Č. 10193.

Stavební právo. — Řízení správní (Slezsko): 1. O odvolání z usnesení měst zastupitelstva v Opavě, zamítajícího rekurs proti výměru purkmistrovského úřadu v Opavě o stav. povolení, rozhoduje i za platnosti vl. nař. č. 96/1928 Sb. zemský úřad v Brně s platností konečnou. — 2. Ani stav. komise ani stav. úřad nejsou povinny pátrati, zda snad sousedé se svými námitkami přednesenými při stav. komisi nespojují nějaký smysl jiný, než jaký slovně vyjádřili. — 3. Sousedé nemohou z § 23 odst. 5 stav. ř. odvozovati nějaké své právo sousedské na to, aby k zachování dobrého vkusu byla uložena stavebníkovi stavba budovy určité výše.
(Nález ze dne 2. prosince 1932 č. 18350.)
Prejudikatura: ad 1. neodporuje Boh. A 9330/32, ad 2. Boh. A 8397/30.
Věc: Emil N. a spol. v O. (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně (vrch min. komisař Dr. Jiří Čistecký, za zúč. Alžbětu H. v B. adv. Dr. Quido Walig z Opavy) o stavební povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 11. ledna 1930 nevyhověl zem. úřad odvolání st-lů proti usnesení měst. zastupitelstva v Opavě z 8. listopadu 1929, jímž zamítnut byl jejich rekurs proti výměru purkmistrovského úřadu v Opavě ze 13. září 1929, kterým uděleno bylo Alžbětě H. povolení ke stavbě jednopatrového obytného domu na stavební parcele č.... Ke svému rozhodnutí připojil zem. úřad poučení, že proti němu lze se odvolati k min. prací. Min. prací rozhodnutím z 24. června 1930 zrušilo rozhodnutí zem. úřadu potud, pokud obsahovalo právní poučení o přípustnosti dalšího opravného prostředku a uložilo zem. úřadu, aby znovu vydal napadený výměr a označil jej jako rozhodnutí konečné. V důsledku toho změnil zemský úřad v Brně dalším svým rozhodnutím z 12. července 1930 dřívější své rozhodnutí v tom smyslu, že vypustil z něho poučení o opravném prostředku a označil jej jako rozhodnutí konečné.
Proti takto změněnému rozhodnutí zem. úřadu podali st-lé stížnost k nss-u. Při veř. ústním líčení o této stížnosti konaném obhajoval zástupce mm. prací kompetenci zem. úřadu k vydání nař. rozhodnutí, při čemž polemisoval s vývody nál. Boh. A č. 9930/32, v němž bylo vysloveno, že rozhodnutí okr. úřadu na Mor. vydané na základě § 1 vl. nař. č. 96/28 o odvolání z rozhodnutí obecního zastupitelstva o žádosti za stav. povolení podle mor. stav. řádu pro venkov jest konečné. Zástupce žal. úřadu snažil se dovoditi, že z rozhodnutí okr. úřadu v takovém případě jest přípustno další odvolání na zem. úřad, a že stejně tak jest tomu i ve Slezsku.
Nss neměl v tomto případě příčiny pochybovati o kompetenci zem. úřadu v Brně k vydání nař. rozhodnutí, ježto právní situace jest zde jiná než ve svrchu cit. nálezu, který týkal se stavby v obci nemající zvláštního statutu. V daném případě jedná se o stavbu v městě Opavě, jež má zvláštní obecní statut. Podle § 105 slez. stav. řádu platí ve městech statutárních o rekursech proti rozhodnutím obce ve věcech stavebních ustanovení dotyčného měst. statutu. Podle § 87 statutu města Opavy rozhoduje o rekursech proti usnesením obecního zastupitelstva ve věcech státem na obec nepřenesených (tedy i ve věcech stavebních) zem. výbor, na jehož místo nastoupil nyní podle § 5 org. zák. č. 125/27 zem. úřad. Tato kompetence, pokud se týká staveb ve městech statutárních, zůstala zem. úřadu zachovaná a nebyla přenesena na okresní úřady, neboť podle § 1 odst. 2 vl. nař. č. 96/28 o některých přesunech působnosti zem. úřadu na úřady okresní, netýká se nařízení to působnosti, kterou zem. výbor (zem. správ, komise) vykonávaly vůči městům se zvláštním statutem. Nemůže tudíž býti pochyby, že v daném případě byl zem. úřad kompetentní k vydání nař. rozhodnutí.
Ve věci samé vytýká stížnost, že zem. úřad neprávem má za to, že st-lé Ch. jsou se svou námitkou, že má býti stavěno v soustavě uzavřené, prekludováni, ježto nepřednesli ji při stav. komisi. St-lé, kteří při stav. komisi nebyli zastoupeni právním zástupcem a požadavkem svým, aby z projektované novostavby do jejich zahrady nevedla okna, neb otvory, bránili se vlastně proti zastavění staveniště zúčastněné strany ve volné soustavě; podle náhledu stížnosti bylo věcí komise, která se má starati o smírné urovnání námitek, aby tento skutečný smysl uvedené námitky vyšetřila.
Nss nemohl tuto námitku uznati za důvodnou. Podle slovného znění přednesu st-lů Ch. tak, jak při komisi byl protokolován, domáhali se st-lé touto námitkou svou pouze toho, aby upuštěno bylo od zřizování oken a otvorů v projektované budově na straně jejich zahrady. Splnění těchto požadavků nevyžaduje nutně toho, aby stavěno bylo v soustavě uzavřené a nelze tedy říci, že st-lé Ch. touto svou námitkou domáhali se toho, aby staveniště zúčastněné strany bylo zastavěno až k samé hranici vlastního jejich pozemku. Jak stav. komise, tak i stav. úřad jsou povinny přikládati námitkám sousedů při komisi vzneseným jen ten smysl, jaký plyne ze slovného jejich znění, a nejsou povinny pátrati po tom, zda snad sousedé při komisi nezastoupení advokátem nespojují se svými námitkami nějaký smysl jiný, slovně nevyjádřený. (Srov. Boh. A 8397/30.) Opačný náhled nedá se opříti ani o povinnost stavební komise pokusiti se o smírné urovnání námitek při komisi vznesených.
Námitky, které st-lé činili proti zamýšlené stavbě z povšechných důvodů estetických, odmítl žal. úřad pro nedostatek věcné legitimace st-lú k uplatnění této námitky. St-lé namítají, že mohou ve smyslu § 23 posl. odstavce stav. řádu hájiti zájmy estetické tenkráte, když by nedbání ohledů krasochuti mělo za následek znehodnocení vlastního jejich majetku.
Nss tento náhled nesdílí. Sousedé mohou sice míti faktický zájem na tom, aby při stavbě určité budovy v jejich sousedství dbáno bylo požadavku krasochuti. Tento interes jejich však není stav. řádem chráněn jako nějaké jejich právo sousedské, neboť předpis § 23 odst. 5 slez. stav. řádu, jehož se stížnost dovolává, a podle něhož při povolování staveb má býti dbáno toho, co dobrý vkus žádá, není dán na ochranu sousedů, nýbrž na ochranu zájmu veřejného, vyžadujícího, aby se nepovolovala žádná stavba, »která by cestu, ulici neb náměstí patrně hyzdila«. Nemohou tedy st-lé z § 23 odst. 5 stav. řádu odvozovati nějaké své právo sousedské na to, aby k zachování dobrého vkusu uloženo bylo zúčastněné straně zastavění budovou dvoupatrovou, a nemohou také za tím účelem žádati, aby stavěno bylo ve volné soustavě, s kterýmžto požadavkem jsou ostatně, jak svrchu uvedeno, st-lé Ch. vůbec prekludováni.
Pokud se manželé N. snaží opříti své domnělé sousedské právo na stavění v soustavě uzavřené o § 8 bod h) stav. řádu, který předpisuje, že při sdělávání oddílového plánu má býti přihlíženo též k tomu, aby při vesnických osadách jednotlivé budovy v průčelí na ulici aspoň 6 m od sebe se stavěly, dlužno podotknouti, že z tohoto předpisu nikterak neplyne správnost náhledu zastávaného stížností, že v městech musí býti stavěno buď v soustavě uzavřené nebo ve vzdálenosti větší než 6 m. Dotčený předpis vztahuje se pouze na osady vesnické, a nelze z něho pro vzájemnou vzdálenost budov městských nic dovozovati.
Pokud manželé N. ve stížnosti namítají, že již parcelačním plánem ze 17. listopadu 1890, na základě něhož povolena byla parcelace z 24. května 1892, bylo určeno zastavění blokem těsným a pravoúhlým, zamítl žal. úřad stejnou námitku jejich vznesenou v řízení správním s poukazem na správné důvody rozhodnutí měst. zastupitelstva, které prohlásilo, že parcelační povolení z 24. května 1892 neobsahuje ustanovení o tom, v jaké soustavě má býti stavěno. Vychází tedy žal. úřad od toho, že st-lé z parcelačního povolení a plánu jemu za základ sloužícího nemohou odvozovati nějaký svůj nárok na to, aby na sousedním pozemku zúčastněné strany stavěno bylo v soustavě uzavřené. V tom nutno úřadu dáti za pravdu, neboť má-li jen parcelací stanoven býti způsob zastavění, musí to dojiti jasného výrazu v parcelačním povolení. To podle obsahu parcelačního povolení se nestalo. V parcelačním plánu jsou sice červeně vyčárkované plochy, plochy ty však podle plánu vyznačují jednotlivá staveniště a není tedy ani z plánu patrno, že by jím byl parcelant navrhl způsob zastavění v uzavřené soustavě, tím méně ovšem lze souditi, že tak učinil úřad. Ostatně st-lé na jiném místě stížnosti sami uvádějí, že určitý parcelační plán byl nahražen opětnými usneseními městského zastupitelstva, a poznamenávvají, že při původní parcelaci o způsobu zastavění nebylo zmínky, v rekursu pak na obecní zastupitelstvo st-lé sami tvrdili, že parcelační povolení z 24. května 1892 ponechalo samozřejmě otevřenou otázku, zda má býti stavěno v soustavě volné nebo v soustavě otevřené, a zda mají býti zřizovány budovy jednopatrové či vícepatrové.
Stížnost se arci dovolává také usnesení měst. zastupitelstva, která ani blíže necituje, a tvrdí, že jimi stanoveno bylo zastavění dotčeného bloku v soustavě uzavřené. Žal. úřad prohlásil, že již z důvodů kompetenčních není možno, aby se bylo obecní zastupitelstvo usneslo na způsobu zastavění dotčeného stav. bloku, poněvadž je podle slez. stav. řádu pouhou instancí rekursní. Proti tomuto důvodu stížnost nic nenamítá, a není tedy ani po této stránce dostatečně provedena. Stížnost konečně poukazuje na výměr zem. výboru z 23. dubna 1895, o němž žal. úřad ve shodě se stolicí 2. prohlásil, že právě tento výměr výslovně uznává, že parcelační povolení neobsahuje závazného předpisu o tom, v jaké soustavě má býti stavěno. Stížnost proti tomuto náhledu žal. úřadu rovněž nic konkrétního neuvádí a omezuje se i tu pouze na reprodukci své námitky rekursní.

Citace:

Č. 10193. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 707-710.