V domě konsula Peruánské republiky.

(Zemský trestní soud v Praze.)

Paní Růžena Černá, bydlící na Král. Vinohradech ve Šmilovského ulici v domě, který patří konsulovi Peruanské republiky, je dáma nikoli stará a nikoli ošklivá, za to však značně ústnatá a podle náhledu policejního ředitelství krajně nesnášelivá. Ký div, že majitel domu p. Gustav Steiner nemá ji jako nájemnici příliš v lásce a nerad mhouří oči nad jejími domovními přestupky a přestupečky, které by jiným partajím třeba rád prominul.
Dne 13. května šel v poledne pan Gustav Steiner ze své konsulátní kanceláře domů a prohlížeje si se zálibou hezký svůj baráček spatřil z jednoho okna vystrčené peřiny. Dívaly se vyzývavě na ulici, jako by panu domácímu říkaly: „Heč, my se tady ještě na sluníčku provalujeme a tvoje peřiny už jsou dávno zastlány!“ Pan domácí se rozzlobil a u vědomí policejních předpisů, které takové vyhlídky peřin do ulice zakazují, šel k policejnímu strážníku a na nepřístojnost jej upozornil. Ten skutečně zakročil a zjednal nápravu.
Paní Černá, odstranivši peřiny z okna, byla na rozpacích, komu má vynadat. Ač na pana domácího měla také mírné podezření, že způsobil návštěvu strážníkovu, přece byla spíše toho přesvědčení, že strážníka na ni poslala paní Mrzanová, obývající byt v protějším domě, na kterou měla dávno svrchu. Vyklonila se tedy paní Černá s okna, s něhož před chvílí ještě rozhlížely se peřiny, a začala do ulice hlučně nadávati. Nejdřív všeobecně, pak zahrotila nadávky na paní Mrzanovou a konečně zvolala: „V takovém domě jsem ještě nebydlela! Byla jsem tu teprve čtrnáct dní a ten smradlavej žid nechal už předělat zámek u domovních vrat! Ale až přijde muž domů, ten mu ukáže!“ Načež okno přibouchla.
Pan domácí záhy se dozvěděl o nadávkách paní Černé, které k jeho domu shromáždily půl ulice. Zašel si proto k svému právnímu zástupci dru Em. Duckeovi a požádal jej, aby na paní Černou podal žalobu pro urážku na cti.
Při líčení o této žalobě u vinohradského okresního soudu popřela paní Černá urážlivé výroky vůči majiteli domu. Přiznala jen, že měla nedorozumění s paní Mrzanovou a na pana domácího si prý vůbec ani nevzpomněla. Ale majitelem domu vedení tři svědci potvrdili doslova znění žaloby a tak soud vynesl rozsudek, jímž paní Černou odsoudil nepodmíněně k pokutě 30 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na tři dny, а k náhradě nákladů na řízení trestní.
Proti tomuto rozsudku podala Černá odvolání, а tо jak do viny, tak do trestu a nepovolení podmíněného odkladu. Ve svém odvolání naříkala, že nebyli připuštěni její svědkové, kteří měli dokázati, že zažalovaných výroků nepronesla. Odvolací soud skutečně nařídil, aby svědkové Černou vedení byli okresním soudem vinohradským vyslechnuti, ale vyžádal si také trestní lístek paní Černé a zprávu o její pověsti.
V minulých dnech jednal pak odvolací senát zem. trestního soudu za předsednictví dvor. rady Šturmy znovu o této žalobě. Nejdříve přečteny protokoly Černou vedených svědků, kteří vesměs potvrdili, že slyšeli sice z bytu Černé křik, nevědí však, co bylo křičeno, poněvadž si toho nevšímali, jsouce na rámusy vycházející z jejího bytu zvyklí.
Paní Černá seděla při tom na lavici obžalovaných jako na špendlíkách. Každé chvíle vylítla a bylo zřejmo, že jazýček má náležitě proříznutý. Když pak přečten i její trestní lístek, dle něhož byla v dubnu 1923 trestána v Praze pro přestupek proti mravopočestnosti vězením třídenním, v srpnu 1923 v Ml. Boleslavi pro přestupek § 1 zákona o tulácích vězením osmidenním a v dubnu 1925 okr. soudem na Vinohradech pro urážku na cti pokutou 30 Kč, byla Černá zlostí celá červená. Policie pak muziku dotvrdila prohlášením, že Černá je bývalou číšnicí, je krajně nesnášelivá a valné pověsti nepožívá.
Odvolací senát vynesl pak konečný rozsudek, jímž se odvolání Růženy Černé zamítá a rozsudek soudu vinohradského v plném znění potvrzuje. —ff—

Citace:

Mluví-li dva totéž - není to totéž!. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 4, s. 47-47.