NPD documents search: Boh. adm., 1 (1918-19)

Č. 9627.

Zaměstnanci veřejní: * Činovné ve smyslu platového zákona č. 103/26 není součástí pensijní základny podle § 154 plat. zák.
(Nález ze dne 28. ledna 1932 č. 1180.)
Věc: Bohumil B. v Praze (adv. Dr. Emil Bayerle z Prahy) proti ministerstvu vnitra o stanovení pensijní základny. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nebylo v cestě instanční vyhověno žádosti st-le, vládního rady, o zápočet činovného do pensijní základny. Rozhodnutí toto jest odůvodněno tím, že činovné, které je podle ustanovení § 10 plat. zák. složkou služebního platu, není přídavkem ve smyslu platového zákona, a ježto není uvedeno v § 154 tohoto zák., není složkou pensijní základny. Pokud se odvolání domáhalo zápočtu celého činovného do pensijní základny na základě ustanovení § 1 zákona č. 105/1906 ř. z., bylo v nař. rozhodnutí podotčeno, že není toto ustanovení platno již proto, že bylo změněno ustanovením čl. II. § 5 zák. č. 541/19; toto posléze citované ustanovení pak, ježto odporuje předpisům § 154 plat. zák., jest podle ustanovení § 214 plat. zák. zrušeno, čímž padá i poukaz na § 214 a § 152 odst. 3. plat. zák.
O stížnosti uvažoval nss takto:
V řízení správním domáhal se st-el toho, aby mu bylo do pensijní základny započteno celé činovné, ve stížnosti k nss podané omezuje však tvrzený svůj nárok na 50% činovného. Jest tedy na sporu otázka, zda st-1 má nárok, aby mu i za účinnosti platového zákona č. 103/26 bylo do základu pro výměru pensijních požitků započteno 50% činovného. Platový zákon určuje pensijní základnu v § 154 ustanovením, že pensijní základnu tvoří služné a přídavky, které jsou výslovně označeny jako započítatelné pro výměru výslužného. Z tohoto zákonného předpisu dlužno tedy vycházeti. Určuje v § 10 služební plat úřednický, platový zákon rozeznává jako jeho složky: 1.) služné, 2. činovné a 3.) výchovné. Služné, jehož výměra je stanovena v § 11, je podle toho zcela přesně vymezenou samostatnou složkou služebního platu, vedle níž jako složky stejně samostatné a jí koordinované stojí činovné a dále výchovné. Z toho plyne, že činovné ve smyslu plat. zákona není částí »služného«, a že tedy tam, kde zákon mluví o služném — jako také v § 154 —, nelze pod tento pojem subsumovati činovné.
Aby bylo činovné podle § 154 plat. zák. součástí pensijní základny, musilo by spadati pod pojem »přídavku«. Avšak ani tomuto výkladu nelze přisvědčiti. Zákon zná sice také »náslužné přídavky«, ale ty podle ustanovení § 11 tvoří jakožto »náslužné« součást služného. Kde jinak zákon mluví o přídavcích, (srov. n. př. § 148, § 2 zák. č. 186/20 v něm citovaného, § 40 odst. 6), rozumí tím služební příjmy od služebního platu ve smyslu § 10 zcela odlišné. Poněvadž však činovné je složkou služebního platu podle § 10, nelze je zahrnouti pod pojem »přídavků« ve smyslu platového zákona a tudíž ani ve smyslu § 154. Ostatně, i kdyby činovné bylo pojato jako přídavek, nebylo by tím ve prospěch stížnosti nic prokázáno, ježto podle § 154 není součástí pensijní základny každý přídavek, nýbrž jen přídavek výslovně jako započítatelný označený, kdežto platový zákon sám činovné, teprve platovým zákonem zavedené, jako přídavek pro výměru pense započítatelný nikde neoznačuje. Mohlo by tedy jíti nanejvýše o to, lze-li zápočet činovného dovoditi z předpisů starších, což stížnost snaží se dovoditi ze zákona č. 105/1906 ř. z., č. 34/1907 ř. z., a č. 541/19 Sb. Ale ani této argumentaci nemohl nss přisvědčiti. Ani z § 1 zák. č. 105/1906 ř. z. ve spojení s čl. II § 5 zák. č. 541/19 a s § 152 odst. 3 plat. zák. nemůže st-1 ve svůj prospěch nic dovozovati, ježto § 214 plat. zák. ve svém odst. 2. zachovává v platnosti předpisy týkající se nároku na odpočivné a zaopatřovací platy a jejich výměry jen potud, »pokud neodporují tomuto zákonu«, t. j. pokud neodporují zákonu platovému, kdežto předpis čl. II., § 5 zák. č. 541/19, jak nss dovodil již v nál. Boh. A. 7934/29, odporuje předpisu § 154 plat. zák., jímž se pensijní základna nově stanoví. Pozbyl tedy předpis čl. II. § 5 zák. č. 541/19 platnosti a nemůže se ho tedy st-1 s úspěchem dovolávati. Předpis § 1 zák. č. 105/1906 ř. z. ve spojení s čl. II. § 3 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. byl změněn čl. II. §em 5. odst. 1. a 2. zák. 541/19 a pozbyl tedy již tímto předpisem platnosti. Nemůže tedy st-1 ani z toho předpisu nic dovozovati, stejně jako z předpisu § 2 čl. IV zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z., tím méně, že tento poslední předpis, týkající se placení pensijního příspěvku, byl změněn čl. IV zák. č. 2/20, kdežto nyní v § 165 plat. zák. jest placení pensijních příspěvků upraveno nově na podkladě pensijní základny upravené v § 154 plat. zák.
Tím padá i dedukce, kterou stížnost činí z § 152 odst. 3 plat. zák. a netřeba se vývody jejími blíže zabývati. Ostatně dovodil nss již v cit. nálezu Boh. A 7934/29, že ustanovení § 152 odst. 3 plat. zák. má na zřeteli podle svého systematického umístění jen místní nebo činovní přídavek jako součást aktivních služebních požitků, a nelze proto s ním operovati při výkladu ustanovení o odpočivných platech. Poukazuje-li st-1 dále na ustanovení poslední věty § 154 plat. zák. a snaží-li se argumentací a minori ad maius dovoditi, že činovně jest započítati do pensijní základny, nemůže stížnost ani v tomto směru míti úspěch, poněvadž ani v případech tam normovaných činovné jako takové netvoří součást pensijní základny.

Citace:

č. 9627. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 289-291.