NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9705.

Horní právo: I. * Vnucený správce práv kutacích jest oprávněn bráti v odpor přepsání kutišť podle §§ 38 a 39 o. hor. z., jde-li o převod kutišť po zavedení vnucené správy. — II. * Zkoumaje oznámení převodu práv kutacích jest báňský úřad oprávněn a povinen zkoumati prejudicielně i právní existenci převodního titulu. — III. * K základnímu jmění (Hauptstamm) těžařstva ve smyslu § 155 odst. 2 o. hor. zák. náleží toliko majetek nemovitý k dosažení účelu těžařstva nevyhnutelně potřebný. — IV. Výhradně kutiště nemá povahu věci hmotné; je pouhým oprávněním, věcí nehmotnou. — V. Výhradně právo kutací je předmětem právního obchodu a může býti převedeno, a to v zásadě podle předpisů práva občanského.
(Nález ze dne 24. února 1932 č. 1419.) Věc: Robert T. ve V. a Spořitelní a záložní ústav v M. proti báňskému hejtmanství v Praze a proti ministerstvu veřejných prací o schválení usnesení schůze těžařů a přepsání výhradních kutišt.
Výrok: Rozhodnutí báňského hejtmanství z 2. dubna 1929 jakož i rozhodnutí min. prací z 19. listopadu 1929 se zrušují pro nezákonnost. Stížnost do rozhodnutí báňského hejtmanství z 21. května 1929 se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dne 3. května 1928 došlo k revírnímu báňskému úřadu v Plzni společné podání těžařstva Allerheiligen Blei- und Zinkbergbau- Gewerkschaft ve V., Roberta Trimmela ve V. a družstva Spar- und Vorschusskassa v M. v Rakousku, v němž jednak Robert T. a družstvo Spar- und Vorschusskassa v M. žádali, aby jim bylo uděleno společné kutací právo pro celý obvod revírního báňského úřadu v Plzni, jednak všichni podepsaní oznámili, že těžařstvo postoupilo smluvně oběma posléze jmenovaným, a to každému z polovice, 65 výhradných kutišt, zapsaných dosud v kutací knize jmenovaného úřadu na jméno tohoto těžařstva, a posléze všichni žádali, aby tento převod byl povolen, aby postoupená výhradná kutiště byla na kutací právo současně požadované přenesena a toto přenesení aby bylo v kutací knize zapsáno.
Podání toto vyřídil revírní báňský úřad dvěma výměry: nejdříve výměrem z 11. června 1928 zamítl žádost o přepsání výhradných kutišt těžařstva na oba st-le, a to jednak proto, že ředitel těžařstva Felix H., jenž podání ono jménem těžařstva podepsal, není podle své plné moci vůbec oprávněn prodati výhradná kutiště těžařstva, jednak z toho důvodu, že některá z těchto výhradných kutišt jsou v listině o založení těžařstva uvedena jako díl základního majetku, takže pro ně platí ustanovení § 155 hor. zák. — Teprve dalším výměrem z 22. června 1928 udělil pak revírní báňský úřad oběma st-lům společně žádané kutací povolení.
Proti výměru z 11. června 1928 podali st-lé dne 16. července 1928 odvolání, v němž namítali, že ředitel těžařstva byl podle § 146 bodu 5 hor. zák. i podle své plné moci oprávněn výhradná kutiště zciziti, i kdyby byla skutečně bývala částí základního jmění, neboť § 155 hor. zák. se vztahuje jen na případ zcizení celého kmenového jmění, a že ředitel na doklad souhlasu všech těžařů s převodem předložil písemná jejich prohlášení. Mimo to st-lé podáním z 27. července 1928 poukázali na předložená prohlášení všech těžařů a žádali, aby nyní bylo žádosti jejich ze 3. května 1928 o přepsání výhradných kutišt vyhověno.
Dříve než došlo k vyřízení těchto dvou podání, byla dne 28. července 1928 konána schůze těžařů těžařstva »Allerheiligen«, již na žádost několika těžařů svolal revírní báňský úřad jménem báňského hejtmanství v Praze a k níž pozval mimo všechny těžaře také Hugona L., a to patrně proto, že usnesením krajského soudu v Plzni z 23. dubna 1928 byla k vydobytí pohledávky Spořitelny města St. v obnosu 450000 Kč povolena exekuce vnucenou správou dolových měr těžařstva Allerheiligen, dále usnesením okresního soudu ve St. z téhož dne pro touž pohledávku exekuce vnucenou správou nemovitostí, zapsaných pro toto těžařstvo v pozemkové knize, a konečně usnesením okresního soudu ve St. ze 16. května 1928 opět pro touž pohledávku exekuce vnucenou správou kutacího povolení a 65 výhradných kutišť, náležejících témuž těžařstvu, a ve všech případech byl Hugo L. ustanoven vnuceným správcem.
Při schůzi těžařů, konané dne 28. července 1928, na níž bylo ze 100 kuxů zastoupeno 93 98/100 kuxů, bylo mimo jiné učiněno toto prohlášení: Ředitelem těžařstva Felixem H. dne 4. května 1928 provedená cese těžařských výhradných kutišť na generála Roberta T. a Spořitelnu v M. k úhradě jejich pohledávek — kterážto cese byla tehdy oznámena revírnímu báňskému úřadu v Plzni za účelem přepsání — schvaluje se tímto s platností ode dne cese. K tomu poznamenal vnucený správce, že jménem vymáhajících věřitelů proti tomuto usnesení co nejostřeji protestuje z těchto důvodů: »Dne 14. dubna 1928 uprchl ředitel těžařstva ze svého působiště, těžařstvo zůstalo bez vedení ba i bez interesu se strany těžařů ve stavu kridy s dluhy v obnosu 10 milionů Kč. Ani ředitel, ani těžaři nebyli oprávněni cenné součásti hroutícího se podniku postupovati k dobru jednotlivých věřitelů. Podle rozhodnutí revírního báňského úřadu v Plzni byla cese ze 4. května 1928, resp. požadované přepsání odepřeno, usnesením okresního soudu ve St. byla pak sporná výhradná kutiště dvěma věřitelům pravoplatně zabavena a odevzdána do vnucené správy Hugonu L. Vnucený správce považuje proto tato výhradná kutiště nadále za svěřené jemu vlastnictví těžařstva.« K tomu odpověděli těžaři, že ředitel těžařstva provedl cesi v jednomyslné dohodě s nimi již v době, kdy tato výhradná kutiště nebyla ani zabavena, ani dána do vnucené správy.
Báňské hejtmanství, jemuž protokol o této schůzi byl předložen, výměrem ze 7. září 1928 usnesení, učiněné většinou těžařů o postoupení výhradných kutišť podle § 155 hor. zák. schválilo, načež revírní báňský úřad v Plzni výměrem z 12. září 1928, jímž zmíněný výměr báňského hejtmanství stranám intimoval — nařídil přepsání postoupených výhradných kutišť na oba st-le na jejich společné kutací povolení z 22. června 1928, jakož i poznamenání tohoto převodu v kutací knize.
Proti oběma posléze uvedeným výměrům podal Hugo L. odvolání, a to jako vnucený konkursní správce všeho majetku těžařstva, neboť na jmění tohoto těžařstva byl zatím usnesením krajského soudu v Plzni z 19. září 1928 uvalen konkurs. Odvolání z výměru revírního báňského úřadu z 12. září 1928 báňské hejtmanství rozhodnutím z 2. dubna 1929 (I. nař. rozhodnutí) vyhovělo a výměr ten zrušilo jednak proto, že společná žádost těžařstva a st-lů ze 3. května 1928 byla již zamítnuta a výměr báňského hejtmanství ze 7. září 1928, jímž usnesení schůze těžařů bylo schváleno, nebyl dosud v moci práva. Proč v tomto rozhodnutí žal. úřad zaujal stanovisko odchylné od onoho, z něhož vycházel ve výměru ze 7. září 1928, ze spisů jasno není; patrně v dřívějším stadiu přehlédl, že sporná výhradná kutiště byla již v rozhodné době ve vnucené správě a považoval tuto okolnost za rozhodnou.
Na to dne 12. dubna 1929 požádal Hugo L. jako konkursní správce těžařstva, aby báňské hejtmanství povolilo mu obnovu řízení ohledně výměru ze 7. září 1928, aby výměr ten zrušilo a odepřelo uděliti souhlas s usnesením těžařské schůze z 28. července 1928 v podstatě z toho důvodu, že tu šlo o zašantročení jmění předluženého těžařstva, na něž zakrátko byl uvalen konkurs, kteréžto okolnosti v době schválení nebyly známy, resp. nemohly býti dostatečně prokázány. V dodatku k tomuto podání prohlásil pak ještě, že bude-li jeho žádosti za obnovu řízení vyhověno, vezme svoje odvolání z výměru ze 7. září 1928 zpět.
Teprve nyní, a to rozhodnutím z 21. května 1929 (II. nař. rozhodnutím), vyřídilo báňské hejtmanství odvolání, podané dnešními st-li dne 16. července 1928 proti výměru revírního báňského úřadu z 11. června 1928 a zamítlo je jednak z důvodů v něm obsažených, jednak z těchto důvodů dalších: a) Podle své plné moci byl ředitel těžařstva Felix H. oprávněn pouze: »kutisk a propůjček nabývati a jich se opět vzdáti .. .., zkrátka vše předsevzíti a opatřiti, co v zájmu těžařstva nutným a účelným sezná«. Směl se tedy kutisk jen vzdáti a nikoli je také zciziti, směl se také vzdáti jen takových kutisk, jichž sám nabyl a mohl tak učiniti také jen tenkráte, jevilo-li se takové vzdání pro těžařstvo nutným a účelným, kterýžto předpoklad v daném případě splněn nebyl, ježto podmínkou dalšího zdárného hospodaření těžařstva bylo, aby postoupená výhradná kutiska, související bezprostředně s propůjčenými měrami těžařstva, zůstala s tímto důlním majetkem spojena, b) Postoupená výhradná kutiska tvořila součást kmenového jmění těžařstva, a to jak formálně, neboť jsou z větší části zapsána v těžařské listině, tak i věcně, ježto souvisejí bezprostředně s propůjčenými měrami. Nestačilo tedy ke zcizení jich ani prohlášení ředitele těžařstva, ani prohlášení všech těžařů, nýbrž bylo podle § 149 a násl. hor. zák. třeba usnesení těžařské schůze a schválení báňského hejtmanství, c) Z důvodů shora uvedených vyžaduje veřejný zájem, aby ona výhradná kutiska zůstala spojena s důlním majetkem těžařstva.
Když mezitím st-lé podáním z 20. dubna 1929 vyjádřili se k žádosti Hugona L. z 11. dubna 1929 za obnovu řízení, báňské hejtmanství výměrem ze 4. června 1929 této žádosti vyhovělo a zrušilo svůj výnos ze 7. září 1928 s výslovným podotčením, že nyní odkládá své rozhodnutí o schválení usnesení těžařské schůze z 28. července 1928 do té doby, až bude rozhodnut spor st-lů s konkursním správcem ohledně cese kutisk těžařskou schůzí vyslovené.
Po vydání tohoto výměru zjistil zástupce báňského hejtmanství z moci úřední jednak u okresního soudu ve St., jednak ze spisů revírního báňského úřadu v Plzni, že sporná výhradní kutiště byla již usneseními okresního soudu ve St. z 12. května 1928, ze 16. května 1928 a z 31. května 1928 zabavena pro pohledávku Jana Al. H. a Karla B. ve St. a Spořitelny města St. a že byla na ně uvalena vnucená správa. Následkem tohoto zjištění vydalo pak báňské hejtmanství nový výměr z 3. srpna 1929, jímž pozměnilo a doplnilo svůj výměr ze 4. června 1929 v ten smysl, že nyní vyhovělo plně žádosti Hugona L. z 11. dubna 1929 na obnovu řízení i na odepření schválení usnesení schůze těžařů z 28. července 1928 v bodě 2., týkajícím se zcizení výhradných kutisk.
Odvolání, jež z obou posléze uvedených výměrů báňského hejtmanství (ze 4. června 1929 a ze 3. srpna 1929) podali st-lé, zamítlo žal. min. rozhodnutím z 19. listopadu 1929 (III. nař. rozhodnutí).
O stížnostech, jež do všech shora uvedených nař. rozhodnutí podali st-lé, uvažoval nss takto:
Dříve než bylo lze vejíti na jednotlivé námitky podaných stížností, bylo třeba objasniti některé zásadní otázky právní. V daném případě šlo o převod výhradných kutišť z vlastnictví dosavadního majitele, jímž bylo těžařstvo Allerheiligen, tedy osoba právnická, do společného vlastnictví obou st-lů. Tu dlužno předem poukázati na to, že výhradně kutiště nemá vůbec povahu věci hmotné, zejména nemá povahu věci nemovité (§ 109 hor. zák. a contr.), nýbrž je pouhým oprávněním (věci nehmotnou §§ 291, 292, 298 o. z. o.). O tom, jak lze takovéto oprávnění převáděti, nemá horní zákon zvláštních předpisů, ale již z ustanovení §§ 38 a 39 je patrno, že podobně jako právo kutací je i výhradně právo kutací předmětem právního obchodu a že může tedy býti převedeno, a to v zásadě podle předpisů práva soukromého, tedy zejména všeob. zákona občanského (§ 2 zák. hor.). Horní zákon stanoví v § 38 jen tolik, že převod výhradného práva kutacího na jiného podnikatele jest oznámiti báňskému úřadu, k čemuž se v § 39 dodává, že o všech udělených povoleních kutacích, ohláškách výhradných kutišť a potvrzeních o tom daných, jakož i o všech převodech takovýchto oprávnění vede báňský úřad zvláštní knihy kutací. Z předpisů těch nedá se dovoditi, že by podmínkou platnosti převodu takovýchto oprávnění bylo buďsi oznámení jeho báňskému úřadu nebo i vzetí takovéto ohlášky úřadem na vědomí nebo dokonce i zápis převodu do kutací knihy. Mluvě o ohlášení »převodu« a o zápisu »převodu«, vychází zákon naopak z předpokladu, že ohlašuje a zapisuje se převod již platně uskutečněný. Ohláška převodu, jeho úřední vzetí na vědomí a zápis do knihy kutací mají tedy především význam evidenční. Přes to však nelze říci, že úkony, jež má báňský úřad provésti o ohlášeném převodu výhradných kutišť, jsou pouhými interními opatřeními, jež se práv zúčastněných stran nedotýkají. Právě tak jako při originárním nabytí oprávnění výhradného kutiště jest ohlášení jeho u báňského úřadu podle § 22 hor. zák. zapotřebí, aby nabyvatel od úřadu dostal potvrzení, že výhradně kutiště řádně ohlásil a že tedy úřad vzal tuto ohlášku na vědomí, z čehož nutně plyne, že ohlašovatel má právní nárok na to, aby mu úřad vydal potvrzení, že jeho řádné ohlášení vzal na vědomí (což ostatně plyne i z ustanovení § 24 hor. zák.), jest také pro nabyvatele derivativního nezbytným předpokladem pro možnost nerušeného výkonu tohoto oprávnění, aby se mu dostalo potvrzení o tom, že úřadu nabytí výhradného kutiště řádně ohlásil a že je úřad ten vzal na vědomí (na př. přihlášení u majitele pozemku podle § 26 hor. zák., při vystupování proti pouhým kutéřům nebo mladším výhradným kutéřům a pod.), a dlužno proto takovémuto nabyvateli rovněž přiznati právní nárok na to, aby mu úřad takovéto potvrzení vydal.
Ohlášku o převodu výhradného kutiště není ovšem báňský úřad povinen za všech okolností vzíti na vědomí. Podle § 38 hor. zák. jest mu ohlásiti převod oprávnění výhradného kutiště, tedy převod platně provedený s dosavadního majitele tohoto oprávnění na osobu jinou, a podle § 236 hor. zák. je neoprávněný provoz hor trestný, následkem čehož jest beztrestným jen takový provoz hor, jejž provozuje osoba, která dotčeného horního oprávnění nabyla platně buď způsobem originárním nebo derivativním. Vzhledem k těmto předpisům je báňský úřad povinen zkoumati jak legitimaci osoby, jež mu oznámení o převodu učinila, tak i platnost oznámeného převodu. U převodů provedených na základě smlouvy, při níž zcizovatelem je osoba právnická, bude pak úřad v prvé řadě zkoumati, zda fysická osoba, jež smlouvu tu uzavřela, byla oprávněna toto právní jednání jménem právnické osoby platně předsevzíti. Otázku tuto, již sluší zkoumati na základě předpisů práva soukromého, nebude ovšem úřad báňský řešiti autoritativně, nýbrž pouze prejudiciálně. Zkoumaje s tohoto hlediska nař. rozhodnutí, musil se nss v prvé řadě zabývati oním z nich, jež bylo shora označeno jako II. nař. rozhodnutí, neboť kdyby v tomto směru dal st-lům za pravdu a uznal, že sporná výhradná kutiště byla platně zcizena již dne 3. května 1928 prodejem, provedeným ředitelem Felixem H., a že tedy již na základě tohoto aktu zcizovacího byl revírní báňský úřad povinen ohlášení převodu oněch kutišť vzíti na vědomí, pozbyla by tím obě ostatní nař. rozhodnutí významu.
Jak bylo shora uvedeno, potvrdilo báňské hejtmanství tímto (II.) rozhodnutím zamítavý výměr prvé stolice ze tří samostatných důvodů: a) že ředitel Felix H. nebyl podle své plné moci vůbec oprávněn výhradná kutiště těžařstva zcizovati, b) že tím méně směl zciziti ona kutiště, o něž v daném případě šlo, ježto kutiště ta tvořila součást kmenového jmění těžařstva, c) ježto veřejný zájem vyžaduje, aby ona výhradná kutiště zůstala spojena s důlním majetkem těžařstva.
Tento poslední důvod by ovšem nemohl nař. rozhodnutí ospravedlniti. Báňský úřad, jemuž dojde oznámení o převodu výhradných kutišť, je oprávněn — vedle formálních náležitostí došlé ohlášky — zkoumati jen, zda postoupení stalo se platně, tedy v daném případě, zda smlouva o postoupení výhradných kutišť byla platně uzavřena. Není však předpisu, jenž by vlastníka výhradného kutiště omezoval ve volném nakládání s tímto majetkovým objektem v tom případě, žádá-li veřejný zájem, aby toto výhradně kutiště zůstalo spojeno s jeho ostatním důlním majetkem; nic takového nedá se vyvoditi zejména ani z § 220 hor. zák. Proto — i kdyby snad veřejný zájem skutečně vyžadoval, aby zcizená výhradná kutiště zůstala spojena s ostatním důlním majetkem těžařstva, — nestává se tím platnost dotčené zcizovací smlouvy pochybnou. Byla-li tu však platná zcizovací smlouva — což ovšem bude ještě dále zkoumáno — pak nesměl úřad odpírati její vzetí na vědomí ani tenkráte, byl-li snad ohlášeným převodem veřejný zájem nějak dotčen. Bylo tedy zkoumati, zda nař. rozhodnutí je dostatečně opřeno o některý z obou důvodů předchozích (ad a neb ad b).
Jde tu nejprve o otázku, zda ředitel Felix H. byl dne 3. května 1928 oprávněn jménem těžařstva uzavříti platnou smlouvu o zcizení sporných výhradných kutišť. Na tuto otázku nedává horní zákon přímé odpovědi, zejména ji nelze hledati v ustanovení § 146 bodu 5, jak mylně má za to stížnost, neboť v cit. § se ustanovuje pouze, co má plná moc ředitele obsahovati, t. j. o čem má míti ustanovení, neurčuje se tu však, jak má rozsah této plné moci býti upraven, kteroužto úpravu ponechává zákon těžařstvu samému.
Podle § 143 hor. zák. platí pro všechna těžařstva zpravidla předpisy obsažené v §§ 144—156 tohoto zák., odchylky nutno ohlásiti báňskému úřadu, což děje se ve formě stanov, jak plyne z ustanovení § 154 odst. 3 hor. zák. V daném případě těžařstvo takovéto odchylné stanovy neohlásilo, pročež dlužno za to míti, že i pro toto těžařstvo platí v plném rozsahu předpisy §§ 144—156 hor. zák. Podle těchto předpisů jsou orgány těžařstva jednak ředitelství (skládající se z několika členů nebo z jediného ředitele, § 144), jednak valné shromáždění těžařů, čili t. zv. sjezd těžařů (§ 149). Jak jsou mezi tyto těžařské orgány funkce rozvrženy, zejména který z obou orgánů je oprávněn uzavírati jménem těžařstva platná právní jednání, zákon sám podrobně nestanoví. Rozvrh funkcí má se státi služební smlouvou s ředitelstvem, resp. s ředitelem ujednanou, a v této smlouvě má býti plná moc ředitelstva (ředitele) vymezena. Z toho plyne, že ředitel je oprávněn jménem těžařstva uzavírati jen ona právní jednání, jimiž jest podle své plné moci pověřen, kdežto ve všech jiných případech jest k platnému projevu vůle těžařstva zapotřebí usnesení schůze těžařů. Tato zásadní volnost těžařstva, upraviti působnost svého ředitele služební smlouvou, je však v zákoně samém do jisté míry omezena, neboť některá právní jednání vyhražena jsou podle výslovného předpisu zákona schůzi těžařů (sr. §§ 151, 154, 155 a 157 hor. zák), z čehož plyne, že v těchto případech nemůže ředitel jménem těžařstva jednati ani kdyby služební smlouvou byl tím pověřen. K tomu dlužno ještě poznamenati, že projev vůle těžařstva děje se podle zákona usnesením těžařského sjezdu a že jiná forma projevu vůle těžařstva, na př. prohlášení těžařů mimo těžařský sjezd, není zákonu vůbec známa a nemělo by proto takovéto neformální prohlášení těžařů právního významu.
V daném případě žal. úřad popřel, že ředitel Felix H. byl podle své plné moci oprávněn výhradná kutiště těžařstva zciziti, zejména neshledal dostatečný podklad pro toto oprávnění ani v onom ustanovení jeho plné moci, podle něhož byl oprávněn »kutisk a propůjček nabývati a jich se opět vzdáti... ., zkrátka vše předsevzíti a opatřiti, co v zájmu těžařstva nutným a účelným uzná«. Po názoru úřadu opravňovalo toto ustanovení ředitele jen k disposici s oněmi kutisky, jichž sám pro těžařstvo nabyl, tu pak jen ke vzdání se jich a nikoli také k jejich zcizení, a i pak ještě jen za předpokladu, že toto vzdání bylo v zájmu těžařstva objektivně nutným a účelným. Stěžovatelé naproti tomu — nepopírajíce správnost znění shora cit. ustanovení plné moci ředitele Felixe H. a nenamítajíce, že by snad z jiných částí této plné moci bylo lze sporné oprávnění jeho dovoditi — vytýkají, že úřad shora cit. ustanovení plné moci nesprávně vykládá. V tom směru odvolávají se na vývody, přednesené v instančním prostředku opravném, k nimž dodávají, že podle znění plné moci není rozhodno, zda zcizení sporných kutišť bylo objektivně nutným a prospěšným, nýbrž že stačilo, uznal-li je ředitel za takové, a poukazují nad to k tomu, že předpoklady, z nichž žal. úřad dovozuje, že zde takovéto nutnosti a účelnosti nebylo, nemají ve spisech opory a nejsou také věcně správné. Vývody instančního opravného prostředku, na něž se tu st-lé odvolávají, nemohl se nss zabývati, neboť v prostém poukazu na obsah instančního odvolání, jehož opis stěžovatelé ke své stížnosti nepřiložili, nelze spatřovati dostatečně formulovaný stižní bod, jak předpisuje § 18 zák. o ss. Stížnosti je naproti tomu potud dáti za pravdu, že podle shora cit. ustanovení plné moci není k platnosti úkonu, jejž ředitel v rámci tohoto oprávnění smí platně předsevzíti, třeba, aby úkon ten byl pro těžařstvo objektivně nutným a účelným. Přes to však nss nemohl uznati, že by výklad, jejž žal. úřad dal tomuto ustanovení plné moci, byl aspoň ve svém výsledku nesprávný. V ustanovení tom se výslovně praví, že ředitel je oprávněn kutisk a oprávnění nabývati a jich se opět vzdáti. Již podle slovného znění nedá se pod toto ustanovení subsumovati také zcizení výhradných kutišť. Vzdáním se kutišť upravuje se pouze poměr mezi podnikatelem a báňským úřadem, kdežto zcizením přechází kutiště s dosavadního podnikatele na osobu jinou. Že však nelze tu použíti ani argumentace a maiori ad minus a že jde vskutku o právní jednání povahou svou odlišné, vyplývá také z předpisu § 146 hor. zák., jenž o právu ředitele zcizovati majetkové objekty těžařstva mluví v době 4., kdežto o vzdání se horních oprávnění má samostatný předpis v bodě 5. Uváží-li se pak nad to, že žal. úřad uznal postoupená výhradná kutiště za nezbytné součásti důlního majetku těžařstva — a to právem, kdyžtě podle nepopřeného zjištění sousedí téměř všechna bezprostředně s ostatním důlním majetkem těžařstva a tvoří tedy nezbytnou reservu pro dobu, až propůjčené míry budou vyrubány — a že tedy jistě šlo o důležitou záležitost provozní, jež podle § 151 hor. zák. je vyhražena ex lege usnášení sjezdu těžařů a nemůže proto ani služební smlouvou býti přenesena na ředitele, pak dlužno dospěti k závěru, že žal. úřad právem neshledal v cit. ustanovení plné moci dostatečný podklad pro zmocnění ředitele těžařstva, aby mohl sám sporná výhradná kutiště zciziti.
Stačil tedy již tento důvod k zamítnutí odvolání st-lů a netřeba se proto zabývati ještě otázkou, zda platnosti zcizení těchto výhradných kutišť stál v cestě také ještě důvod, že kutiště ta, resp. jejich část, tvoří součást kmenového jmění těžařstva. Bylo proto stížnost, podanou do II. nař. rozhodnutí, zamítnouti pro bezdůvodnost.
Rozhodnutím z 2. dubna 1929 (I. nař. rozhodnutím) žal. úřad — jak shora již uvedeno — zrušil k odvolání Hugona L. jako vnuceného a konkursního správce výměr revírního báňského úřadu z 12. září 1928, jímž úřad tento na základě usnesení sjezdu těžařů z 28. července 1928 a schvalovacího výměru báňského hejtmanství ze 7. září 1928 nařídil přepsání sporných výhradných kutišť s těžařstva na oba dnešní st-le, jakož i poznamenání tohoto převodu v kutací knize. Jako důvod pro toto zrušení uvedl žal. úřad, že jeho výměr ze 7. září 1928 v době vydání napadnutého výměru nebyl ještě v moci práva.
Obsah stížnosti do rozhodnutí toho podané lze shrnouti v tyto námitky: 1. Hugo L. nebyl k odvolání z výměru revírního báňského úřadu z 12. září 1928 vůbec legitimován, poněvadž konkurs na jmění těžařstva byl vyhlášen teprve dne 19. září 1928; 2. žal. úřad neměl o tomto rekursu rozhodovati dříve, dokud nebylo ministerstvem vyřízeno odvolání Hugona L. proti jeho schvalovacímu výměru ze 7. září 1928; 3. revírní báňský úřad nebyl povinen vyčkávati pravoplatnosti tohoto schvalovacího výměru, neboť a) k přepsání výhradných kutišť nebylo vůbec třeba usnesení těžařů; k převodu oněch výhradných kutišť stačil prodej provedený ředitelem, tím spíše pak, když bylo dodatečně předloženo prohlášení všech těžařů, že s tímto prodejem souhlasí, b) avšak i kdyby bylo bývalo třeba tohoto usnesení, pak nebylo třeba k jeho platnosti schválení báňského hejtmanství, neboť nešlo o věc nemovitou (§ 109 hor. zák.), k jejímuž zcizení ostatně stačí podle § 154 hor. zák. 3/4nová většina bez úředního schválení. Tohoto schválení je podle § 155 odst. 2 hor. zák. třeba jen tenkráte, má-li se zciziti hlavní základ (Hauptstamm) majetku těžařstva v celku; opačný výklad by odporoval předpisu § 154 odst. 3 hor. zák. Mimo to nelze »hlavní základ« (Hauptstamm) směšovati se »základním kapitálem« (Stammkapital), neboť k základnímu kapitálu mohou náležeti vedle dolových měr i výhradná kutiště, stroje, pozemky atd., kdežto hlavním základem podle § 155 hor. zák. dlužno rozuměti jen dolové míry, c) schvalovací výměr báňského hejtmanství vešel vydáním jeho v moc práva, neboť výměr ten nebyl opatřen právním poučením a nebylo tu také osoby, jež byla legitimována jej bráti odvoláním v odpor; těžařstvo tak učiniti nemohlo, ježto jeho stanovisku bylo vyhověno, přehlasované menšiny tu nebylo a Hugo L. nebyl v tu dobu ještě konkursním komisařem a jako prostému zástupci věřitelů mu odvolací právo příslušeti nemohlo; 4. nař. rozhodnutí je tak nesprávné, že je z toho patrno, že nebylo usneseno plenem báňského hejtmanství.
O těchto stižných bodech uvažoval nss takto:
Námitka ad 4 uvedená je bezdůvodná již proto, že v § 14 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z. není nařízeno, že báňská hejtmanství mají rozhodovati v plenu, nýbrž jen, že tak mají činiti na základě usnesení kollegiálního, to pak se podle spisů v daném případě také stalo.
Ad 1. Odvolání z výměru revírního báňského úřadu z 12. září 1928 podal Hugo L. nejen ve své funkci správce konkursního, nýbrž i správce vnuceného, kterážto jeho funkce vztahovala se podle usnesení okresního soudu ve St. ze 16. května 1928 a z 31. května 1928 také na všechna sporná výhradná kutiště. I kdyby snad tedy bylo lze bráti v pochybnost jeho legitimaci k tomuto odvolání, pokud je podal ve funkci konkursního správce, dosazeného až po vydání napadnutého výměru, jistě mu ji nelze upírati tam, kde vystupoval na ochranu výhradných kutišť, jež v době vydání tohoto výměru byla již v jeho vnucené správě (sr. §§ 331, 334 a 338 ex. ř.).
Ad 2. I tato námitka je bezdůvodná, neboť při stanovisku, které žal. úřad v této věci zaujal — a jehož správnost bude ještě níže zkoumána, — že totiž jeho schvalovací výměr nenabyl vydáním moci práva a podléhal ještě instančnímu přezkoumání, nemohl ani jinak uznati, než že tu není dosud pravoplatného schvalovacího aktu, jehož přistoupením k usnesení těžařů stalo by se teprve usnesené zcizení platným, a že proto nesměl revírní báňský úřad ještě zcizovaná kutiště na nabyvatele přepsati.
ad 3 a) Námitky tyto byly vyvráceny již shora.
ad 3 b) Podle § 155 odst. 2 hor. zák. jest k platnému zcizení hlavního základu jmění těžařstva třeba buď souhlasu majitelů všech podílů, neb aspoň majitelů tří čtvrtin všech podílů, v tomto druhém případě však jest třeba vyžádati si ještě schválení báňského úřadu. V daném případě není sporu o tom, že se zcizením výhradných kutišť souhlasili majitelé aspoň 3/4 všech podílů, že však nesouhlasili s ním majitelé všech podílů. Závisí tedy zodpovědění otázky, bylo-li k platnosti usneseného zcizení těchto kutišť třeba schválení báňského hejtmanství a proto i zodpovědění otázky, směl-li na základě tohoto usnesení revírní úřad naříditi přepsání těchto kutišť na nové nabyvatele přes to, že snad schvalovací výměr nevešel dosud v právní moc, na zodpovědění otázky, tvořila-li tato výhradná kutiště součást hlavního základu jmění těžařstva či nikoli. Zákon sám pojmu hlavního základu jmění těžařstva nedefinuje, dlužno proto zkoumati z cit. předpisu samého, jakož i z dalších ustanovení hor. zákona, co zákonodárce tímto výrazem chtěl vyjádřiti. Z jazykového obsahu výrazu toho sluší souditi, že dlužno jím rozuměti onen horní majetek, jehož těžařstvo k dosažení svého cíle nezbytně potřebuje, a že tedy není tím snad míněno ono jmění, jež při zakládání těžařstva bylo do nového podniku vloženo, neboť jednak mohly součást přínosu jednotlivých těžařů tvořiti i takové majetkové hodnoty, jichž k dosažení cílů těžařstva nezbytně třeba nebylo (zejména na př. hotové peníze), jednak mohlo těžařstvo zase naopak nezbytné součásti majetkové teprve později získati. Že záleží tu na nezbytnosti k dosažení těžařských cílů, tomu zejména nasvědčuje také předpis § 154 odst. 3 hor. zák., jenž dovoluje za souhlasu pouhých 2/3 přítomných podílníků zciziti i zbytné součásti nemovitého majetku těžařstva.
Po názoru nss-u je však dalším kriteriem pojmu hlavního základu jmění těžařstva, aby šlo o jmění nemovité. To plyne předem z ustanovení § 137 hor. zák., podle něhož je možno utvořiti těžařstvo jen k provozu hornického závodu (Bergwerk), ten však je podmíněn horním oprávněním, jež má povahu věci nemovité (§ 109 hor. zák.), což o pouhých pracích kutérských neplatí. Než i z dovolaného již předpisu § 154 odst. 3 hor. zák. je patrno, že zákonodárce chtěl přísnějším podmínkám hlasovacím podrobiti toliko nemovitý majetek těžařstva, a konečně vyplývá i z předpisů §§ 117 a 118 hor. zák., že výhradná kutiště nemohou tvořiti ani součást horního vlastnictví. Nemohou-li však kutiště tvořiti ani součást horního vlastnictví, mohou tím méně býti považována za součást hlavního základu těžařského majetku.
Z toho, co tu dovoděno, se však podává, že k platnosti usnesení sjezdu těžařů z 28. července 1928 o zcizení sporných výhradných kutišť schválení báňského hejtmanství podle § 155 odst. 2 hor. zák. vůbec třeba nebylo, že proto ani případná naříkatelnost tohoto usnesení nemohla býti revírnímu báňskému úřadu na překážku, aby na základě usnesení toho kutiště ta na ohlášené mu nabyvatele nepřepsal, a že proto I. nař. rozhodnutí, jímž zrušen byl výměr revírního báňského úřadu, nařizující toto přepsání, jedině z toho důvodu, že onen schvalovací výměr báňského hejtmanství nevešel dosud v moc práva, spočívá na mylném výkladu zákona. Bylo proto toto I. nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost, aniž měl nss za tohoto stavu důvodu zabývati se ještě dalšími námitkami proti rozhodnutí tomu vznesenými.
Avšak z vývodů právě podaných vyplývá i nezákonnost III. nař. rozhodnutí. Nebylo-li totiž k platnosti zcizovacího usnesení schůze těžařů schválení báňského hejtmanství vůbec třeba, pak nebyl tento úřad oprávněn prohlašovati, že schválení to uděliti odpírá — v čemž implicite rozhodl, že usnesení to ke své platnosti jeho schválení potřebuje. Tím méně byl k tomu oprávněn cestou obnovy řízení, jejíž podmínky, t. j. noviter reperta, ostatně nebylo lze ze spisů vůbec poznati. Bylo proto již z tohoto důvodu také toto III. nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 9705. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 458-467.