NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5102.

Vojenské věci: I. * Nárok na 80% zvýšení výslužného přiznává zákon z 27. ledna 1921 č. 48 Sb. československým vojenským gážistům a nikoliv vojenským pensistům do svazku čsl. armády nepřevzatým (§ 16, odst. 1 nař. ze 3. září 1920 č. 514 Sb.). — II. O povinnosti vrátiti přebrané požitky vojenské.
(Nález ze dne 9. listopadu 1925 č. 21154.)
Věc: Viktor K. ve K. proti ministerstvu národní obrany o nárok na zvýšení zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, setník býv. rak.-uh. armády ve výslužbě, pobíral až do 1. listopadu 1923 zaopatřovací požitky s 80% zvýšením. Přihlášky o převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty podle stavu spisů nepodal. K vyzvání, aby předložil žádost o další vyplácení zaopatřovacích požitků a aby hlásil, kdy a u kterého úřadu podal přihlášku, hlásil st-l podáním ze 17. ledna 1924 a z 18. ledna 1924, že přihlášku podal po převratu u čsl. vyslanectví ve Vídní tím, že tamtéž předložil vysvědčení správnosti, vydané jemu rak. pensijní likvidaturou, a poněvadž mu byla na to vojenská pense skutečně a řádně vyplácena, že z toho soudil, že jeho hlášení i převzetí do čsl. armády jest již provedeno.
Nař. rozhodnutím přeložilo mno st-le dnem 1. ledna 1920 do kategorie voj. pensistů z důvodu, že nepodal přihlášky do čsl. armády, poukázalo mu výslužné 1000 K, osobní přídavek 125 K a příbytečné 160 K ročně a vyslovilo, že st-l na 80% zvýšení zaopatřovacích požitků podle zákona č. 48/1921 nároku nemá a že přeplacené zaopatřovací požitky musí vrátiti.
Stížnost proti tomu namítá, že cit. zákon přiznává 80% zvýšení pense všem voj. gážistům a že ani tento zákon ani zákon č. 194/1920 neváže přiznání tohoto zvýšení na podmínku, aby se gážista přihlásil do čsl. armády, ostatně že se st-l přihlásil o převzetí u čsl. vyslanectví ve Vídni, jakmile Trianonská smlouva nabyla účinnosti a že veškeré listiny, které mu k tomuto účeli byly odevzdány, vyplnil a předložil a zaopatřovací požitky skutečně také pobíral, a že poukázané mu požitky přijal optima fide a na svou výživu spotřebil, takže je, jsa nemajetný, vrátiti nemůže.
Nss neshledal tuto stížnost důvodnou.
St-lův nárok na zaopatřovací požitky zakládá se na ustanovení § 5 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb., jenž gážistům ve výslužbě byv. branné moci rak.-uh. přiznává za určitých podmínek zaopatřovací požitky podle předpisů plativších dne 28. října 1918 v býv. říši rak.-uh. Jest pravda, že ani toto zákonné ustanovení, ani zákon z 27. ledna 1921 č. 48 Sb. nečiní přiznání nároku na tyto požitky resp. na jejich zvýšení závislým na přihlášení se gážisty do čsl. armády, ale st-l přehlíží, že odepření nároku na toto zvýšení neodůvodnil žal. úřad nepodáním přihlášky, — tím odůvodnil pouze výrok o přeložení st-le do stavu voj. pensistů — nýbrž odůvodnil výrok tím, že st-l na zvýšení dle zák. 48/1921 nároku vůbec nemá.
Výrok tento souhlasí s cit. zákonem, neboť zákon ten přiznává 80% zvýšení služného voj. gážistům ve výslužbě, t. j. čsl. vojenským gážistům do čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě převzatým a nikoli vojenským pensistům, t. j. býv. voj. gážistům rak.-uh., kteří nebyli do čsl. armády v hodnosti gážisty převzati (§ 16 odst. 1 nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb.). Proto také § 98 zákona o voj. zaopatřovacích požitcích ze 17. února 1922 č. 76 Sb. odkazuje zamýšlené zvýšení zaopatřovacích požitků voj. pensistů na vydání zvláštního zákona.
Že by st-l byl čsl. voj. gážistou, t. j. gážistou převzatým do svazku čsl. armády výrokem mno k tomu dle § 1 zákona č. 194/1920 jedině oprávněného, stížnost však ani netvrdí a proti výroku, jímž se st-l označuje voj. pensistou, námitek neuplatňuje. Nemá tedy nss podnětu, aby se zabýval otázkou, zdali st-l skutečně přihlášku o převzetí podal.
Ani výrok, že st-l musí přeplacené požitky zaopatřovací vrátiti, není v rozporu se zákonem.
Otázku materielně právní, kdy smí úřad požadovati od zaměstnance náhradu požitků jemu již vyplacených, jest posuzovati v prvé řadě podle spicielních předpisů o té které věci vydaných a teprve v jich nedostatku nebo nepostačitelnosti bylo bv lze použíti analogie předpisu o. z. o. Takovýmto specielním předpisem, pokud jde o pohledávky vzniklé ze služ. poměru osob voj. ke stálu, jest předpis obsažený v čl. VI. dodatku ke služ. knize rak. K — 4 díl I., dle něhož příjemce požitku, jenž mu právem nepříslušel, jest povinen vrátiti částku neprávem přijatou, byla-li mu k náhradě předensána v míru do dvou a ve válce do tří let. Tento předpis vydaný podle § 5 odst. 2. zák. stát. zákona z 21. prosince 1867 č. 146 ř. z., jest normou podle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. i nadále závaznou, pokud nebyla změněna, zrušena, nebo nahrazena jinými právními normami vydanými činitelem dle ústavy k tomu povolaným. Změny doznal tento předpis teprve ustanovením § 26 zákona z 22. prosince 1924 č. 288 Sb., tedy z doby po vydání nař. rozhodnutí, pročež se k ustanovení posléz uvedenému přihlížeti nemůže.
Podle předpisu cit. čl. VI jest v daném případě rozhodnou otázka, příslušel-li st-li nárok na požitky jemu k náhradě předepsané, t. j. 80% zvýšení zaopatřovacích požitků, — otázka tato byla však již, jak shora uvedeno, právem zodpověděna záporně. Předpisy soukromého práva, jichž se stížnost dle obsahu svého dovolává, nepřicházejí podle toho v daném případě v úvahu vůbec.

Citace:

č. 5102. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 481-483.