Č. 1020.

Chudinství: I. * Povinnost domovské obce k péči o chudého pří- slušníka je povahy absolutní a primérní, není podmíněna tím, zda tu není třetích osob dle občanského práva k výživě chudého povinných a k tomu majetkově schopných, vůči nimž má obec domovská jen právo postihu. — II. Pro vyvolání dozorčího zásahu nadřízených úřadů ve věcech chudinských není dána žádná lhůta. — III. Právo určiti výši a způsob podpory chudinské přechází na dohlédací úřad, když a pokud obec svou povinnost, opatřiti chudého, nesplnila.
(Nález ze dne 16. listopadu 1921 č. 15.265.)
Prejudikatura: k I. nál. č. 316.
Věc: Město Polička proti zemskému správnímu výboru v Praze o chudinskou podporu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Albína E. podáním z — žádala zemský správní výbor o pomoc v největší nouzi, poněvadž domovská obec Polička ji zamítla. Okresní správní komise v Poličce, jíž bylo toto podání jako stížnost k rozhodnutí odstoupeno, vyžádala si od obecního úřadu v Poličce spisy a podání zprávy o této stížnosti. Obec obmezila se na to, že vrátila stížnost, a doložila, že podpora nebyla schválena, jelikož děti jsou přes 14 roků staré. Okresní správní komise na to zamítla stížnost jako opožděnou dle § 99 ob. zř. Další stížnosti zemský správní výbor rozhodnutím naříkaným vyhověl, uznav právem, že domovská obec jest povinna E-ové poskytovati chudinskou podporu 50 K měsíčně od 1. října 1920, neboť stěžovatelka jsouc vdovou po notáři, který zemřel r. 1908, nezanechav žádného jmění, nemá krom práce rukou svých jiného příjmu, a výdělek, který si opatřuje ubytováním a stravováním středoškolských studentů, jí k živobytí nestačí, ježto musí se starati ještě o 3 nezaopatřené děti. Příbuzných dle zákona k alimentaci povinných nemá a pokud ji ostatní příbuzní podporují, jest tato podpora částečná a nepravidelná. Ve formálním směru pak stížnosti vyhověno proto, že v řízení chudinském lhůta rekursní není propadnou, nárok na chudinskou podporu jest důsledkem práva domovského a nepodléhá disposici ani zmeškáním lhůty odvolací.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podává domovská obec Polička z těchto důvodů:
Stížnost vytýká předem vadnost, kterou shledává v tom, 1. že nebyl zachován předepsaný postup instancí, že stížnost měla býti řízena dle § 99 ob. zř. na zastupitelstvo obce, aby jím bylo rozhodnuto, a že obejitím předpisu § 99 a § 35 chud. zákona znemožněno obci stanovisko své vyjádřiti a odůvodniti; 2. že obec Polička neměla ani možnosti výsledek svého šetření ve věci předložiti a že by z toho šetření vyšlo, že poměry žadatelčiny v mezidobí se změnily; 3. že jest další vadou řízení, že E. žádala původně podporu pro 3 děti, 16, 17 a 18 let staré na studia, ale z rozhodnutí že jest zřejmo, že žalovaný úřad jednal o něčem, co E. původně nežádala, o podporu pro ni samou. Rozhodoval-li žalovaný úřad o původní žádosti, měl posouditi, mají-li děti nárok na podporu ve smyslu § 13, v druhém případě, ježto není žádosti E-ové, by podpora chudinská byla povolena, není prý tu podkladu pro řízení instanční vůbec. 4. O dítkách nebylo konáno šetření, jinak by vyšlo na jevo, že jsou zdravé a ve věku, kdy samy mohou si vydělati. 5. Řádně provedeným šetřením mělo býti zjištěno, zda obec Polička dle § 4 zák. chud. a § 221 o. z. o. vyzvala poručníka resp. poručenský soud, by se u nejbližších příbuzných ucházeli o podporu.
Stížnost konečně namítá i nezákonnost, kterou vidí v tom, 6. že dle zákona nelze ukládati obci, by platila 50 K měsíčně. O způsobu a výměře měla rozhodnouti obec sama. Obci jest zamezeno rozhodnouti, zda povoluje se podpora trvalá neb dočasná.
O této stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Ad 1. Dle § 35 zákona z 3. prosince 1868 č. 59 z. z. přísluší okresnímu výboru právo dohledu, aby obce náležitě plnily povinnosti zákonem jim uložené, a proto každý, kdo by se měl nějakým nařízením obce ve věcech chudých se týkajících za stížená, může podati výboru okresnímu rekurs nebo stížnost svou. V tomto ustanovení § 35, odst. 2 chud. zák. jest tudíž výslovně připuštěna vedle řádného včas a na správném místě podaného rekursu také stížnost dozorčí, u které již dle všeobecných pojmů není třeba dodržeti lhůtu a místo podací, zejména když zákon okresu a zemi vedle povinnosti rozhodovati o řádných stížnostech dal nejen právo, ale i povinnost uložil dohlížeti k provádění chudinského zákona, neboť dozorčí právo, určené k tomu, by obsah zákona byl prováděn, nemůže býti vylučováno v případech, v nichž nebylo včas použito řádného prostředku opravného. Podnět k výkonu moci dozorčí může dáti pouhé oznámení, jímž se dozorčímu úřadu případ dostane na vědomí.
Neprávem tedy stížnost vytýká, že úřad nepřihlédl k opoždění stížnosti žadatelky.
Ad 2. Námitka tato není důvodnou, neboť okresní správní komise před svým rozhodnutím vyžádala si od obce spisy a zprávu, čemuž obec přípisem z 15. října 1920 vyhověla. Rovněž předložila obec k novému vyzvání komise dne 17. ledna 1921 »popis« o poměrech Albíny E. Mohla i měla tudíž obec veškeré výsledky svého šetření předložiti. — — — —
Pokud stěžovatelka dále namítá, že dle práva občanského dcera provdaná jest povinna starati se o matku a že tudíž mělo býti rozhodnuto předem o této povinnosti, poukázati jest k tomu, že dle zákona veřejnoprávní povinnost obce, postarati se o své chudé, jest absolutní a primérní a není podmíněna předchozím zjištěním aneb rozhodnutím, že není tu osob třetích dle občanského práva zavázaných aneb dle jiných zákonů k zaopatření chudého povinných, a k tomu majetkově schopných; veřejnoprávní povinnost musí obcí býti splněna hned, kdy chudý jest podpory potřeben; otázka, je-li povinností osob jiných chudého živiti, může býti teprve později řešena, zákon proto také výslovně přiznává obci regresní právo. Ustanovujeť § 23 zák. dom. z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., že obec jest povinna sice opatřovati chudé jen potud, pokud k tomu nejsou jiné osoby dle občanského zákona neb jiných zákonů zavázány a že k tomu mají býti přidrženy; mezi tím, než osoby k plnění povinnosti té zavázané budou přidrženy, však je obec povinna chudé opatřovati, může však žádati náhradu nákladu na ně učiněného na těch, kteří jsou tím povinni. Na tomto stanovisku nebylo ničeho změněno zákonem zemským z 3. prosince 1868 č. 59 z. z., neboť třebas zákon ten ustanovoval v § 8, že má býti vyhledáno, kdo jest povinen zaopatřiti domácího chudého, přikázal § 9, že obec má býti chudému nápomocna, aby tomu, čeho má právo žádati, platnosti zjednal, že však jest povinna, pokud právům chudého platnosti se nezjedná, pečovati o chudého dle tohoto zákona, při čemž ovšem § 15 zachoval obci regresní nárok.
ad 3. Třebas E. ve své první žádosti 4. října 1919 u obce stěžující podané odůvodňovala svou žádost mezi jiným i tím, že její dítky studují, přece z obsahu žádosti té nepochybně jde na jevo, že stěžovatelka žádala výslovně, aby obec jí podporu poskytovala, že podpory té na výživu svou i dítek svých nutně potřebuje.
Námitka, že žalovaný úřad rozhodoval o něčem, co žádáno nebylo a že neuznal o tom, co E. žádala, není tedy odůvodněna. Žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí nerozhoduje o chudinské podpoře dětem, nýbrž jen o chudinské podpoře žadatelce.
Že nejde o podporu 3 studujících dětí, jest patrno již z toho, že žalovaný úřad vyměřil podporu stěžovatelce penízem 50 K měsíčně, tudíž o nepatrný peníz více, než co stěžovatelka dle vlastního udání v »popisu« průměrně každému chudému poskytuje. Jde tedy jen o podporu matky a míjí se tudíž cílem vývody stížnosti, že podpora přiznána dospělým dětem, o nichž nebylo vyšetřeno, že nemohou pracovati.
ad 4. Nehledě k tomu, co již ad 3. uvedeno, není námitka tato odůvodněna, neboť ve spisech jest v příčině té jednak potvrzení řiditelství státního gymnasia v B. z —, výtahy z matrik o stáří dítek, pak svrchu zmíněný popis ze dne 17. ledna 1921. Nelze tudíž říci, že by úřad neměl dostatečného podkladu pro svůj úsudek, že děti ty jsou nezaopatřené a že se musí matka o ně starati.
ad 5. Ze spisů ovšem nevysvítá, že obec zakročila u poručníka neb u poručenského soudu, aby osoby k podporám povinné byly k podporám přidrženy, po případě že bylo u jiných příbuzných o podporu žádáno. Nárok na chudinskou podporu jest však povahy veřejnoprávní, vzchází nastalou nouzí a není závislým na tom, zda obec učiní veškeré kroky, nebo zda od nich, předvídajíc jejich bezvýslednost, upustí. K takovým krokům jest obec kdykoliv oprávněna, ba jest i povinna chudého v nich podporovati (§ 14), tím však se nárok chudého na chudinskou podporu neodkládá na dobu, až obec kroky ty podnikne neb až se rozhodne o jich výsledku.
ad 6. Způsob i výši chudinského opatření určiti jest ovšem dle § 25 zák. dom. a dle § 11 zák. chud. zůstaveno na vůli obce, ale podle § 44 zák. dom. a § 35 zák. chud. přechází toto oprávnění mocí práva dohlédacího na vyšší samosprávné instance, když a pokud obec nesplnila svou povinnost opatřiti chudého.
Z této příčiny byly zemský správní výbor oprávněn, by stěžovatelce jako domovské obci nařídil, nejen že je povinna žádající chudou podporovati, ale aby i sám určil výši podpory.
Další námitka, že nebylo úřadem žalovaným vysloveno, zda se jedná o podporu trvalou neb dočasnou, a že obci bylo znemožněno o otázce této rozhodovati, nemá opory ani v rozhodnutí, ani v zákoně.
Rozhodnutí nestanovilo žádné časové omezení, tím však nebylo nijak dotčeno právo obce, aby — odpadnou-li předpoklady pro další poskytování chudinské podpory — řízení obnovila a objeví-li se při obnově řízení, že není již předpokladů pro to, by zaopatřovaný byl pokládán za chudého neb že z jiného důvodu podpory více není třeba, další výplatu podpory zastavila neb i dle § 15 zák. chůd. náhradu vynaložených peněz požadovala.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1020. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 938-941.