Č. 2363.

Veřejní zaměstnanci. — Řízení před nss-em
(Slovensko): 1. Stížnost k nss-u podaná, která nesměřuje proti
jmenování ve vlastním slova smyslu, nýbrž proti tomu, že nebylo šetřeno domnělého nároku stěžovatelova, založeného zákonem č. 210/1920, není nepřípustná podle § 3 lit. f) zák. o ss. — II. Z toho, že zák. čl. I : 1883 požadoval od župních archivářů toliko vzdělání středoškolské, neplyne, že by archivář takový, převzatý do služeb čsl. podle zákona č. 210/1920, musil býti ustanoven za úředníka kategorie A služební pragmatiky.
(Nález ze dne 15. května 1923 č. 8239.) Věc: Josef Th. v Liptovském sv. Mikuláši proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (odb. rada Dr. Karel Ludwig) o jmenování archivářem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 byl výnosem hlavního župana župy Liptovské z 6. května 1902 jmenován župním archivářem podle § 80 zák. čl. XXI : 1886.
Výnosem min. vnitra z 30. prosince 1920 jmenován byl adjunktem v IX. h. tř.
Výnosem min. vnitra z 6. května 1922 přeřazen byl podle § 4 zák. z 15. května 1919 č. 262 Sb. a §§ 3 a 4 vlád. nař. ze 17. července 1919 č. 467 Sb. a vlád. nař. z 1. dubna 1922 č. 112 Sb. mezi pomocné konceptní úředníky politické správy na Slovensku a to v té hodnostní třídě, ve které právě byl.
Od 7. května 1921 měl pak st-1 u ministra s plnou mocí podanou žádost, resp. rozklad proti dekretu min. vnitra z 30. prosince 1920, kterým se cítil zkrácen. Uváděl, že absolvoval gymnasium s maturitou a že složil na státním archivu budapešťském odbornou archivářskou zkoušku, kvalifikaci jeho prý uznává i min. nař. z 1. února 1914 č. 34 ř. z., které archiváře zařazuje do skupiny A — a prosil, aby min. s plnou mocí podal min. vnitra návrh, aby st-1 byl jmenován resp. zařazen do statu konceptního s titulem archiváře, a aby byl zařazen do té hodnostní třídy, která odpovídá jeho 19 leté služební době.
Nař. rozhodnutím nebylo žádosti této vyhověno z toho důvodu, že pro archiváře jest předepsána vysokoškolská kvalifikace.
Rozhoduje o stížnosti pro nezákonnost podané, musil se nss v první řadě zabývati námitkou žal. úřadem v odvodním spise vznesenou, že jmenování, jehož se st-1 domáhá, jest výkonem všeobecného práva jmenovacího a že jest tudíž stížnost v tomto směru ve smyslu § 3 lit. f) zák. o ss z kompetence nss-u vyloučena.
Nss však již ve svém nálezu Boh. 1652 projevil právní názor, že neobrací-li se stížnost proti jmenování ve vlastním slova smyslu, nýbrž proti tomu, že nebylo šetřeno domnělého st-lova nároku, založeného zákonem z 22. března 1920 č. 210 Sb., nelze stížnost odmítnouti jako nepřípustnou podle § 3 lit. f) zák. o ss. Také v daném případě domáhá se stížnost v podstatě toho, aby st-1 na základě domnělého nároku provedením zákona z 22. března 1920 č. 210 Sb. převzat byl do služeb republiky čsl. nikoliv jako aktuár (pomocný konceptní úředník politické správy), nýbrž jako archivář. Jde tedy v podstatě o tvrzený domnělý nárok st-lův na převzetí jeho do služeb republiky čsl. v dřívější vlastnosti jako archivář, a soudu bylo tudíž zabývati se sporem jemu předloženým, nemohl však uznati stížnost důvodnou.
St-1 namítá především, že se ve smyslu zák. čl. I.: 1883 u župních hlavních archivářův a podarchivářů požaduje absolvování 8 gymnasijních tříd a složení archivářské zkoušky a spatřuje nezákonnost v tom, že ačkoliv těmto zákonným náležitostem vyhovuje, přece archivářem jmenován nebyl. St-1 však přehlíží ustanovení § 4 a § 5, odst. 4 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb., podle něhož pro úředníky župních úřadů po sestátnění župní správy neplatí již bývalé předpisy uherské, nýbrž předpisy v ostatních částech republiky čsl. platné, zejména pak předpis služební pragmatiky (zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.) a ostatní normy ji doplňující a pozměňující. Pro úředníky archivářské v resortu min. vnitra jest pak předepsáno úplné středoškolské a vysokoškolské vzdělání, jak vyplývá již z toho, že úředníci tito podle min. nařízení ze dne 1. února 1914 č. 34 ř. z. jsou zařazeni do skupiny A (§ 52 služ. pragm.). Takového vzdělání však st-1 vůbec neprokázal. Již tedy z tohoto důvodu nemohlo stížnosti býti dáno za pravdu, aniž se nss musil zabývati ještě dalšími úvahami o tom, zda také ostatní ustanovení zákona 210/1920 nárok st-lem tvrzený vylučují čili nic.
Jeví se tudíž stížnost bezdůvodnou a bylo ji jako takovou zamítnouti.

Citace:

č. 2363. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 56-58.