NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 527.

Jednání vězňovo, jímž umožněn byl spoluvězni útěk z vazby, spadá, splněny-li ostatní podmínky, pod skutkovou podstatu zločinu dle § 217 tr. zák. i tehdy, jednal-li pachatel též v zájmu vlastním.
(Rozh. ze dne 1. září 1921, Kr II 420/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku expositury krajského soudu novojičínského v Mor. Ostravě ze dne 15. dubna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 217 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř. uplatňuje stížnost (poukazujíc k rozhodnutí Vídeňského Nejvyššího soudního dvoru č. 3861), že zločinu dopustí se vězeň, ať už sám také uteče čili nic, jedině tenkráte, když jednání, kterým umožní útěk spoluvězni, jest pro jeho vlastní uniknutí z vazby úplně bezvýznamným a jedině jeho druhu jest na prospěch; dohodnou-li se však spoluvězňové na společném útěku, učiní společně přípravy, k tomu potřebné, jež jsou ku prospěchu všem dohromady a každému z nich zvláště, pak dlužno prý na ně pohlížeti jako na jednu osobu a společné jich jednání není než disciplinárním pokleskem, stejně jako jest při útěku jednoho vězně; neboť úmyslem každého jest prý především osvoboditi sebe, nikoliv druhé, a ta okolnost, že vlastní osvobození umožnilo současně osvobození druhých, nemůže prý z jednání, trestně právně nezávadného, učiniti delikt, podléhající normám práva trestního. Stížnost jest na omylu. Jak vyslovil zrušovací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 19. června 1920 č. j. Kr II 144/20, č. 217 sb., jest ovšem použití předpisu § 217 tr. zák. vyloučeno při zločinci, jenž pro svou osobu podnikne útěk z vazby, poněvadž již dikce § 217 tr. zák. předpokládá různost osob pachatele a zločince, jehož útěku bylo nadržováno; táž závada ovšem vylučuje jiné než disciplinární potrestání účastníka společného útěku, pokud směřuje jen ku vlastnímu sproštění, nebrání však podřadění pod § 217 tr. zák. po stránce druhé, pokud totiž činnost účastníka, sloužíc vlastnímu jeho útěku, usnadňuje zároveň útěk spoluvězňů; vždyť opačné, stížností hájené stanovisko nepostihlo by pro výkon spravedlnosti daleko nebezpečnější povahu spolčení se více osob, uvězněných pod tíhou podezření ze zločinů, by zmařen byl průběh a účel trestního řízení, oproti činnosti, obmezené pouze na vlastní útěk jednotlivcův, která i z legislativního stanoviska odůvodňuje různé nakládání s dotyčnými pachateli. Správně ve svých úvahách praví rozsudek, že trestná pomoc předpokládá sice bezprávný čin, nikoliv však čin v konkretním případě pro hlavního pachatele trestný. Poukazuje-li stížnost k tomu, že při takovém výkladu zákona při společném útěku dvou vězňů, z nichž byl jeden pro zločin, druhý pro přestupek uvězněn, onen se dopustí přestupku § 307 tr. zák., tento zločinu § 217 tr. zák., přehlíží, že různé posouzení obou činů podmíněno a ospravedlněno jest růzností právní povahy toho, komu bylo nadržováno, růzností zlého úmyslu, z kterého nadržování se zrodilo, a růzností stupně, jakým právní pořádek jest ohrožen a rušen, když bylo nadržováno zločinci a když bylo nadržováno osobě, která se dopustila přečinu neb přestupku. Správně proto nalézací soud podřídil zjištěný skutkový děj — že útěk čtyř obžalovaných se stal po předchozí domluvě, že všichni se účastnili činně příprav (vylámání mříží a spojování přikrývek), že si navzájem pomohli k uniknutí a že nepracoval každý jen pro sebe, — any i ostatní známky zločinu (lesť a násilí, zatčení pro zločin a znalost toho) jsou nepopřeny a jasny, trestnému ustanovení § 217 tr. zák.

Citace:

č. 527. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 328-329.