Č. 1060.

Mimořádná opatření: * Pod opatření § 16 nař. z 11. ledna 1917 č. 15 ř. z., proti nimž je každá stížnost vyloučena, nelze subsumovati nálezy dle § 18 cit. nař., kterými zboží prohlášeno za propadlé.
(Nález ze dne 14. prosince 1921 č. 16766.)
Věc: Rudolf Z. ve V. proti ministerstvu pro zásobování lidu v Praze stran prohlášení zboží za propadlé.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 5. prosince 1918 jel stěžovatel Rudolf Z. jako nadporučík z Krakova do Vídně a vezl s sebou větší množství potravin, asi 270 kg slaniny, 50 kg zemáků, 7 kg rýže a 1,0 kg soli. Když projížděl nádražím Přerovským, byl zadržen a výše uvedené zboží bylo mu dozorčím úřadem pro střežení provozu v Přerově zabaveno.
K poukazu moravského místodržitelství ze dne — požadovalo okresní hejtmanství v Přerově výměrem z — 228 kg slaniny a to ve prospěch městského hospodářského úřadu v Přerově a byl stěžovatel poukázán, aby s tímto úřadem jednal o zaplacení náhrady, což se také stalo.
Stran rozdílu 42 kg slaniny, které městský úřad hospodářský v Přerově nepřevzal, nebylo možno zjistiti, kde a čí vinou se těchto 42 kg slaniny ztratilo. Stěžovatel dopisem z — žádal u finanční prokuratury v Brně o náhradu těchto 42 kg slaniny. Žádost tato došla svého vyřízení rozhodnutím okresní správy politické v Přerově ze dne —, které zní:
»Dne 5. prosince 1918 v Přerově na nádraží bylo zabaveno Vám 270 kg slaniny. Zdejší okresní politická správa požadovala dne — tuto slaninu a sice ve váze 228 kg ve prospěch městského úřadu v Přerově. Zbývající množství ve váze 42 kg ve smyslu § 6 cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. požaduje se dodatečně.
Jelikož zásilka tato nebyla kryta dopravním osvědčením, které výslovně žádá § 13 nař. úř. pro vyživování obyvatelstva ze dne 11. ledna 1917 č. 15 ř. z., z rozkazu moravské zemské správy politické ze dne — prohlašuje zdejší úřad ve smyslu § 18 cit. nař. celou zásilku 270 kg za propadlou.«
Poučení o opravných prostředcích k výměru tomu připojeno nebylo.
Rudolf Z. podal však přes to ve lhůtě 14 dní stížnost na zemskou správu politickou v Brně, v níž uplatňoval: 1. Výměr okresní správy politické odporuje sám sobě, požaduje-li dle § 6 cís. nař. ze 24. března 1917 č. 131 ř. z. 42 kg slaniny a prohlačuje-li současně totéž zboží za propadlé, ježto za zboží dle cit. § 6 »požadované« přísluší vždycky náhrada; 2. odporuje usnesení okresní správy politické, kterým již 228 kg slaniny bylo pro městský hospodářský úřad požadováno a tímto úřadem převzato i zaplaceno. 3. Skutkový základ jeho jest nesprávný, poněvadž není pravda, že zásilka 270 kg slaniny nebyla kryta dopravním osvědčením. Ostatně 4. ježto šlo o dopravu zboží z Haliče, tedy již z celního cizozemska, nebylo dle § 13 nař. cit. třeba osvědčení dopravního vůbec: 5. nelze prohlásiti dle § 18 nař. za propadlé zboží, které již neexistuje; 6. uplatněním nároku stěžovatele vůči státu zastoupenému finanční prokuraturou na náhradu a uznáním tohoto nároku finanční prokuraturou vzešla již pro stěžovatele soukromoprávní pohledávka, jež nemohla býti výrokem politického úřadu skonfiskována.
Zemská politická správa v Brně davši provésti šetření o okolnosti, zda stěžovatel byl v době zabavení své zásilky v držbě dopravního osvědčení, vyřkla výnosem ze dne —, že nemá důvodu, aby k stížnosti Rudolfa Z. pozměnila rozhodnutí okresní politické správy ze dne —, jímž zásilka 270 kg slaniny byla dle § 18 cit. nař. prohlášena za propadlou ve prospěch státu.
K stížnosti, v níž byl uplatňován nedostatek poučení o opravných prostředcích a obsah stížnosti proti rozhodnutí I. stolice opětován, ministerstvo pro zásobování lidu dne — prohlásilo, že dle § 16 nařízení ze dne 11. ledna 1917 č. 15 ř. z., dle něhož byla slanina prohlášena za propadlou ve prospěch státu bez náhrady, jest odvolání proti opatřením politických úřadů nepřípustno a podotklo ve věci samé, že není zákonného ani administrativného předpisu, dle něhož by bylo žádosti za náhradu ztracených potravin vyhověti.
Proti tomuto výnosu čelí stížnost Rudolfa Z., která uplatňuje: 1. výnos nevyřizuje podané odvolání, které nebylo pouhou dohlédací stížností, nýbrž řádným opravným prostředkem i přechází mlčky výtku, že rozhodnutí II. stolice nebylo opatřeno poučením o opravných prostředcích a hřeší tudíž proti § 3 zákona z 12. března 1896 č. 101 ř. z. 2. Naříkané rozhodnutí mělo podřízené úřady poukázati, aby své výroky náležitě odůvodnily. 3. Náhled, že výrok dle § 16 cit. cís. nař. učiněný nepodléhá opravným prostředkům jest v odporu se zákonem, jenž v § 15 prohlašuje toliko opatření podle předchozích předpisů za nenaříkatelná a nevztahuje se tudíž na výrok, opřený o předpis, jenž § 15 následuje. Že tomu tak jest, plyne zejména z obdoby cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131, jež přesně rozeznává mezi opatřeními sloužícími. k zajištění potravin a ustanoveními trestními. 4. Nesprávně jest pojímán rekurs na III. stolici jako žádost za náhradu ztracených potravin.
Stížnost opětuje pak ve věci samé v podstatě obsah svých odvolání v administrativním řízení podaných.
O stížnosti této uvažoval nejvyšší správní soud, jak následuje:
Rozhodnutí ministerstva pro zásobování lidu obsahuje ve věci samé jen jedinou zmínku, t. j. připomínajíc, že není zákonného ani administrativného předpisu, dle něhož by bylo žádosti za náhradu ztracených potravin vyhověti.
Výrok tento budí vážné pochybnosti o svém obsahu a smyslu. Neníť z něho patrno, zda ministerstva zásobování chtělo jen v zastoupení státu jako majetkoprávního subjektu, na němž se náhrada požaduje, projeviti, že tuto náhradu stát jako strana neuznává, poněvadž platný závazkový titul pro ni není dán, či zda chtělo ministerstvo jako úřad ve věci rozhodující autoritativně se prohlásiti a vynésti judikát, že náhradní požadovanou přiznati nelze.
V prvém případě by arciť šlo nikoli o »rozhodnutí a opatření«, které dle § 2 zákona o nejvyššími správním soudě jest před tímto tribunálem naříkatelné, nýbrž jen o prohlášení strany, jímž nebyla protistraně odňata možnost, aby u příslušné stolice nároku náhradního, se domáhala a proti němuž si stěžovati u nejvyššího správního soudu nelze. Arciť nelze se nezmíniti o tom, že v stížnosti žádost za náhradu stranou nebyla přednesena a nebyl tedy důvod k tomuto projevu státu jako strany.
Jest tudíž spíše pojímati výrok tento za »rozhodnutí«, kterým se ministerstvo chtělo autoritativně prohlásiti o právním titulu náhradového nároku. Potom však jest výrok onen pokládati za zmatečný, ježto ministerstvu pro zásobování lidu nepřísluší rozhodovati o takovýchto nárocích proti státu, které jsou i— spočívají-li na podkladu soukromoprávním — vyhrazeny kompetenci řádných soudů a spočívají-li na podkladu veřejnoprávném, odkázány, ježto tu není nižádného administrativního orgánu, jenž by k rozhodování ve věci samé byl povolán, dle § 6 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 na zemský soud v Praze.
Nutno tudíž výrok tento zrušiti z těchto důvodů jako nezákonný.
Jinak neobsahuje naříkané rozhodnutí vůbec nižádný věcný nález, zejména nerozhoduje in merito otázku, zda právem či neprávem bylo od stěžovatele 42 kg slaniny dodatečně požadováno a celé množství 270 kg prohlášeno za propadlé.
Jsou tudíž všechny vývody stížnosti, které se k tomuto meritu nesou, dle § 5 a 6 zákona o správ. soudě nepřípustné, ježto se obírají otázkou, která naříkaným rozhodnutím svého vyřízení nedošla.
Zbývá jen uvážiti, zda výrok, jenž tvoří jediný ještě zbývající obsah v odpor vzatého výnosu, t. j. výrok, že opatření politického úřadu dle § 18 cit. cís. nař. učiněné a propadnutí předmětu ve prospěch státu vyslovující, nepodléhá přezkoumání v pořadí instančním, jest v zákoně odůvodněn.
Ministerstvo opírá tento svůj výrok o § 16 cit. cís. nař. Dle náhledu nejvyššího správního soudu však tento předpis nemůže stanovisko naříkaného rozhodnutí odůvodniti.
Předpis § 16 mluvě o opatřeních politických úřadů na základě »těchto ustanovení« vydaných, má na mysli jen ona opatření, která byla dle zmocnění předchozích předpisů učiněna za tím cílem, aby předměty, o kterých nařízení toto jedná, byly pro potřebu obyvatelstva opatřeny nebo zabezpečeny.
Opatření taková, jejichž provedení nestrpělo odkladu, byla arciť zbavena revise v řádné cestě instanční, tak jako obdobná opatření, s nimi v jednu linii postavená, jež vydal dle § 3, odst. 2 starosta obecní.
Avšak pod těmito opatřeními nelze zajisté rozuměti ani rozsudky trestní, jež dle § 17 vydává rovněž politický úřad a jež nepochybně podléhají oněm opravným prostředkům, jaké v policejním řízení trestním normy všeobecné připouštějí, ani výroky učiněné dle § 18, kterými se prohlašují za určitých předpokladů předměty určité za propadlé ve prospěch státu.
Zde již nejde o to zabezpečiti neb opatřiti předměty ty výživě obecenstva, nýbrž o to, stihnouti majetkovou újmou toho, kdo daných předpisů zákona zanedbal, nejde o to, učiniti »opatření« pro veřejnou aprovisaci potřebné, nýbrž uskutečniti sankci zákonnou, jíž praktický úspěch tohoto nařízení měl býti alespoň z části zajištěn.
V § 18 cit. nařízení jde o konfiskaci majetkovou jako následek přestoupení zákona, která nastoupiti má bez ohledu na to, zda přestoupení toto jest současně stiháno nebo skutečně stíženo trestem. Jest tu tedy samostatný nález politického úřadu, který nelze subsumovati ani pod § 16 cit. nař., ani pojímati za výrok trestní a jenž podléhá, kdyžtě tu není zvláštního, pořadí instanční obmezujícího předpisu, řádné cestě opravné beze všeho jejího zkrácení.
Byla tudíž přípustná nejen řádná stížnost proti rozhodnutí okresní správy politické, nýbrž i proti rozhodnutí zemské správy politické stížnost na ministerstvo pro zásobování lidu.
Tato možnost měla býti dle zákona ze dne 16. března 1896 č. 101 ř. z. ve vydaných vyřízeních připojením náležitého poučení vyslovena. Nestalo-li se tak, byla rozhodnutí ona vadná. Však vada tato nepadá zde na váhu, ježto strana opravných oněch prostředků ve věci samé použila, čímž odvrátila újmu, jež jí z vady oné mohla vzejíti.
Druhá stolice ve věci samé také rozhodla a jen ministerstvo vedeno jsouc nesprávným výkladem § 16 cit. nař. meritorní rozhodování protizákonně odepřelo. Tím však prohřešilo se proti zákonu a bylo proto naříkané rozhodnutí dle § 7 zák. o správ. soudě zrušiti.

Citace:

č. 1060. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1047-1050.