NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 493.

Honorování akkreditivu přes to, že jak honorantovi, tak honorátovi bylo známo, že již uplynula lhůta, na kterou akkreditiv byl poskytnut, zavazuje honoráta, by vrátil honorantovi přijatý peníz, pakliže ten, kdo akkreditiv poskytl, pro uplynutí lhůty závaznost z akkreditivu odmítl.
(Rozh, ze dne 20. dubna 1920, Rv I 41/20.)
Žalující banka byla se žalovanou dřevařskou firmou ve stálém kontokorentním spojení, jež spočívalo najmě v tom, že banka poskytovala firmě úvěr na základě akkreditivů a inkasovala pro ni peníze. Dne 13. října 1918 sdělila banka žalované firmě, že z příkazu společnosti pro výstavbu Haliče vyplatí žalované na průkaz duplikátem nákladního listu o tom, že vypravila dva vagony dřeva do Haliče, za každý vagon 6 000 K a oznámila jí zároveň, že akkreditiv platí do 30. října 1918. Žalovaná firma předložila žalující bance dne 12. listopadu 1918 duplikát nákladního listu, dle něhož byl naložen jeden vagon prken pro svrchu zmíněnou společnost, načež banka firmě na základě uvedeného akkreditivu připsala 6 000 K na její účet k dobru a vyrozuměla o tom společnost pro výstavbu Haliče, jež však honorování akkreditivu neuznala, ježto vagon byl naložen až po uplynutí lhůty, na kterou byl akkreditiv poskytnut. Žalobkyně odvolala proto dobropis žalované, ježto však tato zdráhala se jej zaplatiti zpět, domáhala se vrácení jeho žalobou. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Žalované bylo připsáno 6 000 K k dobru sice teprve po uplynutí doby, na niž byl akkreditiv povolen, avšak za předpokladu, že společnost pro výstavbu Haliče vezme dobropis na vědomí. Ježto však tato platbu neuznala, odpadl předpoklad, za něhož byl dobropis právně opodstatněn, pročež byla žalující oprávněna, by jej odvolala. Námitka žalované, že žalující samu stíhá zavinění ježto překročila příkaz, není odůvodněna, poněvadž žalovaná věděla o tom, že akkreditiv jest povolen pouze do 30. října 1918, a přes to dodala teprve po uplynutí této doby. Žalovaná dodala na vlastní nebezpečí a může nastupovati pouze na svého smluvníka, by jí vyplatil peníz za dodávku. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvé stolice. Důvody: Žalující, připsavši žalované kupní cenu k dobru po 30. říjnu 1918, jednala mimo příkaz, daný jí společností pro výstavbu; vystupovala však jako mandantka žalované, s níž byla v poměru kontokorentním, a uspokojila dobropisem její pohledávku za dodání, převzavši tak za ni vymáhání této pohledávky. Ježto žalovaná věděla, do kdy akkreditiv platí, musela si býti vědoma, že pod- jímá se risika, dodá-li i po lhůtě, a že může utrpěti škodu. Žalobkyni nestíhá tu škoda, ježto neměla vlivu na to, kdy bude dřevo dodáno. Ježto žalobkyně od společnosti pro výstavbu neobdržela úhrady, má proti žalované dle § 1014 a 1397 obč. zák. nárok, by jí tato nahradila škodu, již utrpěla, vymáhajíc její pohledávku. Leč žalovaná byla by i bezdůvodně obohacena, kdyby dobropis byl ponechán v platnosti. Žalující, připisujíc žalované peníz k dobru, měla za to, že společnost pro výstavbu ponechá akkreditiv v platnosti; když však se předpoklad ten nesplnil, může žalobkyně nastupovati pouze na žalovanou, jíž však tak jako tak přísluší proti společnosti pro výstavbu nárok ze smlouvy kupní. Jest proto odvolání dobropisu opodstatněno i dle § 1431 obč. zák. V tom, že žalobkyně honorovala akkreditiv i po uplynutí lhůty bez jakékoliv výhrady, nelze spatřovati jejího zavinění. Jednalať, jak již shora uvedeno, jako mandantka žalované a nebylo třeba, by výslovně uvedla, že tak činí, předpokládajíc souhlas společnosti pro výstavbu, ježto se to rozumělo samo sebou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalující byl udělen příkaz, aby vyplatila žalované za každý vagon 6000 K, kdyby žalovaná předložila duplikát nákladního listu s určitou adresou. Akkreditiv takto zřízený platil toliko do 30. října 1918. O tom byla vyrozuměna žalovaná, a byl tak založen právní poměr, jenž spočíval na souhlasu všech, kdož na něm byly účastni. Dle obsahu akkreditivu bylo platiti již po předložení výkazu o odeslání zboží, což není dojista pravidlem (§ 343 obch. zák.), a slušelo proto přesně dbáti ustanovení akkreditivu, měl-li býti po zákonu proveden. To se však nestalo. Byla to především žalovaná, jež, nedbajíc daných ustanovení, předložila duplikát nákladního listu po uplynutí lhůty pro platnost akkreditivu stanovené. Připsala-li žalující po té žalované k dobru 6000 K, nejednala ovšem rovněž ve smyslu akkreditivu. Než dlužno uvážiti, že obě strany, opírajíce se o akkreditiv, věděly, že jednání jejich může býti po právu jen tehda, bude-li docíleno souhlasu toho, od koho akkreditiv vyšel a od jehož souhlasu platnost akkreditivu byla odvislou. Souhlas ten však nebyl udělen a nedostává se tedy jednání, neodpovídajícímu ustanovení akkreditivu, právního základu. Snaží-li se žalovaná dovoditi, že žalující musí nésti sama následky svého jednání, přehlíží, že i ona jednala proti závazným ustanovením akkreditivu, byvši si plně vědoma toho, že přípis k dobru může jen tehda býti po právu, bude-li docíleno souhlasu toho, kdo akkreditiv udělil.

Citace:

č. 493. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 266-267.