Č. 3501.

Nemocenské pojišťování. — Církevní věci: * Jmění církevní není veřejným fondem ve smyslu § 3 zák. o nemocenském pojišťování č. 268/1919 ve znění zák. č. 689/1920.
(Nález ze dne 17. dubna 1924 č. 6486.)
Věc: Arcibiskupství olomoucké a Dr. Ant. Cyr. St., arcibiskup olomoucký v Kroměříži proti ministerstvu sociální péče o pojistné povinnosti nemocenské arcibiskupských úředníků a zřízenců.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v K. vyzvala výměrem z 3. srpna 1921 ústřední ředitelství statků arcibiskupství olomouckého v Kroměříži, aby přihlásilo veškeré své úřednictvo a zřízenectvo k nemocenskému pojištění u zemědělské okr. nemocenské pokladny v K.
Z výměru tohoto odvolalo se ústřední ředitelství namítajíc, že úředníci a zřízenci arcibiskupství olomouckého jsou zřízenci veřejného fondu a proto podle § 3 zák. o nemoc. pojištění pojistné povinnosti podrobeni nejsou.
Zsp. v Brně rozhodnutím z 13. listopadu 1921 odvolání nevyhověla z důvodu, že statky arcibiskupství olomouckého veřejným fondem nejsou, jelikož za veřejný fond lze považovati jen takové jmění, z jehož příjmů se hradí určité potřeby veřejné správy, arcibiskupství olomoucké co do statků jest však jmění sloužící k sustentaci arcibiskupa. Okolnost, že jmění toto podléhá zároveň státnímu dozoru a že případné jeho zatížení jest vázáno na svolení správy státní, nezakládá ještě sama o sobě povahu veřejného fondu. Odvolání z tohoto rozhodnutí podanému min. soc. péče rozhodnutím z 11. ledna 1922 nevyhovělo z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
O stížnosti uvážil nss toto:
Dle § 3 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. o nemoc. pojištění ve znění zák. z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. nevztahuje se pojistná povinnost, stanovená v § 1 prve uvedeného zák. k zřízencům, kteří jsou ustanoveni se stálým služným ve službě státu, země, župy, okresu, obce, municipálního města anebo veřejného fondu, pokud zřízenci ti mají v případě onemocněni proti svému zaměstnavateli nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku.
Nař. rozhodnutí i stížnost jest za jedno v tom, že statky arcibiskupství, o jejichž zaměstnance jde, jsou majetkem církevním. Spor jest tedy v podstatě o otázku, zda jmění církevní má právní povahu fondu veř. ve smyslu uved. předpisu zákona nemoc. čili nic.
V tom směru třeba si nejprve ujasniti otázku, zdali pojem veřejného fondu vytvořen byl zákonem o nemoc. pojištění z 30. března 1888 č. 33 ř. z. — z něhož převzat byl do zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. a z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. — nově, ad hoc, a zdali tudíž pro pojem ten, jehož vymezení v žádném z těchto zák. nenalézáme, jest hledati výklad v běžné řeči, v obyčejném způsobu vyjadřování, či je-li to pojem, jenž jako ustálený pojem právní určitého obsahu převzat byl do zák. o nemoc. pojištění ze zákonodárství jiného. V té příčině i zběžné nahlédnutí do sbírek zák. doby novější i starší poučí, že zákonodárství pojmu veř. fondu v nejrůznějších vztazích ode dávna užívá, že s ním spojuje určité, namnoze velmi závažné důsledky právní, takže jest nutno míti za to, že ho užívá v zcela pragnantním určitém smyslu. Sotva lze pak pochybovati o tom, že zák. nemocenský právě tím, že pojem ten převzal, aniž pokládal za potřebné nějak jej vymeziti, dal na jevo, že přejímá jej v tom smyslu, v jakém jest v zákonodárství vůbec běžný (stejně i zák. z 28. prosince č. 1. ř. z. na r. 1888 o pojištění úrazovém v §4).
Není možno, ale není ani potřebí sledovati tu podrobně, jak se pojem fondu veřejného historicky jako pojem právní vyvíjel; vývoj ten nebyl zajisté ani přímočarý a nebylo by nesnadno shledati i doklady, že se ho neužívalo vždy ve smyslu zcela stejném. Některé normy, v nichž jest o fondech veřejných řeč, nezůstávají pochybnosti o tom, že mají na zřeteli toliko fondy spravované orgány (úřady) státními (na př. dvorský dekret z 8. září 1770, sbír. zák. 1740—1780 sv. 6 str. 281, dvoř. rozhodnutí ze 7. prosince 1786, Kropatschek, Josef II. sv. 10 str. 715, také min. výnos ze 17. srpna 1849 č. 366 ř. z., min. vyhláška z 3. dubna 1873 č. 44 ř. z., srov. i čes. vol. řád do obcí z 16. dubna 1864 § 15.)
Nss nepokládal ani za nutné řešiti v tomto případě způsobem vyčerpávajícím otázku, jaký jest skutečný obsah pojmu veřejný fond vyskytujícího se v zák. o nemoc. pojištění a mnohých jiných, ani zkoumati, zdali a do jaké míry byl obsah tohoto pojmu rozšířen již tím, že se zavedením řádů ústavních byly některé obory správy veřejné přikázány orgánům samosprávy místní, s čímž souviselo i odevzdání některých fondů dotud spravovaných orgány státními ve správu zemí (srov. na př. stran fondu vyvazovacího cís. pat. z 11. dubna 1851 č. 83 ř. z., § 22, a zemská zřízení z r. 1861, § 21. Stačí tu uvésti toto: Znění oněch norem, které na pojem veř. fondu navazují určité důsledky právní, zejména však zjevný úmysl příslušných předpisů jasně ukazují, že veřejnými fondy míněny jsou — ne-li vůbec jen fondy státní — tedy na jisto jen fondy, které jak svým účelem tak především i svou organisací jsou fondům státním podobny, t. j. takové podstaty majetkové, jež jsouce platným právním řádem určeny k tomu, aby byly hospodářským pokladem pro plnění některých úkolů, jež na se vzala veřejná moc, jsou podrobeny správě orgánů moci veřejné, tak ze se staly článkem v organisací veřejné správy.
Budiž tu jen příkladem poukázáno na ony četné předpisy, které podobně jako § 3 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. uvádějí vedle úředníků nebo vůbec zaměstnanců státních, zemských, obecních atd. také úředníky (zaměstnance) fondů veřejných (veřejné úředníky fondovní), tak zák. o právu domovském z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. § 9, zák. z 21. dubna 1882 č. 123 ř. z. o exekuci na platy osob ve veřejné službě, branný zák. z 11. dubna 1889 č. 41 ř. z. § 56, také § 20 čes. mor. zřízení obecního z r. 1864; §§ 1, 6, 15, 36 čes., §§ 1, 5, 37 mor. volebního řádu do obcí z téže doby a mnohé a mnohé předpisy jiné. V naznačeném smyslu nebylo by asi lze upírati povahu fondu veř. na př. fondu vojenských tax zřízenému zák. z 13. června 1880 č. 70 ř. z., fondu melioračnímu podle zák. z 30. června 1884 č. 116 ř. z., a j. V době nejnovější zák. z 21. prosince 1921 č. 471 Sb. označuje fond jím založený výslovně jako veřejný fond pro podporu veřejných nemocnic a ústavů léčebných. (Příznačno jest, že nejv. reskriptem z 26. dubna 1760 bylo vysloveno, že zastavárna není veřejným fondem, dvorním dekretem z 26. května 1770 pak ústavu tomu charakter veřejného fondu výslovně byl přiznán; k tomu dvoř. dekret z 2. září 1770, sbír. zák. 1740—1780 sv. 6 str. 281).
V podstatě shodně s hořejším výkladem vykládala pojem veřejného fondu také judikatura býv. správ, soudu vid., tak v nálezech Budw. č. 2725/1885, 3506/1887, 9904/1896, 11.129/1897, 12.321/1898, 1020/ 1902.
Zkoumáme-li pak s druhé strany, s jakého hlediska zákonodárství státní přihlíželo k majetku církevnímu, jak upravovalo poměr správy veřejné k němu, objeví se tento obraz:
Nesčetné předpisy vydávané státem »in publico-ecclesiasticis«, zejména ovšem v době josefínské, ale i před tím a později až do polovice 19. stol., velice intensivně zasahovaly jak do jiných věcí církevních tak obzvláště i do správy jmění církevního, podrobujíce ji velmi dalekosahající ingerenci orgánů správy státní. Ale ani doba josefínská, pokud ovšem majetek církevní vůbec neodňala jeho dosavadnímu přímému určení, nezahladila povahu majetku církevního jako podstaty majetkové sui generis, od majetku státního rozdílné, a ponechala aspoň v jistých mezích jeho správu orgánům zvláštním. Když ovšem císař Josef II. některé části majetku církevního jejich dosavadnímu přímému věnování odňal a vyloučil je z ingerence jejich dosavadních správců, tu ovšem fond z tohoto majetku utvořený a přímé správě a disposici úřadů státních podrobený, nabyl povahy fondu veřejného, ale stalo se tak právě teprve oním aktem nositele svrchované moci správní i zákonodárné ve státě (dvorské rozhodnutí svrchu uvedené ze 7. prosince 1786 vyslovuje, že veřejnými fondy rozuměti jest také fondy nadační, náboženské a studijní, »weil das denselben gewidmete Vermogen ein Theil des der offentl. Staatsverwaltung unterliegenden Staatsvermógens selbst ist«).
Že ani v oněch dobách jmění církevní za fond veřejný pokládáno nebylo, ukazuje řada reskriptů a dvor. dekretů, počínajících reskriptem z 26. ledna 1760 a končících dvorním dekretem z 28. října 1791, týkajících se ukládání kapitálů církevních — také nadačních, fideikomisních a sirotčích — »ad fundos publicos« (Jaksch: Gesetzes lexikon im geistlichen, Religionsund Toleranz-Fache — für das Kónigreich Bohmen 1601 — 1800, »Kapitalien«, k tomu Helfert: Von dem Kirchenvermogen 1834, díl I. str. 188 a sl.). Tyto předpisy neměly by smyslu, kdyby jmění církevní bylo samo zahrnováno pod pojem fondů veřejných.
Když pak v důsledku změněných názorů poměr církve a státu byl od polovice minulého století zákonodárstvím státním upravován na nových základech — cís. patenty ze 4. března 1849 č. 151 ř. z. a z 31. prosince 1851 č. 3 ř. z. z r. 1852, konkordát vyhlášený cís. patentem z 5. listopadu 1855 č. 195 ř. z., čl. 15 stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. a konečně zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. převzatý i do právního řádu republiky čsl., a právo církve na správu majetku církevního — ovšem v mezích platných předpisů — principielně bylo uznáno, i po té v zákonodárství lze nalézti hojně dokladů toho, že platný právní řád veřejnoprávní vztahy jmění církevního upravuje s hledisek zcela rozdílných od těch, která ve smyslu předcházajících výkladů pokládati jest za rozhodná pro právní pojem veřejného fondu.
Zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., jehož vlastním obsahem a účelem jest právě úprava poměru moci státní k církvi katolické, ustanovuje v § 38, »že jmění církevní požívá té ochrany státní, které požívají nadace obecně užitečné«. Vedle toho tento zákon i předpisy jiné vyhrazují orgánům veřejné správy význačný vliv na správu jmění církevního, omezujíce v různých směrech disposici s jměním tím a zabezpečujíce státu účinný dozor nad jeho správou (tak zejména min. nař. z 20. července 1860 č. 162 ř. z., z 13. července 1860 č. 175 ř. z., z 19. prosince 1860 č. 274 ř. z.). Zák. č. 50 z r. 1874 i ostatní příslušné normy pohlížejí tedy na jmění církevní jako na předmět správní činnosti — jednak tutelární péče, jednak dozoru orgánů státních. V souhlase s touto dvojitou funkcí, kterou státní správa vůči jmění církevnímu na se vzala, jest i ustanovení instrukce pro finanční prokuratury těmto ukládající zastupování jmění církevního — ovšem jen pokud jde »o původní nadání kostela nebo duchovního obročí neb o integritu kmenového jmění« (min. nař. z 9. března 1898 č. 41 ř. z., k tomu srov. min. výnos z 16. února 1855 č. 34 ř. z. a z dřívějších dekret dvorní kanceláře z 27. června 1786 »Fiskalamtsverfassung«, dvorní dekret z 21. července 1789, dvor. dekret z 31. prosince 1820 sb. z. pol. sv. 48 str. 48). Předpisy, o nichž právě byla řeč, neobsahují nic, co by poukazovalo k tomu, že platné právo pohlíží na jmění církevní jinak než jako na předmět jisté péče a dozoru orgánů státních.
Naproti tomu znění §§4, 10 a 22 zák. z r. 1874 dokazuje zcela jasně, že tento zák. vědomě rozlišuje mezi dotací úřadů duchovních, plynoucí z fondů (důchodů) veřejných a příjmy z jmění církevního (obročního). Rovněž tak na př. § 4 II. al. 3 cís. pat. z 29. října 1849 č. 439 ř. z. o dani z příjmu, § 167 č. 2 zákona o daních přímých z 23. října 1896 č. 220 ř. z. nebo § 75 jurisdikční normy zřetelně rozlišují fondy veřejné a jmění církevní.
Jestliže však s jedné strany právní normy, v nichž je řeč o fondech veřejných, nutí k závěru, že fondy takovými míněny jsou jen fondy státní nebo takové, které mocí positivní zákonné úpravy staly se prostředkem, činitelem veřejné správy, s druhé strany pak ony normy, které ex professo upravují poměr státu k církevnímu jmění, kvalifikují jmění to jako předmět správy veřejné, mimo to pak zákonodárství fondy veřejné opětovně staví v protiklad proti jmění církevnímu, — nelze než míti za to, že platný právní řád jmění církevnímu právní povahu fondu veřejného nepřiznává. Je-li však tomu tak, nelze tuto povahu jmění církevního vyvoditi ani z toho, že tento právní řád církevním orgánům a ústavům z jmění církevního dotovaným a jejich působnosti přiznává v některých směrech povahu úřední (srov. také nál. byv. říš. soudu z 25. října 1876, Hye č. 118 a z 26. dubna 1877, Hye č. 131.
Řídě se těmito úvahami nemohl nss shledati porušení zák. v tom, neuznal-li žal. úřad osoby zaměstnané při statcích náležejících arcibiskupství olomouckému za zřízence fondu veřejného ve smyslu § 3 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. ve znění zák. z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. a tudíž za osvobozeny z tohoto důvodu od povinnosti nemoc. pojištění. Nejsou-li osoby ty zřízenci veřejného fondu, jest ovšem pro posouzení jejich pojistné povinnosti lhostejno, jsou-li ustanoveny trvale, zdali a jakou měrou jest o jejich zaopatření v nemoci postaráno a není proto vady v tom, že tyto okolnosti žal. úřad nevyšetřil. Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3501. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1070-1074.