Authors:
= Boh. adm., 14 (1932), sv. 1
PDF

Č. 9651
Pojištění nemocenské: Podléhá soudní volontér pojistné povinnosti podle zák. č. 221/24?
(Nález ze dne 8. února 1932 č. 19100/29.)
Prejudikatura: Boh. A 9617/32.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v T. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění volontérky T.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem okr. nemocenské pojišťovny v T. z 28. července 1927 bylo vysloveno, že Jiřina T. jako volontérka u okresního soudu v T. podléhá nemocenské pojistné povinnosti, a byl okresní soud v T. vyzván, aby ji k pojištění tomu přihlásil. Stížnost okresního soudu zamítl okresní úřad v Teplicích-Šanově rozhodnutím z 2. října 1927 z těchto důvodů: § 2 zák. č. 221/24 výslovně podrobuje poměr volontérský povinnému pojištění. Aby vznikl tento poměr, jest pouze třeba, aby zaměstnanec počal ve smyslu § 7. odst. 1. cit. zák. vykonávati práci na vrub zaměstnavatelův, a aby zaměstnavatel vzal tuto jeho činnost buď sám nebo svým zástupcem na vědomí. Z povinného pojištění invalidního a starobního jest Jiřina T. podle § 6, lit. e) cit. zák. vyloučena.
Zsp v Praze vyhověla odvolání okr. soudu a rozhodla, že Jiřina T. nepodléhá pojistné povinnosti nemocenské z těchto důvodů: Soudní volontéři připouštějí se pouze k praxi; státu však z toho nevzniká nárok na to, aby službu skutečně konali. Účelem jejich zaměstnání jest vlastně průprava a výcvik, k čemuž jim stát poskytuje jen příležitost. Schází tu tudíž podstatný předpoklad smlouvy služební a služebního poměru ke státu, t. j. povinnost konati služby státu a nárok státu na ně. Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad toto rozhodnutí z jeho správných důvodů.
O stížnosti na rozhodnutí to okresní nemocenskou pojišťovnou v T. podané uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka pojistné povinnosti nemocenské soudní volontérky Jiřiny T. Osp se ve svém výměru dovolává § 2 zák. č. 221/24, a ani úřad 2. a 3. stolice jiného ustanovení se nedovolává. Z toho patrno, že i žal. úřad posoudil sporný případ podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 a vycházel tudíž nepochybně z předpokladu, že T. nespadá pod ustanovení zák. č. 117/26. Proti tomuto úsudku, který jest součástí skutkové podstaty sporu, nemá stížnost námitek, a musil proto nss, jsa podle § 6 zák. o ss vázán skutkovou podstatou, z níž vycházel žal. úřad, spornou otázku nemocenské pojistné povinnosti přezkoumati s hlediska předpisů § 2 odst. 1 zák. č. 221/24.
Podle tohoto předpisu jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo v republice čsl. vykonává práce neb služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského (volontérského, praktikantského) a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Nař. rozhodnutí zodpovědělo otázku nemocenské povinnosti pojistné na základě tohoto předpisu záporně, vyslovivši, že státu z poměru volontérského nevzniká vůbec nárok na to, aby volontér konal službu, takže chybí podstatný předpoklad smlouvy služební, resp. služebního poměru, t. j. povinnost konati služby a nárok na ně. Stížnost stojí na stanovisku, že i poměr soudního volontéra ke státu zakládá nemocenskou povinnost pojistnou, a vytýká proto nař. rozhodnutí nezákonnost.
Po názoru nss-u byl v § 2 zák. č. 221/24 dosavadní rozsah pojistné povinnosti zásadně změněn proti stavu právnímu v oboru nemocenského pojištění platnému až do účinnosti tohoto zákona. V podstatě bylo převzato znění § 1 odst. 1 nemoc. zákona č. 268/19, znění to ovšem bylo doplněno, aby byly zamezeny pochybnosti v některých sporných otázkách. Tak vsunuta slova »smluveného«, pak »volontérského, praktikantského«. K tomu uvádí důvodová zpráva k § 2 tisk č. 4186/23, 8. zasedání posl. sněm. Nár. shrom.: »Poněvadž pojem učňů jest příliš úzký (jsa obyčejně užíván jen u řemeslných živností) uvedeni doplňkem volontéři a praktikanti.« Právě tímto doplňkem zákon prohlásil výslovně poměr volontérský za povinně pojištěný. Staví pak zákon oba tyto poměry, učňovský a volontérský sobě na roveň, ale nedefinuje jich. Pokud jde o učně, řadí živnostenský řád v § 73. učně mezi pomocné pracovníky živnostenské a definuje pojem učedníka v § 97. tak, že za učedníka jest pokládati toho, kdo u majitele živnosti vstoupí do zaměstnání, aby živnosti prakticky se naučil. Jest tedy poměr učební karakterisován především tímto účelem, t. j. aby se učeň živnosti vyučil. (Boh. A 6260/27).
Právní poměr soudních volontérů není definován ani upraven žádným zákonem, a třeba vzhledem k tomu, co bylo shora řečeno, pojmové znaky poměru volontérského posuzovati se stejných hledisek jako při poměru učňovském a zkoumati v každém jednotlivém případě, zda pojmové znaky jsou splněny.
K založení pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 jest, jak opětně bylo judikováno, zapotřebí jednak konání prací nebo služeb, jednak právního titulu, t. j. uzavření smlouvy (učňovské, volontérské). I při poměru učňovském (volontérském) vyžaduje se tedy, aby byly práce neb služby vykonávány a aby byla uzavřena příslušná smlouva, tedy aby došlo k poměru volontérskému, jest třeba projevu souhlasné vůle a to se strany volontéra nabídky konati práce neb služby k dosažení zmíněného účelu nutné, se strany druhé pak, v daném případě justiční správy, přijetí této nabídky. Takovým vzájemným souhlasem projevu vůle obou stran vzniká smluvní poměr služební, označený zákonem jako poměr volontérský, z něhož pak přirozeně vyplývají práva a povinnosti pro obě smluvní strany a tedy i nárok státu na vykonávání určitých jeho účelem vymezených prací zaměstnancem (volontérem).
Žal. úřad konstatuje v nař. rozhodnutí pouze zcela všeobecně, že státu z poměru volontérskéno nevzniká vůbec nárok na to, aby mu volontéři konali nějaké služby. Žal. úřad vůbec nevyšetřoval a v nař. rozhodnutí nezmiňuje se o tom, jaká byla smlouva mezi okresním soudem v T. a Jiřinou T., jaký byl obsah smlouvy té, zda a pokud Jiřina T. okresnímu soudu nějaké služby konala, složila-li nějaký slib a jaký, dostávala-li odměnu (srov. Boh. A 9617/32); chybí tedy skutkový podklad, aby mohlo býti posouzeno, zda šlo v daném případě o poměr, který podle svrchu uvedených vývodů zakládá pojistnou povinnost. Nedostatek ten je vadou podstatnou, ježto nelze tak posouditi zákonnost nař. rozhodnutí.
Citace:
č. 9651. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 341-343.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).