Č. 3388.

Učitelstvo: Nárok na náhradu ušlých služebních příjmů podle druhé věty § 6 zák. č. 470/1919 mají učitelé, kteří byli povoláni ke službě vojenské jako učitelé výpomocní, jen tehdy, když před odchodem do služby vojenské službu učitelskou skutečně nastoupili.
(Nález ze dne 21. března 1924 č. 4572).
Věc: Edvin R. v B. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyplacení civilních požitků po čas vojenské služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem ošr-y v D. z 15. července 1914 byl st-l, složivší dne 9. července 1913 zkoušku dospělosti a konající tou dobou povinnou vojenskou presenční službu, jmenován prozatímním učitelem při obecné škole v M., a vyzván, aby se 1. října 1914 hlásil u mšr-y a správy školy k nastoupení služby.
Následkem vypuknutí války zůstal dále v aktivní službě (až do 17. listopadu 1918, kterým dnem byl jako nadporučík v záloze z aktivní služby propuštěn) a nemohl proto na svoje místo nastoupiti. Dne 27. února 1920 složil zkoušku učitelské způsobilosti; vysvědčení o této zkoušce bylo podle § 7 zák. z 23. července 1919 č. 470 Sb. datováno zpětně na listopad 1916.
Od 1. ledna 1919 konal službu jako substitut, později jako zatímní učitel při různých obecných školách, až byl dekretem zšr-y z 22. listopadu 1921 na základě čl. 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. jmenován definitivním učitelem bez určení služebního místa s právní platností od 1. ledna 1919.
Rozhodnutím zšr-y z 15. října 1920 nebylo povoleno dodatečné vyplácení požitků st-li za dobu od 1. října 1914 do 1. ledna 1919, poněvadž st-l před povoláním k vojenské slubě byl ještě bez místa a nemá proto nárok na doplacení služebních požitků podle § 6 zák. z 23. července 1919 č. 470 Sb.
St-lův rekurs byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost opírá domnělý nárok st-lův na dodatečné vyplacení požitků za dobu od 1. října 1914 jednak o § 6 zák. z 23. července 1919 č. 470 Sb., jednak o předpisy §§ 1, 5 a 6 zák. z 26. května 1891 č. 41 z. z. pro Čechy.
V obojím směru však nelze stížnosti dáti za pravdu.
§ 6 zák. č. 470/19 stanoví, že »učitelům, kteří byli povoláni k vojenské službě jako učitelé výpomocní, bude doba ve službě vojenské ztrávená započítána do služebního postupu podle §§ 15, 16, 17, 37 a 38 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. Ušlé služební příjmy buďtež jim za dobu až do nového ustanovení nahrazeny, a to nehledě na to, zdali jim byla místa reservována nebo byli-li služby zproštěni.«
Nss nezkoumal, zda st-l ustanovený, jak shora uvedeno, učitelem »prozatímním«, byl skutečně ustanoven učitelem »výpomocným« ve smyslu § 6 zák. 470/19 (viz též § 34 čes. zák. o právních svazcích učitelstva ve znění zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z.) a to proto, poněvadž nař. rozhodnutí podle svého znění v zásadě st-le pod předpis § 6 zák. č. 470/19 subsumuje.
Nss však neshledal, že by st-l, předpokládaje, že r. 1914 byl ustanoven učitelem výpomocným, mohl se dovolávati výhody § 6 2. věty zák. č. 470/19 z těchto úvah:
Z textace cit. předpisu, zejména z citace zák. č. 274/19 jest zřejmo, že tu jde především o započtení do služební doby učitelské, tedy do doby, která podle § 2, odst. 1 a 2 zák. č. 274/19 počíná dnem skutečného nastoupení služby. Praví-li dále 2. věta cit. §: »ušlé služební příjmy buďtež za tu dobu nahraženy«, tedy jest dále zřejmo, že může jíti rovněž jen o příjmy za »dobu služebnk resp. za dobu do doby služební započtenou.
Výhody 2. věty § 6 zák. č. 470/19 může tudíž účasten býti jen takový učitel výpomocný, jehož služební doba svého času před službou vojenskou již počala, který tedy před vojenskou službou skutečně službu učitelskou nastoupil.
Že § 6 zák. č. 470/19 nutno vykládati tímto způsobem, plyne zejména též z intence zákonodárce projevené v důvodové zprávě k tomuto zák.; důvodová zpráva totiž praví (tisk č. 1359, 4. odst.), že »min. fin. zastávalo názor, že zákon ... nesmí stanoviti výsady pro učitele, nýbrž že musí býti dbáno toho, aby úprava poměrů učitelů vojínů odpovídala úpravě těchže poměrů státních zaměstnanců a uvádí dále v odst. 5., že výbor vyšel vstříc stanovisku min. fin., ježto se stanovisko to nepříčí intencím školního výboru.«
Když pak dále § 7 zák. ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb. úřednickým čekatelům, kteří, byvše do státní služby přijati, pro vojenskou službu nemohli nastoupiti civilní službu, dává toliko nárok na započtení doby pro postup do vyšších platů, nikoliv však nárok na doplatek požitků, tedy jest zřejmo, že i při výpomocných učitelích nutno předpis § 6 2. věty zák. č. 470/19 vykládati způsobem, jako shora vyloženo. Ostatně jde v § 6 2. věta zák. č. 470/19 zřejmě o předpis zcela výjimečný, který proto již podle všeobecných pravidel interpretačních nutno vykládati striktně.
Dle toho nemůže st-l nárok na doplacení služebních požitků na dobu od 1. října 1914 opírati o tento předpis, poněvadž, třebas již dekretem ošr-y z 15. července 1914 byl do služby školní přijat, službu tu fakticky nenastoupil, a nepočala tedy pro něho vůbec služební doba podle § 2 zák. č. 274/19.
Na tomto stanovisku nemění nic ta okolnost, že st-l následkem válečné služby nastoupiti a služební dobu učitelskou zahájiti nemohl; neboť vzhlelem k tomu, co o výkladu § 6 již shora řečeno, byl by musil zákonodárce, kdyby byl chtěl založiti nárok v § 6 2. věta zák. č. 470/19 uvedeny i pro osoby, které služební dobu učitelskou před službou vojenskou ani ještě nezahájily, takový zcela výjimečný nárok stanoviti výslovně a přesně.
Na tomto stanovisku nemůže také měniti nic předpis § 10 zák. č. 470/19, který dává zák. tomu toliko zpětnou působnost na den 25. července 1914, nemění však nic na významu § 6, jak shora byl vyložen. Nárok na poukaz požitků za dobu od 1. října 1914 nelze však založiti ani na předpisech §§ 1, 5 a 6 zák. z 26. května 1891 č. 41 z. z. čes. jest ovšem pravda, že podle § 1 tohoto zák. jest pokládati »za učitele při školách národních ve smyslu tohoto zák. podučitele a učitele, kteří na základě nabyté způsobilosti učitelské nebo vysvědčení zralosti při veř. školách národních trvale neb prozatímně jsou ustanoveni. Zákon přimyká se ve svých předpisech zřejmě k zák. z 22 června 1878 č. 59 ř. z., platnému pro zaměstnance státní, podle jehož § 1 předpisy jeho platí jen pro takové zaměstnance státní, kteří jsou »pod přísahou ustanoveni, k pensi způsobilí a používají stálých příjmů«, tedy zřejmě jen na zaměstnance, kteří službu už fakticky nastoupili.
Nutno proto podle názoru nss-u i shora uvedený předpis § 1 zák. č. 41/1891 vykládati analogicky s předpisem zák. č. 59/1878, totiž tak, že za ustanovené podle § 1 zák. č. 41/1891 lze pro obor tohoto zák. pokládati jenom takové osoby učitelské, které službu již nastoupily.
Avšak i kdyby toho nebylo, plyne již z 2. odst. § 6 téhož zák. č. 41/91 (»co se týče příjmů spojených s učitelským místem jejich«) a z bodu 3. téhož § (»v případě mobilisace zůstanou osoby učitelské v plném požívání příjmů s jejich místem učitelským spojených a v pensi počítatelných«), že výhody právě uvedeného bodu 3. § 6 zák. č. 41/91 mohou býti účastni jen ti učitelé, kteří, nastoupivše již službu učitelskou, nějaké příjmy učitelské měli.
Za tohoto stavu věci není tedy v tomto případě třeba zkoumati, kterým dnem počíná se služební poměr učitelský, zda již přijetím dekretu (viz též analogii § 7 služ. pragm. úřednické z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. »počátek služebního poměru« a contrario § 9 téhož zák. »počátek služební doby« a nál. tohoto soudu Boh. 1349 adm.) nebo složením slibu po případě přísahy a faktickým nastoupením služby, poněvadž nárok platový st-lem tvrzený, jak shora doloženo, předpokládá skutečné nastoupení služby učitelské před odchodem do služby vojenské.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3388. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 853-855.