NPD documents search: Všehrd, 11 (1930) - O osnově zákona o soudnictví nad mládeží

Směneční valutu falešně připsanou lze zpět požadovati, byt plátce byl věděl, že směnka jest zfalšována, jsa však mylného domnění, že oproti poctivému majiteli směnky námitka zfalšování místa nemá. (§§ 1431., 1432. ob. z. obč.)

A. podepsal na svůj dluh 324 K B-ovi dvě směnky: jednu na 300 K, druhou na 24 K. Tuto druhou B. zfalšoval, změniv sumu na 324 K a eskomptoval ji u banky C. Přišed pro více podobných manipulací do trestního vyšetřování, skončil samovraždou. Banka vyzvala A. k zaplacení směnky, čemuž on vyhověl, jsa
12* mylného domnění, že platiti musí a že by zdráháním způsobil si útraty, jelikož »práva znalí« byli názoru, že v řízení směnečném námitka, že směneční suma po podpisu směnky byla zfalšována, oproti poctivému majiteli směnky místa nemá.
Později teprve byl poučen, že nejvyšší soud vyslovil opačný názor, načež podal proti bance C. žalobu na vrácení 300 K. Žalovaná připustila zfalšování směnky, popřela však omyl žalobce při placení, tvrdíc, že zaplatil vědomě, že povinen není, jakož i že eskomptovala směnku za plnou valutu, což žalobce nepopřel.
První soudce žalobu zamítl
z důvodů,
poněvadž žalobce nejednal v omylu, nýbrž zaplatil dobrovolně, věda, že dlužen není, aby se uvaroval útrat a poněvadž žalovaná se neobohatila a zfalšování směnky jí se netýče.
Stolice odvolací žalobě vyhověla.
Důvody:
Požadavky § 1431. ob. z. obč., o který žalobce svůj nárok na vrácení opírá, jsou zde dány.
Že první dle § toho potřebný moment »omylu« na straně žalobce skutečně byl, vysvítá již z toho, co žalobce, byv v I. stolici jako strana slyšen udal, totiž že zaplatil příslušnou směnku, poněvadž se obával žaloby a exekuce. Platí-li někdo, poněvadž obává se útrat procesních, tu počítá patrně s možností, že soudem k placení donucen bude. Tato představa možného právního donucení jest však toliko jinou způsobou myšlenky, že dotyčný dlužen jest. Kdo skutečně ví, že dlužen není, nemusí se žaloby a exekuce obávati.
Zaplatil-li tudíž žalobce pod vlivem této představy, nemohl míti jasného vědomí, že jedná se mu o dluh nestávající. Plyne to tím jasněji z údajů žalobce, že byl o své povinnosti ku placení v nejistotě a že by nikdy nebyl platil, kdyby byl věděl, že ku placení donucen býti nemůže. Tento moment jest psychologicky rozhodujícím. Nerozhoduje okolnost, věděl-li žalobce o zfalšování směnky, nýbrž jedině okolnost, zda se přes to, že to věděl, považoval nicméně ku placení povinným. Tak tomu u žalobce skutečně bylo. Domníval se, že směnku zaplatiti musí, poněvadž byla opatřena jeho pravým podpisem a on proto jistotně z ní žalován býti může. Nalézal se tudiž v právním omylu. Omyl právní jest však v § 1431. ob. z. obč. výslovně na roven postaven omylu skutkovému.
Správnost toho vysvítá i z další úvahy.
Kdyby byl žalobce skutečně věděl, že platiti povinen není, a přece zaplatil, byl by patrně jednal animo donandi. Jest však naprosto nepravděpodobným, že by žalobce, hospodářsky slabý to rolník, byl chtěl dobrovolně na sebe uvaliti škodu, způsobenou podvodem resp. insolvencí B. jen proto, aby hospodářsky daleko silnější banka škody neutrpěla.
Co pak se týče druhého momentu § 1431. ob. z. obč. vyžadovaného, totiž »placení dluhu nestávajícího«, jest zjištěno, že žalobce ze směnky dlužen byl pouze 24 K, na ostatních 300 K však banka oproti němu žádného nároku neměla. § 1431. ob. z. obč. nepředpokládá však, že příjemce vůbec žádné platné pohledávky míti nesmí, ani proti osobě jiné, že musí objektivně býti obohacen, nýbrž stačí, že se přijetí ohledně plátce jeví bezprávným. Moment bezprávnosti činí však z přijetí ním dotčeného obohacení, aspoň relativní.
Pročež zfalšování směnky dotýká se jedině banky, jen tato a nikoli A. byla falšovatelem B. podvedena a jen tato musí nésti následky jeho insolvence.
Jelikož jsou zde tudíž oba podstatné momenty nárok na vrácení dle § 1431. ob. z. obč. zakládající, bylo odvolání vyhověti.
Nejvyšší soud potvrdil rozsudek II. stolice z jejích důvodů k nimž
dodal:
Okolnost, zda omyl platícího byl omluvitelným čili nic, jest s hlediska § 1431. ob. z. obč. nezávažnou. Postačí již, nebyl-li si ten, kdo zaplatil, čeho povinen nebyl, jist tím, že dluh nestává. Tvrdí-li tedy žalovaná, že placení stalo se za intervence osoby práva znalé, koncipienta právního zástupce žalobce, lze z toho toliko odvozovati, že žalobce domníval se v době placení, že směnečný dluh po právu stává v plné výši 324 K.
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu z 25. září 1912 č. j. Rv. III. 406/12). —a.

Citace:

Směneční valutu falešné připsanou lze zpět požadovati,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 4, s. 205-207.