NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 22 (1913)

Lesní služebnost. Patent z 5. července 1853, č. 130 ř. z. nevztahuje se na cesty vedoucí lesem, které pozůstávají od pradávna. Nabytí služebnosti jízdy pro obec. Přípustnost pořadu práva.

Žalobce A. P. žádal negatorní žalobou o zjištění, že žalovanému nepřísluší právo jezditi po lesní parcele č. 1354/7 v I. a že jest povinen zdržeti se každého výkonu podobného práva. Žalovaný tvrdil, že cesta na zmíněné parcele trvá od pradávna, že jest používána všemi příslušníky obce I. od jakživa a že také on jezdí po oné cestě toliko jako člen obce.
I.
Vlastní rozhodnutí sporu mělo tuto předehru: Žalovaný dostavil se k prvnímu roku sám. Přes poučování a dotazování nedal žádné rozumné odpovědi, nejsa o předmětu sporu vůbec informován. Soudce to protokoloval, rok odročil na určitý den a nařídil žalovanému pod následky § 185. c. ř. s., by se dostavil k příštímu roku se způsobilým zmocněncem. K odročenému roku se ani žalovaný ani zástupce jeho nedostavil a soudce vynesl rozsudek pro zmeškání.
Odvolání žalovaného soud nevyhověl. Nejvyšší soud vyhověl revisi žalovaného, zrušil citovaný rozsudek, jakož i řízení mu předcházející jako zmatečné z těchto
důvodů:
Žalovaný stěžuje si právem proti zamítnutí svého odvolání. Odvolací soud vychází z toho předpokladu, že žalovaný dle stavu aktů přes opětné dotazování procesního soudce nebyl s to dáti o předmětu sporu žádné srozumitelné odpovědi, jakož i že žalovanému ústně byla sdělena hodina a den příštího roku a při tom mu dán onen příkaz, by se k němu dostavil se způsobilým zmocněncem.
Pro oba předpoklady neskytají však akty dostatečného podkladu. V protokole ze dne 17./11. 1911 jest pouze zjištěno, že žalovaný o předmětu sporu nebyl informován a přes opětovné dotazování nedal žádné »rozumné« odpovědi; dále protokolováno zmíněné usnesení na odročení roku. Že by žalovaný nebyl s to dáti o předmětu sporu žádné »srozumitelné« odpovědi a že zmíněné usnesení bylo prohlášeno, není v protokole zjištěno. § 185. civ. ř., jenž dle §. 431. civ. ř. platí také pro řízení před soudy okresními, dovoluje však přikázati straně, by se dostavila se schopným zmocněncem jen v tom případě, když strana není schopna srozumitelně se projádřiti. Výraz »srozumitelně« nelze zaměňovati s výrazem »rozumně«. Nežádá se tudíž, by strana byla nezpůsobilá projádřiti se »rozumně«, neb by projádření její »mělo nějaký smysl«; stačí, když tomu, co pronáší, vůbec lze rozuměti, ať jest to »rozumné« či »to nemá smyslu«.
Poněvadž pak není zjištěno, že se žalovaný nemohl se soudcem o předmětu sporu vůbec dorozuměti, byl shora zmíněný příkaz nezákonný; žalovanému byla tímto nezákonným postupem odňata možnost před soudem projednávati; důvod zmatečnosti dle §. 477. odst. 6. civ. ř. jest prokázán a soud musil tudíž postupovati dle §. 510. al. 2. c. ř. s., aniž bylo potřebí ještě zkoumati, je-li skutečně prokázán druhý, shora zmíněný předpoklad odvolacího soudu. (Rozhodnutí z 3. dubna 1911, Rv III 466/12/1.)
II.
Po provedeném jednání na místě samém a výslechu svědků zamítl okresní soud v Jablunkově žalobu z následujících
důvodů:
Poněvadž právo vlastnické k lesní p. č. 1354/7 a cestě po ní vedoucí jest nesporno a čin žalobou stíhaný žalovaným doznán, zbývá toliko zkoumati, jak se žalovaný proti této žalobě brání. Ža- lovaný netvrdí, že mu přísluší pro vlastní osobu nebo pro jeho usedlost nějaké právo jezditi a choditi po sporné cestě; odvolává se jen na svou příslušnost k obci I., a tvrdí, že tato obec nabyla vydržením tohoto práva pro všecky své příslušníky. Dle přednesení žalovaného nabyla obec držení zmíněného práva uchopením a jednáním jednotlivých členů obce. Takovéto nabytí držby nutno prohlásiti za přípustno, jestliže všechny podmínky jsou prokázány. Takovou podmínkou jest předem, že jednající příslušníci obce musí vykonávati skutečně podstatný obsah tvrzeného práva po celou dobu vydržecí a že musí míti při tom vůli vykonávati právo to pro obec, jako příslušníci obce.
Poměr, z něhož právo obce v tomto procesu se odvozuje, jest soukromoprávní; jedná se zde o soukromoprávní služebnost ve prospěch veřejné komunikace. Poněvadž služebnost v takovém případě neslouží určitému pozemku, nutno počítati služebnost tu mezi služebnosti osobní. Jako pak každá jiná služebnost, musí i tato oprávněnému subjektu přinášeti určitou výhodu, jistý prospěch (§ 472. obč. z.). Má-li se tudíž pokládati za oprávněného veškerost příslušníků obce, musí služebnost podobná také celku přinášeti určitý prospěch; v daném případě musí sporná cesta sloužiti všeobecné, třebas podřízené dopravě. Nebyl-li by takový zájem všeobecný prokázán, nelze podobnou služebnost vydržeti, i když příslušníci obce po zmíněné parcele jezdili a chodili.
Již z předeslaných vývodů dá se zodpověděti právní otázka, jež má pro rozhodnutí toho sporu valný význam; totiž, zda-li nutno podřaditi zmíněnou služebnost vzhledem k tomu, že cesta vede lesem — pod ustanovení §§. 1. odst. 3. a), 6. a 43. patentu z 5. července 1853, č. 130. ř. z. Poněvadž cit. patent výslovně mluví o služebnostech polních a pozemkových a uplatňovanou služebnost nutno čítati, jak shora uvedeno, mezi služebnosti osobní, musí se nadhozená otázka zodpověděti záporně.
Také z jiného důvodu ještě potřebí tak učiniti; v daném případě nejsou prokázány ony momenty, jež zákaz vydržení takového zdůvodňují. Zákon lesní z roku 1852 a cit. patent z roku 1853 skytají lesům zvláštní ochranu; ustanovení obou zákonů směřují k tomu, by půda lesní nebyla odňata svému účelu, jakož i aby hospodářství lesní bylo pokud možno málo ztěžováno a ohrožováno. Z důvodu toho zapovídá § 60. les. zákona dělání cest nových a používání cest zrušených, vůbec cest takových, které dle potřeby vedou se hned směrem jedním, hned směrem jiným, a po skončené vozbě se zruší a půda se opět zalesní. Při takových cestách lze mluviti o půdě věnované lesnictví a u nich má platnost zákaz vydržení služebností pozemkových. Nelze však činiti tak u cest, které trvají od pradávna, kterými se nehýbe a které se nemění při event. změně kultury, které tudíž od nepamětných dob slouží jedině komunikaci a jimž patrně pouze z nedopatření nepřiřknuto zvláštní označení katastrální. Na cesty tohoto druhu nelze vztahovati ustanovení cit. patentu. Že pak v daném případě jedná se o cestu tohoto druhého rázu, jest prokázáno vysvědčením představenstva obce I. a dalšími výsledky průvodního řízení.
Kromě toho jest sporná cesta jedinou komunikací mezi koloniemi na vrchu »Dupný« a umožňuje obyvatelům dvou těchto kolonií bližší a snadnější spojení se středem obce. Jedině tato cesta umožňuje veškery rodinné, společenské a hospodářské styky valné části obce. To jsou zajisté zájmy rovněž důležité, které zaslouží nejméně tolik ohledu, jako zájem hospodářství lesního. Jestliže při vyvážení pozemků přiřknuta byla parcela č. 1354/7 žalobci prosta všech služebností, nesmí se zapomenouti, že dle výslovného znění vyvazovacího výměru zanikla pouze práva pastvy a braní dřeva; jestliže v odstavci 9. tohoto výměru obsaženo jest ustanovení o cestách na ploše náhradní (Entgeltsfläche), možno usuzovati z toho, že žalobce dobře svého času toho dbal, by si přístup ke svým lesům zajistil, že však rolníci tak neučinili a že také komise to přehlédla, že obyvatelé zmíněných kolonií nemají mezi sebou žádného spojení a že obyvatelé kolonií B. a Č. jsou od světa úplně odříznuti. Tomuto nedostatku odpomohlo všeobecné užívání sporné cesty.
Vzhledem k předeslaným vývodům nutno výsledky průvodního řízení probrati pod následujícími hledisky:
1. Zdařil se žalovanému důkaz, že příslušníci obce I. po celou dobu vydržecí po sporné cestě chodili a jezdili?
2. Činili tak jednotliví chodci »jako příslušníci obce«, či jednal každý z nich pro svou osobu, neb aby výhodněji hospodařili na své usedlosti?
3. Má sporná služebnost nějaký význam pro veřejnou komunikaci?
ad 1. Na základě seznání všech slyšených svědků pokládal soud za prokázáno, že po sporné cestě se od jakživa chodilo a jezdilo a že tak činil každý, kdo toho právě potřeboval. Svědci prokazují to až k letům 60tým minulého století. Těmitéž svědky jest zjištěno, že dálo se tak docela veřejně a že žalobcem resp. jeho orgány nikdo ve výkonu toho práva nebyl rušen.
ad 2. O tom, jakou vůli měli jednotliví použivatelé cesty, souditi možno z jejich seznání u soudu; daleko jistěji ještě z příležitostí, za jakých po cestě té jezdili, a jiných momentů. Někteří svědkové stvrzují výslovně, že po sporné cestě jezdili a chodili pouze proto, že tak činili jiní obyvatelé I. a že všeobecně v I. se mělo za to, že po cestě té může jíti každý, kdo tak potřebuje; cestou tou ubíraly se pohřby, krtiny, svatby, procesí; docházel po ní do B. a Č. posel obecní i poštovní; jezdil jí kněz, když povoláním svým byl volán do B. a Č., tudy chodili lidé do kostela a k obecnímu úřadu do středu obce I. To jsou vesměs úkony, kde jednotlivci sotva myslí na výkon nějakého vlastního práva, ba právě naopak úkony a příležitosti ty připomínají jim jejich příslušnost k I.
Tvrdí-li se tudíž na základě toho všeho, že jednotlivci nevykonávali právo to pro obec, děje se tak z toho důvodu, že všichni tito používatelé činí dohromady obec, že líčenými úkony byli právě připomínáni na příslušnost svou k obci, že obec to jest, která za jiných okolností stará se o zřízení a udržování podobných cest, že obci přísluší veškera hospodářská a policejní činnost na cestách veřejné komunikaci sloužících.
Používání sporné cesty nabylo takového rozsahu, že občané Kl. a Kr. pokládali se za oprávněny i povinny cestu spolu opravovati a v dobrém stavu udržovati. Vzhledem k tak všeobecnému a častému používání cesty jest samozřejmo, že si ho musili lidé žalobcovi všimnouti; že se tak skutečně stalo, dotvrzují svědkové.
ad 3. Dle místního ohledání, dobrozdání znalců, jakož i ostatních výsledků průvodního řízení rozprostírá se část obce I. na vrchu D. mezi řekami B. a O. Ve výši 750—800 m. (svědek H.) leží na jedné straně kolonie B. a Č., na druhé straně kolonie P. a V. (celkem 29 usedlostí). Tyto kolonie jsou obklíčeny lesy žalobcovými a od sebe jsou odděleny parcelou 1354/7. Jak všichni svědkové ztvrdili, bylo od jakživa mezi koloniemi těmi živé spojení: příbuzní se navštěvovali; obyvatelé kolonií B. a Č. jezdili na druhou stranu obdělávat svá pole a pracovat obyvatelům V. a P. na jejich polnostech; z polí svých sváželi plodiny do B. a Č.; obyvatelé z kolonií P. a V. chodili opět konati polní práce do B. a Č. Vše to dle seznání svědků dělo se po sporné cestě, jež jest jediným přímým spojením zmíněných kolonií. Kdo by chtěl přinutiti obyvatele těchto kolonií k tomu, by při každé příležitosti konali 3 hodiny dlouhou zacházku (svědkové K. a B.), zmařil by úplně jejich styk.
Mimo to bylo již ad 2. uvedeno, že veškery události resp. úkony, které obyvatelům kolonií Č. a B. připomínaly jejich příslušnost k I., děly se po sporné cestě; zkrácení o hodinu neb půl druhé hodiny jest jistě značné.
Přihlédne-li se k všem těm okolnostem, je na snadě závěr, že sporná služebnost neslouží k dobru a prospěchu pouze jedné neb několika usedlostem, nýbrž že ukájí potřeby komunikační celé části obce; cesta zmíněná může se vzhledem k uvedeným poměrům přirovnati nejméně k cestám interesentů ve smyslu §. 4. zák. z 13. července 1898, č. 35. sl. z. z. Služebnost příslušná přináší obci nemalý prospěch. Na věci nemění ničeho okolnost, že cestou tou se nezabýval nikdy obecní výbor v I.; obec byla, jak již ukázáno, zastoupena při nabytí a výkonu zmíněné služebnosti svými příslušníky; dokud tito nebyli ve výkonu práv rušeni, neměl výbor žádné příčiny ve věci zakročovati.
Nutno tedy žalovanému přisvědčiti, že obec I. nabyla tvrzeného práva vydržením; žalovaný jako příslušník i-ský může se práva toho dovolávati.
Zbývá jen ještě poukázati k tomu, že sporným právem jest soukromoprávní služebnost ve prospěch veřejné vozby; o existenci takové služebnosti mohou rozhodovati řádné soudy a není snad rozhodnutí to vyhraženo úřadům správním, jak to tvrdí žalobce.
Odvolání žalobcovo bylo krajským soudem v Těšíně zamítnuto
z důvodů,
v nichž přejal a schválil bez výhrady celé odůvodnění soudu prvního, dodav, že i ustanovení výměru vyvazovacího, že zanikají veškera s právem pastvy a braní dřeva spojená oprávnění, jest pro rozhodnutí tohoto sporu bez významu, poněvadž ustanovení podobné nemůže tomu zabrániti, by nenastoupilo vydržení práva jízdy a chůze na základě skutečného výkonu tohoto práva.
Revisi žalobcově nejvyšší soud nevyhověl.
Důvody:
Předem uplatňuje revise znovu dle §§. 503. odst. 1. a 477. č. 6. c. ř. s. otázku přípustnosti pořadu práva, kterou již obě nižší instance záporně zodpověděly. Revise dovozuje, že žalobě bylo třeba již z toho důvodu vyhověti, poněvadž žalovaný neopírá svých námitek o nějaké právo soukromoprávní, nýbrž že odvolává se na svou příslušnost k obci I., tudíž na titul veřejnoprávní, rozhodnutí pak otázky, může-li žalovaný jako člen obce používati sporné cesty, přísluší prý úřadům správním. Naproti tomu nutno poukázati k případným vývodům odvolacího soudu a k ustanovení §. 190. civ. ř. s., z něhož vyplývá, že soudy mohou řešiti i předchozí otázky administrativní, pokud tomu nebrání některý zvláštní předpis. Konečně nejedná se v daném případě ani o podobnou otázku předchozí, totiž o to, zda sporná cesta jest cestou obecní či veřejnou cestou interesentů, rovněž ne o to, jak se má upraviti otázka udržování a pod., nýbrž toliko o to, zda žalovaný vykonává a požaduje pro sebe právo jízdy, kterého následkem vykonávání po mnoho let nabyla obec I. Obec I. není sice procesní stranou; okolnost ta jest však bez významu, poněvadž rozsudek nabude právní moci toliko mezi stranami a oprávněnost žaloby proti žalovanému závisí od toho, jsou-li prokázány předpoklady, z nichž on odvozuje své právo. Mimo to uplatňuje se ještě v revisi důvod §. 503. odst. 2. c. ř. s. Pokud se revise přenáší přes zjištění obou nižších instancí, není zá- konně provedena. Nehledě však k tomu, spatřuje revise ve dvojím směru nesprávné právní posouzení věci: předně v tom, že názor odvolacího soudu, že § 1. odst. 3. cit. patentu rozumí pod »polními služebnostmi »služebnosti pozemkové« v technickém smyslu v protivě ke služebnostem osobním a nepravidelným, odporuje účelu a tendenci zmíněného zákona — a za druhé, že bylo neprávem pokládáno za prokázáno, že obec I. nabyla vydržením zmíněné služebnosti. Pokud jedná se o první bod, není vůbec v tomto sporu otázka ta rozhodující; rozhodujícím jest, že dle zjištění nižších instancí jest předmětem služebnosti od pradávna trvající cesta, vedoucí lesem na parc. č. 1354/7, ujezděná, v dobrém stavu se nalézající, která existovala již před vyvážením pozemků a která tvoří jedinou přímou komunikaci kolonií na Dupném mezi sebou a se středem I. Služebním pozemkem není ani les, ani půda věnovaná lesní kultuře; v daném případě není tudíž překážky, stanovené v §. 6. a 43. cit. patentu.
Tím jest bod tento vyřízen; jen k vůli úplnosti poukazuje se k tomu, že již první soudce správně vyložil vyvažovači usnesení z 15. prosince 1866, č. 818. Předmětem vyvážení byla dle tohoto usnesení jedině práva pasení a braní dřeva; vyvážení netýkalo se cest a stezek vedoucích po náhradní ploše; ty měly zůstati dle výslovného ustanovení na dále ve všeobecném užívání. Třeba sporná cesta nevede po ploše náhradní, vysvítá z té okolnosti, že již existovala před vyvážením, že nebyla předmětem vyvážení a že vůbec vyvazovacím výměrem nemělo se ničeho měniti ohledně cest jsoucích ve všeobecném užívání.
Pokud o druhou námitku se jedná, poukazuje se k obšírným a případným vývodům prvního soudce, jež odvolacím soudem byly právem schváleny. Dodati třeba pouze tolik: obec může nabýti práv držebních netoliko jednáním svých zákonných zástupců, nýbrž také jednáním členů obce, z nichž obec právě pozůstává; to platí zejména v případě, kde jedná se o služebnost sloužící celku; vyžaduje se však, by právo vykonáváno bylo jako právo celku, resp. by animus possidendi směřoval k nabytí práva pro celek, třebas konkuroval větší či menší zájem osobní a hospodářský některého jednotlivce. Ježto pak jest zjištěno, že sporné cesty používali nejen obyvatelé zmíněných kolonií, nýbrž také občané usedlí ve středu obce, různí funkcionáři obce, dále, že dálo se tak po dobu delší 30 let, že lidé žalobcovi chodců nerušili, jakož i konečně, že žalovaný používal cesty jen pro svou příslušnost k obci I. a neosoboval si pro svou osobu žádného práva, jest prokázáno — a soud revisní přikloňuje se úplně názoru nižších instancí — že žalovaný může své oprávnění odvozovati z uvedeného po mnoho let trvavšího používání sporné cesty. Tvrzení revise konečně, že nebyl podán průkaz o tom, že zmíněné všeobecné používání bylo známo orgánům žalobce, odporuje zjištěním prvního soudce; odvolací soud mohl právem na základě toho zjištění poukázati k tomu, že všeobecné používání bylo tak nápadné a tak zřejmé, že orgánům žalobcovým musilo napadnouti.
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu z 11. prosince 1912, č. j. Rv III 477/12.) J. Valeček.

Citace:

Lesní služebnost.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 3, s. 154-161.