NPD documents search: Právník, 66 (1927) - La critique du témoignage

Čís. 4096.

Jde-li o (zákazu § 23 tisk. zák. se příčící) rozšiřování tiskopisu, jehož (pachateli neznámý) obsah tvoří skutkové podstaty zločinu podle § 15 čís. 3, přečinů podle § 14 čís. 1 a 5, a § 18 čís. 2 zákona na ochr. rep., jest v takovém rozšiřování tiskopisů spatřovati přečin, po případě i přestupek podle čl. III. čís. 3 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (§ 42 zák. na ochr. rep.) v ideálním souběhu s přestupkem podle § 23 tisk. zák.
Nejde o překročení obžaloby (§ 281 čís. 8 tr. ř.), bylo-li k obžalobě na ony trestné činy proti zákonu na ochr. rep., spáchané rozšiřováním tiskopisu, uznáno na přečin (přestupek) podle čl. III. zák. čís. 142/1868, an soud nevzal za prokázáno, že pachatel tiskopis četl a jeho obsah znal.
Nejsou-li závadná místa v témže článku, nýbrž v různých článcích dotyčného čísla tiskopisu, je možný reální souběh přečinu s přestupkem zanedbání povinné péče.
Trestný čin podle čl. III čís. 3 zák. čís. 142/1868 je ryzím deliktem kulposním; nepřipouští trestný pokus.
Rozšiřováním ve smyslu § 6 tisk. zák. jest všeliké úmyslné jednání, jímž se tiskopis činí přístupným individuelně neomezenému počtu osob za tím účelem, by jím bylo působeno na jejich smýšlení; spadá sem rozdávání tiskopisů, nikoliv však ponechání části letáků v bytě.
Čin, spáchaný z nepřátelství proti republice a v úmyslu republiku poškoditi, byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.
Pokud nejde o neúplnost (§ 281 čís. 5 tr. ř.), omezil-li se soud vzhledem k ustanovení § 165 soudní instrukce na citaci řadových čísel zabavovacích nálezů.
(Rozh. ze dne 10. března 1931, Zm I 249/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 24. února 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, přečiny podle § 14 čís. 1 a 5, § 18 čís. 2 a § 42 odst. 3 téhož zákona, jakož i přestupky podle § 42 odst. 1 zákona na ochranu republiky, čl. III čís. 3 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. a podle § 23 zákona o tisku, vyhověl pokud čelila proti výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky a přečiny podle § 14 čís. 1 a 5 a § 18 čís. 2 téhož zákona, zrušil napadený rozsudek v tomto výroku a uznal obžalovaného vinným jen nedokonaným zločinem podle § 15 čís. 3 a nedokonanými přečiny podle § 14 čís. 1 a 5 a § 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky, spáchanými činností v rozsudku pod I a) 1—4 uvedenou; v ostatních směrech zmateční stížnost zavrhl. Důsledkem částečného zrušení rozsudku ve výroku o vině zrušil i výrok o trestu a výroky s ním související a vyměřil obžalovanému znovu trest. Podle § 32 zákona na ochranu republiky vyslovil u obžalovaného ztrátu práv občanských. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v — Čís. 4096 —
důvodech:
Zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným a) zločinem podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky a přečiny podle §§ 14, čís. 1 a 5, a 18 čís. 2 téhož zákona, spáchanými rozšiřováním neperiodického tiskopisu (letáku) »1. srpen, dnem protiválečné demonstrace«, b) přečinem podle čl. III. čís. 3 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (§ 42 odst. 3 zák. na ochranu republiky a přestupkem podle čl. III. čís. 3 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (§ 42 odst. 2 zák. na ochranu republiky), spáchanými rozšiřováním neperiodického tiskopisu »R. P.« č. 165 ročníku X., a c) přestupkem podle § 23 tisk. zák., spáchaným tím, že rozšiřoval bez úředního povolení způsobem v rozsudku uvedeným oba tyto tiskopisy, a dovolává se číselně důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 8, 5, 9 a) a 10 tr. ř. K jednotlivým vývodům zmateční stížnosti, pokud jimi napadá výrok pod b) a c) rozsudku, jest uvésti toto: Zmatek podle § 281 čís. 8 tr. ř. shledává stížnost v tom, že nalézací soud uznal stěžovatele vinným přečinem a přestupkem pod b), ač prý z těchto trestných činů nebyl stěžovatel v obžalovacím spise viněn a ač prý obžaloba nebyla na ně ani později rozšířena. Stížnosti nelze přiznati oprávnění. Stěžovatel byl v obžalovacím spise viněn, že se dopustil rozšiřováním tiskopisu »R. P.« zločinu podle § 15, čís. 3 zák. na ochranu republiky, přečinu podle § 14 čís. 1, a § 11 čís. 2 a přestupku podle § 15 čís. 4 zákona. Nalézací soud shledal podle rozhodovacích důvodů rozsudku, že tento stěžovatelem rozšiřovaný tiskopis zakládá svým obsahem skutkové podstaty těchto trestných činů, nevzal však za prokázáno, že stěžovatel tiskopis četl a jeho obsah znal, a podřadil proto rozšiřování tiskopisu stěžovatelem vzhledem k tomu, že shledal v obsahu tiskopisu skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky a kromě toho skutkové podstaty přečinů podle § 14 čís. 1 a § 11 čís. 2 zákona, a vzhledem k tomu, že se rozšiřování tiskopisu stalo způsobem v zákoně zakázaným (§ 23 tisk. zák.) pod skutkové podstaty trestných činů pod b). Učiniv tak, neuznal stěžovatele vinným činem, pro nějž stěžovatel nebyl žalován, nýbrž podřadil jen čin stěžovateli obžalovacím spisem za vinu kladený, t. j. rozšiřování tiskopisu tu v úvahu přicházejícího, pod jiná ustanovení zákona než jsou ona, pod něž byl týž čin podřaděn obžalobou (§ 262 tr. ř.); nejde tu proto o překročení obžaloby (§ 281 čís. 8 tr. ř.).
Zmatek podle čís. 5 § 281 tr. ř. shledává stížnost v tom, že v napadeném rozsudku nejsou uvedeny postačitelné důvody pro výrok, že stěžovatel tiskopis »R. P.« rozšiřoval. Stížnost je bezdůvodná. Rozsudek shledává rozšiřování tiskopisu »R. P.« jednak v tom, že obžalovaný zanesl první zásilku tohoto tiskopisu, obsahující 100 výtisků, do sekretariátu komunistické strany v K., kde ji nechal ležeti na stole, jednak v tom, že nejméně 7 výtisků tohoto tiskopisu, pocházejících z druhé zásilky, jako kolportér již rozšířil, předal je již jiným osobám. Výrok, že stěžovatel položil první zásilku »R. P.« v sekretariátě komunistické — Čís. 4096 —
strany v K. na stůl a nechal ji tam ležeti, odůvodňuje rozsudek doznáním stěžovatelovým, a výrok rozsudku, že stěžovatel rozšířil (předal jiným osobám) nejméně 7 výtisků téhož tiskopisu z druhé zásilky, má oporu ve zjištění rozsudkovém, že druhá zásilka tohoto tiskopisu obsahovala nejméně 100 výtisků, a že u stěžovatele bylo nalezeno již jen 93 výtisků. Podle toho uvádí rozsudek pro všechna tato skutková zjištění důvody. Další vadu neúplnosti a nejasnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. shledává stížnost v tom, že rozsudek, pokud jde o obsah tiskopisu »R. P.«, sice uvádí, že tento tiskopis, jenž vyšel v době, kdy vydávání časopisu »R. P.« bylo rozhodnutím zemského úřadu v Praze zastaveno, byl pro místa I.—VII. státním zastupitelstvím na základě § 14 čís. 1, dále § 15 čís. 3 a 4 a § 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky zabaven, že zabavení to bylo nálezem krajského soudu trestního v Praze ze dne 8. srpna 1929 potvrzeno, a že nalézací soud shledává rovněž v obsahu těchto míst tohoto tiskopisu objektivní skutkové podstaty těchto trestných činů, poněvadž se prý v místě I. vzhledem k předchozímu obsahu pobuřuje proti demokraticko-republikánské formě státu, v místě II. se vyzývá k násilné změně ústavy po vzoru Leninově, v místě III. se vybízí ke hromadnému páchání přestupků proti zákonu o tisku, v místech IV. a V. se vybízí ke vzpouře vojínů v případě války se Sověty a v místech VI. a VII. se uvádí president republiky, o němž je v nezabavené části článku řeč, u veřejný posměch, že však neuvádí doslov jednotlivých míst ani jej sumárně nekonstatuje, takže prý nelze vůbec přezkoumati, zda jsou ona zjištění smyslu oněch míst ospravedlněna. Z toho, co uvedeno, plyne, že stížnost vytýká rozsudku v tomto směru ve skutečnosti nedostatek důvodů pro ona skutková zjištění. Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti. Neboť vzhledem k ustanovení § 165 soudní instrukce, přikazujícímu soudům, by při vyhotovování rozhodovacích důvodů trestních rozhodnutí a jiných usnesení, jež podle předpisů trestního řádu mají býti dodány stranám, měly vždy na zřeteli zájmy veřejné bezpečnosti, mravnosti a vhodnosti, a by se, najmě tam, kde jde o posouzení skutečností, jichž uvedení v širší známost by mohlo ohroziti veřejné ohledy, omezily na všeobecné poukazy, mohl se nalézací soud omeziti na pouhou citaci řadových čísel zabavovacích nálezů.
S hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá stížnost, pokud jde o trestné činy pod b) rozsudkového výroku, že se ustanovení čl. III. zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. týká jen redaktora, nakladatele a tiskaře a neupravuje tudíž skutkovou podstatu trestného činu, jehož by se mohl dopustiti i rozšiřovatel tiskopisu. Námitka je zřejmě bezdůvodná; neboť čl. III. cit. zák. uvádí pod čís. 3 výslovně podmínky, za nichž zodpovídá rozšiřovatel tiskopisu, jehož obsah tvoří skutkovou podstatu zločinu nebo přečinu, za zanedbání pozornosti, při jejímž povinném užití nebyl by tiskopis s trestným obsahem rozšiřován. Tvrdí-li stížnost s hlediska důvodu zmatku podle čís. 10 § 281 tr. ř., že stěžovatel neměl býti odsouzen pro čin dokonalý, nýbrž jen pro pokus, an nebyl ani usvědčen, že »R. P.« skutečně již rozšiřoval, jest především poznamenati, že, pokud jde o trestné činy v úvodu pod b), jsou tyto činy delikty ryze kulposními, — Čís. 4096 —
které nepřipouštějí trestný pokus. Dále jest zdůrazniti, že pro posouzení otázky, zda byl tiskopis »R. P.« stěžovatelem rozšiřován, je, ano jde o trestné činy podle tiskového zákona, rozhodným ustanovení § 6 tisk. zák., podle něhož jest pokládati za rozšiřování ve smyslu tohoto zákona, mimo jiné, odbyt, prodej nebo rozdávání tiskopisů. Jak bylo již poznamenáno, zjišťuje rozsudek v tomto směru v rozhodovacích důvodech kromě jiného, že stěžovatel »rozšířil« z druhé zásilky »R. P.« již nejméně 7 výtisků; uváží-li se, že rozsudek vyvrací tímto zjištěním zodpovídání se stěžovatelovo, že z těchto tiskopisů, jež zamýšlel rozdávati, ještě nikomu nic nepředal, je zřejmo, že chce zjištěním, že stěžovatel rozšířil již nejméně 7 výtisků »R. P.« z druhé zásilky, vyjádřiti, že stěžovatel tyto výtisky již rozdal. Tato činnost jest však rozšiřováním tiskopisu ve smyslu § 6 tisk. zák. Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, že rozsudek neshledává přitěžujícím, že stěžovatel rozšiřoval tiskopis »R. P.« různým způsobem, netřeba vůbec zkoumati, zda lze rozšiřování tohoto tiskopisu ve smyslu § 6 tisk. zák. shledávati i v tom, že stěžovatel zanesl první zásilku tiskopisu do sekretariátu komunistické strany v K. a nechal ji tam na stole ležeti, a netřeba v důsledku toho odpovídati na výtku, již zmateční stížnost činí tomuto výroku s hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř. Z toho plyne, že bezdůvodnou jest i námitka stížnosti, že ani přestupek podle § 23 tisk. zák. nebyl stěžovatelem dokonán.
Ani další námitka stížnosti s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 10 tr. ř., že rozšiřování tiskopisu »R. P.« stěžovatelem zakládá jen skutkovou podstatu přestupku podle § 23 tisk. zák., že tu nejde o ideální souběh tohoto přestupku s trestnými činy pod b), není odůvodněna. Ustanovení § 23 tisk. zák. slouží jen k zachování pořádku ve věcech tiskových, čl. III. zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. sleduje ochranu veřejnosti před účinky trestného obsahu tiskopisu. Právní statky těmito normami zákona chráněné nejsou tudíž totožné. Jde-li tedy, jak tomu bylo podle skutkových zjištění rozsudkových v souzeném případě, o (zákazu § 23 tisk. zák. se příčící) rozšiřování tiskopisu, jehož (pachateli neznámý) obsah tvoří skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochranu republiky a skutkové podstaty přečinů podle § 14 čís. 1 a 5, a § 18 čís. 2 zákona, jest v takovém rozšiřování tiskopisu spatřovati přečin podle čl. III. čís. 3 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (§ 42 odst. 3 zák. na ochranu republiky), po případě, za předpokladu, o němž se stane později zmínka, i přestupek podle čl. III. čís. 3 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (§ 42 odst. 2 zák. na ochranu republiky) v ideálním souběhu s přestupkem podle § 23 tisk. zák. Namítá-li dále stížnost, že rozsudek shledává v rozšiřování tiskopisu »R. P.« stěžovatelem kromě skutkové podstaty přestupku podle § 23 tisk. zák. ještě skutkové podstaty tří dalších trestných činů, ač tu o skutkové podstaty tří dalších trestných činů nejde, přehlíží, že rozsudek spatřuje v rozšiřování tiskopisu »R. P.« stěžovatelem kromě skutkové podstaty přestupku podle § 23 tisk. zák. jen skutkové podstaty dvou trestných činů, přečinu podle čl. III., čís. 3 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (§ 42 odst. 3 zák. na ochranu republiky) — Čís. 4096 —
a přestupku podle čl. III. čís. 3 cit. zák. z roku 1868 (§ 42 odst. 2 zák. na ochranu republiky). Pokud se posléze stížnost snaží dolíčiti, že stěžovatele nelze viniti z přečinu a z přestupku zanedbání povinné péče ve smyslu čl. III. čís. 3 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. (§ 42 zák. na ochranu republiky), ano prý je zanedbání povinné péče po rozumu čl. III. cit. zák. z roku 1868, které záleží v jediném opomenutí, vždy jen přečinem nebo přestupkem, není však nikdy tím i oním, jest uvésti toto: názor stěžovatelův byl by správný jen, kdyby závadná místa tiskopisu »R. P.«, zakládající podle rozsudku svým obsahem skutkové podstaty zločinu podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky a přečinů podle § 14 čís. 1 a § 11 čís. 2 téhož zákona, byla všechna v témže článku anebo v těchže článcích řečeného tiskopisu. Pokud tomu tak není, je možný reální souběh přečinu zanedbání povinné péče s přestupkem zanedbání povinné péče (viz rozhodnutí čís. 3640 sb. n. s.). V souzeném případě není přestupek zanedbání povinné péče vyčerpán přečinem zanedbání povinné péče, poněvadž závadná místa nejsou v témže článku, nýbrž v různých článcích dotyčného čísla tiskopisu. V probraných směrech bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti jako neodůvodněnou.
Zmateční stížnosti nelze však upříti oprávnění, pokud, navazujíc na okolnost, že tiskopis byl zanechán v bytě K-ových, dovozuje podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že tiskopis ten není rozšiřován, mají-li snad jiné osoby fysickou možnost, by se, třebas neprávem k tiskopisu dostaly, a pokud doplňuje tuto námitku s hlediska zmatku čís. 10 § 281 tr. ř. tvrzením, že, i kdyby obžalovaný měl býti uznán vinným některými delikty, bylo by v jeho jednání spatřovati nanejvýše jen pokus trestných činů, jimiž byl uznán vinným, an nebyl usvědčen, že leták opravdu rozšiřoval. Nalézací soud shledal rozšiřování letáku již v tom, že stěžovatel zanechal část letáků volnou, zabalenou jen v papíře v bytě K-ové, takže byla manželům K-ovým přístupná. Avšak pouhé ponechání části letáků v bytě není ještě činností, jež by odpovídala pojmu rozšiřování, jak je vymezen v § 6 zákona o tisku, jenž i tu přichází v úvahu (§ 7 tr. zák.). Rozšiřováním ve smyslu onoho zákonného ustanovení jest všeliké úmyslné jednání, jímž se tiskopis činí přístupným, individuelně neomezenému počtu osob za tím účelem, by jím bylo působeno na jejich smýšlení (viz sb. n. s. čís. 94/19, 1719/24). V oné činnosti nelze však shledati ani pokus spáchání trestných činů, obžalovanému k vině přičítaných, tím méně pak dokonané spáchání, an se leták nestal jednáním obžalovaného přístupným individuelně neomezenému počtu osob, nýbrž jen osobám individuelně určitým, nehledíc ani k tomu, že není prokázáno a rozsudek nezjišťuje, že obžalovaný onu část letáků uložil u K-ových právě za tím účelem, by do letáků nahlédli a si je přečetli, a by tak obsahem letáků, jejž jim úmyslně učinil přístupným, působil na jejich smýšlení ve směru protizákonném. V jednání, k němuž se obžalovaný doznal a které nalézací soud zjišťuje a jež záleželo v tom, že obžalovaný jel na kole s tiskopisy (s »R. P.« a s letáky), by je rozdával, by je, jak rozsudek výslovně zjišťuje, rozšiřoval, jest však shledati pokus spáchání trestných činů pod bodem I a) rozsudku blíže uvedených. Neboť jednáním tím předsevzal obžalovaný již činnost, která vedla ke skutečnému vykonání oněch trestných činů, které však dokonány nebyly jen proto, že obžalovanému bylo v rozšiřování letáků zabráněno zakročením četnictva. V tomto směru odůvodněné zmateční stížnosti bylo proto vyhověti, aniž bylo třeba obírati se výtkou s hlediska čís. 5 § 281 tr. ř., že rozsudek neuvádí náležité důvody pro výrok, že stěžovatel leták rozšiřoval. Důsledkem toho bylo zrušiti napadený výrok pod I a) rozsudku a vyměřiti obžalovanému znova trest. Na ztrátu práv občanských bylo podle § 32 zákona na ochr. rep. uznáno, neboť zrušovací soud dospěl v souhlasu se soudem prvé stolice k přesvědčení, že pokus trestných činů, pokud jde o leták, byl spáchán z nepřátelství proti republice a v úmyslu republiku poškoditi, tedy z pohnutek nízkých a nečestných.

Citace:

č. 4096. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 134-139.