NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2590.

Závodní výbory: I. Také náhradník závodního výboru požívá ochrany dle § 22 zákona o závodních výborech. — II. Rozhodčí komise jest příslušná rozhodovati o stížnosti závodního výboru do propuštění členů závodního výboru, třebas nastalo propuštění proto, že činnost závodu byla zastavena na dobu delší jednoho měsíce.
(Nález ze dne 30. června 1923 č. 11 687.)
Prejudikatura: Boh. 1948 adm.
Věc: Firma L. a G. v C. proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v C. o souhlas k propuštění členů a náhradníků závodního výboru a náhrady mzdy.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud vyslovilo náhradu mzdy, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním zamítá se stížnost z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím dala žal. rozhodčí komise, jednajíc o stížnosti závodního výboru firmy L. a G. v C. na propuštění členů a náhradníků závodního výboru, souhlas k jejich propuštění, ale odsoudila firmu k náhradě mzdy za mezidobí ode dne 30. září 1922 jako dne skutečného propuštění do dne uděleného souhlasu.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí v celém jeho obsahu firmou pro nezákonnost uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí vyslovilo dvojí:
1. dalo dnem vydaného nálezu souhlas k propuštění všech členů a náhradníků závodního výboru a . odsoudilo stěžující si firmu k náhradě mzdy z důvodu předčasného, bez souhlasu rozhodčí komise uskutečněného propuštění.
Stížnost uvádí, že dle nesporného zjištění žal. rozhodčí komise zastavila stěžující si správa závodu dnem 30. září 1922 činnost závodu na dobu delší než jeden měsíc a propustila všecky dělníky mezi nimi i 9 členů a 9 náhradníků závodního výboru z důvodu odbytové krise, pročež zastavením činnosti zrušen byl závodní výbor (§ 25 lit. b) zák. z 12. srpna 1921 č. 330 Sb.) i nebylo dle § 22 cit. zák. třeba k propuštění bývalých jeho členů souhlasu rozhodčí komise, když ještě nad to členové závodního výboru chráněni jsou §em 22 jen proti libovůli, který případ tu dle uvedeného není.
Z toho všeho pak vyvozuje stížnost toliko námitku, že žal. rozhodčí komise měla se prohlásiti nepříslušnou.
Pro případ, že by nss toto stanovisko nesdílel, namítla správa závodu, že ochrana § 22 nevztahuje se na náhradníky.
Proti druhému bodu nař. rozhodnutí nemá stížnost zvláštního bodu stížného, navrhuje jen zrušení celého rozhodnutí.
Zástupce závodního výboru jako zúčastněné strany staví se proti názoru, že by dle § 25 b) zrušen byl závodní výbor ex tunc, poněvadž k tomu třeba uplynutí celého měsíce od zastavení činnosti. Jinak dovozuje rovnost náhradníků se členy a proto i platnost § 22 pro náhradníky.
Nss nepovažuje námitku nepříslušnosti rozhodčí komise za odůvodněnou. Věcné i právní vývody, o něž stížnost námitku tu opřela, nemohou ji opodstatniti, poněvadž, kdyby byly po stránce skutkové pravdivé a po stránce právní správné, mohly by sloužiti nejvýše jako věcné důvody pro meritorní zamítnutí stížnosti závodního výboru na to, že členové výboru propuštěni byli bez souhlasu komise.
Jinak však jest námitka nepříslušnosti sama o sobě neodůvodněná, poněvadž dle § 26, odst. 1 cit. zák. povolána jest rozhodčí komise, aby rozhodovala o stížnostech dle § 22 a o takovou stížnost závodního výboru na porušení ochrany § 22 zde skutečně šlo.
Pokud by se snad skutkové a právní vývody stížnosti založené na § 25 lit. b) cit. zák. mohly považovati za věcné potírání souhlasu rozhodčí komisí daného, pak vzhledem k tomu, že stížnost stojí na stanovisku, že nebylo třeba souhlasu rozhodčí komise, poněvadž tu nastal případ § 25 b), udělením souhlasu nemohlo býti nějaké subjektivní právo st-lky porušeno a je proto tato část stížnost nepřípustná (§ 2 zák. o ss).
Další eventuelně pro případ zamítnutí námitky nepříslušnosti učiněná námitka stížnosti, že náhradníci závodního výboru nepožívají ochrany § 22, není odůvodněna.
Nss vyslovil již nálezem Boh. 1948 adm. právní názor, že i náhradník závodního výboru požívá ochrany cit. § 22.
Nss trvá i dnes na tomto právním názoru, k jehož odůvodnění v uvedeném nálezu dle § 44 j. ř. pro ss odkazuje, a proto jest tato námitka neodůvodněna.
Avšak stížnost směřuje všeobecně i proti druhému hořejšímu výroku. Tímto výrokem rozhodovala komise o tom, zda, jakým způsobem a kdy ukončen byl pracovní poměr mezi členy a náhradníky závodního výboru s jedné strany a stěžující si firmou s druhé strany a jaké soukromoprávní závazky postihují stěžovatelku, poněvadž 30. září 1922 propustila je bez souhlasu žal. rozhodčí komise.
Tyto otázky spadají nesporně do oboru práva soukromého, o nichž, jak nss shora uvedeným nálezem také již vyslovil, nebyly rozhodčí komise citovaným zákonem zmocněny, aby rozhodovaly.
Také na tomto právním názoru trvá nss i dnes a odkazuje k důvodům nálezu, jak mu to § 44 j. ř. dovoluje.
Žal. komise, rozhodovavši přece o těchto otázkách, vybočila zřejmě z mezí určených její působnosti cit. zákonem, její rozhodnutí jest nezákonné, i bylo je, ježto nss zkoumaje rozhodnutí správního úřadu musí k jeho příslušnosti přihlédnouti z povinnosti úřadu, v této druhé části zrušiti podle § 7 zák. o ss přes to, že nepříslušnost rozhodčí komise po této stránce namítána nebyla.

Citace:

č. 2590. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 452-454.