NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8462 —
Č. 8462.

Zaměstnanci veřejní: * Pohledávkou státu ze služebního poměru, kterou by bylo lze podle dv. dekretu z 1. prosince 1834, sb. z. soud. č. 2675, vymáhati cestou administrativní srážkami ze služného (pense), není pohledávka náhrady škody, způsobené státu takovým činem úředníka, který nesouvisel s jeho služební funkcí, nýbrž k němuž mu služební postavení jeho poskytlo toliko příležitost.
(Nález ze dne 28. února 1930 č. 12517/29.)
Věc: Dr. Alois K. v P. (adv. Dr. Josef Winternitz z Prahy) proti ministerstvu financí o zadržení pensijních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Náhradními nálezy fin. prokuratury v Praze, vydanými na základě § 89 služ. pragm., a to ze 6. října 1925, z 7. ledna 1926, z 26. února 1926 a z 19. května 1926 byl st-1, vládní rada fin. prokuratury, uznán povinným, aby mimo jiné nahradil čsl. státu částku 226 128,17 Kč s 5% úroky od 6. října 1925, částku 143 668,11 Kč s 5% úroky od 7. ledna 1926, částku 257.015'83 Kč s 5% úroky od 26. února 1926 a částku 87 855,17 Kč s 5% úroky od 19. května 1926, vše do 14 dnů pod exekucí.
Výměrem okresního soudu pro Staré Město a Josefov v Praze z 11. listopadu 1925 byla na podkladě náhradního nálezu z 6. října 1925 povolena k vydobytí vykonatelné pohledávky státu čsl. v částce 226 128 Kč 17 h s příslušenstvím exekuce zabavením všech věcí movitých, dále — Č. 8462 —
zabavením třetiny důchodů st-li jako vládnímu radovi příslušejících a přikázáním zabavených důchodů k vybrání do výše vykonatelného pohledávání s výhradou práv třetími osobami nabytých a s omezením, že i přes zabavení musí zůstati nedotčen roční důchod v částce 6 000 Kč z celkových důchodů povinné strany.
Dnem 30. listopadu 1925 byl st-1 pensionován.
Na to vydala fin. prokuratura výměr z 21. července 1926 tohoto znění: »česká fin. prokuratura jako služební úřad Dra Aloise K., vládního rady ve výslužbě, ukládá tímto pensijnímu oddělení účetního odboru zem. fin. ředitelství v Praze, aby odpočivné Dra Aloise K. ročních 32 286 Kč, pokud není již dle usnesení okr. soudu pro Staré Město a Josefov v Praze z 11. listopadu 1925 pro pohledávku čsl. státu v částce 226 128,17 Kč s 5% úroky ode dne 6. října 1925 zabaveno a přikázáno, cestou adm. srážek k úhradě pohledávek státu ze služ. poměru Dra Aloise K. vzniklých a čsl. státu pravoplatnými náhradními nálezy ze 6. října 1925, ze 7. ledna 1926, z 26. února 1926, z 19. května 1926 přiřknutých v částkách 226 128,17 Kč s 5% úroky od 6. října 1925, 143 668,11 Kč s 5% úroky od 7. ledna 1926, 257 015,83 Kč s 5% úroky od 26. února 1926 a 87 855,17 Kč s 5% úroky ode dne 19. května 1926 zadrželo a zasílalo fin. prokuratuře, až budou uvedené pohledávky čsl. státu úplně kryty, ježto podle § 150 odst. 2. zák. č. 103/26 předpisy o exekuci na služební platy a odpočivné zaměstnanců uvedených v odst. 1. § 150 cit. zák. a na zaopatřovací platy jejich pozůstalých neplatí pro adm. srážky ze služebních a odpočivných platů těchto zaměstnanců a zaopatřovacích platů jejich pozůstalých, jde-li o pohledávky státu vzniklé ze služebního nebo pensijního poměru nebo se zřetelem na něj, a ježto v tomto případě jde o pohledávky státu ze služebního poměru Dra Aloise K. Proti tomuto nálezu možno se odvolati do 4 týdnů po jeho doručení stížností na min. fin., podanou u fin. prokuratury, odvolání však nemá odkládacího účinku.«
Stížnost do tohoto výměru podanou zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím, kteréž zní: »Tamní odůvodnění cit. výměru z 21. července 1926 ustanovením odst. 2. § 150 plat. zák. min. fin. sice zrušuje, poněvadž Dr. K. byl přeložen na trvalý odpočinek ještě před platností zák. č. 103/26, a nevztahuje se naň tedy cit. zákon (srov. odst. 1. § 150 plat. zák.), avšak přes to min. fin. stížnost zamítlo jako bezdůvodnou s tímto odůvodněním: Námitka stížnosti, že nejde v tomto případě o veřejnoprávní pohledávku státu, je věcně neoprávněna. Pohledávka proti Dru K. vzešla státu ze zneužití služebního postavení, kdy Dr. K. jako úředník fin. prokuratury vybíral jménem fin. prokuratury hotovosti a jiné movitosti, připadlé státu resp. nadacím, státem spravovaným, jmění to však státu neodvedl, nýbrž ponechal si je pro své soukromé účely. Takto vzniklý schodek je pohledávkou státní pokladny vůči státnímu zaměstnanci jako takovému, tedy nesporně pohledávkou plynoucí ze služ. poměru, a jako o takové rozhoduje adm. úřad, jenž má také právo vymáhati tuto pohledávku vůči němu jako státnímu zaměstnanci cestou adm. (rozhodnutí mocnáře z 10. srpna 1841, dekret dvor. komory ze 16. srpna 1841, Sbírka justičních zákonů č. 555). Podle odst. 1. § 9 zák. č. 123/1882 ř. z. nebylo tímto zákonem dotčeno vymáhání adm. pohledávek, — Č. 8462 —
přípustné podle dosavadních předpisů. Ustanovení odst. 1. § 9 zák. č. 123/1882 nebylo pak zrušeno ani zákonem č. 314/20, poněvadž tento zákon upravoval jen otázky týkající se exekuce a nezabýval se vůbec dobýváním pohledávek cestou administrativní, takže nemůže odporovati ustanovením cit. zák. Na tomto stavu nebylo z téhož důvodu nic změněno zákonem č. 177/24 (arg. verb. »Odporují«, § 1). Neplatí proto pro vymáhání pohledávek cestou administrativní ani omezení stanovené pro exekuci v zák. č. 314/20 a není třeba v daném případě přihlížeti ke stanoveným zabavitelným částkám.«
Nss uvážil o stížnosti toto:
Stížnost namítá především, že žal. úřad, když shledal odůvodnění výměru fin. prokuratury, opírající se o § 150 plat. zák. č. 103/26, nesprávným, nebyl oprávněn výrok první stolice potvrditi s odůvodněním jiným, nýbrž byl povinen zrušiti výrok sám. Námitka tato není důvodnou.
Odvolací stolice v řízení správním není omezena na přezkoumání důvodů rozhodnutí v odpor vzatého a — shledá-li je nesprávným — na pouhou kasaci jeho. Podání opravného prostředku devolvuje na odvolací stolicí rozhodnutí sporné věci in toto a ona jest v rámci odvolacího petitu oprávněna věc po stránce právní posouditi samostatně a rozhodnouti ve věci samé. Mohl tedy žal. úřad, i když důvod uplatněný první stolicí neshledal správným, danou skutkovou podstatu posouditi s právního hlediska samostatně a enunciát první stolice potvrditi i z důvodu jiného, nežli který uvedla stolice první. Obrana strany nebyla tím ztížena, neboť jest straně možno námitky proti právnímu hledisku uplatniti ve stížnosti na nss.
Podnětem úředního rozhodování, které ukončeno bylo nař. rozhodnutím, byl výměr fin. prokuratury v Praze z 21. července 1926, jímž úřad tento, odvolávaje se na pravoplatné náhradní nálezy, týkající se pohledávek státu ze služ. poměru st-lova vzniklých, nařídil, aby odpočivné požitky st-lovy byly cestou administrativních srážek zadrženy k úhradě těchto pohledávek.
Žal. úřad neomezil se v nař. rozhodnutí na otázku, zda uvedené pohledávky lze vymáhati cestou adm. srážek a neodkázal na právní moc výše uvedených náhradních nálezů fin. prokuratury, jimiž st-li náhrada určitých obnosů jako pohledávka ze služ. poměru st-lova byla uložena, nýbrž rozhodoval v meritu jak otázku, zda pohledávky státu, o něž jde, lze kvalifikovati jako pohledávku plynoucí ze služ. poměru st-lova, tak i otázku, zda k úhradě takto zjištěných pohledávek možno použiti adm. srážek s odpočivných požitků st-lových bez ohledu na zákonná ustanovení o obmezení exekuce.
Musil se tedy i nss zabývati otázkou, zda jde o pohledávky státu, prýštící ze služ. poměru. A tu namítá stížnost, že není normy, která by připouštěla vymáhání pohledávek, o jaké jde, bez intervence soudu cestou kompensace adm. srážkami se služ., resp. odpočivných požitků. Stížnosti dlužno sice přisvědčiti, že normou takovou není dv. dekret z 16. srpna 1841 sb. z. s. č. 555, o který se opírá nař. rozhodnutí. Dekret ten zní: »Forderungen des Staates an seine Beamte und Diener oder der letzteren an den Staat, welche lediglich aus dem Dienstverhältnisse abgeleitet werden, sind im administrativen Wege auszutragen.«555/1841 sb. zák. soud. — Č. 8462 —
Z tohoto znění je patrno, že má na mysli rozhodování sporů o uvedených pohledávkách, tedy autoritativní zjišťování, zda ta která pohledávka po právu existuje, eventuelně v jakém rozsahu, nedotýká se však otázky, jakým způsobem pohledávka takto na jisto postavená má, resp. může býti vymáhána.
Je tu však dekret dv. komory z 1. prosince 1834 sb. z. s. č. 2675, zakládající se na rozhodnutí císařském z 8. srpna 1834, který stanovil, »dass Abzüge an Gehalten oder Pensionen der Staasdiener und Militärpersonen zur Hereinbringung oder Sicherstellung der aus dem Dienst- verhältnisse entspringenden Aerarialforderungen von der einschlägigen administrativen Behӧrde ohne Dazwischenkunft der Gerichte angeordnet und von den Cassen entweder unmittelbar oder durch die denselben vorgesetzten Behӧrden erwirkt werden konnen.«2675/1834 sb. zák. soud. Tento dekret upravuje tedy otázku vymáhání pohledávek státu proti státním zaměstnancům ze služ. poměru a připouští výslovně, aby pohledávky takové — předpokládajíc ovšem, že jsou nesporný nebo byly rozsudečně zjištěny — byly vymáhány přímo adm. cestou bez intervence soudu compensando srážkami se služebních a odpočivných požitků zaměstnance.
Ustanovení cit. dv. dekretu nebylo dotčeno zákonem z 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., jenž v § 9 odst. 1 stanoví, že se předpisy jeho nevztahují na dobývání pohledávek způsobem administrativním dle dosavadních předpisů připuštěným, ani exekučním řádem z roku 1896, jenž v čl. III. úvoz. zák. zachovává výslovně v platnosti dosavadní zákonné předpisy o zajišťování a vymáhání takových pohledávek státních, o nichž rozhodovati a jež likvidovati přikázáno jest úřadům správním. Nebylo dotčeno ani zákonem č. 314/20, resp. č. 177/24; neboť § 6 těchto zákonů zrušuje dosavadní zákony a nařízení, pokud odporují ustanovením §§ 1 až 5, tato ustanovení upravují však toliko otázku přípustnosti exekuce na služ. a zaopatř. platy veř. i soukr. zaměstnanců, resp. postupu a zastavení těchto platů, tedy ty materie, které byly upraveny §§ 1 až 8 zák. č. 123/1882 ř. z., ponechávají však úplně nedotčenu otázku přípustnosti adm. vymáhání pohledávek státu ze služ. poměru compensando s pohledávkami zaměstnance na služ. a odpočivné platy. Opak nelze vyvozovati ani z ustanovení § 150 odst. 2 plat. zák., jenž — jak patrno z důvodové zprávy — nechtěl dosavadní právní stav ohledně přípustnosti adm. srážek se služ. a zaopatř. platů měniti, nýbrž naopak zachovati v platnosti.
Zůstává tedy jedině spornou otázka, zda pohledávky, o něž jde v konkrétním případě, možno subsumovati pod ustanovení dv. dekretu z 1. prosince 1834. — Dekret tento připouští, aby srážkami se služ. a odpočivných platů státních zaměstnanců vymáhány byly »die aus dem Diensteverhältnisse entspringenden Aerarialforderungen«2675/1834 sb. zák. soud., tedy pohledávky státu ze služ. poměru stát. zaměstnance. Dekret tento má na mysli zřejmě pohledávky, které vznikly státu »ze služebního poměru«, tedy v příčinné souvislosti se služ. poměrem zaměstnance, proti němuž se pohledávka uplatňuje. Pokud jde o pohledávky náhrady, dostává se onomu pojmu bližšího vymezení v dalším kontextu, kde se mluví o »aus dem Dienstverháltnisse entspringenden Haftungen«2675/1834 sb. zák. soud., jakož i v dekretu dv. kanc. z 11. listopadu 1836 č, 115 sb. z. s., — Č. 8463 —
jimiž předpisy dv. dekretu z 1. prosince 1834 byly rozšířeny na úředníky městské, stavovské a fondovní, a který mluví o »Ersätze aus dem Dienstverhältnisse«2675/1834 sb. zák. soud..
»Ručením ze služebního poměru«, »náhradou ze služebního poměru« rozuměti lze jenom takové ručení, které má svůj důvod právě v tom služebním poměru, v kterém se dotyčný úředník nalézá, tedy které je důsledkem porušení nebo zanedbání povinností, jež úředníku plynou z jeho úřední funkce nebo ze speciálního příkazu služebním úřadem mu daného. Naproti tomu nelze o ručení ze služ. poměru mluviti tehdy, byla-li státu způsobena škoda takovým činem úředníka, který s jeho úřední funkcí nesouvisel, který nebyl předsevzat u výkonu této funkce, nýbrž kde úřední postavení úředníkovo zavdalo mu jenom příležitost, aby ten který čin vykonal.
Náhradní nálezy fin. prokuratury konstatují, že st-1, aniž byl úředně k tomu zmocněn, jako zdánlivý zmocněnec fin. prokuratury vybíral různé hodnoty, které pak — místo, aby je odvedl, — si ponechal. Žal. úřad k námitce rekursu, že nejde o pohledávky ze služ. poměru, prohlašuje, že jde o takové pohledávky, poněvadž vzešly ze zneužití služ. postavení, když st-1 jako úředník fin. prokuratury ony hodnoty vybíral. Má tedy žal. úřad za to, že není třeba, aby šlo o náhradu způsobenou porušením povinností u výkonu té úřední funkce, která úředníku náležela, nýbrž že stačí i každé jednání, k němuž zaměstnanci úřední postavení zavdalo i ien příležitost. Důsledkem toho nezabýval se žal. úřad blíže námitkou rekursní, resp. otázkou, zda jednání, z něhož se vyvozuje a uplatňuje ručení st-lovo, spadala do oboru úředních funkcí st-lových.
Následkem nesprávného právního názoru tohoto zůstala tedy skutková podstata neúplná, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8462. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 455-459.