Authors:
= Váž. tr., 1-2 (1919-20)
PDF

Čís. 106.


Soudu není dovoleno, by při pachateli, jenž 14. rok svého věku již překročil, vyloučil pouze pro mladistvou neznalost pachatelovu příčetnost.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1919, Kr I 415/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Chebu ze dne 26. května 1919, pokud jím obžalovaná Marie F. byla dle § 259 č. 3 tr. ř. sproštěna obžaloby pro zločin podílnictví na krádeži dle §§ 185, 186 a) tr. z., a zrušiv rozsudek pro zmatečnost, vrátil věc témuž nalézacímu soudu, by ji znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Soud nalézací sprostil Marii F. z obžaloby pro zločin podílnictví na krádeži, jakkoli zjistil, že věci ukradené v táboru jindřichovickém měla prý ve svém baťochu, poněvadž obžalovaná, jež právě teprve 14. rok byla překročila, nebyla ještě úplně duševně zralá, takže jí trestnost jejího jednání nepřišla na vědomí, ona spíše jednala pod vlivem zlého příkladu osob, jež pokládala za autoritu, a nebyla tudíž s to, by význam a následky trestního činu postřehla. Zmateční stížnost státního zastupitelství, brojící proti výroku osvobozujícímu z důvodů § 281, č. 5 a 9 a) tr. ř. jest odůvodněna. Platný trestní zákon v § 2 d) vylučuje přičítání skutku jako zločin u pachatelů, kteří ještě 14. rok nepřekročili. Tím, že trestní zákon sám přesně dle věku určuje hranici příčetnosti osob fysicky nevyspělých, odpírá soudci právo, by vliv mladistvého věku na příčetnost individuelně zkoumal. Duševní nezralost spojenou nezbytně s mladistvým věkem možno proto soudci jen v těchto zákonem přesně vytknutých mezích uplatňovati jako důvod příčetnost vylučující. I osoby nedospělé jakmile překročily věk dětský, označuje zákon trestuhodnými v mezích § 237 a 269 za činy, jež by jinak zločin opodstatňovaly. Při pachatelích, kteří 14. rok překročili, uznává duševní nevyspělost jen za polehčující okolnost, vedle § 46 a) tr. z. Jen kdyby šlo o duševní stav ve smyslu § 2 a), b) tr. z., možno by bylo pachatele, jenž 14. rok překročil, z důvodu nepříčetnosti zodpovědnosti sprostiti. V přítomném případě dovolává se rozsudek pouze skutečnosti, že obžalovaná, 14. rok právě teprve překročivší, jest duševně málo vyvinuta, sám pak připouští, že měla nejasný pocit, že páše snad bezpráví, když věci z jindřichovického tábora pocházející převedla na sebe. Za takového stavu věci nemohla by dle platného zákona duševní nevyspělost, ať již podmíněná mladistvým věkem neb snad i stupňovaná slabším rozumem, jakmile nevyrovnala se stavu § 2 a) tr. z. vytknutému, ospravedlniti výrok sprošťující. Bylť by soud, šlo-li o zločin i osobu nedospělou, musil odsouditi pro přestupek nedospělých; tím méně směl zcela sprostiti obžalovanou, jež dospělosti již byla nabyla. Soud nalézací, jenž z uvedeného nesprávného důvodu na sproštění obžalované obžaloby se usnesl, neměl ovšem příčiny zvláště zjišťovati zločinnou podstatu skutku. Tato mezera ve zjištěních skutkových brání nejvyššímu soudu, by vynesl ihned rozsudek ve věci samé. Bylo se proto obmeziti na výrok zrušující a vrátiti věc k opětnému projednání a rozsouzení první stolici.
Citace:
č. 3789. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 136-137.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).