NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Č. 4915
.
Váleční poškozenci. — Řízení před nss-em: * Výrok, jímž zem. odvolací komise pro válečné poškozience odmítá odvolání podle § 9 vl. nař. 224/1919 podané jako opožděné, jest rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o ss; k rozhodnutí tomu jest odvolací komise příslušná.
(Nález ze dne 17. září 1925 č. 17204).
Prejudikatura: Boh. LXXXVII adm. a j.
Věc: Bruno N. v R. proti zemské odvolací komisi pro válečné poškozence v Praze (rada nejv. soudu v. v. Jar. Bartheldy) o včasnosti odvolání.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením z 30. ledna 1924 odmítla zem. odvolací komise pro vál. poškozence v Praze odvolání Bruno N. v R. z 8. října 1920 z nálezu okr. sociálně lékařské komise v L. z 15. prosince 1919 z těchto důvodů: Nařízením vl. z 8. června 1922 § 6 ustanovena jest lhůta odvolací a to 90 dnů ode dne doručení. Ve spise zjištěno, že výměr byl doručen dne 28. června 1920 a odvolání podáno 13. října 1920, tedy po prošlé lhůtě. I kdyby odvolání projednáváno bylo za působnosti nař. z 23. dubna 1919 č. 224 Sb., musilo by býti odmítnuto, protože §em 9 tohoto nařízení stanovena byla lhůta 28 dnů ode dne doručení výměru.
O stížnosti podané do usnesení jmenované komise uvážil nss toto:
Nss nemohl se přikloniti k názoru hájenému zástupcem žal. úřadu při veř. ústním líčení, že stížnost jest nepřípustná. Zástupce žal úřsdu odvolával se v této příčině na usnesení tohoto soudu Boh. LXXXVII adm. a jiná, jimiž opětně bylo vysloveno, že nálezy prohlídkové komise okr a zem. komise odvolací pro válečné poškozence nejsou rozhodnutími ve smyslu § 2 zák. o ss a tedy o sobě nejsou před tímto soudem naříkatelné. Tento právní názor odůvodněn byl v oněch usneseních tím, že nález sám má povahu pouhého znaleckého dobrého zdání, tedy skutkového zjištění, které pak jest podkladem t. j. součástí skutkové podstaty výroku zem. úřadu pro péči o válečné poškozence, jenž teprve má povahu skutečného rozhodnutí. Nss, aniž se jakkoli uchyluje od právního názoru právě zmíněného, shledal, že v daném případě na výrok zem. odvolací komise pro vál. poškozence v Praze, jenž stížností jest brán v odpor, přece jen nutno jest pohlížeti s jiného hlediska. Výrok ten není nálezem věcného obsahu o pracovní způsobilosti st-le, nýbrž výrokem toliko formálním, odmítajícím odvolání st-lem podané jako opožděné, tedy výrokem, na který úvahy v dřívějších usneseních projevené, nepřiléhají.
Takovýto výrok, jímž se straně upírá jisté procesní právo, jest podle své povahy skutečně výrokem, jenž může býti obsahem rozhodnutí v technickém slova smyslu. O tom, že příslušné normy válečným poškozencům možnost odvolání k zem. odvolací komisi přiznati chtěly jako jejich právo, nemůže býti pochybnosti. Jak nařízení č. 224 z r. 1919 v § 9 tak i zákon č. 39 z r. 1922 v § 35 i nařízení č. 181 z r. 1922 v § 6 mluví v tom směru výslovně o právu odvolání. Pochybnost mohla by snad býti jen v tom směru, zda rozhodování o tomto právu přísluší zem. odvolací komisi, tedy zda alespoň po této stránce tato komise jest povolána skutečné rozhodnutí vydati.
Nss dospěl tu ke kladné odpovědi, uváživ jednak, že tyto komise jsou příslušnými normami výslovně jako odvolací komise označeny, jednak, že odvolací instance nutno pokládati za povolány k rozhodování také o formálních otázkách, pokud nějaký výslovný předpis nestanoví jinak, totiž pokud kompetenci ve věci a kompetenci k řešení otázek formálních (procesních) výslovně nerozlišuje a nepřikazuje orgánům různým. Kompetence odvolacích komisí jest od kompetence zem. úřadu resp. min. soc. péče v příslušných normách přesně odlišena, nelze v nich však nalézti nijakého podkladu pro názor, že by po formelní stránce o odvoláních k zem. odvolacím komisím rozhodovati měl nějaký jiný orgán než tyto komise samy. Neshledal tedy nss závady, aby stížnost podrobil svému věcnému přezkoumání.
Neshledal však stížnost důvodnou. Výměr zem. úřadu pro péči o vál. poškozence z 24. června 1920 obsahující sdělení o nálezu okr. prohlídkové komise sociálně lékařské v L. z 15. prosince 1919 byl st-li podle doručovacího lístku jím podepsaného doručen 28. června 1920. Jest tedy nepochybno, že odvolání, došlé úřadu teprve 14. října t. r., došlo po uplynutí jak 28denní lhůty stanovené ve vlád. nař. č. 224/1919, tak i lhůty 90denní stanovené v § 35 zák. č. 39/1922 resp. vlád. nař. č. 363/1922 k § 35 odst. 6 a 7 a vlád. nař. č. 181/1922 § 7.
St-l poukazuje ovšem ve své stížnosti na vyrozumění, jehož se mu dostalo teprve 14. října 1920. Leč toto vyrozumění stížnosti připojené, bylo st-li dodáno, jak patrno, velitelstvím čsl. vojenské invalidovny v Praze a nemůže ani podle svého obsahu ani podle své formy býti pokládáno za doručení resp. opětné doručení výměru zem. úřadu pro péči o vál. poškozence, a nemůže tudíž lhůta pro odvolání podané ve smyslu § 9 vlád. nař. č. 224 z r. 1919 a pozdějších norem již uvedených býti počítána od onoho vyrozumění invalidovnou, nýbrž jediné ode dne doručení výměru zem. úřadu pro péči o vál. poškozence tímto úřadem samým. Se zřetelem k obsahu nař. rozhodnutí nemohl se nss zabývati tvrzením stížnosti, že ve schůzi zem. odvolací komise z 30. ledna 1924 byl st-l prohlášen invalidou, které týká se již věcného nároku st-lova na invalidní důchod, o němž žal. úřad nerozhodoval a rozhodovati povolán nebyl. Podotknouti jest k tomu ostatně, že oním nálezem oceněna byla ztráta výdělkové způsobilosti u st-le na 10%, tedy měrou, která podle § 8 zák. č. 142/1920 resp. § 8 zák. č. 39/1922 nárok na důchod invalidní vůbec nezakládá.

Citace:

č. 4915. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 147-149.