Čís. 8611.

Dávka z majetku nepřipadla na poživatele domu, jenž byl jeho vlastníkem v době pro vyměření rozhodné, teprve jako na poživatele domu, nýbrž byla jeho osobním dluhem.
Omezení »pokud užitky stačí« v § 512 obč. zák. týká se jen veřejných dávek, které jest vybývati z věci jsoucí v požívání, nikoliv i břemen a úroků z jistin, předcházejících požívacímu právu.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1929, Rv I 1308/28.) — Čís. 8611 —
22
Žalobkyně koupila roku 1921 od žalované dům, při čemž bylo ujednáno, že prodatelce bude poskytnuto až do jejího úmrtí požívací právo prodaného domu s tím, že převezme veškerá břemena na domě. Ježto žalovaná nezaplatila dávku z majetku a úroky z hypotekárních pohledávek, byla na dům vedena exekuce zprvu vnucenou správou, po té vnucenou dražbou. K rozvrhovému roku přihlásil berní úřad dávku z majetku a hypotekární věřitelka nedoplacené úroky a úroky z prodlení. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení toho, co se dostalo z dražebního výtěžku bernímu úřadu na dávce z majetku a hypotekární věřitelce na úrocích. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dávka z majetku vyměřená žalované z domu čís. pop. 390 jako jeho vlastnici v době rozhodné pro vyměření dávky a pro povinnost k jejímu placení, byla po rozumu § 2 zákona o dávce z majetku ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. osobním dluhem žalované a dům toliko za dávku v míře § 62 uvedeného zákona jen podpůrně věcně ručil (rozhodnutí čís. 3776, 5412 sb. n. s.). Dávka byla od původu a vždy dluhem žalované a nepřipadla na ni po rozumu § 512 třetí věta obč. zák. teprve jako na požívatelku domu, kterou se stala po prodeji domu žalobkyni v roce 1921. Proto nemá ustanovení § 512 obč. zák. pokud jde o dávku z majetku, správně o její nedoplatek, místa a obrana žalované proti za placení zbytku dávky z majetku uhrazeného z dražebního výtěžku za dům z důvodu jeho věcného ručení za dávku, obrana opírající se o to, že prý užitky z domu na zaplacení dávky nestačily, nedopadá. Žalobkyni, ana z důvodu ručení byla dávka z jejího domu, z výtěžku za něj, zaplacena, přísluší po rozumu § 1358 obč. zák. proti žalované nárok na zaplacení uhrazené dávky a odvolací soud, uznav takto, a odsoudiv žalovanou, posoudil věc správně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).
Pokud jde o úroky z pohledávek spořitelny, váznoucích na domě před požívacím právem žalované, jest mylným názor dovolatelky, že převzala úroky z těchto pohledávek jen potud, pokud je bylo lze hraditi z užitků domu a že, any úroky byly uhrazeny z nejvyššího podání za dům, není je povinna nahraditi žalobkyni, protože užitky z domu na úroky nestačily. Omezení, pokud užitky stačí, stanoveno jest v § 512 obč. zák. jen co do veřejných dávek, které jest z věci v požívání jsoucí vybývati, nikoli ohledně břemen a úroků z jistin požívacímu právu předcházejících (§512 druhá věta obč. zák.). Žalovaná byla jako požívatelka domu povinna úroky, o něž jde, bez ohledu na to, stačí-li pobírané užitky, zaplatiti a když tak, jak jest zjištěno, neučinila, jest z toho žalobkyni práva (§ 1293, 1295, 1447 obč. zák.) a musí žalobkyni zaplacenou částku na úrocích nahraditi. Jest nesprávné tvrzení žalované, že žalobkyně nároku na náhradu nemá, ježto újmu neutrpěla. Tím, že z nejvyššího podání byly hrazeny žalovanou nezaplacené úroky z pohledávek, nedostalo se na zadnější věřitele a žalobkyni zůstal ve výši úroků dluh, kterého by byla při zaplacení úroků žalovanou tím, že by se bylo na zadnější věřitele, vyšlé na prázdno, při rozvrhu nejvyššího podání ještě dostalo, sproštěna. Odvolací soud správně tudíž rozhodl (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), vyhověv žalobě i ve příčině úroků.

Citace:

8611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 45-47.