Čís. 8683.

Koupila-li manželka na dluh věci pro svou potřebu, jest prodatel oprávněn domáhati se zaplacení přímo na ní. Měla-li manželka za to, že zaplatiti koupené věci jest věcí manželovou, bylo na ní, by při uzavření koupě upozornila prodatele na to, že jedná jménem manžela, a měla též vrátiti účet, znějící na ni.
(Rozh. ze dne 2. února 1929, Rv I 822/28.)
Žalobce domáhal se na žalované zaplacení 330 Kč za koupený deštník a 17 Kč za koupenou hůl. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl, maje za to, že zavázaným k zaplacení kupní ceny byl manžel žalované, nikoliv žalovaná sama.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání uplatňující dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. jest opodstatněno. V souzeném případě jest řešiti jen otázku, zda za objednávku dámského deštníku a hole, již učinila manželka vlastním jménem a jež je nutná k její slušné výživě, ručí výlučně manžel či manželka. Po zákonu jest manželka právě tak jako manžel nebo jiná osoba povinna věci, jež objednala a odebrala, zaplatiti ( a §§ 1066 a 1047 obč. zák.). Proti zaplacení kupní ceny mohla by se s úspěchem brániti jen, kdyby jednala z příkazu manželova; žalovaná to však netvrdí a neuplatňuje ani, že mlčky byla zmocněna manželem. Ustanovení § 91 obč. zák., na něž se odvolává žalovaná k dolíčení toho, že měl býti žalován její muž, s kterýmžto názorem ztotožňuje se i odvolací soud, nevylučuje pasivní oprávnění k žalobě, poněvadž upravuje jen právní poměry mezi manželem a manželkou, nikoli však právní poměry mezi manžely a třetími osobami. Podle tohoto zákonného předpisu náleží manželu, by poskytoval manželce podle svého jmění slušnou výživu, k níž patří i oděv. Než i v této příčině platí, že manželka nejedná jako mandatářka mužova, když za hotové nebo na dluh kupuje neb objednává si šatstvo. Dodané věci nepatří manželi a koupě na dluh zavazuje ho jen za předpokladu § 1032 obč. zák. K tomu jest uvážiti, že § 91 obč. zák. opravňuje jen manželku, by naléhala na splnění zákonné povinnosti manželovy, nikoli však třetího, kdož uzavřel s manželkou smlouvu o věcech, jež spadají pod pojem výživy. Třetí (žalobce) může ovšem svůj nárok opříti i o ustanovení § 1042 obč. zák. Tím, že zákon poskytuje třetímu možnost nastupovati podle § 1042 obč. zák. žalobou proti manželu kupitelky (žalované), neukládaje mu to za povinnost, může třetí (žalobce) uplatniti svůj nárok bezprostředně proti své dlužnici. Důsledkem toho neodůvodňuje okolnost, že manžel žalované odmítl placení, ještě úsudek odvolacího soudu, že žalobce měl jen jeho žalovati. Měla-li žalovaná za to, že placení deštníku náleží mužovi, bylo její povinností, by při uzavření koupě upozornila žalobce na to, že jedná jménem mužovým, a měla účet na ni znějící vrátiti, nechtěla-li ho uznati. Nezachovavší se tak, nese důsledky toho sama a odůvodněno jest její pasivní oprávnění. Odporovalo by zajisté poctivému právnímu styku (§§ 863, 914 obč. zák.), kdyby žalovaná odepřela platiti dámský deštník, který, jak nesporno, objednala a koupila sama, vlastním jménem, nikoli pro společnou domácnost, při čemž účet, který nepozastavila, zní jen na ni.

Citace:

č. 8683. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 190-191.