NPD documents search: České právo, 13 (1931)

Praktické případy.

Příslušnost ve sporech proti eráru, jako vlastníku sestátněné c. k. severní dráhy.

Severní dráha císaře Ferdinanda, nyní sestátněná, žalována byla u c. k. zemského soudu v Brně jako obchodního senátu o náhradu škody způsobené železničním úrazem, který se přihodil na nádraží v Bohumíně (obvod krajského soudu Těšínského). C. k. finanční prokuratura jménem žalovaného eráru vznesla proti žalobě námitku o místní nepříslušnosti brněnského soudu zemského, odvolávajíc se na to, že sídlo c. k. severní dráhy jest ve Vídni.
Námitce této nebylo usnesením c. k. zemského soudu v Brně ze dne 11. ledna 1908, č. Cg IV. 151/7 vyhověno z těchto
důvodů:
Dle obsahu smlouvy ze dne 3. března 1906 v zákonníku říšském prohlášené, která uzavřena byla mezi železničním a finančním ministerstvem jménem vlády na jedné straně a mezi správní radou c. k. priv. severní dráhy císaře Ferdinanda na druhé straně, odevzdala tato jisté železniční linie do vlastnictví státu (§ 1. této smlouvy) a stát převzal pak provozování dráhy do své správy. Na tom nemění ničeho okolnost, že dle vyhlášky ministerstva železnic z 30. prosince 1906 č. ř. z. 2 z r. 1907 ku provozování dráhy od 1. ledna 1907 na liniích zmíněné dráhy dle zák. z 31. října 1906, č. 212 ř. z. sestátněných zvláštní úřad se sídlem ve Vídni, ministerstvu železnic podřízený, pode jménem »c. k. ředitelství severní dráhy« byl zřízen. Žalovaným jest na každý způsob c. k. železniční erár, jejž zastupovati povolána jest finanční prokuratura (§ 1a. nařízení veškerého ministerstva z 9. března 1898, č. 41 ř. z.).
Dle § 3. zák. z 5. března 1869, č. 27 ř. z. lze žaloby o náhradu škody ve smyslu tohoto zákona podati dle vůle žalobce buď u obchodního soudu, v jehož obvodu žalovaný podnik má své sídlo, aneb kde událost se přihodila, a měla tudíž žalobkyně, poněvadž úraz se stal v Bohumíně, zřetelem k § 4. cit. nařízení veškerého ministerstva a dle § 74. jur. n. volbu, podati žalobu buď u tohoto soudu zemského, jakožto místně příslušného obchodního soudu, neb u krajského soudu v Těšíně, jakožto soudu, v jehož obvodu úraz se stal.
C. k. mor. sl. vrchní soud zemský usnesením ze dne 21. února 1908 č. R I. 24/8 námitce nepříslušnosti vyhověl a žalobu pro nepříslušnost zemského soudu v Brně zamítl. V
důvodech
se praví: Dle čl. IV. uvoz. zák. k jur. n. zůstaly kompetenční předpisy zákona o ručení drah v platnosti jako ustanovení speciální což zna- mená, že ustanovení jur. n. v tomto směru užiti nelze, ačkoliv již tehdy státní dráhy existovaly. Dlužno tedy řešiti otázku, zda-li »žalovaný železniční erár, jako držitel severní dráhy« spadá pouze pod ustanovení § 74. j. n., aneb spíše pod ustanovení § 1. a 3. zák. o ručení drah. Dle žaloby bylo žalováno na základě zák. o ručení drah, z čehož dlužno usuzovati, že také kompetenčních ustanovení tohoto zákona jest užiti, poněvadž zákonodárce při žalobách, dovolávajících se zákona o ručení drah, vyloučil jiné kompetenční předpisy. S druhé strany nelze právnické osoby v žalobě uvedené jinak si mysliti, než jako stát, resp. fiskus, pokud vystupuje jako majetkový subjekt severní dráhy. Poněvadž pak stát současně tento podnik hospodářsky spravuje, jest tím i vymezen pojem eráru jako podniku ve smyslu § 1. a 3. zák. o ručení drah.
Když i pojmem »erár« v § 74. jur. n. rozuměti sluší rovněž jen stát jako nositele majetkových práv, tudíž jako hospodářský subjekt ve směru soukromoprávním, platí přece tam, kde stát jest vlastníkem dopravních ústavů a drah, a kde takové podniky stát spravuje, specielní normy zák. o ručení drah a nikoliv předpis § 74. jur. n.
Poněvadž příslušnost obchodního soudu ve Vídni, 1 kde nalézá se správa severní dráhy, právoplatně byla zamítnuta, zbývá jen ještě příslušnost krajského soudu Těšínského, kde ostatně v zájmu zásady ústnosti spor nejúčelněji lze provésti.
Nařízení z 9. března 1898, č. 41 ř. z., které ostatně nemůže derogovati kompetenčním předpisům zák. o ručení drah, platí pouze v případě § 74. j. n. a nemá významu pro tento spor.
Pro tento právní názor svědčí i úvaha, že následkem provozování severní dráhy státem, který nastoupil na místo dřívější akciové společnosti, na dřívějších kompetenčních předpisech ničeho nemohlo býti změněno, poněvadž zvláštní správa dráhy severní i po sestátnění zůstala ve Vídni, takže pouze změněn byl vlastník a podnikatel, což nemůže míti v zápětí změnu zákonných předpisů kompetenčních.
C. k. nejvyšší soud obnovil usnesením ze dne 17. března 1908, č. R. III. 69/8 rozhodnutí první stolice z těchto
důvodů:
Tím, že čl. VI. uvoz. zák. k jur. n. zachovány v platnosti předpisy kompetenční zák. o ručení drah, způsobena byla vůči předpisům staré jur. normy z r. 1852 změna ve dvojím směru: především zřetelem ku kausální příslušnosti a pak zřetelem k místní příslušnosti, ježto bylo žalobci zůstaveno na vůli, chce-li žalovati buď u obchodního soudu místa, kde žalovaný podnik má své sídlo (srnj. §§ 23. až 26. staré jur. normy), neb u obchodního soudu, v jehož obvodu úraz se stal.
Pojem »podniku« nelze na tomto místě zákona objektivně, jako snad v § 341. ex. ř., nýbrž subjektivně posuzovati a značí tedy onen právní subjekt, který se jeví býti podnikatelem dotyčné dráhy. V tomto případě jest stát oním právním subjektem, který jeví se býti podnikatelem sestátněných linií dřívější c. k. priv. severní dráhy cís. Ferdinanda. Na tomto nemění ničeho ani čl. VIII. zák. z 31. října 1906, č. 212 ř. z. o vedení jednoho jednotného a jednoho zvláštního provozovacího účtu ohledně sestátněných linií, ani skutečnost, že za účelem zdanění těchto linií dle čl. IX č. 1. téhož zák. celek jich posuzovati dlužno jako zvláštní podnik státu. Neboť všechna tato nařízení, rovněž jako vyhláška min. žel. z 30. prosince 1906, č. 2 ř. z. z r. 1907 v příčině organisování zvláštního »c. k. ředitelství severní dráhy ve Vídni« jsou pouhými opatřeními správními, která nebyla s to a která ani neměla účelu aby nyní c. k. severní dráha stala se zvláštním subjektem právním.
Řádný soud státu určen jest ale nyní dle § 74. nové jur. n., sídlem veřejného orgánu, který jest dle platných předpisů povolán, erár ve sporu zastupovati. Vydati takové předpisy bylo nesporně právem nejvyššího úřadu správního, poněvadž jimi zákony změněny nebyly. O tom tedy, který veřejný orgán v určitém sporu stát zastupuje, rozhoduje nyní nařízení veškerého ministerstva z 9. března 1898, č. 41 ř. z., obsahující služební instrukci pro c. k. finanční prokurátory.
Dle §. 4. tohoto nař. jest v passivních sporech, při kterých soudní příslušnost řídí se dle obecného fora ve smyslu §§ 74. a 75. odst. 2. j. n., předem ona finanční prokuratura k zastupování povolána, v jejímž obvodu leží věc, o níž ve sporu běží (tento případ se naší věci netýká), v druhém směru ona fin. prokuratura, v jejímž obvodu se stala událost, z které vznikl uplatňovaný nárok. Událost stala se v Bohumíně, tedy v obvodu č. k. mor. sl. finanční prokuratury. Tím jest dána příslušnost c. k. zemského soudu jako obchodního senátu v Brně a byla tudíž žalobkyně oprávněna, svoji žalobu buď tam neb u krajského soudu v Těšíně podati. Teprvé v poslední řadě, kdyby totiž ani druhého důvodu příslušnosti tu nebylo, přišel by obchodní soud ve Vídni v úvahu, a sice jako onen soud, v jehož obvodu nalézá se úřední sídlo ředitelství severní dráhy, jakožto sídlo správního úřadu pro sestátněné linie c. k. priv. severní dráhy cís. Ferdinanda zřízeného.
Není tedy rozhodnutí rekursního soudu zákonem odůvodněno, ovšem ale rozhodnutí processního soudu, na jehož důvody se poukazuje. Konst. Löffler.

Žaloba byla původně podána ve Vídni a tam pro nepříslušnost zamítnuta; dotyčné rozhodnutí obchodního soudu stalo se nepodáním stížnosti právoplatným.

Citace:

Příslušnost ve sporech proti eráru, jako vlastníku sestátněné c. k. severní dráhy.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 2, s. 95-97.