprava není důsledná, ač je velmi složitá a podrobná, uvážíme-li ještě zostření v §u 70 přesně vypočtená. Přechod od trestu za čin trestný doživotní ztrátou svobody (vyloučení podmínečného propuštění a samovazba) k trestům za jiné trestné činy (samovazba do 3 let a oddálení možnosti podmínečného propuštění o trvání samovazby) je příliš náhlý. Nepoměr trvá, i když uvážíme, že novým trestným činem bude ztížen (alespoň v káznici) značně postup v kázeňských třídách a tím podmínečné propuštění ještě více oddáleno. Ale že úprava není důsledná, plyne ze srovnání dvou možností, o nichž arci přiznávám, že nejsou příliš praktické. Trestanec odsouzený k doživotnímu žaláři oddálí si činem, jenž je trestný dočasným trestem na svobodě, podmínečné propuštění nejdéle o 3 roky (nehledíme-li k postupu v kázeňských třídách, jenž však s otázkou přímo nesouvisí); naproti tomu, dopustí-li se trestanec odsouzený k 20letému žaláři činu, za nějž bude potrestán zase 20letým žalářem, oddálí podmínečné propuštění o 15 let. Trestanec odsouzený původně k doživotnímu žaláři může tedy býti podmínečný propuštěn již po 18 letech, kdežto trestanec odsouzený původně k 20letému žaláři až po 30 letech. Celou otázku bylo by možno upraviti daleko prostěji, jednotněji a důsledněji ustanovením, že činy doživotních trestanců trestné dočasným žalářem nebo vězením trestají se oddálením možnosti podmínečného propuštění v mezích zákonné sazby a zostřeními, která v §u 70 jsou uvedena.
Sluší se ještě dotknouti otázky, stačí-li opatření v §u 70 navrhované pro trestance odsouzené na doživotí, či zda by se doporučovalo rozšířiti je na kategorie jiné. Trestancem dlužno v duchu osnovy nazývati osobu, na které se trest vykonává po dobu výkonu a pokud se výkonu trestu svémocně vymkla. Tu je ovšem jisto, že důvod zvláštního opatření §u 70, totiž snaha, aby trestné činy nezůstaly bez sankce a společnost nebyla proti nim bezbranná, mohl by tu býti již dříve, než se s výkonem trestu započalo. Zde však jsou dostatečné sankce jiné; jde-li o osobu, která se dopustila již činu trestného doživotní ztrátou svobody, bude tu sankcí zvýšená možnost prozrazení novým trestným činem, vede-li se pak již trestní řízení pro čin trestný doživotní ztrátou svobody, bude sankcí větší pravděpodobnost odsouzení. Zde tedy zvláštního opatření netřeba. Dlužno se však tázati, není-li ho třeba tam, kde výkon doživotního trestu prozatím skončil podmínečným propuštěním. Osoba podmínečně propuštěná není trestancem ani podle obecné mluvy ani podle terminologie osnovy (§ 131 n.), nelze tedy §u 70 užíti. A přece se někteří domnívají, že podobné ustanovení by bylo zvláště pro podmínečně propuštěné osoby vhodné a účelné,13) poněvadž tyto osoby mají daleko více možnosti i příležitosti páchati na svobodě nové trestné činy než trestanec ve vězení, jehož nebezpečnost je přísným dozorem a bezpečnostními zařízeními značně omezena. Že možnost odvolání podmínečného propuštění tu není často dosti účinná, je patrno; rozšíření zvláštního opatření §u 70 i na tyto případy bylo by proto hodno úvahy.

Srov. můj článek ve Věstníku společnosti pro právo trestní 1 str. 106 n.
La scuola positiva 1925 str. 237.
Kallab. Pohnutky nízké a nečestné, Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university v Brně II. str. 43.
Že odůvodnění na str. 79 mluví o reformatio stalo se patrně chybou tisku.
Jsou to zejména zločiny páchané po živnostensku, tedy kvalifikované případy trestných činů: živnostenské padělání veřejné cenné známky nebo veřejné značky (§ 231 odst. 2.), kvalifikovaná nekalá soutěž podle §u 239 odst. 2; mnohé trestné činy proti mravnosti: smilstvo s osobou téhož pohlaví nebo nabízení se k němu páchané po živnostensku § 261 odst. 2, kuplířství podle §u 233 odst 3. a 4., nadržování živnostenskému smilstvu § 264, obchod ženami § 263, příživnictví § 266: kvalifikovaný případ utrhání, jedná-li vinník podle promyšleného plánu s úmyslem, aby zničil dobrou pověst jiného neb aby rozvrátil jeho rodinný život neb aby podkopal jeho občanské postavení § 304 odst. 2. ; otrokářství podle §u 307, ujařmení podle §u 308, projeví-li vinník zvláštní surovost nebo bezcitnost nebo jedná-li po živnostensku (odst. 2.); vydírání spáchané podle §u 322 odst. 2, živnostenské ukrývačství (§ 329 odst. 3.). Nepatří do tohoto výpočtu §272 (vražda = úmyslné usmrcení z nízkého smýšlení), neboť vkládá toliko obecný pojmový znak zločinu, nízké smýšlení, do zvláštní skutkové podstaty zločinu vraždy. Tomuto případu se blíží § 273, jenž činí trestnost spoluviny na sebevraždě závislou od okolnosti, jednal-li pachatel ze sobecké nebo jiné nízké pohnutky. Osnova tu jemně odlišuje mezi nízkým smýšlením (§272), důvodem kvalifikace činu trestného jako zločinu, a nízkou pohnutkou jako podmínkou trestnosti vůbec.
Sr. můj článek ve Věstníku společnosti pro právo trestní 1. Str. 54.
Právník 1925, str. 388—9.
Blíže srv. můj článek »Neurčité odsouzení« ve »Sborníku věd právních a státních« 1925, str. 281 a str. 55 zvláštního otisku.
Srv. letošní Právník, str. 23.
Srv. moje »Neurčité odsouzení« str. 45—6 zvl. otisku.
Správně Ferri: Le congrès pénitentiaire international de Londres, Revue de droit pénal et de criminologie 1925, str. 1153—4.
Storch, Trest smrti v osnově českoslov. zákona trestního z r. 1921. Právník 1921, str. 167.
Storch, cit. str. 165; Bertrand: Observations d’un directeur de prison belge sur le projet de code pénal tchécoslovaque, Revue de droit pénal et de criminologie 1925, str. 863.

Citace:

č. 7460. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 400-402.