NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 2

Čís. 12012.

Zákon ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy, jímž se zavádějí zvláštní předpisy o dělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti.
Předpisů zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy, jest použíti nejen, byli-li manželé knihovními spoluvlastníky nemovitosti, nýbrž i tehdy, kde buď oba manželé, nejsouce ještě jako spoluvlastníci statku knihovně zapsáni, vykonávali již před smrtí jednoho z nich na základě platného důvodu k nabytí vlastnictví skutečnou společnou držbu statku, nebo kde jen zemřelý manžel byl knihovním spoluvlastníkem všech nemovitostí patřících k usedlosti, kde však pozůstalý manžel se ujal již před úmrtím druhého manžela na základě platného titulu skutečné držby koupené a převzaté polovice statku, třebas v této době nebyl v pozemkové knize ještě zapsán jako spoluvlastník této polovice.
Z předpisu druhého odstavce § 14 zák., podle něhož jest za předpokladů uvedených v prvém odstavci téhož paragrafu pozůstalý manžel oprávněn převzíti uprázdněnou polovici statku, neplyne, že zákon má na mysli právě jen případy, kde každému manželu patří ideální polovice statku, nýbrž vztahuje se i na případy, kde manželé jsou spoluvlastníky v jiném poměru.
(Rozh. ze dne 21. října 1932, R I 822/32.)
Pozůstalostní soud se k návrhu pozůstalé vdovy usnesl, že pozůstalost bude projednána podle zákona o rolnických usedlostech střední velikosti. Rekursní soud zamítl návrh pozůstalé vdovy, by byla pozůstalost projednána podle ustanovení zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění, neboť rekursní soud neposoudil věc po právní stránce správně, zamítnuv návrh zůstavitelovy vdovy, by pozůstalost byla projednána a rozdělena podle ustanovení zákona ze dne 7. srpna 1908, čís, 68 z. z. pro Čechy. Podle pravoplatného usnesení pozůstalostního soudu jesť rolnická usedlost, o kterou jde, statkem střední velikosti ve smyslu § 1 dotčeného zákona. Podle zápisu v protokole sestává tato usedlost z nemovitostí zapsaných ve vložkách čís. 8, 79, 157, 167, 191, 224, 248 a 254 pozemkové knihy kat. území M. Z těchto nemovitostí byly podle výpisu z, pozemkové knihy a podle trhové smlouvy ze dne li. září 1931 nemovitosti zapsané ve vložkách čís. 79, 157, 167, 224, 248 a 254 v den zůstavitelova úmrtí, dne 12. září 1931, ve spoluvlastnictví zůstavitele a Boženy N-ové, a to tak, že každému náležela jedna ideální polovice. Nemovitosti zapsané ve vložkách čís. 8 a 191, byly v tento den ve spoluvlastnictví jednak Boženy N-ové, které náležela rovněž jedna ideální polovice, — jednak zůstavitele a jeho manželky Marie T-ové, jimž každému náležela jedna čtvrtina. Od tohoto knihovního stavu se však lišil stav skutečný potud, že Božena N-ová prodala a odevzdala svou polovici všech těchto, nemovitostí trhovou smlouvou ze dne 11. září 19 3 1, před úmrtím zůstavitele, jeho manželce Marii T-ové, jež se takto stala držitelkou jedné polovice nemovitostí zapsaných ve vložkách čís. 79, 157, 167, 224, 248 a 254 a tří čtvrtin nemovitostí zapsaných ve vložkách čís. 8 a 191. Pozůstalostní soud má za to, že podle tohoto stavu byla celá usedlost ke dni zůstavitelova úmrtí ve skutečném spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky, jež sice nebyla v tento den co do oné polovice ještě vlastnicí knihovní, ale byla již její vlastnicí faktickou, což podle názoru pozůstalostního soudu úplně stačí ke splnění náležitostí odstavců prvého a druhého § 14 zákona čís. 68/1908 z. zák. pro Čechy, v nichž se stanoví, že se na statek, jsoucí ve vlastnictví několika osob a spadající pod ustanovení tohoto zákona, vztahují předpisy tohoto zákona jen tehdy, jsou-li spoluvlastníky manželé a zemře-li jeden z nich bez potomstva, a že v tomto případě jest pozůstalý manžel oprávněn převzíti uprázdněnou polovici statku podle ustanovení §§ 8 a 10. Rekursní soud s tímto názorem nesouhlasí, maje za to, že zákon, mluvě v prvním odstavci § 14 o »spoluvlastnictví« má tím zřejmě na mysli spoluvlastnictví knihovní; mimo to poukazuje rekursní soud k tomu, že § 14 dává v odstavci druhém pozůstalému spoluvlastníku právo, převzíti uprázdněnou polovici statku, z čehož prý plyne, že zákon tu má na mysli jen případy, kde selský statek jest ve spoluvlastnictví manželů tak, že každému z nich patří ideální polovice, kdežto v souzeném případě byl prý zůstavitel spoluvlastníkem usedlosti jen co do jedné čtvrtiny (správně spoluvlastníkem co do jedné poloviny nemovitostí zapsaných ve vl. čís. 79, 157, 167, 224, 248 a 254 a co do jedné čtvrtiny nemovitostí zapsaných ve vložkách čís. 8 a 191), a jeho manželka měla v době jeho smrti připsanou knihovně rovněž jen jednu čtvrtinu (správně jen jednu čtvrtinu nemovitostí zapsaných ve vložkách čís. 8 a 191), kdežto co do zbývající polovice (kterou koupila od Boženy N-ové) měla jen držbu. S těmito názory rekursního soudu nelze souhlasiti. Ustanovení § 14 zákona čís. 68/1908 z. z. pro Čechy, jest arci ustanovením výjimečným, jež nelze vykládati způsobem rozšiřujícím. Hledíc však k předpisu § 6 obč. zák. jest i při výkladu tohoto zákonného ustanovení dbáti nejen jeho doslovu, nýbrž i úmyslu zákonodárcova. Účel a tendence zemského zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. z. pro Čechy, vydaného v rámci říšského zákona ze dne 1. dubna 1889, čís. 52 ř. z., jímž byly zavedeny zvláštní předpisy o dělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti, směřovaly , k tomu, by byla zachována hospodářská síla rolnického stavu tím, že po úmrtí vlastníka statku nemá býti statek s hospodářským příslušenstvím rozdělen mezi oprávněné dědice, nýbrž, že má býti jako celek přikázán jen jednomu přejímateli (nápadníku) za mírnou cenu přejímací a že ostatní osoby povolané k dědictví mají býti odškodněny jinak. S toho hlediska nelze důvodně míti za to, že slova v prvém odstavci § 14 »jsou-li spoluvlastníky manželé«, dopouštějí jen-ten výklad, že jest tím míněno jen knihovní spoluvlastnictví a že zákonodárce chtěl použití předpisů dotčeného zákona vyloučiti v případech, kde buď oba manželé, nejsouce ještě jako spoluvlastníci statku zapsáni v pozemkové knize, vykonávali již před smrtí jednoho z nich na základě platného důvodu k nabytí vlastnictví skutečnou společnou držbu statku (§§ 316 a 317 obč. zák.), nebo kde, jak tomu bylo v souzeném případě, jen zemřelý manžel byl knihovním spoluvlastníkem všech nemovitostí patřících k usedlosti (co do jedné poloviny, pokud se týče jedné čtvrtiny), kde však pozůstalý manžel, jsa arci knihovním spoluvlastníkern jen některých nemovitostí (co do jedné čtvrtiny), se ujal již před úmrtím druhého manžela na základě platného titulu skutečné držby koupené a převzaté polovice statku, třebaže v této době nebyl ještě zapsán v pozemkové knize jako spoluvlastník této polovice. Posoudil tudíž soud prvé stolice věc správně, uznav, že jsou splněny předpoklady § 14 odstavce prvého a druhého, zákona čís. 68/1908 z. zák. pro Čechy, ana v den zůstavitelova úmrtí byla celá usedlost ve skutečném (fysickém) spoluvlastnictví obou manželů.
Správnosti rozhodnutí prvého soudu nevadí ani to, že podle ustanovení druhého odstavce § 14 jest pozůstalý manžel za předpokladů vytčených v prvém odstavci oprávněn převzíti uprázdněnou polovici statku. Z tohoto předpisu nikterak neplyne, že zákon má na mysli právě jen případy, kde každému manželu patří ideální polovice statku. Hledíc k ustanovení prvého odstavce § 14, kde se mluví jen o spoluvlastnictví manželů bez označení poměru spoluvlastnických podílů a hledíc k vytčené tendenci zákona, by bylo zabráněno tříštění rolnických usedlostí, není rozumného důvodu pochybovati o tom, že předpis druhého odstavce § 14, třebaže pomýšlí podle svého doslovu jen na pravidelný a obvyklý případ, že manželé jsou spoluvlastníky usedlosti každý co do jedné polovice, nechtěl vyloučili případy, kde jsou manželé spoluvlastníky v jiném poměru, zejména však případ, jako souzený, kde pozůstalý manžel měl v době zůstavitelova úmrtí ve skutečném vlastnictví jednak polovici statku (t. j. pozemků zapsaných ve vložkách čís. 79, 157, 167, 224, 248 a 254), jednak tři čtvrtiny, (t. j. pozemků, zapsaných ve vložkách 8 a 191). Že zákon sám, mluvě v druhém odstavci § 14 o »uprázdněné polovici statku«, nekladl zvláštní váhu právě na spoluvlastnictví manželů k polovinám statku, tomu nasvědčuje i to, že hned v následujícím odstavci třetím, podle něhož může za určitých předpokladů pozůstalý manžel převzíti statek, i když tu jsou z manželství děti, nemluví ve svém německém znění, — jež je stejně antentické jako znění české, — o polovici, nýbrž o podílu (»den in den Nachlass fallenden Anteil des Hofes«). České znění mluví arci i tu o »dědické polovici«.

Citace:

č. 12012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 351-354.