NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Č. 12016.

Jazykové právo: Jazyková úprava účtů obecní elektrárny za dodaný proud.
(Nález ze dne 10. září 1935 č. 13753/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 8134/29, 11429/34.
Věc: Dr. Josef B. v D. proti zemskému úřadu v Praze o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Okr. úřad v Děčíně vydal městskému úřadu v D. výměr z 12. března 1929 tohoto obsahu: »Panu Dru Josefu B., přednostovi soudu, byl doručen německý platební výměr z 12. ledna 1929 poštou, když ho jednou již odmítl přijmouti vzhledem k tomu, že není vydán v jazyku českém. Bylo tedy obecnímu úřadu známo, že se jedná o příslušníka jazyka státního, a byla obec podle čl. 72 vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. povinna straně vydati platební výměr v jazyku českém; poněvadž se tak nestalo, ukládám obci podle čl. 96 cit. nař., aby nový platební výměr v českém jazyku straně do 8 dnů vydala.« Odvolání obce D. z tohoto příkazu nevyhověl zem. úřad v Praze rozhodnutím z 25. února 1930 a potvrdil v odpor vzatý výměr, ježto odpovídá ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař.
Na stížnost Dra B., že přes to, že svého času žádal, aby veškerá obecní korespondence s ním děla se v jazyce státním, byl mu dodán účet elektrárny obce D. v jazyce německém, dal okr. úřad v Děčíně měst. úřadu v D. výzvu z 26. února 1930 tohoto znění: »Zdejším pravoplatným výměrem z 8. října 1928 (potvrzeným výnosem zem. úřadu z 20. července 1929) bylo rozhodnuto, že elektrárna města D. je jako obecní podnik povinna vydávati českým stranám české účty. Dotyčné žádosti za český účet za měsíc listopad 1929 budiž do 8 dnů vyhověno, sice by podle ustanovení čl. 83—86 jazyk. předpisů muselo býti zakročeno.« Přípisem z 20. září 1930 sdělil okr. úřad v Děčíně st-li, že měst. úřad v D. k jeho stížnostem na německé účty z městské elektrárny a plynárny oznámil, že tiskopisy česko-německé jsou již objednány a českým stranám budou vydávány. Kdyby se tak nestalo v nejbližším období, nebo kdyby si přál dodatečně i účty za uplynulá období v státním jazyku (čeho se dříve domáhal), že žádá za sdělení.
St-l napadl tento přípis stížností na zemský úřad v Praze v podstatě z důvodu, že vydávání česko-německých účtů se příčí čl. 72 jaz. nař., jednak zásadám o právní moci titulu exekučního. Při tom poukázal na to, že pravoplatným výměrem okr. úřadu v Děčíně ze 26. února 1930 bylo rozhodnuto, že obec musí st-li dodávat ze svého podniku — elektrárny — české účty.
Na tuto stížnost sdělil okr. úřad v Děčíně výměrem z 25. října 1930, že připiš z 20. září 1930 není rozhodnutím a není proto proti němu odvolání přípustné, že však nárok na účty pouze české považuje za spornou otázku, o níž dosud rozhodováno nebylo. Podle ustanovení čl. 96 jaz. nař. č. 17/1926 Sb. rozhoduje, že obec D. tím, že vydává st-li česko- německé (německo-české) účty za spotřebu elektrického proudu, vyhověla povinnosti jí pravoplatně uložené, že českým stranám má vydávati účty české. Připojením textu německého není právo českých stran na vyřízení v jazyku čsl. ohroženo. Účelem rozhodnuti toho jistě je, aby české straně dostalo se vyřízení v její řeči, jíž dobře rozumí, a toho je doručením dvojjazyčného účtu dosaženo a připojení německého textu nelze obci zakazovati, a to z toho důvodu, že jejím jazykem jednacím podle čl. 70 jaz. nař. je jazyk německý. Opatření to u obce, která nemá a nemusí míti všechny úřední síly ani starostu znalé jazyka státního, je v zájmu srozumitelného vyřízeni manipulace a odůvodněno. I v případech, kdy obcím německým je uloženo, že musí jisté listiny podle čl. 72 vydávati povinně v jazyce státním, je dvojjazyčnost připuštěna a jen prvé místo českému textu vyhrazeno. I přihlíží-li se k praxi u státních úřadů a podniků jako pošta a dráha, je vidno, že tyto ústavy státní vydávají tiskopisy, jízdenky a pod. dvojjazyčné a neperhoreskují text německý a bylo by anomálií — i když uvádí podniky za příklad, pro něž jaz. nař. neplatí, — aby od obce s německým jazykem jednacím žádalo se více, než od podniků státních.
St-l v odvolání proti tomuto výměru v podstatě namítal, že výměrem z 26. února 1930 bylo zřetelně vysloveno, že elektrárna města D. je jako obecní podnik povinna českým stranám české účty vydávati. Toto pravoplatné rozhodnutí je také plně v souhlasu s čl. 72 odst. 2 jaz. nař., které jasně stanoví, že na české podání má strana dostati české vyřízení, ježto obec má přes 3000 obyvatel, 4 české členy v obecním zastupitelstvu, jednoho Čecha v městské radě, není pochyby, že jsou dány podmínky pro české úřadování. Čl. 72 odst. 2 nelze vykládati tak, že při- pouští dvojjazyčnost, ježto pro to není nutné opory. Ocitá se tedy okr. úřad svým výkladem v rozporu jak s textem jaz. nař., tak i s obsahem exekučního titulu. Okr. úřad také bezdůvodně tvrdí, že obec vydala účty česko-německé, ježto to neodpovídá skutečnosti. Pokud nař. výměr v důvodech mluví o poště a dráze a perhoreskování německého jazyka, musí se st-l proti tomu ohraditi, ježto dráha nevnucuje české straně proti konkrétnímu a právní moci nabyvšímu rozhodnutí něco jiného, než bylo přisouzeno a st-l by také nebyl činil námitek proti tiskopisům na jedné straně českým a na druhé německým, ba ani proti tiskopisům účtů, kdyby německý tisk byl až na druhém místě. Pokud pak jde o srovnání s poštou, je naprosto nevhodné a svědčí o tom, že okr. úřad ani praxi nezná, neboť na každé poště mohou české strany žádati a dostati jen české blankety.
Tomuto odvolání zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím ze 6. února 1931 č. 59146 nevyhověl a v odpor vzatý výměr potvrdil, poněvadž z ustanovení čl. 72 odst. 2 ve spojení s čl. 89 jaz. nař. nevyplývá st-li nárok, aby mu obec vydala vyřízení (účty) vyhotovené jen v jazyku státním a v tomže právním ustanovení se obci nezakazuje užíti při vyřízení, určeném pro příslušníka jazyka státního, i její řeči jednací vedle jazyka státního. K vývodům odvolání podotkl, že připiš okr. úřadu na městský úřad v D. z 28. února 1930 neměl právní povahu samostatného formálního výměru a že nebylo ani v jiném pravoplatném výměru judikováno, že by město D., resp. městské elektrické podniky nesměly kromě jazyka státního užívati v účtech za spotřebovaný proud i své řeči jednací.
V podání z 21. listopadu 1930 na okr. úřad v Děčíně uvedl st-l, že mu obecní úřad v D. doručil německo-české vyhotovení platebního výměru z 12. ledna 1929, ač mu okr. úřadem bylo uloženo, aby platební rozkaz české straně vydal český a rozhodnutí to bylo potvrzeno rozhodnutím zem. úřadu v Praze z 25. února 1930, a žádal, aby okr. úřad učinil ve věci potřebné opatření.
Okr. úřad v Děčíně výměrem z 24. listopadu 1930 této st-lově žádosti nevyhověl z důvodu, že má za to, že obec D. vydáním německo-českého výměru vyhověla povinnosti jí uložené, neboť st-li vydala výměr v řeči české a připojením vyřízení německého, ať již na místě prvém nebo druhém, st-lovo právo na vydání českého výměru podle čl. 72 jaz. nař. č. 17/1926 Sb. nebylo poškozeno. Přirozeným účelem předpisu toho je — podotkl okr. úřad — dáti straně vyřízení v jejím jazyku a toho se st-li dostalo a připojení německého textu st-lovo právo jako nadbytečná věc neohrožuje a obci zakazovati nelze, poněvadž řeč německá je jednací řečí obce D. podle čl. 70 cit. nař. a z důvodů manipulačních odůvodněna.
V dalším podání ze dne 21. listopadu 1930, řízeném na zem. úřad, poukázal st-l na to, že po četných stížnostech dostalo se D.-ským st-lům vyřízení zem. úřadu, že české strany mají dostávati české účty od městských podniků. Okr. úřad však provedení tohoto rozhodnutí odepřel a povolil obci vedoucí boj proti jaz. nař., aby české straně proti jasnému znění exekučního titulu a proti čl. 72 jaz. nař. dodávala účty německo-české. Okr. úřad však směšuje toto vydávání účtů s vydáváním jiných vyřízení a odkazuje st-le, domáhajícího se svého práva, na ono rozhodnutí o účtech, ač jde o formu vyřízení od obce došlého připíšu a nikoli o účty. Z toho důvodu je st-l nucen podati novou stížnost a žádati, aby výměr byl zrušen, resip. změněn v ten smysl, že obec D. je povinna vyřízení dodati st-li v jazyce státním.
Okr. úřad v Děčíně na toto podání doplnil výměrem z 25. listopadu 1930 svůj přípis z 31. října 1930, kterým st-li k jeho podání z 29. října 1930, obsahujícímu) petit, aby mu elektrárenským podnikem obce byly dodávány účty pouze v řeči české a aby mu obcí bylo vydáno pouze české vyhotovení vyřízení č. 138/30/53, bylo sděleno, že otázka dvoj-jazyčnosti účtů byla řešena jeho výměrem z 25. října 1930 a že nutno vyčkati, jak o ní bude rozhodnuto cestou instanční. Doplnění to vydal však ve formě výměru, v němž zaujal právní stanovisko, že obec D. tím, že vydala st-li vyřízení německo-česky, vyhověla ustanovení čl. 72 jaz. nař., neboť st-li dala vyřízení v jazyku českém a připojením německého vyřízení nebylo porušeno st-lovo právo na české vyřízení, neboť připojení německého vyřízení je nadbytečné, ale účel vyřízení nepoškozující doplněk, který obci s německým jednacím jazykem nelze zakázati, jako z manipulačních důvodů odůvodněný.
St-lově stížnosti do těchto dvou výměrů, opírající se o pravoplatnost výměru okr. úřadu z 12. března 1929, příp. rozhodnutí zem. úřadu z 25. února 1930 a ustanovení čl. 72 jaz. nař. a dovozující st-lúv nárok na vyřízení jen české, zem. úřad v Praze dalším nař. rozhodnutím ze 6. února 1931 č. 65981 nevyhověl, poněvadž z ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. nevyplývá st-li právní nárok, aby mu obec vydala vyřízení vyhotovené jen v jazyce státním a v tomže právním ustanovení se obci nezakazuje užiti při vyřízení, určeném pro příslušníka státního jazyka, i její řeči jednací vedle jazyka státního. K poukazu na pravoplatný výměr zem. úřadu z 25. února 1930 bylo pak podotčeno, že tento výměr nejudikoval, že by město D. nesmělo kromě jazyka státního užíti ve vyřízení i své řeči jednací
Stížnost, napadající obě rozhodnutí zem. úřadu ve sporné záležitosti vydaná, poukazuje předně na slovné znění čl. 72 odst. 2 jaz. nař. a tvrdí, že dává st-li nárok na vyřízení jen v jazyku státním a opačné stanovisko žal. úřadu nemá v ustanovení tom opory. Kdyby zákonodárce byl chtěl připustiti, aby se českým stranám dostávalo od obcí vyřízení jejich českých podání v jazyku německém a státním, byl by to také v čl. 72 jaz. nař. vyjádřil, když na dvojjazyčnost tam, kde toho bylo třeba, výslovné pamatoval. Nesmí proto do textu čl. 72 odst. 2 jaz. nař. při jeho výkladu nic býti vkládáno.
Tato námitka je důvodná.
V odstavci 2 čl. 72 jaz. nař. se stanoví: »Obce, pro něž je stanoven obecní neb obvodní notář, dále obce, v jichž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka čsl., jakož i obce, v nichž podle posledního soupisu lidu obývá aspoň 20% příslušníků čsl. jazyka, jsou povinny vydati vyřízení podání učiněných v jazyku čsl., v tomto jazyku. Takovou povinnost mají i jiné obce, jestliže podle posledního sčítání lidu mají nejméně 3000 obyvatelů a mají úřední sílu znalou jazyka státního (čl. 73 odst. 2). Nepředchází-li podání strany, je-li však obecnímu úřadu známo, že strana je příslušníkem jazyka státního, vydá jí vyřízení v tomto jazyku.« Má-li však ustanovení čl. 72 odst. 2 toto znění, pak není v něm pod- kladu pro stanovisko, jež ve sporné věci zaujal žal. úřad, že totiž čl. 72 odst. 2 jaz. nař. nezakládá pro st-le právní nárok, aby mu obec D. vydala vyřízení pouze v jazyku státním, resp. že čl. 72 odst. 2 jaz. nař. obcí nezakazuje, aby užila při vyřízení určeném pro příslušníka státního jazyka i svého jazyka jednacího vedle jazyka státního, ježto, stanoví-li se v odst. 2 čl. 72, že obec za předpokladů tam uvedených je povinna vydati příslušníku čsl. jazyka vyřízení podání učiněných v jazyku čsl. v tomto jazyce, pak pro použití též jiného jazyka vedle jazyka státního není místa, ježto předpisem o tom, že se má použiti jazyka státního, vylučuje se možnost použíti jazyka jiného, byť i jen vedle jazyka státního.
Že zákonodárce v čl. 72 odst. 2 jaz. nař. nechtěl připustiti dvojjazyčnost, t. j. aby obce vedle jazyka státního používaly současně svého jazyka menšinového, o tom svědčí ustanovení odst. 3 čl. 72, které uvádí případy, kdy obec může použiti státního a svého jednacího jazyka současně.
Je tedy právní stanovisko, jež žal. úřad v daném případě zaujal, mylné (viz též Boh. A 11429/34).
Pokud pak jde o otázku platnosti ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař., zodpověděl ji nss již v četných nálezech kladně (viz na př. Boh. A 8134/29) a trvá na tomto názoru i v daném, případě.
Bylo tudíž nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba zabývati se ještě ostatními vývody stížnosti, jimiž se st-l snaží dovoditi, že má nárok na pouze české vyřízení.

Citace:

č. 12342. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 376-377.