NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2950.

Živnostenské právo: I.*Nákup koží, peří a odpadků látek obcházením provozovaný, není podomním obchodem podle cís. patentu ze 4. září 1852 č. 252 ř. z. — II. Předmětem »podomního« obchodu jest odbyt a ne nákup zboží. — III. Bezúhonných mravů není, kdo byl odsouzen pro přestupek § 516 tr. zák., třebas mu byl povolen odklad trestu.
(Nález ze dne 3. prosince 1923 č. 20 512.)
Věc: Mojžíš Sch. v Praze proti ministerstvu obchodu o podomní obchod.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem magistrátu hl. města Prahy ze 14. března 1921 nebylo vyhověno žádosti Mojžíše Sch. o povolení k provozování podomního obchodu se střižním zbožím na další rok a bylo mu odepřeno povolení k nákupu koží králičích, ovčích, kozích, srnčích a zaječích, jakož i odpadků soukenných, bavlněných, vlněných a peří všeho druhu, poněvadž byl rozsudkem okr. s. na K. V. z 5. září 1919 odsouzen pro přestupek § 516 tr. z. k vězení na 8 dní, kterýžto trest byl rozsudkem zem. tr. soudu v Praze z 15. října 1919 snížen na 5 dní. Současně bylo vysloveno, že tato závada nebyla odstraněna tím, že odsouzení toto se stalo podmínečně s konečnou zkušební dobou dne 19. prosince 1920.
Zsp v Praze rozhodnutím z 22. července 1921 nevyhověla odvolání z toho podanému, pokud jde o prodloužení povolení k podomnímu obchodu, z důvodu nař. výměru vzhledem k § 7 patentu o obchodě podomním, pokud pak jde o odepření povolení k provozování kočovné živnosti nákupu kůžek, zmíněných odpadků a peří obcházením od místa k místu, proto, že st-l není bezúhonný a spolehlivý, jakož i proto, že nutno oprávnění taková v zájmu veřejném co nejvíce omezovati a že tu není důvodů, které by vyžadovaly zvláštního zřetele.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. obchodu další odvolání st-lovo, a to z důvodů rozhodnutí II. instance.
Stížnost má za to, že tu jde výhradně o obchod podomní a namítá, že důvody, o které se nař. rozhodnutí opírá, jsou nezákonné. Odsouzení st-lovo pro přestupek § 516 tr. z. nemůže prý být důvodem pro odepření žádaného povolení, poněvadž výkon trestu jemu uloženého byl podle ustanovení zákona ze 17. října 1919 č. 562 Sb. odložen a tím odloženy byly také podle § 5 tohoto zákona veškeré právní následky, spojené s rozsudkem; podle § 9 nesměla být o podmínečném odsouzení úřadu správnímu dána ani zpráva, a ježto st-l se v době zkušební osvědčil, pokládati jest ho za bezúhonného. Další důvod, že není tu okolností, které by zasluhovaly zvláštního zřetele, jest nesprávný, neboť st-l provozuje podomní obchod bezvadně po 40 let a nemá ve svém stáří schopnosti k jinému zaměstnání, jímž by se obživil.
Nss neshledal nezákonnost v tom, že úřad neposuzoval žádost st-lovu za udělení povolení k nákupu kůží, peří a odpadků obcházením podle cís. patentu o obchodě podomním ze 4. září 1852 č. 252 ř. ž., nýbrž jako živnost kočovní. Zmíněný patent rozumí podomním obchodem obchod se zbožím, provozovaný obcházením od místa k místu a od domu k domu bez pevné prodejní místnosti (§ 1), z čehož je patrno, že se vztahuje na úpravu výdělečné činnosti, jejímž předmětem jest odbyt a ne nákup zboží. To potvrzuje i § 60 živ. ř., jenž stanoví, že nabízení obcházením od místa k místu, vyjímajíc na trzích, a roznášení a nabízení zboží od domu k domu, provozovati smějí jen osoby oprávněné k tomu podle zákona o podomním obchodě.
Žal. úřad tedy právem posoudil provoz nákupu, o jehož povolení se st-l ucházel, za činnosti od podomního obchodu se různící, a stanovisko jeho odpovídá čl. V lit. q) uvoz. patentu k živn. řádu z r. 1859. jenž rozeznává podomní obchod a jiné živnostenské úkony, provozované výhradně kočovně.
Z téhož důvodu musí i nss odděleně se zabývati stížností co do nepovolení dalšího provozování podomního obchodu se střížním zbožím a co do odepření povolení nákupu koží, peří a odpadků.
I. Podle § 7 cís. pat. z 4. září 1852 jest žádosti za prodloužení povolení k podom. obchodu, jež se uděluje na jeden rok, vyhověti, není-li tu zvláštních důvodů k odepření; důvody takové musí být žadateli ve vyřízení sděleny. V § 3 vypočteny jsou požadavky, které jsou podmínkou pro udělení povolení k podomnímu obchodu. Rozumí se samo sebou, že podmínky tyto musí být splněny nejen při prvním udělení povolení, nýbrž i při každém prodloužení jeho. K podmínkám těm náleží požadavek, aby uchazeč byl »bezúhonných mravů a bezvadného politického chování« (lit. e).
O bezúhonnosti mravů nemůže býti řeči u osoby, která se dopustila činu, vyznačeného v § 516 tr. z. jako »hrubé a veřejné pohoršení působící porušení mravnosti nebo stydlivosti«.
Když tedy úřad přihlížeje k ustanovení § 7 cit. patentu a k tomu, že se st-l dopustil činu uvedeného v § 516 tr. z., jemu prodloužení povolení k podomnímu obchodu odepřel, a když st-l toto faktum, o které žal. úřad svůj úsudek opřel, nepopírá, a závěr nař. rozhodnutí takto ve spisech základ má, nelze mu právem vytýkati nezákonnost ani vadnost.
Na tom ničeho nemění st-lem uplatňovaná ustanovení zákona ze 17. října 1919 č. 562 Sb. Posouzeni, je-li uchazeč neúhonných mravů, náleží samostatně úřadu, jenž rozhoduje o žádosti za povolení k podomnímu obchodu a není vázáno na předpoklad, že by uchazeč musil být pro trestní čin proti veřejné mravnosti pravoplatným a vykonatelným soudním rozsudkem odsouzen. Naopak úřad může položiti za podklad svému úsudku o uvedené otázce i skutečnosti, které nebyly vůbec předmětem soudního jednání.
Že by byl odklad trestu, soudem uloženého, úřadu správnímu bránil přihlížeti ke skutečnostem soudně zjištěným, nedá se zejména z § 5 zákona ze 17. října 1919 vyvozovati, neboť tento stanoví jedině, že odkladem trestu odloženy jsou také tresty vedlejší, opatření zabezpečovací i právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením. Zde však nejde o takovéto následky, nýbrž — jak již bylo řečeno — o samostatné rozhodování správního úřadu o otázce, měl-li žadatel náležitosti, potřebné k povolení dalšího provozování podomního obchodu. Z téhož důvodu není úřad vázán okolností, že se st-l ve zkušební době osvědčil.
Otázkou, kterak nabyl správní úřad vědomosti o podmínečném odsouzení st-lově, a stalo-li se tak snad způsobem nesrovnávajícím se s ustanovením § 9 zákona ze 17. října 1919, neměl nss příčiny se zabývati, protože okolnost ta jest bezvýznamnou, když faktum, že st-l se dopustil činu shora označeného, zůstalo nepopřeno.
II. Povolení k nákupu koží králičích, ovčích, kozích, srnčích a zaječích, jakož i odpadků soukenných, bavlněných, vlněných a peří všeho druhu bylo st-li odepřeno především z důvodu, že není bezúhonný a spolehlivý. Nař. rozhodnutí tu má zřejmě na mysli ustanovení dekretu dvorní kanceláře z 20. února 1823 č. 22 sb. pol. zákonů, sv. 51, str. 50, podle něhož licence na sbírání hadrů udíleti lze každému, kdo se dobře chová. Stížnost také netvrdí, že by byl nezákonným požadavek úřadu, aby se žadatel o podobnou licenci těmito vlastnostmi vykázal, nýbrž dovozuje jen argumenty, o nichž sub 1. již bylo pojednáno, že st-le jest pokládati za bezúhonného. Ježto však argumenty tyto již shora byly vyvráceny, nelze ani v této části shledati nař. rozhodnutí nezákonným nebo vadným.
K dalším vývodům, jimiž stížnost se snaží prokázati, že jsou tu okolnosti zvláštního ohledu zasluhující, nemohl nss přihlížeti, když shledal, že rozhodnutí žal. úřadu má v zákoně oporu proto, že st-l nesplnil požadavek bezúhonnosti, potřebný pro obě odvětví zaměstnání.

Citace:

č. 2950. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1131-1134.