NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 7052.

Četnictvo:* úrazem podle § 7, odst. 2 zák. č. 153/23 jest každá, při výkonu četnické služby nastalá porucha zdraví, která vznikla bez přičinění poškozeného náhle zevním škodlivým vlivem, jehož působení bylo časově omezeno.
(Nález ze dne 27. ledna 1928 č. 1569).
Věc: Josef Z. v Č. (adv. Dr. Jos. Steiner z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran pensionování.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle obsahu správních spisů není sporno, že st-l utrpěl jako četník při výkonu služby na obchůzce dne 21. listopadu 1921 omrzlinu na palci levé nohy. Léčil se až do dubna 1922 sám, později byl v ošetřování lékařském a nemocničním. Dne 8. ledna 1923 byla mu ve všeob. nemocnici v Č. levá noha nad kotníkem amputována následkem snětí povstalé těžkým obliterujícím zánětem cév. -— Nálezem superarbitr. komise ze 7. února 1924 byl st-1 z tohoto důvodu uznán k četn. službě se zbraní neschopen, k jiným službám v četnictvu však schopen, a bylo navrženo, aby byl zařazen na místo kane. pomocníka. St-l konal pak krátkou dobu kane. službu u četnictva, načež byl ke své žádosti dán min-em vnitra do trvalé výslužby.
Žádostí z 5. prosince 1924 domáhal se st-l u min. vnitra, aby mu bylo vzhledem k jeho invaliditě připočteno pro výměru výslužného 10 služ. let a aby s ohledem na jeho majetkové a rodinné poměry bylo mu výslužné nad to přiměřeně zvýšeno podle § 7 zák. č. 153/23. V žádosti bylo uvedeno, že příčinou odchodu do výslužby je ztráta levé nohy. nad kolenním kloubem a tím povstalá tělesná slabost, kterou st-l utrpěl jako důsledek choroby, povstalé bez jeho vlastní viny v četnické službě výkonné.
V řízení o této žádosti zavedeném byl st-l představen dne 7. května 1925 superarbitrační komisi/jejíž nález vyzněl takto: Předpokladu § 7 zák. č. 153/23 v tomto případě není, ježto neodpovídá ani čl. 2 ani čl. 3 cit. §. Výdělečná shopnost snížena na 75%.
Min. vnitra nevyhovělo nař. rozhodnutím žádosti st-le, poněvadž jeho nezpůsobilost ke službě nenastala následkem úrazu. O stížnosti uvažoval nss takto:
§ 7 zák, ze 4. července 1923 č. 153 Sb. ustanovuje v odst. 1., že četnickým osobám, které se staly neschopnými četnické služby oslepnutím na obě oči, zeslábnutím zraku, takže mohou rozeznávati pouze velké předměty z nejbližší vzdálenosti nebo rozlišovati světlo ode tmy, pak ochrnutím, takže tělem nevládnou, neb jinou těžkou poruchou zdrav stejného stupně, bude, stala-li se tato poškození bez jejich úmyslné viny při výkonu služby nebo v souvislosti s ní, připočteno při výměře výslužného 10 služ. let. — Totéž platí podle 2. odst. téhož paragrafu, stanou-li se četnické osoby četn. služby neschopnými úrazem, utrpěným bez své úmyslné viny při vykonávání četn. služby a v bezprostřední souvislosti s touto službou, nastala-li neschopnost k četn. službě během jednoho roku po úrazu. — Osobám, které se staly v jiných případech neschopnými k četnické službě pro těžkou poruchu zdraví, které však úmyslně nezavinily a jsou-li vůbec výdělku neschopnými, může býti podle odst. 3. cit. § při výměře výslužného a v dohodě s min. fin. připočteno až 10 služebních let. — Konečně může podle odst. 4. téhož paragrafu min. vnitra v dohodě s min. fin. ve výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele, výslužné nadto ještě přiměřeně zvýšiti.
V daném případě jest předmětem sporu řešení otázky, zda st-li přísluší nárok na připočtení 10 služ. let při výměře výslužného podle 2. odst. § 7 cit. zák. Žal. úřad posuzoval nároky st-lovy podle odst. 2, 3 a 4 § 7 zák. č. 153/23.
Stížnost snaží se oprávněnost nároku st-lova na připočtení 10 služ let při výměře výslužného dovoditi jen z ustanovení 2. odst. § 7 cit. zák. Doličuje nezákonnost nař. rozhodnutí jen z hlediska tohoto 2. odst. § 7. Se zřetelem na tento rámec stížnosti nutno se obmeziti na přezkoumání nař. rozhodnutí také jen po této stránce.
Nss zabýval se výkladem ustanovení 2. odst. § 7 cit. zák. na stížnost st-lem v téže věci dříve již podanou, ve které rovněž poukazováno bylo výslovně toliko na 2. odst. § 7, v nál. z 21. dubna 1926 č. 20024/23, ve kterém vytkl pro přiznání výhody, o niž tu jde, tyto předpoklady: I. aby četnická osoba utrpěla úraz, 2. aby se tak stalo bez její viny, 3. při provozování četnické služby a v bezprostřední souvislosti s touto službou, 4. aby v důsledku toho stala se četnické služby neschopnou a 5. aby neschopnost ta nastala během jednoho roku.
Po stránce skutkové není sporno, že st-1 jako četník při výkonu četnické služby a v bezprostřední souvislosti s touto službou při služ. obchůzce dne 21. listopadu 1921, jím konané, bez své viny utrpěl omrzlinu na palci levé nohy. Sporno jest pouze, zda tuto omrzlinu lze pokládati za úraz ve smyslu § 7 odst. 2. zák. č. 153/23 a zda neschopnost k četn. službě nastala během jednoho roku po úrazu.
Žal. úřad přiznal, že řečená omrzlina a přidruživší se k ní sněť vedly k amputaci levé dolní končetiny st-lovy, dospěl však v nař. rozhodnutí k závěru, že omrzlina není úrazem a kdyby se i připustilo, že úrazem jest, že neschopnost st-lova k četn. službě nenastala během jednoho roku po úrazu.
Závěry tyto však nelze uznati správnými. Pokud jde především o výklad pojmu »úraz« ve smyslu § 7 odst. 2. cit. zák., zákon sám pojmové znaky neuvádí a definice úrazu neobsahuje. Se zřetelem na znění odst. 1—4 § 7 a tendenci těchto ustanovení, kterými přiznány byly četn. osobám zvláštní výhody zřejmě proto, že při výkonu své služby vydány jsou často a ve značné míře poruchám zdraví, jejich tělesnou integritu těžce ohrožujícím a majícím za následek i předčasnou neschopnost ke službě, nutno úrazem podle § 7 odst. 2 zák. č. 153/23 rozuměti každou, při výkonu četn. služby nastalou poruchu zdraví, která vznikla bez při- činění poškozeného náhle zevním škodlivým vlivem, jehož působení bylo časově omezeno, bez přičinění poškozeného. Toto vymezení pojmu úrazu jest také ve shodě s pojmem úrazu podle zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888.
Žal. úřad tyto právě vytčené pojmové znaky úrazu nepopírá. Klade-li v odv. spise zvláštní důraz na to, že za úraz pokládati jest jen takové poškození zdraví, které povstalo působením vnějších násilných vlivů (střelnou ranou, tnutím, nárazem, úderem, tlakem a pod.), třeba proti tomu uvésti, že zdůrazňuje tím příslušně násilnost zevního vlivu a vykládá tak pojem úrazu obmezujícím způsobem, pro jaký není s hlediska § 7 odst. 2 zák. č. 153/23 důvodu. V příkladech, které odv. spis uvádí vyniká násilnost zevního vlivu velmi význačně, leč ona není v této své intensitě nutnou pojmovou náležitostí úrazu, nýbrž jest jí jen náhlost a škodlivost zevního vlivu, kteréžto vlastnosti sice také násilné působení vlivu toho charakterisují, avšak jen do jisté míry, jež musí býti nezbytně tak značnou, jakou jest v příkladech v odv. spise uvedených.
Po názoru nss-u sluší omrzlinu, kterou st-l utrpěl, za úraz ve smyslu cit. zák. ustanovení v daném případě pokládati a nelze proto uznati, že by opačný názor žal. úřadu byl v souhlasu se zákonem.
Příčinnou souvislost mezi omrzlinou a amputací nohy st-lovy žal. úřad nepopírá, soudí však, že neschopnost ke službě nenastala během jednoho roku po úrazu; úsudek tento jest však nesprávný.

Citace:

č. 448. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 391-393.