NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2635.

Pojmu »skutečného násilného vztažení ruky« (§ 81 tr. zák.) odpovídá každý čin, předsevzatý s vynaložením tělesné síly a značící odpor, směřující přímo nebo nepřímo proti osobě, chráněné ustanovením §u 68 tr. zák. Stačí každý skutečný útok neb odpor, jímž má býti zmařen úřední výkon. Záleží jen na tom, že útoku bylo použito jako prostředku k onomu zmařeni a že útok byl k tomu abstraktně způsobilým. Násilné vztažení ruky nepředpokládá proto nějaké určité intensity; jest jím i takový útok, kterému může úřední orgán čeliti. Rovněž se nežádá, by se vrchnostenská osoba pokusila odpor přemoci a za tím účelem použila protinásilí, ani, by sama byla přemožena, nýbrž stačí každý vážný odpor pachatelův, který by ona osoba musela přemoci, kdyby chtěla úřední výkon provésti; spadá sem i odstrčení ruky.
Výkonný orgán jest při kapesním zájmu oprávněn odníti exekutu všechny peníze, které má u sebe, bez ohledů na případné vlastnické právo jiných osob k nim.
Pro ochranu §u 68 tr. zák. rozhoduje formální oprávnění k úřednímu výkonu.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1927, Zm I 529/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 7. srpna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stížnost, že v pouhém odstrčení ruky berního vykonavatele, jenž chtěj provésti u obžalovaného kapesní zájem, nelze spatřovati skutečné násilné vztažení ruky ve smyslu §u 81 tr. zák. Podle zákona nestačí prý pouhé vztažení ruky proti úřední osobě, nýbrž vyžaduje se kvalifikované vztažení ruky, »skutečně násilné«. Toho prý v souzeném případě nebylo. Stížnost je bezdůvodná. Trestná činnost podle §u 81 tr. zák. záleží ve zprotivení se (činění odporu) osobě vrchnostenské, konající službu, násilím, které může býti buď nebezpečnou výhrůžkou (psychické násilí) nebo násilným vztažením ruky (násilí fysické). Výrazem »skutečné« násilné vztažení ruky má býti na rozdíl od násilí, pozůstávajícího v pouhé pohrůžce, vyjádřeno, že jde o skutečné vykonání násilí. Pojmu »skutečného násilného vztažení ruky« odpovídá každý čin, předsevzatý s vynaložením tělesné síly a značící odpor, směřující přímo nebo nepřímo proti osobě, chráněné ustanovením §u 63 tr. zák. Stačí proto každý skutečný útok neb odpor, kterým má býti přivoděno zmaření úředního výkonu. Záleží jen na tom, že útoku bylo použito jako prostředku, by úřední výkon byl zmařen a že útok byl k tomu abstraktně způsobilým. Násilné vztažení ruky nepředpokládá proto nějaké určité intensity; jest jím naopak i takový útok, kterému může úřední, orgán čeliti. Rovněž se nežádá, by se vrchnostenská osoba pokusila odpor přemoci, a za tím účelem použila protinásilí; není třeba, by sama byla přemožena, nýbrž stačí každý vážný odpor pachatelův, to jest takový odpor, který by musila úřední osoba přemoci, kdyby chtěla úřední výkon vůbec provésti. Uváží-li se, že obžalovaný podle rozsudkových zjištění nevyhověl výzvě berního vykonavatele ani tehdy, když tento přivolal četnického strážmistra, že naopak, přes to odstrčil ruku berního vykonavatele, když mu sahal do kapsy kabátu, se slovy, že se nedá prohledávat, naplňuje odstrčení to pojem »skutečného násilného vztažení ruky« a lze o vážnosti a způsobilosti odporu obžalovaného, zmařiti úřední výkon, tím méně pochybovati, kdyžtě berní vykonavatel z obavy, že by došlo k (patrně dále sahajícímu) násilí se strany obžalovaného, kterého znal již od výstupu, k němuž mezi nimi došlo při předchozím zájmu v domě obžalovaného, upustil od provedení svého úředního výkonu. Snaží-li se stížnost do- voditi, že nejde o násilné vztažení ruky, nýbrž spíše o jakýsi pudový pohyb člověka ustrašeného a rozčileného, pokud se týče, že obžalovaný prosil berního vykonavatele, by mu peníze nebyly odňaty, a že vykonavatel na to od zájmu ustoupil a tudíž prosbě obžalovaného vyhověl, činí tak na skutkových předpokladech ze zjištění rozsudkových nepřevzatých a musí proto její vývody zůstati bez povšimnutí (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.).
Trestní zodpovědnosti nesprostilo by obžalovaného, ani kdyby bylo pravda, že peníze, jež mu chtěl berní vykonavatel odníti, byly skutečně vlastnictvím manželky obžalovaného a on je měl podle jejího příkazu odevzdati obchodníku na zaplacení zboží. Neboť podle §u 81 tr. zák. vyžaduje se jen, by služební výkon, který násilným jednáním pachatele má býti zmařen, spadal do oboru práv a povinností, náležejících osobě v §u 68 tr. zák. jmenované mocí jejího služebního postavení. Jen formelní oprávnění k předsevzetí úředního výkonu a nikoli věcná oprávněnost výkonu propůjčuje úřednímu orgánu ochranu podle §u 68 tr. zák. K rozhodování o věcné oprávněnosti jest jiná cesta, po případě cesta stížnosti; formelně oprávněnému výkonu má se strana podrobiti. Nehledíc k tomu, nešlo by v souzeném případě o nezákonný výkon ani za předpokladu, že peníze nepatřily skutečně obžalovanému. Výkonný orgán měl na rozkaz berního úřadu provésti na obžalovaném kapesní zájem a byl proto oprávněn odníti mu všechny peníze, které měl u sebe, bez ohledu na případné vlastnické právo jiných osob k nim (§ 253 ex. ř. a návod pro výkonné orgány odd. II.). Jednal proto výkonný orgán podle zákona a podle předpisů a nedopustil se provedením zájmu žádného nedopatření; bylo v důsledku toho povinností obžalovaného, by bez odkladu na vyzvání výkonného orgánu peníze vydal, byť snad byly vlastnictvím jeho manželky. Poskytovalť jí zákon prostředky, by svému domnělému nároku zjednala platnost pořadem práva.

Citace:

č. 27 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 992-994.