Čís. 3296.

Formální vadnost výroku o trestu nemůže býti vytýkána zmateční stížností, leda že by výtka ta sloužila dovozování uplatňované zmatečnosti rozsudku podle čís. 11 § 281 tr. ř.; výrok o trestu nemůže býti napadán z důvodu zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. ani po stránce obsahové. Tresty, jimiž je podle § 23 zákona na ochranu známek ohrožen přečin tam uvedený, peněžitá pokuta a vězení, kumulované po případě s pokutou, jsou navzájem v poměru souřadnosti. Soud není zákonem omezován ani ve volbě toho kterého trestu, ani v jejich kumulací; tresty ty jsou pro něj alternativní povahy. Rozhodl-li se soud pro volbu trestu na svobodě, použil tím svého trestacího práva v jeho primérní formě a nevyslovil tím ještě — pokud tak vskutku neučinil, dovolávaje se § 260 písm. a) tr. zák. — že přeměňuje pokutu v trest vězení z ohledu na majetkové poměry nebo na výživu obžalovaného nebo jeho rodiny.
(Rozh, ze dne 18. října 1928, Zm II 144/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 30. ledna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 23 zákona o ochraně známek ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 5 a 11 § 281 tr. ř. Jejími vývody však není po zákonu doličován žádný ze zákonných důvodů zmatečnosti. Jak by mohla býti rozsudku vytýkána zmatečnost z důvodu čís. 11 § 281 ř. tr., ze stížnosti nelze vyčisti. Netvrdí nic z toho, co činí rozsudek zmatečným podle obsahu této stati zákona. Co stížnost rozsudku vytýká, je (po stránce formelní) nedostatek důvodů pro výrok, že se obžalovanému ukládá trest na svobodě, a snad i (meritorně), že nezůstalo při uložení pokuty, doplněné po případě dodatkovým trestem na penězích. Než, jak plyne z doslovu čís. 5 § 281 tr. ř., poukazujícího k § 270 čís. 6 a 7 (nyní po úpravě zákonem čís. 1/1920 čís. 4 a 5) tr. ř., nemůže býti formální vadnost výroku o trestu vytýkána zmateční stížností, leda že by výtka ta sloužila dovozování uplatňované zmatečnosti rozsudku podle čís. 11 § 281 tr. ř. (vide rozh. sb. tr. čís. 2648 a 2723), čemuž tu tak není, kdyžtě se právě čís. 11 § 281 tr. ř. ve zmateční stížností sice číselně uvádí, ale zmatek ten nikterak se nedoličuje. Tím méně může býti z důvodu zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. napadán výrok o trestu po stránce obsahové. Opovězený opravný prostředek zmateční stížnosti zůstal tedy v pravdě neproveden, i bylo v té příčině postupovati podle § 4 čís. 1 a § 1 čís. 2 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878.
Jakožto odvolání nemůže obsah oné části opravného spisu, jež označena je jako provedení zmateční stížnosti, dojiti úspěchu. Neboť především rozsudek obsahuje formálně odůvodnění alespoň pro výrok, že se vedle trestu na svobodě ukládá obžalovanému také trest peněžitý; poukazujeť rozsudek v tom směru k tomu, že soukromá obžalobkyně utrpěla jednáním obžalovaného škodu přesahující při nejmenším 1000 Kč. Toto odůvodnění sice slovně by přiléhalo spíše k. výroku podle § 27 čís. 3 zákona o ochraně známek, avšak soud patrně jím chtěl vyjádřiti, že pokládá čin obžalovaného za zatížený větší škodlivostí a že v tom vidí důvod větší trestnosti a tudíž důvod ke kumulaci obojího zákonného způsobu trestu. Věcně nalézací soud není zákonem obmezován ani ve volbě toho kterého ze zákonných způsobů trestu podle § 23 zák. na ochr. známek, ani v jejich kumulaci. Proč se nalézací soud rozhodl použiti trestu vězení jako trestu základního, není ovšem v rozsudku uvedeno, takže odvolacímu soudu není poskytnuta možnost přezkoumati úvahy, z nichž nalézací soud vycházel při volbě použitého způsobu trestu. Avšak to nevadí soudu odvolacímu v přezkoumání a rozhodnutí otázky, zda je odvolání odůvodněno, kdyžtě přezkoumání této otázky zakládá odvolací soud na stavu, jak je patrný ze spisů. Jak již řečeno, činí obžalovaný po hmotné stránce předmětem odporu, pokud je obsažen ve vývodech označených nesprávně jako zmateční stížnost, volbu vězení za trest základní; namítá v té příčině, že zákon ukládá na přečin podle § 23 zák. o ochr. zn. v prvé řadě trest peněžitý, a dále, že výdělkové a rodinné poměry obžalovaného nejsou takové, by nemohl zaplatiti peněžitou pokutu. V tom i v onom směru je odvolání na omylu právním. Neboť tresty, jimiž je podle § 23 zák. o ochr. zn. ohrožen přečin tam uvedený, peněžitá pokuta a vězení kumulované po případě s pokutou, jsou navzájem v poměru souřadnosti a nelze tvrditi, že zákon ohrožuje přečin ten v prvé řadě pokutou a teprve snad podpůrně nebo za určitých podmínek trestem na svobodě. Ve volbě jejich je soud po zákonu neobmezen, tresty jsou pro něj alternativní povahy. Rozhodl-li se nalézací soud pro volbu trestu na svobodě podle § 23 zák. o ochr. zn., použil tím svého trestacího práva v jeho primérní formě a nevyslovil tím ještě — pokud tak vskutku neučinil, dovolávaje se § 260 písm. a) tr. zák. — že přeměňuje pokutu v trest vězení z ohledu na majetkové poměry nebo na výživu obžalovaného nebo jeho rodiny, z čehož plyne nezávážnost druhého z uvedených odvolacích důvodů.

Citace:

č. 3296. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 658-660.