Authors:
= Slovník veřejného práva československého, sv. 1
PDF
Etika. — Evangelické církve.

Evangelické církve.


1. Úvod. 2. Českobratrská církev evangelická v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 3. Německá církev evangelická v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku. 4. Augsburská církev evangelická ve východním Slezsku v Československu. 5. Evangelická církev augsburského vyznání na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. 6. Reformovaná (kalvínská) církev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. 7. Jednota bratrská.
1. Úvod. Pro právní stav e-ých c-ví v ČSR. jest v první řadě rozhodnou zásadní otázka, zda tyto církve došly státního uznání či zůstaly církvemi státem neuznanými (t. zv. „svobodnými“); druhou směrodatnou okolností jest, zda usnesení církví státem uznaných došla státního schválení a tím právní moci. E-é c-ve státem uznané jsou: českobratrská c. e., e. c. augsburského vyznání na Slovensku, německá e. c. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, augsburská c. e. ve východním Slezsku v Československu, Jednota bratrská a reformovaná církev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Církvemi státem neuznanými jsou vedle malých společností, jež mají spíše ráz přívrženců náboženského hnutí, odbočky církví zahraničních, a to: Církev methodistická (odbočka biskupské methodistické církve jižní ve Spojených Státech) a Jednota Českobratrská (církev kongregační, původem americká). V odporu proti zásadě uplatňované v právu rakouském, že nelze dáti státního uznání některé církvi pouze pro část státu (zák. z 20. V. 1874, č. 68 ř. z.), jest většina c-ví e-ých schválena v ČSR. pouze pro určité země a nemáme unifikace zákonodárství, činíce rozdíl mezi zeměmi historickými a Slovenskem s Podkarpatskou Rusí; německá e. c. jest zřízena pouze pro země historické, e. c. a. v. na Slovensku pouze pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, augsburská c. e. pro východní Slezsko pouze pro část Slezska, reformovaná církev na Slovensku pouze pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jedině českobratrská c. e. domáhá se v poslední době rozšíření své pravomoci i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Zvláštní postavení právní má Bratrská Jednota Chelčického (větev Světového Svazu baptistů). Její členové tvoří sbory již z doby předpřevratové v zemích historických i na Slovensku. V zemích historických se tato církev nikdy o státní uznání neucházela. Naproti tomu bylo jí uznání uděleno před převratem pro země uherské (min. výn. z 2. XI. 1905, č. 67095). Jest zřízení rázu téměř kongregačního, zdůrazňující neodvislost jednotlivých sborů. Jednotlivé sbory výhody státního uznání použily, jiné zůstaly mimo Evangelické církve.
svazek státem uznané církve. Dnes jsou tudíž členové Jednoty Chelčického a) členy církve státem neuznané v zemích historických, b) členy sborů, které požívají práva veřejné korporace na Slovensku v důsledku státního uznání, c) takoví, kteří práva státního uznání na Slovensku nepoužívají, ale kterým jest volno v důsledku státem uznané části církve ho používati. Po pravidle Jednota Chelčického používá na Slovensku práva veřejné korporace; státní podpory nebo dotace však nepřijímá. — E-é c-ve státem uznané, jež jsme nahoře uvedli, netvoří administrativní nebo právní jednoty. Nemají jednotného zřízení církevního. Svaz e-ých c-ví v ČSR., utvořený r. 1927, není korporací vybavenou mocí církevně-právní, nýbrž volným sdružením representativním, které nezasahuje jednotlivým církvím (denominacím) ani do záležitostí administrativních ani dogmatických, maje vystupovati jménem protestantismu zvláště ve věcech rázu mravního, mezinárodního a politického. Členy Svazu jsou z církví státem uznaných českobratrská c. e., e. c. a. v. na Slovensku, augsburská c. e. ve východním Slezsku (polská). Jednota bratrská; z církví státem neuznaných (svobodných) církev methodistická a Bratrská Jednota Chelčického. — Jakousi jednotu správní tvoří příslušníci e-ých c-ví v čsl. armádě. Dle platných zákonů jsou vyjmuti vojíni z jurisdikce duchovenstva civilního a podléhají jurisdikci duchovních vojenských. V armádě čsl. pak byla utvořena pro všecky příslušníky e-ých c-ví bez rozdílu jejich církevního (denominačního) příslušenství společná evangelická duchovenská správa jako oddělení MNO., která pečuje o náboženský život všech evangelických vojínů; případy matriční zapisuji se u zemských vojenských velitelství do společných matrik. Poměr evangelické vojenské duchovní správy k civilní duchovní správě a jejím správním orgánům řídí se dle zák. nař. z 20. VII. 1887 (normál. vojen. Věstník 1887) a dle předpisů bran. zákona §§ 36, 41, 141, 142, 143. — Pro e-é c-ve vůbec a výchovu jejich duchovenského dorostu byla zřízena zák. z 8. IV. 1919, Sb. z. a n. č. 197, Husova čsl. evangelická fakulta bohoslovecká v Praze. Fakticky uznává zkoušky na ní vykonané pouze českobratrská c. e. a vydává na základě jejich vysvědčení, vysvědčení o volitelnosti ke službě v církvi. Přes rozličnost církevního zřízení církví státem uznaných v podrobnostech
zřízení každé z těchto církví jest jiné a jiným aktem státním schváleno — zásady zřízení e-ých c-ví se vyznačují shodou v hlavních směrnicích. Zásadní shodu tu vysvětlují tyto okolnosti: a) Všecky e-é c-ve na půdě rakouské — mimo Jednotu bratrskou, dříve t. zv. církev Ochranovskou — byly až do převratu r. 1918 sjednoceny bez rozdílu národnosti v jedné e-é c-vi augsburského a helvetského vyznání v Rakousku a měly týž církevně-právní vývoj od doby toleranční (1781). Na tomto právním vývoji a jeho řádech, jež se nedaly plně smazati, vybudována byla zřízení doby popřevratové, kdy církve zůstávajíce ideově tytéž rozdělily se dle národností. b) Všecky církve představují v zásadě jednotný náboženský typ, čehož důsledek se jeví i v církevně-právních normách. c) Všecky církve zaujímají v zásadě stejné stanovisko ke státu.
I. Ze systémů církevních zřízení, jež se vyskytují v protestantismu, převládá v ČSR. u e-ých c-ví t. zv. zřízení presbyterní, resp. presbytero-synodní. Nevyskytuje se u církví státem uznaných zřízení rázu biskupského (držící t. zv. apoštolskou posloupnost a v důsledku tohoto názoru budující církevní úřad), ani zřízení čistě kongregační, v němž provedena naprostá neodvislost jednotlivých sborů, t. j. náboženských obcí, skládajících se ze členstva dobrovolně se přihlásivšího. Stěžejní zásady zřízení presbytero-synodního jsou: Církve jsou církvemi lidovými. V jejich správě se uplatňují od nejnižšího útvaru církevního až do nejvyšší církevní korporace vedle theologicky vzdělaných duchovních laikové (starší). Nositelé úřadu dosahují svého místa svobodnou volbou korporace, pro kterou jsou ustanoveni. Virilní členství v korporacích církevních jest výjimkou a není virilistů jmenovaných autoritou mimocírkevní (na př. státní). Zásada církevní samosprávy jest co nejširší jak po stránce právní a správní, tak i hospodářské. Platnosti církevního zřízení nabývá pouze takový projev kolektivní vůle, který byl usnesen církevními korporacemi a nikoli vydaný jedincem. Patronáty jsou vesměs zrušeny. Základní jednotkou církevně-správní jest u e-ých c-ví v ČSR. sbor na rozdíl od církví čistě presbyterních na západě, kde jest jí presbyteř. Sbory v ČSR. jsou výhradně territoriální v důsledku spojení se státem, nikdy t. zv. personální, k nimž by členové patřili svou přihláškou osobní a ne místem svého pobytu. Evangelické církve.
II a). V poměru ke státu jsou všecky e-é c-ve zásadně posuzovány státem po smyslu státních práv, zaručujících náboženskou svobodu a rovnoprávnost občanům republiky, a to jednak ústavní listinou (§§ 121, 122, 113, 123, 124, 132), jednak smlouvou St. Germainskou (čl. 9., odst. 2.), pokud se týká náboženských minorit. Provádění ustanovení těch však naráží prakticky na nesnáze rázu právního a finančního. Z doby, kdy církev římskokatolická zaujímala i zákonně privilegované postavení, zbylo mnohým obcím t. zv. břemeno patronátní. V místech, kde církev katolická toto své právo uplatňuje, nebyla nalezena právní cesta, aby se tak stalo se současným zachováním zásady, že žádný občan nemá býti nucen přispívati na potřeby církve jiné, nežli ke které sám přísluší. Podobně ve školství setkává se provedení rovnoprávnosti ve vyučování náboženství s nesnázemi fiskálními. Z ohledů fiskálních stanovují školní úřady hranici, jaký má býti minimální počet dítek, má-li jejich vyučování náboženské býti hrazeno z prostředků veřejných. Ohled na státní finance se octl v kolisi se zásadou, že žádné dítko nemá býti bez náboženského vyučování. (Cf. úst. list. ČSR., malý školský zák. ze 13. VII. 1922, č. 226 Sb.)
C-ve e-é došly státního schválení resp. uznání různými akty. Všecky jsou pokračovatelkami církví předrevolučních a žádná z nich nebyla zřízena dle rak. zákona o zřizování církví z 20. V. 1874; většinou došly schválení podle zásad protest. pat. z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z. Vstoupily v práva a povinnosti církví partikulárních (sborů, seniorátů, superintendencí a jejich jmění). Českobratrská c. e. byla uznána nař. min. škol. a nár. osv. z 25. XI. 1919, č. 625 Sb., a její zřízení vyhláškou min. škol. z 8. II. 1922, č. 64 Sb. E. c. a. v. na Slovensku, tvořivší před převratem část uherské e-é c-ve a. v., byla vyhlášena vyhláškou min. škol. z 27. XII. 1922, č. 61 Sb. Německá e. c. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byla prohlášena min. škol. z 20. XII. 1922, č. 79 Sb. z r. 1923, církevní zřízení její vyhláškou min. škol. ze 7. VIII. 1924, č. 209 Sb. Augsburská c. e. ve východním Slezsku v Československu schválena vyhláškou min. škol. z 13. VII. 1923, č. 165 Sb., spolu s jejími základními ustanoveními. Změna jména bývalé církve Ochranovské, jinak E-é c-ve bratrské, na Jednotu bratrskou vyhlášena min. škol. z 31. VII. 1921, č. 319 Sb. O zřízení jejich v podrobnostech mluví
se níže. Reformovaná církev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dosud schváleného zřízení nemá.
II b). V poměru ke státu projadřují e-é c-ve v ČSR. kladný poměr ke státu spojený se snahou po naprosté vnitřní neodvislosti církve od státu. Hranice církví nepřesahují hranic státu. Pokud církve stojí ve spojení s velikými protestantskými organisacemi západními, jest tento styk rázu čistě náboženského. Tak českobratrská c. e. jest členem Světové Aliiance církví majících presbyterní systém, ona i ostatní církve účastňují se pokračování t. zv. Stokholmské konference, avšak styky tyto nedotýkají se právního rázu církve. Právní význam má výnos min. škol. a n. o. z 22. V. 1922, č. 102683/21, že čeští bratrští američtí kazatelé z Ameriky přišlí a českobratrskou c-ví e-ou dočasně přikázaní k výpomoci určité duchovní správě mohou v zastoupení příslušného k tomu duchovního správce vykonávati cirk. oddavky manželské. — Všecky e-é c-ve v ČSR. zdůrazňují na rozdíl od t. zv. theorie episkopální a teritoriální i kolegiální ve vztahu ke státu touhu po svobodě církve ve věcech čistě náboženských a čistě církevních; na rozdíl od theorie rozlukové uplatňují v důsledku důležitosti kulturního a mravního poslání náboženství jeho privilegovanost ve státu. V oborech, ve kterých se stýká jejich řád s právem státním, podřizují se právu státnímu: nevytvořily zvláštního práva manželského, v záležitostech mezikonfessijních řídí se zásadami práva státního, rovněž ve věcech hřbitovních, matričních a pod. Vyhražují naproti tomu náboženství jisté výhody, plynoucí z ius advocatiae a přiznávají státu některá práva plynoucí ze zásady státní výsosti (ius circa sacra a z něho zvláště ius inspectionis, především při ustanovování církevních funkcionářů, na př. duchovních, a při publikování církevního zřízení a jeho změn). Před soudy konají příslušníci e-ých c-ví přísahu formou, na které se usnesly jejich církevní korporace. Nemocenskému pojištění podléhají po smyslu zák. z 15. X. 1925, č. 221 Sb., a vlád. nař. z 16. VII. 1926, č. 144 Sb., duchovní všech e-ých c-ví státem uznaných. C-ve e-é obhajují svou neodvislost především ve věcech práva majetkového a svou suverenitu v záležitostech správních, v nichž církevní korporace zůstávají nejvyšším rozhodčím. E-é c-ve požívají samozřejmě všech výhod zákonem stanovených, plynoucích pro církve státem uznané (na př. Evangelické církve.
svoboda kultu a jeho ochrany, osvobození od daní a břemen veřejných pro budovy bohoslužebné a úřední, osvobození od porta v záležitostech náboženských a církevních, právo matrik veřejných [mimo Slovensko], platnost sňatku uzavřeného před církevním forem, vyučování náboženství ve školách veřejných, remunerované z prostředků veřejných [výn. min. škol. a n. o. z 7. IV. 1923, č. 42105-I, a zák. z 13. VII. 1922, č. 251 Sb.], státní podpora finanční atd.). Vzhledem k zákonu kongruovému z 25. VI. 1926, č. 122 Sb., zůstaly českobratrská c. e., německá e. c., augsburská c. e. ve východním Slezsku v Československu a Jednota bratrská církvemi dotačními, e. c. a. v. a reformovaná církev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi církvemi kongruálními.
Fr. Bednář.
2. Českobratrská c. e. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Kruté pronásledování evangelíků v rak. zemích přestalo právně odvoláním všech ediktů proti nekatolíkům dne 16. VI. 1781 císařem Josefem II. a vyhlášením na to tolerančního patentu dne 13. X. 1781, kterým povolena byla svoboda evangelíků, ale jen ve formě vyznání augsburského nebo helvetského a bez ohledu na národnost. Českobratrské vyznání povoleno nebylo z národní zaujatosti císařovy. Evangelické vyznání bylo jen trpěným vyznáním; evangeličtí duchovní nesměli vésti matriky, vydávati listiny, ač ve veřejném životě, v úřadech, ve vojsku měla býti všude „náboženská snášenlivost“. Tato doba skutečně jen pouhé tolerance trvala až do r. 1848, kdy revoluce politická způsobila také uvolnění v těchto poměrech církevně-právních. Konference evangelických zástupců, konaná v srpnu 1848, předložila ministerstvu požadavek úplné náboženské svobody, dne 30. I. 1849 vyhlásila pak vláda „prozatímní nařízení", jimiž mezi jiným upraven i přestup k jiným křesťanským církvím, evangelickým duchovním povoleno vésti matriky a vydávati úřední listiny. Následujícím na to patentem ze 4. III. 1849 rozšířena práva evangelíků ve veřejném životě, povoleny na kostelích věže, zvony, hlavní vchody do kostelů a pod. V létě 1849 svolána do Vídně porada zástupců e-ých c-ví, avšak námět k prvnímu církevnímu zřízení byl zase odsunut konkordátem z 18. VIII. 1855, kterým josefínská éra osvícenská zatlačena zpět na celých 10 let. Obrat nastal teprve v r. 1860, kdy vláda dala si znovu předložiti návrh zřízení
e-é c-ve. Na jeho podkladě, avšak silně pozměněném proti vůli církve, vydán pak cís. patent z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z., kterým — bez spolupráce církve — vyhlášena byla plná svoboda církve spolu s hlavními zásadami církevního zřízení. Teprve tímto patentem právně deklarována plná rovnoprávnost e-é c-ve s církví katolickou, duchovním správám přiznán titul a charakter farních úřadů a evangelíkům udělena rovná práva politická. Jako vrchní církevní úřad utvořena vrchní evangelická církevní rada augsburského a helvetského vyznání ve Vídni, která byla úřadem státním, podřízeným de facto ministerstvu kultu a vyučování. Vykonávala práva a povinnosti nejvyšší církevní správy a její členové, doživotně jmenovaní vladařem, vedle své úředně-státní přísahy zavazovali se ještě zvláště hájiti i práva církve. Kromě toho nařizuje řeč. patent ještě zvláštní evangelické oddělení v ministerstvu, utvořené z příslušníků církve. Teprve tímto patentem položena byla základní norma pro úpravu právního poměru dříve společné e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání v býv. Rakousku ke státu a tato norma byla pak převzata podle ustanovení zák. ze dne 28. X. 1918, č. 11 Sb., takže tento patent tvoří nadále rámcový zákon pro všechny ty církve, které z této dříve společné e-é c-ve v Rakousku, národnostně nerozlišované, vzešly po převratu, t. j. pro českobratrskou c. e-ou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, německou e-ou c. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a augsburskou c. e-ou ve východním Slezsku v Československu.
Podle § 20 cit. pat. zavázal se stát přispívati povinně na břemena bývalé společné e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání a proto i tato dřívější e. c. i její uvedené popřevratové právní nástupkyně byly a jsou nadále církvemi dotačními, t. j. státem povinně podporovanými, a to už před zákonem ze dne 25. VI. 1926, č. 122 Sb., který tuto státní dotační povinnost — avšak jen ohledně účelů vyznačených v § 5 tohoto zákona — rozšířil také na všechny církve nyní státně uznávané v rámci všeobecného zákona ze dne 20. V. 1874, č. 68 ř. z., který se však na dřívější společnou e-ou c. augsburského a helvetského vyznání v býv. Rakousku a na její nynější, nahoře uvedené tři právní nástupkyně vůbec nevztahuje.
Na podkladě patentu z r. 1861 usnesly se synody obou e-ých c-ví (augsburského a Evangelické církve.
helvetského vyznání) na církevním zřízení, které bylo vládou r. 1866 potvrzeno. Toto zřízení, jemuž mnohé opět vnuceno vládou, celkem však nevyhovovalo a tak z mnohých porad vzešel konečně nový návrh na církevní zřízení, které bylo vládou přijato a publikováno vyhláškou býv. min. kultu a vyučování ze dne 15. XII. 1891, č. 4 ř. z. z r. 1892. R. 1913 připojeny k tomu některé změny, které byly publikovány vyhláškou řeč. ministerstva ze dne 11. VII. 1913, č. 155 ř. z. A toto zřízení s jeho dodatkem platilo pro e-ou c. augsburského a helvetského vyznání až do té doby, kdy býv. e. c. v Rakousku rozstoupila se po převratu ve tři samostatné e-é c-ve; tyto jednotlivé větve pak nahražovaly staré dosavadní církevní zřízení z r. 1891 s jeho doplňkem z r. 1913 ústavami novými, vládou ČSR. schvalovanými v rámci patentu z r. 1861.
Českobratrská c. e. byla připravována vlastně již od tolerance. Při vyhlášení tolerančního patentu nebyla stará „víra beránkova“, t. j. českobratrská víra následkem výslovného zákazu císařova připuštěna, proto utvoření býv. společné e-é c-ve vyznání augsburského a helvetského bylo jen skutkem z nouze a vždy také jen jako takový pociťováno. V revolučním roce 1848 znovu oživla touha i naděje po utvoření staré církve českobratrské, ale marně. Obětí této myšlenky stal se Bedřich Vilém Košut, farář pražského sboru klimentského, který po 16 měsíčním věznění na Hradčanech r. 1852 a po 5. letém vyhnanství v Celovci byl po svém návratu konečně trvale vypovězen. Myšlenka na starou bratrskou církev však nezanikla, ale uskutečnila se až po převratě, kdy k ustavení se českobratrské c-ve e-é došlo na revolučním sněmu všech českých evangelíků dne 17. a 18. XII. 1918, kde dosavadní rozštěpení církve na sbory augsburské a helvetské bylo odstraněno a prohlášena jednotná e. c. bratrská, jejíž jméno pak změněno bylo na českobratrskou c. e-ou, která přijala za své vyznání konfessi z r. 1575 a bratrské vyznání Komenského z r. 1662.
Usnesena pak základní a přechodná ustanovení, publikovaná vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 25. XI. 1919, č. 625 Sb., jimiž definitivně rozvázáno každé spojení s býv. e-ou c-ví augsburského a helvetského vyznání v Rakousku a práva i povinnosti býv. vrchní evangelické církevní rady ve Vídni pak převzaty synodním výborem.
Na novém církevním zřízení usnesl se pak synod, konaný v únoru 1921 na Vinohradech, zřízení to pak publikováno vyhláškou min. školství a nár. osvěty z 8. II. 1922, č. 64 Sb., a to na podkladě § 9. pat. z r. 1861, č. 64 ř. z., čímž zároveň i právně dokumentováno, že českobratrská c. e. jest právní nástupkyní býv. e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání ve starém Rakousku.
V nejnovější době byla českobratrská c. e. prohlášena za zákonně uznanou i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Podle stavu z 31. XII. 1925 čítá církev 252 177 členů (dle sčítám z r. 1921: 231 199 duší, v době převratu pouhých asi 160 000 duší). Má 13 seniorátů (9 v Čechách, 3 na Moravě a 1 seniorát moravsko-slezský), 146 sborů farních, 22 filiálních a 185 kazatelských stanic. Vyrostly zase sbory na Plzeňsku, v jižních Čechách, na Boleslavsku, Králové-Dvorsku a j., kde po staletí nebylo už evangelíků vůbec. Úředním sídlem vrchního církevního úřadu (synodního výboru) je Praha, kde je stálá ústřední církevní kancelář.
Organisace církve je vybudována v těchto stupních: a) místní sbor (sbor, místní náboženská obec), b) seniorát (sbor seniorátní), c) povšechná obec (celá církev).
Ad a). Sbory jsou jednak posavadní sbory staré (§ 20), jednak nově zřízené (§ 27). Změna hranic, jež se týká celých sborů, oznámí se zemské politické správě (§ 26). Při změně hranic přesunem jen osad nebo jich částí není oznámení předepsáno, ale z důvodů veřejných (matriky a pod.) doporučuje se změny ty také oznámiti státní administrativě. O změnách sborů rozhoduje synodní výbor (§ 101, č. 10), o přesunu osad a jich částí seniorátní výbor (§ 86, č. 13).
Sbory jsou farní a filiální (§ 21). O změně filiálních sborů platí totéž, co pro sbory farní. Poměr filiálního sboru k mateřskému (farnímu) upraví se statutem (§ 29).
Sbor vzniká administrativním aktem církevním s vědomím státní správy (§ 27) a zaniká tedy stejným aktem, ne eo ipso na př. zánikem, vystoupením všech jeho členův a pod.
Vedle sborů jsou kazatelské stanice (§ 30). Pro jich zřízení (§ 86, č. 14) není předepsáno oznámení státní správě. Kazatelské stanice mohou se případně s filiálními sbory spojiti v diasporní sbor farní Evangelické církve.
(§ 31), pro nějž platí vše, co předepsáno pro sbor vůbec.
Konečně lze utvořiti i sbory školní (§ 32) a možná jsou i spojení více sborů k založení a udržování hřbitovů neb ústavů církevních a dobročinných (§ 33).
Příslušnost ke sboru určuje § 36.
Orgány sboru jsou: farář (duchovní správce), staršovstvo a sborové shromáždění (zastupitelstvo sborové).
Duchovní správu vykonávají faráři a vikáři (,,kazatelé“) (§ 56), církví k tomu ordinovaní (§ 54). Farář je duchovním správcem sboru, je členem staršovstva a seniorátního shromáždění. Volí se pravidelně doživotně (věk 26 let) (§ 70); o cizincích jedná § 69. Volba oznámí se zemské politické správě (§ 76). Teprve po potvrzení volby synodním výborem (§ 101, č. 3) nastává plná jurisdikce. Právo na požitky z místa vzchází teprve uvedením v úřad (instalace) (§ 77, § 89, č. 1). Ordinovati duchovního správce přísluší seniorovi (§ 102, č. 2). Dekrety volitelnosti vydává synodní výbor (§ 69) i pro vikáře.
O delegaci a o uloženém zastupování jedná § 62 a 64. O zastupování v nepřítomnosti, v nemoci, po čas dovolené § 63. O výkonu církevních služebností jiným než příslušným farářem § 65.
Faráři diasporní pro rozptýlené členy církevní podléhají týmž předpisům, jako faráři sboroví. Ale volí se podle zvláštních stanov (§ 58). Jich volbu potvrzuje synodní výbor a platí tu také § 76.
Vikáři jsou pomocníky farářů (§ 56). Jich úřad pomíjí buď uplynutím lhůty nebo výpovědí (§ 71). K volitelnosti za vikáře třeba stejných podmínek, jako k volitelnosti za faráře; kdo nedosáhl ještě 26. roku, jest volitelným jen za vikáře. Ohledně cizinců platí stejné předpisy jako při farářích (§ 69).
Faráře volí shromáždění sborové (§ 42 c), vikáře staršovstvo (§ 45, č. 7). Vikáře pro konseniora volí seniorátní výbor (§ 88).
Volba farářů a vikářů oznámí se zemské politické správě. Nemá-li tato námitek, potvrdí volbu synodní výbor (§ 76).
Místa farářů a vikářů se jinak neobsazují než volbou.
Pokud jde o vzdělání duchovních, není zde předpisů státních, které by do této věci zasahovaly. Pro foro interno stanoví § 54, že duchovní jsou starší církevní, odborně vzdělaní, církví zvlášť povolaní a zřízení, jejichž úřad je životním povoláním.
Pokud jde o bohoslovecké studium, upravuje jeho řád synod (§ 111).
Tatáž kvalifikace platí také pro vikáře.
Diakoni (jáhnové, § 57) jsou laičtí mužové — pomocníci staršovstva, prokázavší svou způsobilost k pomocné službě církevní zvláštní zkouškou u synodního výboru (§ 101, č. 2). Výjimku uvádí § 57, odst. 2. Nemají vysokoškolského vzdělání. Avšak za určitých podmínek mohou být prohlášeni volitelnými za vikáře (§ 57).
Správním orgánem sboru vedle faráře resp. s farářem je staršovstvo, sbor to mužů a žen, volených shromážděním (zastupitelstvem) sborovým na 6 let z hlasovních členů sboru, aspoň 26 letých. Není-li zvolen předseda (kurátor), jest jím farář (§ 44). Staršovstvo je zároveň prováděcím orgánem vůle celého sboru (shromáždění sborového) a nadřízených orgánů církevních. Jeho působnost uvádí § 45. Počet členů staršovstva určuje sborové shromáždění (zastupitelstvo) se schválením seniorátního výboru (§ 44).
Sbor zastupuje na venek kurátor a farář (společně i každý zvláště). Meze jednání za sbor jménem staršovstva stanoví kurátorovi staršovstvo (§ 47). O podpisu listin jedná § 50: veškeré listiny podpisuje kromě faráře a kurátora ještě jeden člen staršovstva. Oprávněnost k podpisu potvrzuje podle potřeby konsenior. Jméno kurátora a jeho zástupce oznámí se okresní politické správě. Členové staršovstva vykonávají zvláštní slib (§ 46). Farář resp. administrátor je členem jeho mocí svého úřadu. O zastavení činnosti staršovstva nebo o jeho rozpuštění jedná § 53.
Se staršovstvem volí se stejným způsobem i náhradníci (§ 44). Schůze staršovstva svolává předseda (§ 49).
Svrchovanost náboženské obce (sboru) dochází výrazu ve shromáždění sborovém, jež tvoří všichni členové sboru s hlasovacím právem. Kde toho třeba, (velké sbory) volí si shromáždění sborové ze sebe na 6 let zastupitelstvo sborové (§ 41), jež má pak všechna práva sborového shromáždění, vyjímaje právo voliti faráře. K volbě zastupitelstva je třeba souhlasu seniorátního výboru. S počtem členů určí se také počet náhradníků. Shromáždění (zastupitelstvo) sborové svolává aspoň jednou do roka staršovstvo, předseda staršovstva předsedá i sborovému shromáždění (zastupitelstvu). Působnost určuje § 42.
Ad b). Seniorát je svaz sborů v určitém obvodu; změny vyhraženy jsou synodu Evangelické církve.
a oznámí se též ministerstvu školství a národní osvěty (§ 78).
Práva i povinnosti seniorátu vykonává seniorátní shromáždění (konvent), seniorátní výbor a konsenior.
Seniorátní shromáždění představuje pro seniorát to, co sborové shromáždění pro sbor. Jeho členy uvádí § 79, působnost § 81. Seniorátní shromáždění svolává, zahajuje a řídí konsenior (§ 80).
Seniorátní usnesení potvrdí synodní výbor a pak se publikují příslušným staršovstvům.
Od těchto konventů dlužno rozeznávati zvláštní pravidelné porady starších, kazatelů atd., o nichž jedná § 84.
Seniorátní výbor (§ 85) je správním orgánem pro seniorát jako staršovstvo pro sbor (§ 86); je dále I. instancí disciplinární. Volí se ze seniorátního shromáždění (§ 81, č. 12) na 6 let. Členové jsou znovu volitelní. Volba všech členů seniorátního výboru potřebuje potvrzení synodního výboru a ten oznámí jména ministerstvu školství a národní osvěty. Předsedá konsenior. Člen synodního výboru, přijme-li volbu za člena seniorátního shromáždění, musí se vzdáti členství v synodním výboru. O zastupování seniorátu na venek a o podpisování listin platí analogie § 47 a 50.
Konsenior je duchovní hlavou seniorátu; úředním sídlem jest jeho farářské místo (§ 87). Volí se tajně lístky v seniorátním shromáždění (§ 81, č. 12) na 6 let z řádných farářů seniorátu. Po 70. roce přestává být konseniorem. Působnost uvádí § 89.
Konseniorství je funkce honorovaná; konsenior požívá zvláštního funkčního platu, jehož výši stanoví synod, náklad doplňuje se případně ze státní dotace pro církev.
Ad c). Povšechný sbor. Orgány jsou: synod, synodní výbor a senior.
Synod je instancí zákonodárnou. Rozhoduje o otázkách církevního učení, vyznání a o bohoslužebném řádu, o církevní kázni a disciplinárním řádu, určuje poměr k jiným církvím a náboženským společnostem. Další funkce uvádí § 94.
Členy jmenuje § 91. Synod se svolává synodním výborem každý 2. rok, jinak mimořádně. Zahajuje jej senior, není-li ho, synodní kurátor nebo náměstek seniorův. Synodu předsedá senior (§ 93). Synod je III. disciplinární instancí.
Synodní výbor je nejvyšším orgánem církevní správy, zastupuje a hájí
celou církev. Jeho funkce uvádí § 101. Členy jmenuje § 97. Volí se ze členů synodu na synodě na 6 let. Po uplynutí doby jsou znovuvolitelní na jedno období. Zvolený senior a členové synodu oznámí se ministerstvu školství a národní osvěty ke schválení.
Předsedou je senior, který také vykonává usnesení synodního výboru. Úředním sídlem je Praha. Synodní výbor je II. disciplinární instancí.
Senior je duchovní hlavou církve (§ 102), zastupuje jménem synodního výboru na venek celou církev. Je volen ze členů synodu aspoň 30 letých na 6 let, a je znovuvolitelný na jedno další období. Věkového omezení jako pro konseniora (§ 87, odst. 2) zde není. Seniora zastupuje jeho náměstek (ze stavu duchovních), případně synodní kurátor.
Věci školní a vyučovací.
Podle patentu z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z., § 11, jest církvi volno zřizovati si školy dle potřeby a povolávati na ně síly. Při tom jest ovšem třeba dbáti příslušných předpisů státních. Specielní ustanovení obsahují § 103—111.
Českobratrská c. e. měla vícero církevních škol, kterých se však hlavně po převratu vzdala jednak pro obtíže finanční, jednak z důvěry, že školství zůstane bez vlivu jakékoliv konfese a jednak i pro dosti nepříznivé postavení státní správy ke školám soukromým. Je však patrno nyní, že obětováním škol (zveřejněním, splynutím se školami obecnými) církvi nadešla ztráta.
Církev má vlastní fakultu: „Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze“, která byla zřízena zákonem ze dne 8. IV. 1919, č. 197 Sb. Studují na ní také posluchači jiných vyznání protestantských a theologové církve československé.
O církevním jmění. Dle § 18 patentu z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z., má církev právo nabývati volně majetku zákonnitým způsobem a svými orgány volně jej spravovati (§ 5 pat.). Předpisy § 45 a 48 círk. zřízení o správě jmění a jeho zachování, jakož i o příslušné odpovědnosti platí dle § 112 círk. zřízení pro všechny ostatní církevní orgány. Každý člen církve (§ 8, 37) je povinen přispívati na potřeby svého sboru i církve. Dávky a platy, které byly uloženy za souhlasu zemského politického úřadu, mohou býti vymáhány s pomocí státních úřadů (§ 10 pat.). Církvi jest volno zakládati si potřebné fondy a církevní Evangelické církve.
ústavy (§ 4 pat.). Mezi fondy v popředí stojí všeobecný církevní fond, který se obligatorně sbromažďuje z pramenů, uvedených v § 116 círk. zřízení. Ohledně jeho může přicházeti v úvahu i státní dotace pro církev. Všeobecný církevní fond spravuje synodní výbor a předkládá z něho účty synodu, který udílí absolutorium.
Až do vydání zákona ze dne 25. VI. 1926, č. 122 Sb., o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných, případně recipovaných, tvořil právní podklad pro povinnou státní dotaci § 20 pat. z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z., na jehož základě dostávalo se církvi povinně každoročních státních příspěvků na zlepšení hmotného postavení duchovních a na výdaje administrativní po stránce osobní i věcné. Cit. zákonem (§ 5) stala se změna potud, že na duchovenstvo aktivní (a pensionované od 1.1. 1926) dostává se kromě dalšího příspěvku na výchovné a na vdovské a sirotčí zaopatřovací platy fixně stanovené státní dotace a ona dotace podle cit. § 20 pat. zůstává omezena jen na podporu pro pensisty před 1.1.1926 a na ostatní administrativní potřeby církve osobní i věcné. Ovšem zase jako povinná státní dotace, při níž pouze výše dotace není normována. Ale dotace podle zák. č. 122/1926 zkonsumovala v sobě převážnou část dotace, které se církvi před tímto zákonem dostávalo na základě cit. § 20 pat. z r. 1861, neboť bylo dříve také především pamatováno na zlepšení hmotného postavení duchovních, a to i v činné službě i pensionovaných, pročež státní příspěvek, jehož církev na své ostatní, zákonem č. 122/1926 nezahrnuté potřeby nyní dále ještě právně pobírá na podkladě cit. § 20 pat. z r. 1861, představuje jen zlomek těch skutečných potřeb, jež církvi každoročně opravdu vzcházejí i na jiné potřeby. Po této stránce zůstává českobratrská c. e. stále ještě nejméně dotovanou mezi státně uznanými e-ými c-vemi v ČSR. vůbec, což platí i ve srovnání s druhými e-ými c-vemi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vzešlými ze staré e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání v býv. Rakousku, zejména uváží-li se téměř 100% rozmnožení počtu příslušníků českobratrské c-ve e-é od převratu a stále ještě trvající příliv a spojená s tím ohromná břemena, zatěžující dosud především staré členy této církve. Jen náklady se stavbou a pořizováním nových bohoslužebných budov páčí se od r. 1921 na plných 8 mil. Kč, na které se
dostalo církvi podpory ze státních prostředků teprve poslední léta a dosud v částce ne celých 3/4 mil. Kč.
Oba státní příděly na podkladě § 20 cit. patentu a podle § 5 zák. z 25. VI. 1926, č. 122 Sb., rozděluje si církev dle svého volného uvážení.
Svého času započatá akce za částečnou restituci kdysi evangelického majetku, pozbytého po Bílé Hoře, zatím ještě nevedla vůbec k cíli.
Husův dům je sídlem správy církve a středem církevního života (v Praze II., Jungmannova 15). Byl připravován řadu let na půdě čistě spolkové, když pro rozmanité překážky dosíci podobného střediska cestou církevní nebylo možno. Byl proto spolkem odevzdán ihned církvi, když tyto překážky odpadly. Představuje středisko, v němž konají se všechny přípravné práce, týkající se celocírkevního života.
V něm také umístěny jsou: Husova studentská domovina, která je všefakultní, spolek Kostnická Jednota, knihkupectví Kalich a četné jiné církevní spolky, představující různá odvětví náboženského života.
Kostnická Jednota jest ve veřejnosti známý spolek, vybudovaný jako ústředí československých evangelíků již před 25 lety na půdě ryze spolkové, když za tehdejších poměrů nebylo možno, aby církev jako taková zaujala k význačným událostem veřejného života své stanovisko bez překážek se strany státní i se strany tehdejšího ústředí vídeňského (vrchní církevní rady). Toto své poslání za církev plnila Kostnická Jednota celé čtvrtstoletí a zasloužila se v posledních letech zvláště o reemigraci potomků bývalých exulantů. Před zřízením Svazu e-ých c-ví v ČSR. vystupovala Kostnická Jednota často jménem českých protestantů.
Její oficielní list jsou „Kostnické Jiskry“.
Literatura.
Dr. Fr. Bednář: „Památník českobratrské církve evangelické”, v Praze 1924, nákladem společnosti Kalich, 480 str.; týž: První částka „Památníku”, vydaná samostatně pod titulem: „Českobratrská církev evangelická na stezkách věků a na prahu nové doby“, nákladem tamtéž, 1924, str. 132; Dr. Ferd. Hrejsa: „Česká konfese”, nákladem české akademie; Dr. Josef Souček:„Za českou evangelickou církev”, r. 1917; Dr. Štehule: „Poměr mezi církví a státem”. Kalich, 1921; „Reform. Sborník”, vydal Bednář, Hrejsa, Souček, nákladem Komenia, 1922; „Sněm evangelické církve r. 1918”, v komisi knihkupectví Kalich; „Ročenka Československé republiky", posud 6 ročníků; Evangelické církve.
Dr. Václav Müller: Náboženské poměry v Československé republice", Praha 1925; „Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte des Protestantismus im ehem. Osterreich", Jahrg. 42— 44; Dr. Georg Loesche: „Von der Duldung zur Gleichberechtigung", Archivalische Beiträge zur Geschichte des Protestantismus in Österreich (1781—1861), Wien, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung; týž: „Das innere Leben der evangelischen Kirche in Österreich"
3. Německá e. c. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. O vzniku a právních poměrech e-é c-ve vůbec až inklusive do publikování církevního zřízení z r. 1891 s jeho doplňkem z r. 1913, jakož i ohledně další platnosti patentu z r. 1861 platí vše to, co řečeno bylo v úvodě k českobratrské c-vi e-é, vyjímaje ovšem ony snahy po starém českobratrském vyznání, kterých v německých sborech staré e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání v býv. Rakousku arciť nebylo.
Rozpadem Rakouska byli také němečtí evangelíci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku donuceni provésti reorganisaci svých sborů a to tím spíše, že utvořením se českobratrské c-ve e-é a pojetím všeho českého do sebe utvořen byl již vlastně automaticky obrys německé e-é c-ve v řečeném území, která pak v sobě spojila prostě to, co tu z původní společné e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání zbylo po vyloučení českých sborů do českobratrské c-ve e-é, t. j. tedy sbory německé. Obě tyto církve přijaly sice při své reorganisaci na půdě ČSR. ustanovení o přijetí jednotlivců i sborů jiného jazyka i jiné konfese, ale ustanoveními těmito se nic nemění na podstatě těchto církví jakožto církví národnostně se rozstoupivších z původní společné c-ve e-é vyznám augsburského a helvetského v býv. Rakousku, a dlužno v ustanoveních těch spatřovati spíše opatření učiněná jen pro přechodnou dobu a jen s malým významem pro praktickou potřebu.
Na církevním sněmu v Trnovanech roku 1919 prohlášena byla samostatnost německé e-é c-ve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která ve smyslu své tradice podržela konfesi luterskou (augsburskou), zahrnujíc v sobě vedle sborů a členů vyznání augsburského ovšem také sbory a členy helvetské (reformované), ale početně jen skrovné. Na vyznáních těchto německá e. c. ničeho neměnila, pojavši tato vyznání prostě do sebe pod společný název německé e-é c-ve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Právním podkladem pro vztah této
církve ke státu zůstává zase jako u českobratrské c-ve e-é patent z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z., v jehož rámci vydána a vládou schválena r. 1922 (č. 79 Sb.) základní ustanovení, v roce pak 1924 (č. 209 Sb.) nové církevní zřízení, čímž organisace této církve byla ukončena.
Podle sčítání lidu resp. dle dohody, uzavřené mezi nástupními e-ými c-vemi dříve společné e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání v býv. Rakousku, čítá tato církev 119 000 duší v 63 farních obcích, ve 30 pobočních obcích a ve 107 kazatelských stanicích. Německá e. c. nevykazuje zvláštního přírůstku duší, zůstávajíc tak přibližně na stejné výši. Teritoriálně jest rozdělena v 6 církevních krajů, z nichž 4 připadají na Čechy, 1 na Moravu a 1 na Slezsko.
Orgány, jimiž církev svá práva a povinnosti vykonává, podle církevního zřízení jsou (§ 3):
a) farní obec,
b) krajská obec církevní (církevní kraj),
c) povšechná obec.
Dle těchto stupňů jde i odvolání z rozhodnutí jednoho orgánu církevního ke druhému. Výjimky stanoví § 86 a 107.
Ad a). Změny posavadních farních obcí (§ 50) jsou možné sloučením, dělením, zrušením, zřízením nových farních obcí, nebo přefařením osad či jich částí (§ 52—61). O přefaření osad neb jich částí rozhoduje představenstvo církevního kraje a oznámí to správě církve a zemské politické správě. Ke zřízení nového sboru je třeba souhlasu správy církve a zemské politické správy. Ke změně sloučením, rozdělením nebo zrušením sboru je třeba souhlasu správy církve, o věci pak se vyrozumí zemská politická správa. Ohledně jmění zaniklé náboženské obce viz § 280. Co řečeno u českobratrské c-ve e-é o vzniku sboru jako administrativním opatření církevním a jeho zániku, platí i zde.
V hranicích farních obcí mohou se souhlasem správy církve a zemské politické správy zřizovány býti pobočné obce (§ 62), jež mají své vlastní představenstvo a poměr svůj k mateřské obci si upravují obecním řádem (§ 78).
Pro vzdálené členy lze v hranicích obcí farních nebo pobočních zřizovati kazatelské stanice se souhlasem faráře, představenstva obce a církevního rady. Zřízení oznámí se okresnímu politickému úřadu (§ 68). Pro správu svých věcí zřídí si kazatelská Evangelické církve.
stanice případně výbor (§ 69). Příslušnost ke sboru určují § 72—77.
Svá práva a povinnosti vykonává obec: farářem, církevním představenstvem a zastupitelstvem obce.
Duchovní správu vykonávají faráři, farní vikáři a pomocní kazatelé.
Farář je řádným duchovním, správcem pro svůj farní obvod. Volí se doživotně z osob k tomu způsobilých (§ 97), volba oznámí se zemské politické správě, a neučiní-li ta do 30 dnů námitky, potvrdí volbu správa církve.
Nemůže-li farář zastati své povinnosti, může dáti úřad svůj spravovati farním vikářem nebo výpomocným kazatelem.
Osoby způsobilé za farního vikáře uvádí § 99. Jich volba (různá dle toho, kdo ho platí) oznámí se zemské politické správě a pak potvrdí správou církve.
Výpomocní kazatelé jsou vzhledem na § 89 také duchovní správci (podobně i vikáři farní), a dle anal. § 117, odst. 2., dlužno jich ustanovení také oznámiti zemské politické správě. Osoby způsobilé uvádí § 100 resp. 101. Povolává je farář. Duchovní správcové musí mí ti zdejší státní občanství, jinak jich lze použíti pouze přechodně a se souhlasem státní správy (§ 117). Ztráta státního občanství je také jedním z důvodů uprázdnění místa faráře a vikáře (§ 119).
Představenstvo obce (§ 124) je orgánem správy obce vedle faráře resp. s farářem, je zároveň prováděcím orgánem vůle celého sboru a nadřízených orgánů církevních. Členy jeho volí zastupitelstvo obce na 6 let. Předseda (kurátor) a jeho zástupce se oznámí okresní politické správě. Působnost uvádí § 128, počet členů § 126. Svým předsedou zastupuje obec na venek (§ 127). O podpisech podání a o listinném osvědčení právního jednání stanoví všeobecné předpisy pro všechny orgány církevní správy vůbec § 29: Podání a jiné písemnosti církevních zastupitelstev na vyšší církevní a státní úřady mají býti podepsány předsedou a ještě jedním členem. K listinnému osvědčení právních jednání za církevní obec vyžaduje se podpisu předsedy a dvou jiných členů ústavně povolaného zastupitelstva a přitisknutí úřední pečeti. Oprávnění vydavatelů k takovým právním jednáním a pravost jejich podpisu potvrzuje v případě potřeby církevní rada nebo president, jenž připojí úřední pečeť.
Na základě zvláštního zmocnění může
předseda sám činiti opatření (§ 137). Z představenstva volí se poslanci a jich zástupci do shromáždění církevního kraje (§ 132). O rozpuštění církevního představenstva jedná § 142.
Zastupitelstvo obce vykonává práva příslušející celé obci, vyjímaje právo voliti faráře. To vykonává vždy jen shromáždění obce (§ 143). Volí je všichni k hlasování oprávnění členové sboru za řízení představenstva obce na 6 let. S členy volí se zároveň náhradníci. V obcích do 500 duší upouští se od zvolení zastupitelstva obce, tu funguje vždy jen shromáždění obce (§ 145).
Předsedou je předseda představenstva církevní obce, svolává je představenstvo obce (§ 147). Působnost vypočítává § 149. Z vážných důvodů může správa církve zastupitelstvo obce rozpustiti (§ 153).
Ad b) Více sborů dohromady tvoří krajskou obec církevní (§ 168). Změny, zrušení nebo zřízení nových děje se správou církve a se státním schválením (§ 169). Církev čítá tou dobou v Čechách 4, na Moravě a ve Slezsku po 1 církevním kraji.
Orgány jsou: církevní rada, představenstvo církevního kraje a shromáždění církevního kraje.
Církevní rada, volený z farářů církevního kraje shromážděním církevního kraje na 6 let, je duchovní hlavou církevního kraje (§ 170, 171, 178, 181). Působnost určuje § 172. Dle § 171 ve spojení s § 195 náleží mu zastupovati krajskou obec církevní na venek. Úředním sídlem jest jeho farní sídlo.
Církevní rada požívá zvláštního funkčního platu, jehož výši navrhuje správa církve, náklad doplňuje se případně ze státní dotace pro církev (§ 177).
Volbu potvrzuje správa církve, jméno oznámí se ministerstvu školství a národní osvěty (§ 183).
Představenstvo církevního kraje je správním orgánem církevního kraje, členové jeho (§ 185) jsou voleni (stejně jako náhradníci § 189) shromážděním církevního kraje na 6 let. Předsedu si zvolí ze sebe. Jména členů oznámí se správě církve a ministerstvu školství a národní osvěty. Schůze svolává předseda (§ 194), působnost určuje § 195.
Působnost shromáždění církevního kraje vztahuje se na všechny stránky správy církevního kraje, nevyhrazené zvláště církevnímu radovi a představenstvu Evangelické církve.
církevního kraje. Členy uvádí § 197, působnost § 201. Shromáždění svolává představenstvo církevního kraje, předsedu si volí ze svých členů (§ 203). Dle potřeby může utvořiti zvláštní poradní výbory (§ 205).
Ze shromáždění církevního kraje volí se poslanci na církevní sněm (§ 242).
Ad c) Povšechnou obec tvoří všecky církevní kraje a v nich zahrnuté náboženské obce (§ 208).
Jejími orgány jsou: president, správa církve a církevní sněm.
President církve je duchovní hlavou církve (§ 210). Volí se z činných farářů do 65 let sněmem na 6 let (resp. doživotně), doba úřadování netrvá přes 71. rok. Volbu potvrzuje vláda (§ 219). President církve zůstává nadále příslušným farářem svého sboru, jeho úřední sídlo je sídlem správy církve. Působnost uvádí § 211—216.
Správa církve jest nejvyšší církevní orgán úřední. Skládá se z presidenta církve a ze 4 vrchních církevních radů, volených sněmem na 6 let z členů sněmu. Volí si ze sebe předsedu. Volbu členů správy církve a náhradníků potvrzuje ministerstvo školství a národní osvěty (§ 228). Volbu presidenta potvrzuje vláda (§ 219). Jsou znovu volitelní.
Správa církve je prostředníkem mezi povšechnou obcí a církevním sněmem a mezi církví a státními úřady ústředními a zemskými. Za správu církve podepisuje předseda nebo náměstek; k listinnému osvědčení právních jednání pro správu církve je potřebí podpisu předsedy a zástupce církve, jakož i připojení úřední pečeti (§ 239).
Působnost správy církve vypisuje § 231 až 236.
Církevní sněm (§ 240) je pro církev instancí zákonodárnou, ale není oprávněn měniti vyznání církve (§ 251). Svolává jej každých 6 let spolu s nařízením potřebných voleb správa církve (§ 240, 231, č. 8 b) a zahajuje shromáždění. Členy uvádí § 241. Sněm volí si vlastního předsedu, jeho dva náměstky a zapisovatele, případně zvláštní výbory (§ 247). Do jeho kompetence (§ 249) patří mezi jiným také otázka veřejnoprávního postavení evangelických souvěrců ve státě a jich poměr k ostatním církvím a náboženským společnostem.
Na mezidobí volí sněm 4 poradní sbory po 3 členech (s náhradníky) a určí jich předsedy.
Tito předsedové tvoří stálý církevní výbor jako poradní sbor správy církve, který na návrh této správy učiní v nutných případech rozhodnutí na místě sněmu s dodatečným jeho souhlasem, nebo může žádati za mimořádné svolání sněmu (§ 254, 255). Pro zvláštní záležitosti může církevní sněm zvoliti také ještě jiné poradní sbory (§ 256). Usnesení sněmu stanou se závaznými teprve uveřejněním (§ 253).
Věci školní a vyučovací. O právu na zřizování si škol a povolávání potřebných sil platí totéž, co řečeno u českobratrské c-ve e-é. Specielní ustanovení obsahují § 260—268.
Německá e. c. si své církevní školství podržela a nezrušila je.
Církev nemá tou dobou vlastního tuzemského učiliště theologického; své duchovenstvo doplňuje jednak tuzemským dorostem, jenž vystudoval na zahraničních theologických učelištích, jednak přijímáním duchovních z ciziny, nejvíce z Německa. Věc ta působí ovšem někdy nesnáze (státní občanství).
Církevní kázeň a církevní trestní soudnictví. Církevní kázeň vykonává každá náboženská obec, případně církevní kraj (§ 269).
O církevním trestním soudnictví jedná zvláštní církevní trestní řád.
O církevním jmění. O volném nabývání majetku a o jeho právě platí stejné zásady jako u českobratrské c-ve e-é (§ 18 a § 5 pat. z r. 1861). O správě majetku stanoví všeobecné předpisy § 271 až 280. Podle § 4 pat. z r. 1861 může si církev zakládati potřebné fondy; v popředí stojí obligatorní všeobecný církevní fond, jehož prameny a funkce uvádí § 281 a 282. Jeho správu vede správa církve, absolutorium udílí církevní sněm (§ 283).
Každý příslušník církve je povinen přispívati na potřeby církevních věcí (§ 6). Dávky a platy, které byly uloženy za souhlasu zemského politického úřadu, mohou býti vymáhány s pomocí státních úřadů (§ 10 pat. z r. 1861).
Co řečeno bylo o státních příspěvcích na podkladě § 20. pat. z r. 1861 a § 5 zák. z 25. VI. 1926, č. 122 Sb., u českobratrské c-ve e-é, platí také pro německou e-ou c. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na náklad s pořízením domu pro správu církve v Jablonci obdržela církev státní stavební podporu v částce 250 000 Kč na r. 1925. Církev tato od převratu valně nevzrostla, tudíž její poměrné finanční zatížení není Evangelické církve.
ani zdaleka takové, jak tomu je u českobratrské c-ve e-é, jejíž téměř 100% rozmnožení členův a zřizování přemnohých nových sborů a kazatelských stanic přineslo sebou ohromná břemena.
Oba příděly ze státních prostředků (t. j. na základě § 20 pat. a podle zákona z 25. VI. 1926, č. 122 Sb.) rozděluje si církev dle svého volného uvážení.
Literatura.
Dr. Georg Loesche: „Die böhmischen Exulanten in Sachsen“, Wien, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1923; týž: „Von der Duldung bis zur Gleichberechtigung“, Archivalische Beiträge zur Geschichte des Protestantismus in Österreich (1781—1861), Wien, Manzscbe Verlags- und Universitätsbuchhandlung; Dr. Václav Müller: „Náboženské poměry v republice Československé", Praha 1925; Franz Zimmermann: „Das Ministerium Thun für die Evangelischen im Gesamtstaate Österreich" (1849—1860), Wien, 1926, Buchbandlung des christlichen Vereines junger Männer; „Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte des Protestantismus im ehem. Österreich", Jahrgang 42—44; "Ročenka československé republiky; posud 6 ročníků; Dr. Pfeifer, Vikar in Prag: „Geschichte der deutschen evangelischen Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien", dosud nevytištěno.
4. Augsburská c. e. ve východním Slezsku v Československa. Tato církev, vzniklá také z bývalé e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání ve starém Rakousku, tvoří třetí větev e-ých c-ví v českých zemích, jejichž základní právní poměr ke státu založen je v ustanoveních cís. patentu ze dne 8. IV. 1861, č. 41 ř. z., a platí tu totéž, co o tomto patentu řečeno bylo u českobratrské c-vi e-é.
Po roztržení území historického Těšínska na část československou a polskou, které následovalo po plebiscitu v r. 1921, sestoupilo se šest českotěšínských sborů (Dolní Bludovice, Bystřice, Komorní Lhotka, Návsí, Orlová a Třinec) jako zbytek někdejšího těšínského seniorátu, který tvořili evangelíci augsburského vyznání v bývalém Těšínsku, v novou samostatnou e-ou c., jejíž základní a přechodní ustanovení na podkladě cit. patentu schváleny byly vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 13. VII. 1923, č. 165 Sb. Na církevním sněmu, konaném dne 13. XI. 1924, přijala tato církev svou vlastní novou ústavu, o jejíž schválení vládou dosud se jedná.
Na rozdíl od e-é c-ve českobratrské a německé e-é c-ve v Čechách, na Moravě a
ve Slezsku, vzniklých po převratu rovněž ze společné e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání v býv. Rakousku, jest tato církev organisována na podkladě konfesním, nikoliv národnostním, tak že jest církví teritoriální. Zahrnuje v sobě Čechy, Němce, Poláky a Šlonzáky.
Pokud jde o Český Těšín, jakožto budoucí další sbor této církve, sestoupily se tu zbytky někdejší velké náboženské obce celotěšínské v novou tuzemskou náboženskou obec, která se měla státi další součástkou řečené církve, na konec ale přihlásila se do německé e-é c-ve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Proti tomu prohlásili však polští členové tohoto sboru, že do německé církve nepůjdou a usnesli se na tom, že v Českém Těšíně zřídí náboženskou obec polskou v lůně východoslezské církve. Před tím však odešlo již z toho českotěšínského sboru asi 1 400 Čechů následkem různých obtíží i příkoří a dalo se pod ochranu a do administrativní souvislosti e-é c-ve českobratrské, tak že v českotěšínském sboru zůstali vlastně jen Poláci, Němci a Šlonzáci. Vývoj tohoto sboru není tou dobou ještě ukončen.
O připojení se jiných souvěrců nebo náboženských obcí jedná § 2 a 91, č. 3, návrhu cirk. ústavy.
Podle sčítání lidu z r. 1921 resp. na základě dohody, uzavřené mezi nástupními e-ými c-vemi z dříve společné e-é c-ve augsburského a helvetského vyznání v býv. Rakousku, má církev nyní 34 934 duší a její vnější ráz je polský, ač Poláků je nejvýše 15 000. Z ostatních připadá asi 2 000 na Němce a asi 10 000 na Čechy, kteří zůstávají v této církvi proto, že jejich konfesní přesvědčení (přísný luteranismus) je zatím ještě silnější než moment národnostní, který po převratu vedl k utvoření e-é C-ve českobratrské a německé e-é c-ve. Ostatek tvoří t. zv. Šlonzáci, z nichž někteří se hlásí k Polákům, jiní k Čechům a něco málo k Němcům. Vedle toho žije na Českotěšínsku as 5 000 evangelíků cizozemců.
Organisace této církve je jednodušší než u druhých dvou e-ých c-ví v českých zemích, majíc jen dva stupně: farní obec (náboženská obec, sbor) a obec povšechnou.
Farní obce již trvající pokládají se za právně pozůstávající (§ 22). Změny v hranicích farních obcí vznikají zřízením nových obcí, nebo jich zrušením, vyfařením nebo přefařením obcí nebo jich částí (§ 23). O věci rozhoduje seniorátní výbor (§ 87, č. 5), věc oznámí se zemské politické správě. Evangelické církve.
jejíhož schválení je třeba také k založení obce farní nebo poboční (§ 24). Co řečeno o českobratrské c-ve e-é o vzniku sboru jakožto administrativním opatření církevním, platí i zde. Pro vzdálené členy zřizují se kazatelské stanice, věc oznámí se seniorátnímu výboru a okresní politické správě (§ 25).
Příslušnost k farní obci určuje se řádným bydlištěm, v pochybnostech rozhoduje seniorátní výbor. Má-li kdo nemovitý majetek ve více obcích, přispívá přiměřeně do všech.
Orgány obce jsou: a) farář, b) staršovstvo (presbyterstvo), c) zastupitelstvo obce (shromáždění obce).
Ad a). Duchovní správu vykonávají farář, vikář a cestující kazatel. Jich volba oznámí se zemské politické správě, pak teprve, nedojdou-li námitky, potvrdí volbu seniorátní výbor (§ 49). Volí se na doživotí. Věk: dokončený 24. rok. O různých kategoriích vikářů jedná § 40.
Faráři, vikáři i cestující kazatelé musí býti zdejšími státními občany, jinak může jich v církevní službě býti použito jen přechodně a se svolením státní správy kultové.
Ad b). Staršovstvo jest vedle faráře resp. s farářem správním orgánem obce a prováděcím orgánem vůle celého sboru i nadřízených orgánů církevních. Zastupuje obec na venek (§ 52). Volí se na 6 let zastupitelstvem (shromážděním) obce z mužských členů obce k hlasování oprávněných, aspoň 30 letých (§ 31), v počtu nejméně 6, nejvíce 36 (§ 51). Polovice jich se po 3 letech případně obnovuje (§ 63). Kompetenci stanoví § 52. Staršovstvo zvolí si ze sebe kurátora (předsedu) a některé funkcionáře. Volby oznámí se seniorátnímu výboru a okresní politické správě (§ 53).
K listinnému osvědčení právních jednání za obec jest třeba podpisu předsedy a 2 členů staršovstva (jakož i přitisknutí pečetě) (§ 58).
Kazatelské stanice volí si místo staršovstva zvláštní výbory (§ 67, 25).
Ad c). Zastupitelstvo obce (shromáždění obce). Shromáždění obce tvoří všichni členové k hlasování oprávnění. V obcích nad 500 duší volí se (na 6 let) zastupitelstvo obce ze shromáždění obce (§ 26, 60 a 63). Počet se určí v dohodě se seniorátním výborem (§ 60). Ve 3 letech se polovice případně obnovuje (§ 63). Volbu řídí staršovstvo. Zastupitelstvo obce volí poslance na synod (§ 88, č. 3). Svolává se aspoň jednou do roka a předseda staršovstva
předsedá i zastupitelstvu obec (§ 62). Působnost určuje § 61.
Diakonát (§ 69—76) jest instituce sociální v každé náboženské obce. Volí ji pouze ženy. Počet členů určí staršovstvo dle potřeby. Předsedou je farář (nebo jeho zvolený zástupce). Zástupkyně diakonátů obcí (zvolené po dvou z každé náboženské obce) tvoří diakonát seniorátní, jenž vysílá i 2 členy na synod (§ 88, č. 4). Předsedou je senior.
Povšechná obec. Orgány její jsou: a) senior, b) seniorátní výbor, c) synod (seniorátní shromáždění). Tyto orgány dohromady tvoří seniorát, čímž rozumí se i územní obvod církve (§ 76).
Ad a). Senior je duchovně i administrativně představeným seniorátu a prostředníkem mezi církví a státními úřady ústředními a zemskými. Je zodpověděn církevnímu sněmu (§ 82). Volí se na 6 let (event. znovu) z farářů seniorátu (§ 77) staršovstvy (§ 78). Volbu rozepíše seniorátní výbor (§ 79) a vykonanou volbu oznámí vládě k potvrzení (§ 81). Seniora zastupuje konsenior, případně seniorátní kurátor (§ 85). Po smrti seniora přejímá až do nové volby všechna práva a povinnosti konsenior, volený ze stavu duchovních.
Ad b). Seniorátní výbor je vrchním církevním úřadem správním, který zastupuje církev vůči státu a vůči tu- i cizozemským církvím, zprostředkuje s nimi styky a hájí práva a svobodu církve (§ 84, č. 7). Členy seniorátního výboru (seniora, konseniora, katechetu, seniorátního kurátora, jeho náměstka a jednoho světského člena, dle možnosti právníka) volí — vyjímaje seniora — synod na 6 let (§ 91, č. 10). Volba ohlásí se ministerstvu školství a národní osvěty k potvrzení (§ 84).
Právní listiny, týkající se celé církve, podepisuje senior a 2 členové seniorátního výboru (a připojí se pečeť seniorátu) (§ 87, č. 10). Působnost určuje § 87.
Ad c). Synod je zákonodárný sbor církve (§ 91, č. 1), jehož usnesení nabývají závazné moci uveřejněním, jež obstarává seniorátní výbor (§ 91, posl. odst.). Synod nemůže měniti vyznání víry církve (§ 91). Synod zahajuje (a svolává) senior (nebo konsenior resp. jeho náměstek) každý druhý rok, případně i dříve a určí místo zasedání (§ 90). Synod volí ze sebe předsedu, jeho dva zástupce a dva zapisovatelé Evangelické církve.
(§ 90). Členy synodní uvádí § 88, působnost § 91.
Věci školské a vyučovací. Augsburské c-vi e-é ve východním Slezsku v ČSR. je volno zřizovati si v souhlase s předpisy státními školy a vyučovací ústavy a povolávati na ně učitelské síly. Státní předpisy o osnově a látce učebné — kromě vyučování náboženství — platí i pro soukromé školy církevní (§ 96).
Dozor nad vyučováním náboženství na veřejných školách obecných a občanských vykonává farář, na veřejných školách středních senior, jemuž přísluší zároveň i vrchní církevní dozor v celém seniorátě.
Bližší ustanovení o školských věcech obsahují § 94—100.
O církevním jmění. Dozor nad církevním jměním a nad jeho správou vede seniorátní výbor (§ 101). Církev má svůj všeobecný církevní fond, jehož úkoly resp. prameny uvádí § 105.
Farní obce a obec povšechná mohou jako právnické osobnosti nabývati volně majetku a spravovati si jej (§ 18 a 19 cís. patentu z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z.).
Církev požívá od státu pravidelnou roční dotaci, a to jednak na základě zák. ze dne 25. VI. 1926, č. 122 Sb. (na duchovní činné i v pensi od 1. I. 1926, na zaopatření vdov a sirotků), jednak na základě § 20 cís. patentu na ostatní potřeby církve po stránce osobní i věcné. Poskytnuté jí dotace (na podkladě obou právních norem) rozvrhuje si církev dle volného svého uvážení. O vzájemném poměru obou těchto dotačních norem platí totéž, co řečeno u českobratrské c-ve e-é resp. u německé e-é c-ve.
Vlivem místních poměrů panovala v býv. Slezsku vždy přece jen značná náboženská snášenlivost, tak že zde nikdy nebylo takových obtíží, jako tomu bylo v Čechách a na Moravě. Švédský válečník král Karel XII. smlouvou Altranstaedskou r. 1707 vymohl evangelíkům ve Slezsku dokonce i značné úlevy. I obnoven stav míru westfálského. Nehledíc k jednotlivostem pomohl později (1709) Josef I. (tedy dávno před tolerančním patentem) stavbu již dalších šesti „kostelů milosti“ (milostivých kostelů). Památný velký chrám milosti ve vyšší bráně v Těšíně, kde bylo odevždy středisko evangelíků celé země a kde byl i jejich nejmocnější sbor, jest jeden z nich. Roztržením Těšína rozhodnutím velvyslanecké konference z 28.VI. 1920 octl se chrám i s ostatním značným
majetkem na půdě polské; jednání, která, byla zahájena o náhradu, pro odpor Polska, nevedla zatím k cíli.
Majetek augsburské e-é c-ve ve Slezsku, jest však i jinak dosti značný a po této stránce jest situace této církve nepoměrně lepší než finanční stav českobratrské nebo i německé e-é c-ve.
Záležitosti disciplinární.
Na ustanoveních, týkajících se porušení všeobecných povinností členů církve, synod se teprve usnese. Církevní kázeň vykonává každá církevní obec.
Literatura.
Karol Michejda: „Dzieje košcisla ewangelickiego w Ksiestwie Cieszyńskiem", Cieszyn 1909; Fr. Popiolek: „Dzieje Ślązska", Cieszyn; Jan Szeruda: „Bibljografja Polsko-Ewangelicka XIX. i XX. wieku“, Warszawa 1925; Dr. Václav Müller: „Náboženské poměry v republice československé", Praha, 1925; Gottlieb Biermann: „Geschichte des Protestantismus in Österr.-Schlesien", Praha 1897, Calvesche k. u. k. Hof- und Universitätsbuchhandlung; Gustav Frank: „Das Toleranzpatent Kaiser Josephs II., Wien 1882; „Ročenka Československé republiky", posud 6 ročníků.
5. E. c. augsburského vyznání na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Reformační myšlenky na Slovensku šířili již Husité a později Čeští Bratři. V době světové reformace přiklonili se Slováci k Luterovi, ač i Jednota měla mezi nimi četné stoupence. Počátkem 17. stol. působil v ní známý kazatel Jiří Třanovský, vydavatel zpěvníku Cythara Sanctorum, který si udržel trvalou oblibu. Ve svazku státu uherského prodělali také Slováci hrozné útrapy protireformace, ve stol. 19. pak i prudký útisk národní. Většina národa uchovala si však své národní uvědomění, jejž v církvi podporoval i systém náboženských obcí, vlastní všem protestantským církvím, tak že ani vyšší církevní úřady, nátlaku případně povolnější, nemohly vykonávati intensivnější vliv ve smyslu případného maďarisování církevního života.
Staletá příkoří způsobila, že po rozpadu Rakousko-uherské říše evangelíci na Slovensku ihned prohlásili svou neodvislost od bývalé staré církve uherské a zřídili v r. 1919 církev zcela samostatnou, jejíž nová ústava byla schválena vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 27. XII. 1922, č. 61 Sb. z r. 1923.
Církev zahrnuje v sobě příslušníky také národnosti německé i maďarské a bylo jí zprvu překonávati značné obtíže, ježto členové Evangelické církve.
nové národnosti německé a maďarské domáhali se s počátku velmi usilovně samostatného postavení v lůně církve. Obtíže ty překonány byly hlavně tím, že církev koncedovala tam, kde zejména německý živel byl četněji zastoupen, zvláštní německé resp. německo-maďarské náboženské obce a německé senioráty.
E. c. augsburského vyznání na Slovensku je početně nejsilnější e-ou c-ví v ČSR. Dle posledního sčítání lidu má 384 695 duší (z toho 2 267 duší na území Podkarpatské Rusi). Maďarů je z toho asi 20 000, Němců as 30 000. Teritoriálně je církev rozšířena nejvíce na Slovensku severním a západním. Na Podkarpatské Rusi nalézají se jen dva sbory. Celkem má církev nyní 310 sborů (náboženských obcí), které jsou sdruženy v 17 seniorátech. Z těch tvoří 8 seniorátů (151 sborů) distrikt západní a zbytek distrikt východní. V čele distriktu je biskup a sídla biskupská jsou t. č. v Modré (pro západní) a v Lipt. Sv. Mikuláši (pro východní distrikt).
E. c. augsburského vyznání na Slovensku jest církví recipovanou. O recipovaných církvích viz heslo Náboženské společnosti.
Organisace této církve jest velmi obsáhlá, v hlavních rysech jeví se takto:
Základem jest církevní sbor, z něhož pochodí každá moc v církvi (§ 9). Více sborů tvoří senioráty, ty pak jsou rozděleny ve dva distrikty. Oba distrikty dohromady tvoří generální e-ou c. augsburského vyznání na Slovensku a Podkarp. Rusi.
Církev jest organisována na zásadách synodálně-presbyteriálních, na všech stupních církevní správy rozhodují presbyterstva a konventy.
Jus advocatiae k vybírání církevních daní, v administrativě a v církevním soudnictví upravují § 8, 17 a 18.
Všem konventům a zasedáním spolupředsedá duchovní a světský předseda.
Základní organisační jednotkou je sbor (náboženská obec), který je mateřský s vlastním farním úřadem, filiální, přidělený duchovní správou ke sboru mateřskému a diasporní (diaspora), v němž členové jsou plnoprávními členy určitého církevního sboru. O diasporu pečuje distriktuální konvent (§ 146 d). Všechny politické obce na Slovensku jsou rozděleny mezi sbory, rozdělení to provádí seniorát se schválením distriktu (§ 80).
Orgány obce jsou:
1.Sborový konvent (shromáždění obce),
jejž tvoří všichni ti, kdo mají v obci volební právo a bydlí na území sboru (§ 86). Předsedou je kněz (duchovní správce) a dozorce. Působnost jeho vypočítává § 88. Volí zástupce do seniorátního konventu a hlasuje o poslancích na církevní sněm (synod). Svolává se aspoň jednou za rok předsednictvem sborovým.
2. Presbyterstvo (staršovstvo) má každý sbor. Členy jeho uvádí § 92. Členy presbyterstva volí sborový konvent na 6 let, každé 3 roky volí se polovice. Presbyterstvo jest i školní instancí pro sbor. Předsedá mu kněz (duchovní správce) a sborový dozorce. Schůze presbyterstva svolává předsednictvo sborové (§ 24).
3. Sborové předsednictvo tvoří kněz a dozorce sborový, kteří rovným právem zastupují na venek sbor (§ 90) a podepisují za něho listiny (§ 100). Sborové předsednictvo jest vlastním úředním orgánem sboru.
Kněž je duchovním správcem sboru a vykonává především práce spojené s administrováním sboru. Volí jej doživotně sborový konvent z mužů aspoň 24 letých s náležitou kvalifikací (§ 105). Pro cizí příslušníky jest podmínkou získání zdejšího státního občanství. V případě dočasné nezpůsobilosti knězovy povolává se kaplan (§ 107).
Sborového dozorce volí sborový konvent na 6 let ze stavu laického. Jest znovu volitelný, nemusí být členem sboru, v němž jest zvolen. Zastupuje jej náměstek, není-li ho, kurátor (§ 114 a 115).
Vedle těchto orgánů může si sborový konvent zvoliti (§ 88) zvláštní úředníky sborové, jež uvádí § 115. Vzhledem na ustanovení § 65 a 115 jest toto sborové úřednictvo volitelné jednak na doživotí, jednak (kde není vokatorů = povolacích listin, dekretů) dle analogie § 68 na 6 let a znovuvolitelné.
Seniorát je sdružení více sborů (§ 117), tak že každý sbor musí patřit do některého seniorátu. Hranice seniorátů určuje, nové senioráty tvoří a sbory přiděluje distriktuální konvent (§ 118).
Orgány seniorátu jsou:
1. Seniorátní konvent, pro seniorát totéž, co sborový konvent pro sbor. Členy jeho uvádí § 122, působnost § 123. Zasedá aspoň jednou za rok, svolává jej senior a seniorátní dozorce, kteří mu i předsedají.
2. Seniorátní presbyterstvo, pro seniorát totéž, co sborové presbyterstvo pro sbor. Svolává je a předsedá mu senior a seniorátní Evangelické církve.
dozorce (§ 126 a 130). Jeho působnost uvádí § 128. Seniorátní presbyterstvo jest i školskou instancí pro seniorát.
3. Seniorátní předsednictvo tvoří senior a seniorátní dozorce, kteří rovným právem zastupují seniorát. Dle analog. § 100 podepisuje seniorátní předsednictvo listiny za seniorát. Seniorátní předsednictvo jest vlastním úředním orgánem seniorátu.
Senior jest duchovní hlavou seniorátu a vykonává především práva spojená s administrováním seniorátu. Volí jej seniorátní konvent (§ 123 f) z kněží seniorátu (§ 134) na 6 let (§ 66). Působnost uvádí § 135 a 136. Seniora zastupuje konsenior (§ 132), zvolený seniorátním konventem (§ 123 f) na 6 let (§ 66) z kněží příslušného seniorátu.
Seniorátního dozorce volí seniorátní konvent na 6 let ze stavu laického. O seniorátním dozorci platí předpisy o sborovém dozorci (§ 133). O zastoupení seniorátního dozorce viz § 132.
Zvláštní úředníky seniorátu uvádí § 138. Volí je seniorátní konvent (§ 123 f) na 6 let, resp. doživotně (§ 65, 68).
Distrikt. Ze všech seniorátů utvořeny jsou tou dobou dva distrikty, východní a západní; změny v distriktech vyhraženy jsou synodu.
Orgány distriktu jsou:
1. Distriktní konvent. Je pro distrikt totéž, co seniorátní a sborový konvent pro seniorát a pro sbor. Jeho členy uvádí § 145, působnost § 146. Svolává jej aspoň jednou do roka a předsedá mu biskup a distriktní dozorce.
2. Distriktní presbyterstvo. Je pro distrikt totéž, co seniorátní a sborové presbyterstvo pro seniorát a pro sbor. Jeho členy uvádí § 148, působnost § 151. Svolává je dle potřeby aspoň jednou za rok a předsedá mu biskup a distriktní dozorce. Je i školskou instancí pro distrikt.
3. Distriktní předsednictvo. Tvoří je biskup a distriktní dozorce, kteří rovným právem zastupují distrikt. Dle analog. § 100 podepisuje distriktní předsednictvo listiny za distrikt. Distriktní předsednictvo je vlastním úředním orgánem distriktu.
Biskupa volí na doživotí (§ 65) distriktní konvent z farářů celého distriktu. Volba oznámí se vládě (§ 162). Biskup je duchovní, hlavou distriktu. Vykonává především práce spojené s administrováním distriktu. Jeho působnost určuje § 159 a 160. Biskupa zastupuje nejstarší senior. Biskup zůstává dále knězem svého sboru.
Distriktního dozorce volí distriktní konvent na doživotí z osob stavu laického. Volba oznámí se vládě (§ 162).
Pro distriktního dozorce platí předpisy o sborovém dozorci (§ 156). Zastupuje ho nejstarší seniorátní dozorce.
Zvláštní úředníky distriktu uvádí § 163. Volí je distriktní konvent (§ 146 g) na 6 let resp. doživotně (§ 65, 68).
Generální církev; tvoří jí distrikty dohromady.
Její orgány jsou:
1. Generální konvent, který je nejvyšším správním orgánem církve, proti němuž není dalšího odvolání (§ 166). Jeho členy uvádí § 168, působnost § 169. Svolávají jej a předsedají mu generální biskup a generální dozorce. Ověřený exemplář zápisnice zasílá se vládě (§ 170).
2. Generální presbyterstvo; je pro celou církev totéž, co presbyterstvo distriktní, seniorátní a sborové pro distrikt, seniorát a sbor. Členy uvádí § 171, působnost § 174. Svolávají je a předsedají mu generální biskup a generální dozorce. Je i školskou instancí pro celou církev.
3. Generální předsednictvo. Tvoří je generální biskup a generální dozorce, kteří rovným právem zastupují generální církev. Dle analog. § 100 generální předsednictvo podepisuje listiny za generální církev. Generální předsednictvo jest nejvyšším úředním orgánem církve.
Generálního biskupa (biskupa generální církve) volí na doživotí generální konvent z farářů e-é c-ve ausgburského vyznání na Slovensku (§ 169 m, 179, 181). Koná práce, spojené s administrováním generální církve, je prvním duchovním pastýřem bez porušení práv ostatních biskupů. Ohlášení jeho volby vládě (jako u biskupů) předepsáno není. Jeho působnost uvádí § 181. Zastupuje ho v úřadě nejstarší biskup (§ 177). O obsazení místa generálního biskupa rozhoduje generální konvent (§ 182).
Generálního dozorce volí na doživotí generální konvent ze stavu laiků. Platí pro něho předpisy pro sborového dozorce (§ 180). Zvláštní působnost stanoví § 180. Ohlášení jeho volby vládě jako distriktního dozorce předepsáno není. Zastupuje ho v úřadě nejstarší distriktní dozorce (§ 177).
Synod je zákonodárný sbor e-é c-ve ausgburského vyznání na Slovensku; svolává jej generální konvent dle potřeby s výhradou juris supremae inspectíonis státu (§ 185). Členy uvádí § 186, předsednictvo si zvolí ze sebe. Evangelické církve.
Věci školské. Vyučování náboženství je povinným předmětem pro všechny žáky církevních škol (§ 195). Církev stará se však povinně o náboženskou výchovu i na neevangelických školách (§ 226), kdež učitelé náboženství podléhají církevním vrchnostem a soudům (§ 233). Vhodným způsobem stará se církev o náboženskou výchovu mládeže i mimo školu (§ 235).
S odvoláním se na zák. čl. XXVI z roku 1790/91 podržuje si církev právo zakládati a udržovati školy nižší i vyšší kategorie a dozírati na ně, vyhražujíc při tom státu příslušný dozor (§ 194). Církev může se dožadovati na státu podpory na udržování škol, na platy učitelských sil, neb odevzdati školu státu (§ 200, 201). Učitelské síly musí býti zdejšími státními občany (§ 203). Druhy škol uvádí § 205. Pokud jde o skupinu vysokých škol, má církev tou dobou pouze jeden ústav, který řadí do této skupiny, a jím jest evangelická theologická akademie augsburského vyznání v Bratislavě pro výchovu kněžského dorostu. Ústav je církevní, je však státem pravidelně ročně podporován. Část theologů odchází k prohloubení svých vědomostí na čas i do ciziny.
Podrobná ustanovení, týkající se jednotlivých druhů škol, obsažena jsou v VI. dílu církevní ústavy (§ 194—236).
Církevní hospodářství. Sbor, seniorát, distrikt, generální církev může míti svůj vlastní majetek. Dozor vykonává nadřízená církevní vrchnost. Majetek zůstává vlastnictvím církve i tehdy, když ústav nebo účel, jemuž slouží, dostane se do pravomoci jiného činitele (§ 243).
Každý člen církve je povinen přispívati na potřeby církve (§ 10, 244). Funkcionáři ručí za škodu způsobenou vinou nebo nedbalostí (§ 239).
Každý sbor sdělává ročně svůj rozpočet a stará se o úhradu. Potřeby jsou řádné a mimořádné (§ 251 a 252, jich úhrada § 253 a 254). Nestačí-li příspěvky řádné a mimořádné, vypíše se církevní daň (§ 256). Ta jest osobní a majetková (§ 257 a 258). I církevní daň i dlužné příspěvky jsou státně exekvovatelné (§ 264).
Majetek spravuje kurátor nebo pokladník za dozoru sborového presbyterstva. Duchovní a učitel nespravuje majetek (§ 265, 271), ale povinni jsou oba spolu se sborovým presbyterstvem zúčastniti se kontroly a dozoru na účtování.
Seniorát spravuje majetek svůj nebo mu svěřený jako sbor. Stejně distrikt a generální církev (§ 286). Majetkem hospodaří
pokladník seniorátní, distriktní a generální. Dozor vykonávají presbyterstva seniorátu, distriktu a generální církve. O krytí potřeb starají se příslušné konventy (seniorní, distriktní, generální).
K podpoře sborům, školám, duchovním (aktivním i pensionováným), vdovám, sirotkům, učitelským silám, sociálním ústavům a všem institucím k povznesení života církevního i náboženského slouží generální církevní fond (§ 293). Příjmy stanoví § 294—296.
Sborům přetíženým církevní daní slouží generální daňový fond (§ 299). Příjmy uvádí § 300.
Členům uvedeným v § 303 a jich vdovám a sirotkům slouží k zaopatření po čas nemoci a nezpůsobilosti k práci, nepožívají-li pěnsijního zaopatření jiného, generální pensijní ústav.
K podpoře charitativních institucí církve slouží „evangelická podporoveň“. Bližší obsahují § 306—309.
E. c. augsburského vyznání na Slovensku jest církví kongruální a platí pro ni v celém rozsahu zákon ze dne 25. VI. 1926, č. 122 Sb. Kromě toho požívá církev ročních příspěvků ze státních prostředků na administrativu církve po stránce osobní i věcné.
Církevní soudnictví. Vztahuje se na věci disciplinární (přestupky a přečiny úředníků sborových, seniorátních, distriktních a generálních, § 310—312) a na věci sporné v § 328. Na členy církve (nezastávají-li církevní úřad), vztahují se jen ustanovení o církevní kázni (§ 387 až 395). Tresty v soudnictví stanoví § 313, beztrestnost § 315. Pomíjení trestnosti § 316.
Soudnictví se vykonává seniorátními samosoudci (§ 319) a soudními stolicemi seniorátu, distriktu a generální církve, jichž složení uvádí § 320, 322 a 323. Zde se rozhoduje v senátech, složených z předsedy, dvou soudců a zapisovatele (§ 321). Jiné složení je zmatečné (§ 324). O vyloučení soudců § 327.
Kompetenci mezi samosoudci a soudními stolicemi upravuje § 329—332. Samosoudcovství nevylučuje z členství v soudní stolici, ale může býti důvodem k vyloučení soudce (§ 327 b). Instanční pořad upravuje § 330—332, příslušnost soudu řídí § 333 až 336, o doručování jedná § 337—339.
Soudní řízení
a) v disciplinárních věcech. Zavádí se ex offo, na oznámení (žalobu) jednotlivce. Evangelické církve.
nebo k žádosti církevního funkcionáře (§ 340). Žaloba se podá předsedovi seniorátní soudní stolice, který rozhodne, jde-li o přestupek nebo o přečin.
Při přestupku upraví věc sám, ohradí-li se proti tomu některá ze stran, odevzdá věc samosoudci. Řízení před samosoudcem při přestupcích a při přečinech jemu vyhrazených upravuje § 343 a 346, při věcech sporných (§ 328) upravuje řízení § 347.
Při přečinech jmenuje předseda ze členů církve (dle možnosti právníků) veřejného žalobce. Jednání je ústní a veřejné s případným vyloučením veřejnosti. Obžalovaný má právo na obhájce. O zahájení výslechu obžalovaného, svědků, znalců, o kladení otázek, o ukončení tížení, nedostavení se stran a pod. jedná § 351—354. Platí zásada volného uvažování důkazů (§ 355).
Na vinu, nevinu a trest nalézá se rozsudkem, jinak nálezem. Samosoudce i soudní stolice řeší zároveň otázku soudních útrat.
b) Pro řízení ve věcech sporných (§ 328) platí táž pravidla, ale není veřejného žalobce (§ 361).
O zastavení soudního řízení § 348, o suspendování z úřadu § 362—366, o odvolání § 367—373. O restitutio in integrum pro zmeškání řízení nebo odvolání § 374 až 376. Obnova řízení (nepřípustná při přestupcích) § 377—380.
Právoplatný rozsudek je exekvovatelný orgány církevními, je-li exekuce znemožněna, lze se dovolávati exekuce státní administrativou (§ 381—386).
Církevní kázeň. O církevní kázni (vůči členům církve) jedná § 387 až 395.
Literatura.
J. M. Hurban: „Církev evanjelicko-luteránská; Dr. Károly Mikler: „Magyar Evangelikus Egyházjog“; Dr. Mihály Zsilinszky: „A magyarhoni protestáns egyház története; Dr. Václav Müller: „Náboženské poměry v republice československé”, Praha 1925; „Ročenka Československé republiky”, posud 6 ročníků.
6. Reformovaná (kalvínská) církev na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Reformace mezi Maďary (a Němci v severních Uhrách) šířila se hlavně po bitvě u Moháče (r. 1526). Původně šířilo se luterství, teprve r. 1570 přijata konfese reformovaná (helvetská konfesse a Heidelberský katechismus).
Také tato církev prodělala krutá pronásledování. Pod Štěpánem Bocskajem vzbouřili se reformovaní a ve vídeňském
míru 1606 vynutili si náboženskou svobodu. Za protireformace Ferdinanda II. přispěl církvi sedmihradský kníže Betlen Gábor; pronásledování církve trvalo ale dále a vrcholilo ke konci 17. stol. v krvavých náboženských bojích. Z utrpení těchto také teprve Josefův toleranční patent přinesl r. 1781 osvobození.
Po tomto patentu zůstali Maďaři věrni vyznání reformovanému, Slováci a Němci vyznání luterskému. (Dle ustáleného zvyku užívá se na Slovensku a Podkarpatské Rusi název evangelíci pro Slováky a Němce, názvu reformovaní [kalvíni] pro Maďary.)
Česká toleranční církev byla v živém spojení s církví maďarskou i slovenskou a přijala od nich zase své první kazatele Slova Božího, jejichž potomci částečně ještě dnes působí v nynější českobratrské c-vi e-é.
Reformovaná církev tvořila za býv. Uherska jakousi národní církev maďarskou, k níž náležely nejpřednější rody šlechtické a výkvět maďarské národnosti, tak že tím lze i vysvětliti maďarisační úsilí této církve v býv. Uhersku. A tato tradice byla i příčinou toho, že tato církev teprve pozdě a hlavně na nátlak státu přikročila po převratu ke svému osamostatnění (v r. 1922). Seskupila se zatím ve 3 distrikty (biskupství), západní a východní na Slovensku a v distrikt pro Podkarpatskou Rus; organisace její není ještě ukončena, o schválení nové ústavy se ještě jedná.
Církev čítá 204 826 duší (144 549 na Slovensku a 60 277 na Podkarpatské Rusi), národnosti výhradně maďarské až na 15 000 až 20 000 Slováků, národnostně ale dosti bezvýrazných, jimž má se dostati ochrany zřízením zvláštního slovenského seniorátu.
Reformovaná (kalvínská) církev na Slovensku a Podkarpatské Rusi je církví recipovanou. K obsazování duchovních míst povolává církev často síly z býv. Uherska, čímž vzcházejí značné obtíže (nedostatek státního občanství). K překonání těchto nesnází založila si nyní církev zvláštní ústav v Lučenci na vzdělávání bohosloveckého dorostu, kterážto záležitost není však vzhledem na ustanovení zák. čl. XXVI. z roku 1790—1791 ještě zcela vyřešena. Studium svého dorostu na evangelické theologické akademii augsburského vyznání v Bratislavě církev rozhodně odmítá, je však možné, že ústav lučenecký bude jedním ze spolupodkladů pro theologickou fakultu, o jejíž zřízení se nyní jedná společně pro obě e-é Evangelické církve.
c-ve (vyznání augsburského i reformovaného) na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Organisace církve bude se podle její ústavy, o jejíž státní schválení se nyní jedná, v hlavních rysech jeviti takto:
Základní jednotkou organisace církve zůstává sbor, jehož práva a povinnosti budou vykonávati sborová shromáždění (resp. zastupitelstvo sborové), presbyterstvo a zvláštní volení funkcionáři.
Sdružení více sborů tvoří seniorát, jehož orgány jsou seniorátní valné shromáždění, senior a zvláštní volení funkcionáři.
Senioráty sdružují se v distrikty s distriktním shromážděním, biskupy a zvláštními volenými funkcionáři.
Vrchním administrativním orgánem církevním jest generální konvent, zákonodárným sborem a zároveň nejvyšší církevní instancí je synod, jenž zasedá každý 10. rok. V mezidobí funguje generální konvent jako nejvyšší církevní úřad, který zastupuje církev vůči státu i jiným církvím.
Duchovní hlavou sboru je farář, seniorátu senior, distriktu biskup; ze světských osob zastupují jednotlivé stupně církevní organisace volení kurátoři.
Církevní hospodářství. Církevní daň, kterou musí platiti každý člen církve a která je státně exekvovatelná, je řádná nebo mimořádná. Řádná je buď osobní nebo majetková.
Církev má zvláštní generální fond k účelům církve, na které sbory, senioráty a distrikty nestačí. Na tento fond musí přispívati každý sbor. Dále generální pensijní ústav reformovaných farářů, jich vdov a sirotků a konečně zvláštní generální daňový fond, z něhož se udělují podpory sborům, jež finančně nevystačí rozvrhem svých vlastních daní.
Ohledně kongruy a jiných státních příspěvků platí totéž, co řečeno u e-é c-ve augsburského vyznání na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Církevní soudnictví jest jen sborové (soud sborový, seniorátní, distriktní, pak generální konventuální soud, tento jako řádný nebo mimořádný).
Soudnictví se vztahuje na případy správní a na věci disciplinární.
O podstatě rozhoduje se rozsudkem, jinak jen nálezem. Stejně tak u odvolací instance. Zvláštními předpisy bude pamatováno na promlčení, suspendování, exekvování.
Školské věci. Za šetření příslušných
předpisů (státních) zejména zák. čl. XXVI. z r. 1790—1791 podržuje si církev právo zřizovati nižší, střední i vysoké školy jako jeden z prostředků zachování církve. Článek VI. návrhu ústavy obsahuje detailní ustanovení o zřizování a organisaci škol těchto třech kategorií.
O vnitřním životě církve (cirkevné vierovzdelávanie). Každý člen církve je povinen k církvi se přihlásiti. Od 6.—16. resp. do 21. roku podléhá dozoru presbyterstva sboru. Po 21. roce jsou členové sboru dále povinni spolupracovati na vzdělávání sboru.
Církevně sborová kázeň. Vykonává ji (vůči členům církve) farář a presbyterstvo.
Odvolati se lze k presbyterstvu seniorátnímu.
K podporování společného ducha slouží farářské sbory, tvořené faráři každého seniorátu.
K zušlechťování literatury v duchu náboženském zřízen je reformovaný literární spolek, který podléhá přímo generálnímu konventu; členem může býti každý člen církve.
Literatura.
Lajos Wargha: „KeresztyénEgyháztörténet“; József Farkas; „Magyar prot. egyháztörténelem“; Sándor Kovács: „Magyar prot. Egyháztörténet"; Dr. Václav Müller: „Náboženské poměry v republice československé", Praha 1925; „Ročenka československé republiky", posud 6 ročníků.
7. Jednota bratrská. Po bitvě u Lipan zavládly mezi vlažnějšími stoupenci Husovými — utrakvisty — různé zlořády, které záhy vyvolávaly odpor. V Praze horlil proti nim mistr Rokycana, v Chelčicích u Vodňan hlásal Petr Chelčický evangelium čistoty a bratrské lásky a jeho osobnost i spisy mocné působily na ty, kteří se skupili kol učeného bratra Řehoře.
Těmto vymohl Rokycana u krále Jiřího útočiště na jeho panství litickém v Orlických Horách. Asi r. 1457 usadili se v Kunvaldě u Žamberka. Říkali si Jednota bratrská — unitas fratrum, hlavou byl bratr Řehoř.
Jednota bratrská, dbajíc především praktického plnění zákona Božího, upouštěla od různých formalit a obřadů, leč tím záhy vzbudila odpor především okolních kněží utrakvistických a ti záhy dosáhli toho, že král Jiří dává v r. 1460 první rozkaz k pronásledování Jednoty. Bylo však jen zcela krátké a Jednota na to súčtovává Evangelické církve.
definitivně se Římem i s utrakvisty. Roku 1467 ustavuje se ve Lhotce u Rychnova ve zcela samostatnou církev, volí si své vlastní kněze a dostává pro ně svěcení od Valdenských.
Nyní obrací se proti Jednotě i sám Rokycana a r. 1468 dochází k druhému a nebezpečnějšímu pronásledování Jednoty, z něhož teprve smrt Jiřího krále a Rokycanova přináší úlevu.
V klidné vládě Jagelonců mohutní Jednota v Čechách i na Moravě; přísnému posavadnímu řádu dostává se pokrokovějších směrů bratrem Lukášem; svou snášenlivostí a vzdělaností stává se Jednota ohniskem pokroku a silné víry. Střediskem je Mladá Boleslav.
Avšak r. 1526 nastupuje na trůn všem nekatolíkům nebezpečný nepřítel, Ferdinand I. habsburský. Pro účast bratrských pánů ve šmalkaldské válce r. 1546 následuje kruté pronásledování i celé Jednoty. Leč ve svém utrpení sjednocuje se Jednota ještě více, jejímž střediskem se stává nadále Morava. Pod vedením bratra Blahoslava, dějepisce, humanisty a mistrného překladatele Nového zákona, nastává rozkvět bratrské literatury. Úspěchem tohoto překladu povzbuzeni vydávají Bratří slavnou bibli Králickou. Za vlády Rudolfovy dosahuje Jednota svého vrcholu. Výkvět národa a všechny pokrokovější, vzdělaní živlové patří k Jednotě, která se stává i účastna Rudolfova majestátu.
A pak následuje zkáza. Po Bílé Hoře sklání hlavu i vynikající člen Jednoty, Václav Budovec z Budova, 36 000 evangelických rodin opouští rodnou zemi, mezi nimi i její největší syn, Jan Amos Komenský, učitel národů a poslední útěcha Bratří v rozptýlení. A po strašné protireformaci nastává v českých zemích hrůzná poušť, a staleté mrtvo.
Jednota bratrská rozprchla se do všech končin, živena jen z proroctví Komenského o opětném návratu správy věcí do rukou k smrti uštvaného národa po přejití hněvu Božího.
Přes všechno to děsné pronásledování udrželi se přec ještě v Čechách a na Moravě tajní evangelíci, zachovávající ve skrytosti „víru beránkovu“.
Tajní bratří stále ještě věří v opětné vzkříšení Jednoty a proto, aby zachovalo se svěcení, dává na podnět posledního biskupa Jednoty bratrské, J. A. Komenského, biskup polské větve Jednoty r. 1662 svěcení zeti Komenského, Petru Jablonskému,
z něhož pak přeneseno r. 1699 na jeho syna Daniela Arnošta Jablonského, seniora polské větve a dvorního kazatele v Berlíně. A jemu pak již dopřáno spatřiti znovuožití Jednoty bratrské — v Ochranově.
Pro nesčetná příkoří a pronásledování zmáhalo se na začátku 18. stol. znovu vystěhovalecké hnutí mezi tajnými evangelíky v Čechách a na Moravě. Několika takovým rodinám z okolí Fulneku opatřil Kristián David, fulnecký rodák, útočiště u hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa na panství berthelsdorfském v Horní Lužici, kde r. 1722 usadili se první exulanti z moravského Kravařska. Osada nazvána byla (podle panství Hutbergu) Ochranov (pod ochranou Páně, Herrnhut). Rychle vzrůstala přílivem dalších uprchlíků, hlavně z Moravy. Byla sice přifařena k Berthelsdorfu, leč exulanti konali i svá vlastní shromáždění a udržovali si řád i kázeň ze země svých otců. Zvláštní samostatnou náboženskou obec však posud netvořili; k tomu došlo teprve r. 1727, kdy Ochranovští přijali zvláštní stanovy, které upravovaly řád osady jakožto samostatné náboženské společnosti, jejíž hlavní zásady byly bratrská láska a pokora. Společnou pak večeří Páně dne 13. VIII. 1727 odklizeny poslední spory, které tu byly ještě následkem vlivů luterských a kalvínských a tímto dnem vstupuje v život obnovená Jednota bratrská.
Jednota považovala vždy za svůj úkol šířiti znalost evangelia i dále a tak vznikají kolonie podobné Ochranovu i jinde v Německu, pak v Dánsku, Holandsku, Anglii a v Americe. A tak vznikla i známá osada v Rixdorfu u Berlína a v Berlíně samém, kde se usazovali především Čechové z Landškrounska.
Daniel Arnošt Jablonský, vnuk Komenského, uznává Ochranovské („Moravští bratří“) dle původu i podle ducha za pravé potomky Bratří a proto ordinoval v r. 1735 Moravana Ničmana zase biskupem Jednoty bratrské, čímž biskupské svěcení Českých bratří přešlo na bratry Ochranovské, kteří také přijali dávný název Jednoty bratrské, tvoříce samostatnou církev, uznávanou vládami všech zemí, v nichž působili, za pravou nástupkyni staré Jednoty.
Exulanti nikdy nezapomínali svých nešťastných bratří ve staré vlasti a vysílali k nim tajné posly, z nichž ovšem přemnozí odpykali .svou věrnost v mučírnách a ve vězeních.
Ubohým evangelickým zbytkům v českých Evangelické církve.

zemích vzešly červánky nové doby teprve tolerančním patentem, vydaným 18. X. 1781. Nikoliv však ještě tajným Bratřím. Patentem povolena jen evangelická konfese augsburská nebo helvetská, stará bratrská „víra beránkova“ povolena nebyla. Jednota bratrská se nesměla ještě vrátit. Teprve pozdě v druhé polovici 19. stol. bylo jí možno zakotviti zase v zemi otců. R. 1870 vzniká zde zase první její sbor v Potštýně nad Orlicí, ale teprve roku 1880 dostává se Jednotě bratrské státního uznání jakožto církvi vyhláškou býv. ministerstva kultu a vyučování ve Vídni ze dne 30. III. 1880, č. 40 ř. z., na podkladě zákona ze dne 20. V. 1874, č. 68 ř. z., pod názvem evangelická bratrská církev nebo ochranovská bratrská církev.
Vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 31. VII. 1921, č. 319 Sb., bylo pak pro obvod platnosti zákona z r. 1874, č. 68 ř. z., přiznáno užívání dalšího názvu Jednota bratrská, s dosavadními názvy rovnocenného, jehož pak tato církev nyní výhradně užívá.
Organisace Jednoty bratrské. Jednota bratrská má nyní čtyři samostatné větve:
1. Větev německou (Die evangelische Brüder-Unität in Deutschland, Deutsche Brüder-Unität), k níž náležejí sbory v Holandsku, ve Švýcarech, v zemích skandinávských, v Rusku a v Polsku.
2. Větev britskou (British Province of the Brethren’s Unity, Moravian Church).
3. Severní větev severoamerickou (American Province of the Brethren´s Unity — Moravian Church in N. A., United Brethren, Unitas fratrum).
4. Jižní větev severoamerickou.
Všechny tyto větve mají společný účel a základ, ale své věci spravuje každá větev samostatně vlastním provinciálním synodem a ředitelstvím, na tomto synodě voleným. Společné záležitosti celé Jednoty spravuje generální synod, v němž je zastoupena i Jednota bratrská v ČSR. Generální synod zasedá každý 6. rok, dle posavadního zvyku v Ochranově. Poslední konal se r. 1914; pro poválečné poměry ke konání nového synodu posud nedošlo. Usnáší se o zásadách učení, života a církevní práce a dává směrnice pro další postup. Usnesení publikují se jako „odkaz („Verlaß“) generálního synodu“, který se po každém zasedání znovu vydává.
V mezidobí vede vrchní správu celé
Jednoty "Ředitelství Jednoty", které nutno rozlišovati od ředitelstev jednotlivých větví Jednoty. Toto ředitelství Jednoty je zároveň prováděcím orgánem generálního synodu pro celou Jednotu a má vrchní dozor nad společnými pracemi Jednoty. Tyto společné práce všech čtyř větví Jednoty jsou:
1. Misijní práce na 10 misijních oblastech mezi pohany ve všech dílech světa;
2. evangelisační práce v ČSR.;
3. asyl pro malomocné v Jeruzalémě.
Misiji mezi pohany spravuje Ředitelství Jednoty pomocí misijního ředitelství, evangelisační práci v ČSR. koná pomocí Česko-moravského komitétu, kteréžto instituce jsou rovněž voleny mezinárodním generálním synodem a v nichž jsou zastoupeny všecky větve Jednoty.
Práce v ČSR. směřuje k utvoření samostatné (páté) větve Jednoty. V ČSR. má sídlo úzká rada, výbor to kazatelů (duchovních správců), volených obecnou česko-moravskou konferencí, v níž zasedají všichni zde ustanovení kazatelé spolu s volenými zástupci sborů.
Generálním plnomocníkem Jednoty bratrské pro ČSR. jest t. č. Dr. E. Schmidt, farář v Dubé.
Jednota bratrská v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nemá posud společné státem schválené ústavy, takže podle zák. z 20. V. 1874, č. 68 ř. z., s každou novou náboženskou obcí Jednoty bratrské schvaluje se zároveň také individuelní statut pro tuto obec; statuty ty jsou však vzájemně úplně shodné. Církev nemá posud na území ČSR. organisačně vyššího církevního útvaru než obec, proto tu také není ještě všeobecné ústavy církevní (zřízení), která by vázala všechny i nové sbory a která by byla chráněna a uplatňována vyšší tuzemskou církevní vrchností. Sbory blíží se však společné ústavě tím, že přijímají individuelně ústavy, které ve svém znění jsou shodné.
Jednota bratrská čítá tou dobou 6 farních sborů, státem schválených, všechny v Čechách. Každý sbor koná však zároveň náboženskou práci v několika kazatelských stanicích.
Počet duší je podle sčítání lidu z roku 1921 3 863, dle nynějšího stavu cirka 7 000 duší.
Řádným duchovním správcem každého sboru je kazatel (názvu farář se v Jednotě bratrské neužívá). Každý sbor má své staršovstvo, jehož předsedou je kazatel svým úřadem. Sbor zastupuje na venek kazatel. Evangelické církve. — Exekuce.
listiny podepisuje kazatel a jeden ze starších.
Úřad biskupský je v Jednotě bratrské hodností pouze světící, jíž přísluší ordinovati kandidáty kazatelského úřadu. Biskupové nemají svého trvalého sídla, jsou voleni generálním synodem na doživotí, s jich úřadem nesouvisí žádná církevně-administrativní moc. Jest jich pravidelně 12. Jejich duchovní působnost není territoriálně vymezena, nýbrž každý je biskupem pro celou oblast povšechné církve.
Církev požívá podle zákona z 25. VI. 1926, č. 122 Sb., pravidelné dotace na duchovní a ostatní účely, v § 5 cit. zák. vyznačené, a jest po této stránce církví státem povinně dotovanou. Na ostatní své administrativní potřeby osobní i věcné požívá teprve od převratu v ČSR. pravidelné dobrovolné státní subvence.
Literatura.
Jindřich Schiller: „Jednota Bratrská, její učení a řád“, nákladem J. Br. v Praze, 1921; Dr. Josef Müller: „Geschichte der böhmischen Brüder“, Herrnhut, Missionsbuchhandlung, 1922 (přeložil do češtiny Dr. F. M. Bartoš, nákladem J. Br. v Praze II, Hálkova 6); Guido Burckhardt: „Die Brüdergemeinde", 2 díly, Gnadau, Verlag der Unitätsbuchhandlung; týž: „Drei Fragen nach dem Wesen der Brüdergemeinde“, Herrnhut, Missionsbuchhandlung; Verlaß der General-Synode der evangelischen Brüder-Unität in Herrnhut vom 14. V. bis 13. VI. 1914, Gnadau, Verlag der Unitätsbuchhandlung, 1914; Dr. Václav Müller: Náboženské poměry v československé republice“, Praha 1925; „Ročenka Československé republiky", posud 6 ročníků.
Kamil Svoboda.
Citace:
Evangelické církve.. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 551-572.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).