Č. 2391.

Školství. — Řízení před nss-em: I. Ke stížnosti na nss jménem dítěte ze školy vyloučeného podle § 20 mor. zák. ze 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 jest legitimován jediné zákonný zástupce jeho t. j. manželský otec nebo poručník. — II. Nebylo-li rozhodnutí takové doručeno zákonnému zástupci dítěte, nýbrž osobě, která zákonným zástupcem dítěte není, trpí řízení podstatnou vadou. — III. Znalost jazyka jest pouze jedním z objektivních znaků, podle kterých nutno zjistiti spornou národnost dítěte; stejně i prohlášení dítěte neb jeho
zástupce o národnosti jeho.
(Nález ze dne 23. května 1923 č. 8817).
Prejudikatura: Boh. 1397, 2299, 2309 adm. a j.
Věc: Antonín K., Helena H. a místní školní rada v R. proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyloučení dětí z návštěvy německé školy.
Výrok: Stížnost, pokud podána Antonínem K., odmítá se jako nepřípustná; ke stížnosti místní školní rady v R., pokud jde o dítě Antonína K., zrušuje se nař. rozhodnutí pro vady řízení; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. škol. výnosem ze 17. ledna 1922 rozhodlo, že se děti Antonín K. a Marie H. z R. vylučují z návštěvy německé školy obecné v R. a přikazují se tamní české škole menšinové, ježto po rozumu §u 20 zák. ze 27. listopadu 1905 č. 4. mor. z. z. z roku 1906 jest jediné slušno, aby uvedené děti, o nichž bylo zjištěno šetřením, že jsou národnosti české a že znají vyučovací řeč českou, docházely nadále do naznačené české školy menšinové, neboť návštěva jejich v tamní německé škole nesrovnává se s citovaným předpisem zákonným.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí k nss-u podávají Antonín K.,
pokud opatření týče se nezl. Antonína K., Helena H., pokud opatření týče se její osiřelé dcery nezl. Marie H., a místní školní rada v R.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Jak nss již ve svém nálezu Boh. 1397 adm. vyslovil a blíže odůvonil, jsou stranami v řízení zavedeném za účelem zjištění národnosti dítěte, o jehož vyloučení ze školy jde, jednak dítě samo, pokud se týče jeho zákonný zástupce po rozumu předpisů soukromého práva, tudíž z pravidla manželský otec, po případě poručník, jednak místní školní rada jakožto zákonný zástupce školy.
V daném případě vychází ze správních spisů, že nezl. Antonín K. jest nemanželským synem Marie K. z L. Jest na vychování u Marie K., almužnice v R., s níž společně v obecním domku bydlí i její dcera Anna, provdaná P.; syn prvé resp. bratr druhé — nezjištěného jména — jest nemanželským otcem nezletilého. Antonín K., jehož poměr k nezletilému nelze ze správních spisů seznati, mohl by nezletilého Antonína K. po zákonu zastupovati, jen kdyby byl soudně zřízeným poručníkem.
Že by jím byl, pro to ani není opory ve správních spisech, podle nichž s ním vůbec jednáno ani jemu doručováno nebylo, ani stížnost Antonína K. samotného to netvrdí.
Není-li však stěžující si Antonín K. zákonným zástupcem dítěte, do jehož práv nař. rozhodnutím byla zasaženo, není podle § 2 zák. o ss legitimován k podání stížnosti, i musila stížnost, pokud je vznášena Antonínem K., jakožto nepřípustná býti odmítnuta.
Rozhoduje ve věci vyloučení nezletilého Antonína K. z německé školy o přípustné stížnosti místní školní rady v R., uvážil nss toto:
Jak již svrchu bylo řečeno, jest stranou v řízení dítě, o jehož vyloučení ze školy běží. Musí tedy býti rozhodnutí nařizující, aby určité dítě bylo vzhledem k předpisu § 20 zák. mor. ze 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. ex 1906 propuštěno ze školy jisté národnosti a docházelo do školy národnosti jiné, doručeno zákonnému zástupci tohoto dítěte.
Bylo-li doručeno někomu jinému, nemůže působiti proti dítěti a jest pak míti za to, že proti němu výrok o vyloučení ze školy, do které dosud docházelo, vůbec nebyl vydán, i nesmí pak dítěti tomu býti bráněno, aby docházelo nadále do oné školy, která byla pro ně až dosud školou povinnou.
V daném případě vychází ze spisů, že nař. rozhodnutí bylo, pokud jde o nezl. Antonína K., doručeno matce jeho nemanželského otce Marii K., aniž jest ve spisech opora pro rozřešení otázky, zda Marie K. jest či není poručníkem dítěte, takže nelze posouditi, zda doručení jí bylo účinné pro stranu, kterou jest nezl. Antonín K.
Jelikož pak otázka, do které školy iest dítě povinno choditi a otázka, na které dítě si může určitá škola činiti nárok, jsou ve vzájemné a nedělitelné souvislosti, může výrok nařizující správě německé školy, aby jmenované dítě neprodleně ze školy propustila, proti této škole, pokud se týče proti jejímu zákonnému zástupci — místní školní radě — nabýti účinnosti teprv tehdy, až bude rozhodnutím kompetentního úřadu doručeno také zákonnému zástupci dítěte.
Proto jest nss-u znemožněno přezkoumati, zda úřední výrok, jehož intimát byl stěžující si místní školní radě doručen, jest rozhodnutím proti této st-lce působícím čili nic, i musilo býti pro tuto podstatnou vadu nař. rozhodnutí, pokud se týče nezl. Antonína K., k stížnosti místní školní rady zrušeno podle §u 6 zák. o ss.
Zbývá uvážiti ještě, pokud jde o nezl. Marii H., resp. o stížnost její a místní školní rady na její vyloučení z německé školy. Jest tu třeba přihlédnouti k cit. již svrchu nálezu Boh. 1397, jímž nss vyslovil i zevrubně odůvodnil právní názor, jednak že k rozhodnutí, jež vydává se po dni 1. ledna 1921 v té příčině, zda děti školou povinné náležejí do školy české či německé, kdy jedna z těchto škol je školou menšinovou po rozumu zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 Sb., příslušným jest min. škol., jednak že po zákonu platí zásada, aby dítě docházelo do školy jazyka své národnosti, jejímiž znaky, které třeba v objektivním směru zjistiti, jsou místní a rodinný původ dítěte, jeho a jeho rodiny jazyk mateřský, po případě obcovací, vystupování v denním životě, zvyklosti, styky a ovšem také znalost určitého jazyka. Pouhá znalost určitého jazyka stanovená v §u 20. zákona ze 27. listopadu 1905 č. 4 m. z. z. ex 1906 za zevní znak národnosti, jest právě jenom jedním z těchto zevních znaků národnosti a není za všech okolností co do otázky, do které školy dítko má choditi, průkazem příslušnosti dítěte k národnosti téhož jazyka, naopak jest národnost tato zjistitelná
a v případě pochybnosti také musí býti zjištěna i jinými objektivními znaky.
Vzhledm k tomu jest bezdůvodnou námitka stížnosti, že rozhodl ve věci úřad k tomu nepříslušný ....
Rovněž bezdůvodnou jest pak námitka, založená na mylném práv-
ním názoru, že nesměla býti Marii H. odepřena návštěva školy německé, poněvadž ovládá němčinu a jest tudíž vyučovacího jazyka zmíněné školy mocna, a nelze proto shledati ani nezákonnost ani vadu řízení v tom, že žal. úřad ani nezjistil, zdali jmenovaná zná německy, neboť okolnost tato jest vzhledem k uvedenému právnímu názoru v cit. náleze vyslovenému nerozhodnou.
Stížnost směřuje dále proti bezvadnosti skutkového zjištění žal.
úřadu, že nezl. Marie H. jest české národnosti. I v tomto směru je však bezdůvodná.
Bylo již svrchu dovozeno, že znalost německé řeči vyučovací nelze pokládati za nějakou zákonnou domněnku pro příslušnost dítěte k německé národnosti, i kdyby šlo jen o otázku určení školy, do níž dítě náleží, po jazykové stránce. Znalost řeči může jen stejně býti zevním znakem určité národnosti, jako jimi mohou býti jiné příhodné okolnosti, a není podle povahy věci tudíž třeba, aby k vyvrácení konkluse, jež by snad ohledně národnosti vyplývala ze znalosti určitého jazyka, byly po ruce nějaké zevní znaky zvláštní kvality neb intensity.
Úsudek, které národnosti dítě přísluší, jest produktem zcela normálního, žádným obmezením nepodléhajícího skutkového hodnocení na základě všech takových zevních (objektivních) znaků, které mohou míti význam pro obsah tohoto úsudku. Takové zevní znaky mohou býti druhu nejrůznějšího a úřad není při svém uvažování na žádné určité znaky vázán. Stejně jako zevním znakem příslušnosti k určité národnosti může býti něčí prohlášení, které učinil při sčítání lidu ohledně svého dítěte, může jím býti i jeho prohlášení, které v té příčině učinil za řízení konaného pro rozhodnutí, do kterého jazyka školy jeho dítě náleží. Úřad naproti tomu není také vázán, aby pojal do oboru své úvahy v konkrétním případě všechny možné zevní znaky, jež by mohly poukazovati k určité národnosti dotyčné osoby. Záleží toliko na tom, aby byl sebrán materiál, který k učinění úsudku postačuje a z něho jest logicky možný úsudek, k němuž úřad skutečně dospěl, ježto arciť by jinak byla tu neúplnost řízení resp. rozpor přijaté skutkové podstaty se spisy, jak tyto vady má na zřeteli 2. odst. §u 6 zák. o ss.
V daném případě ohledně nezl. Marie H. měl úřad před sebou vyjádření její ovdovělé matky Heleny H., že se narodila v Seči z otce Jana P. a matky Anny P., po rodu S. ze Seči, obou národnosti české, a že sama navštěvovala českou školu v Seči; nezl. Marie H. ovládá český jazyk velmi dobře ve slově i písmč, jelikož v domácnosti matčině mluví se jenom česky a matka sama učí ji doma češtině; posílá ji do německé školy, aby se naučila německy, nejsouc tak postavena, aby mohla se v R. bez německých občanů obejíti; kdyby děvče posílala do české školy, musila by se vystěhovati z obce.
Když úřad maje před sebou tento materiál, žádných dalších okolností nezjišťoval, zejména nevyšetřoval, k jaké národnosti při předchozím sčítání lidu rodiče vyloučených dětí se přiznali, a když se zřetelem k tomu, že jsou tu takové znaky, které mohou určovati národnost dítěte i bez ohledu na bývalé poměry otce po stránce národnosti, ani posléze zmíněných poměrů nezjišťoval a již na základě materiálu po ruce jsoucího dospěl k úsudku, že nezl. Marie H. jest národnosti české,
nelze v tom po názoru nss-u shledati ani nějakou neúplnost řízení ani rozpor se spisy.
Posléze prý vada řízení spočívá i v tom, že správní řízení neprováděl sám rozhodující úřad. Námitka jest rovněž bezdůvodná, neboť není-li zákonného předpisu, ukládajícího tomuto úřadu výslovně, aby i sám konal řízení, nemůže v tom, že rozhodl na základě materiálu docíleného činností jiných úřadů, které ostatně jsou úřady žal. ministerstvu podléhajícími, a to dílem osp-ou, dílem okr. škol. úřadem v L., vůbec shledáváno býti porušení nějakého procesního pravidla.
Ohledně nezl. Marie H. slušelo tudíž stížnost jakožto bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2391. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 108-111.